Hugh Jackman se vrací ve své ikonické roli Rosomáka (pardon, Wolverina), aby nakopal zadky hbitým Japončíkům, vyřídil si staré účty a dosáhl konečně klidu mysli. Aspoň takto se nám celou premisu snažila nastínit promo kampaň, jež v nás chtěla vzbudit osudové pocity a prodat nám, že tentokrát to adamantiový dřevorubec nebude mít vůbec jednoduché, přičemž mu možná půjde dokonce i o holé přežití! Jednoduché to opravdu nemá, neboť ho jeho nejnovější sólovka (
CSFD) prezentuje coby vyměklého romantika, který se sice snaží hláškovat (a občas dokonce mluví sprostě), ale většinu času stráví v roli poraženého has-beena, s nímž si poradí kdejaké šikmoočko s trochu ostřejší katanou.
Paradoxně nejatmosféričtější z celého filmu je jeho zhruba prvních 15 minut, během nichž se zarostlý Jackman potuluje napříč kanadskými lesy, rozmlouvá s tamní zvěří a vypadá jako někdo, komu válka postupně vzala vše, na čem mu záleželo - jako zlomený člověk, kterému se příčí podřadná lidská spodina, a když pak parta pytláků otráví medvěda, zajde z nich do tamního báru vymlátit život. Problém nastane ve chvíli, kdy začne jeho japonské dobrodružství... což je vlastně celý zbytek filmu.
Rozepisovat zde kompletní fabuli by bylo kontraproduktivní, jelikož se v ní s jejím blížícím se rozuzlením pomalu začali ztrácet také sami autoři scénáře. Stačí napsat, že Logan putuje do Japonska, kde mu jeho starý přítel slibuje lék na smrtelnost, protože být vyrýsovaná korba, která má každý den v posteli jinou ženskou a namlátí tuctu protivníků najednou, je přece děsný očistec. Jeho přítel je však velmi mocný muž, okolo jehož početné rodiny se motá jakuza a podobná chátra, a tak se Wolverine brzy dostane do pořádné wasabi šlamastiky.
Kdo by nyní čekal nějaké inferno, během kterého podrážděné zvíře rozmašíruje tamní podsvětí na prach, bude šeredně zklamán. Wolverine pracuje s - na poměry blockbusterů - poměrně skromným rozpočtem okolo sta milionů dolarů, ale i s těmito penězi dokáží někteří dnešní filmaři (zdravím Guillerma del Tora) natočit poměrně spektakulírní scény. Wolverine nabízí celkem 3 větší akční scény, jejichž kvalitu nesráží pouze průměrná kvalita triků, ale především naprostá nenápaditost režírujícího Jamese Mangolda, který se ukázal jako dokonalý rutinér - dostávající vás z bodu A do bodu B, aniž by dokázal přijít s jakýmkoliv originálnějším nápadem či emotivnějším zvratem. Nejde však ale zdaleka jenom o absenci solidní akce, Wolverine nefunguje ani na konverzační rovině, kde mu vystavuje stopku jeho tuctovost, nezajímavost a předstíraná hloubka. Základní nosný prvek filmu, tedy divákův zájem o to, jestli Logana ztráta jeho schopností položí na lopatky, trestuhodně selhává, což není způsobeno jako vždy výborným Jackmanem, nýbrž patetičností scénáře, který Wolverina nechává dostávat neustále na budku, ale absolutně nedokáže věrohodně vylíčit, proč tomu tak vlastně je.
Nový Wolverine chce mít přesah, kolem a kolem jde ale jenom o nezajímavé intermezzo v životě někoho, kdo dokáže přežít výbuch atomovky, ale nyní musí prohrávat pěstní souboje s obyčejnými lidmi, protože jsme divákům slíbili osudovější atmosféru, kterou neumíme navodit, a tak z největšího borce komixového univerza raději uděláme rozklepanou plačku. Tahle hra ale v Loganově světě nikdy nefungovala. Nový Wolverine totiž není temný a realistický jako Batman, ani nemá nadhled a tah na kasu jako Iron Man. Jde o výstřel do prázdna, během něhož se vás Mangold snaží dvě hodiny přesvědčit, že sledujete něco sofistikovaného a hloubavého, aniž by měl sebemenší ponětí, jak toho efektivně dosáhnout. Legenda se zkrátka nekoná a potřetí už snad zůstaneme ušetřeni.
Hodnocení: 5/10
