První dojmy: Asking Alexandria - Asking Alexandria

Jestli je Asking Alexandria něco vlastní, je to melodrama. Jako by si kapela, dobře znalá své fanouškovské základny, již z velké části tvoří náctiletá děvčata roztoužená po velkých... a emocionálně vypjatých příbězích ze života svého oblíbeného boybandu, ve všemožných kariérních veletočích vyloženě libovala. A tak Askáči píší další a další příběhy plné odcizení, bratrských soubojů a šťastných návratů, jež poctivě zvlhčují kalhotky a zaplňují Instagram feedy napříč scénou. To vám bylo nějak takhle: Zpěvák Danny Worsnop kapelu opustil v roce 2015, aby šel úspěšně selhat do zapomenutého projektu We Are Harlot, kde vypadal jako otylý kauboj z Burger Kingu, zatímco jeho náhradník Denis Shaforostov vydržel s kapelou pouze jednu desku - oficiálně proto, že se mu stýskalo po rodné Ukrajině. Neoficiálně proto, že byl bez studiové magie celkem v prdeli a držet si ve svém středu někoho, kdo dokáže odzpívat v průměru 34 % koncertu, je docela vojeb. Po prohře na obou frontách tak Worsnop se zbytkem Asking Alexandria koncem roku 2016 vcelku logicky zanechali rozborojů a společně se nyní vracejí s eponymně nazvanou sbírkou dvanácti skladeb.

Člověk se od toho prostě musí umět oprostit. Oprostit se od toho dráma, oprostit se od pozérsky pěstované image, vyvoněných selfíček a otravného halekání lidí, "kterým tahle kapela zachránila život". Pak vám v Asking Alexandria zůstane parta vcelku nadaných řemeslníků, kteří se rozhodli na šestém albu hudebně dospět a předkládají nám zřejmě nejvyzrálejší dílo své dosavadní kariéry - album, které je symbolem takřka úplného zpřetrhání metalcore vazeb z minulosti a definitvního útěku do velkého světa rocku. Asking Alexandria prostě mají potenciál skládat hity - ať už vám jejich současná reinkarnace voní, či nikoliv - a tenhle předpoklad nehodlají promarnit, stejně jako to dělají například jejich britští kolegové z Bring Me The Horizon, jejichž aktuální tvorbu novinka Asking Alexandria v lecčems připomíná. I zde se klade důraz na mohutné refrény, lehce zapamatovatelné elektronické aranže a poněkud dietní skladatelství, jež rezultuje v maximální údernost. Žádná košatá svědectví, žádné velké umění. Nikdo si na to nezkouší hrát a nic takového v konečném důsledku ani není potřeba.


Hrdinou alba je Danny Worsnop. Nechme stranou jeho sebestřednou a často nesympatickou povahu. Ten člověk přesně ví, jak psát podmanivé melodie a následně je i dokonale odzpívat. Songy jako "Alone In The Room", "Hopelessly Hopeful" nebo překvapivě nevtíravá balada "Vultures" na jeho naléhavých řádcích přímo stojí. "Into the Fire" je instantní klasika, sebevědomá a grandiózní, která má už nyní předplacené místo v každém setlistu pro nadcházející roky a spíš než kluby evokuje svou zvukovou rozmáchlostí prostředí hal a stadionů. Tvrdších písní na desce není mnoho, když ale přijdou, patří k vrcholům - "Rise Up" touží po revoltě, burcuje fanoušky k mobilizaci, a rozkvete v krásně klenutém refrénu, "Eve" je pak zřejmě jediným čistě metalcoreovým výstřelem na desce a zároveň možná i nejlepší skladbou přísedící ke zmíněnému žánru, jakou Asking napsali za poslední roky (Ben Bruce je tady krajně nekompromisní). Kapela zkrátka, dobře znalá vlastních tvůrčích limitů, nepotřebuje v roce 2017 podléhat příslušnosti k jedinému stylu. Místo toho si vyzobe to nejlepší z každé žánrové a kreativní intence, již ve studiu ucítí. Někdy to vyjde, jindy ne. Výsledek tím každopádně získává na barevnosti.

Ne všechno se samozřejmě povedlo. Zvukovou vozbu táhne kupředu hlavně Worsnop a chytře využívané elektronické prvky - kytarová práce toliko prostoru nedostává, a synťáky méně zatěškané písně tak vyznívají poněkud prázdně. No a pokud zklame i Worsnop - například v až otravně repetitivní "Where Did It Go?", která je v podstatě manifestem Dannyho monstrózního ega a pyšní se možná nejdebilnějším textem letošní albové sezóny (But now there's this one / The I'm the king one / The I don’t care, I’m gonna do my thing one / The breaking every fucking rule in the book one / The fuck you all!) - jsou Asking rázem poněkud bezzubí. Ústřední popěvek v "When The Lights Come On" si už před pár lety zpívali Fall Out Boy na desce "Save Rock and Roll", snad to neuvidí patentový úřad. Jako lichý a zbytečný vyznívá i pokus o rapovou kolaboraci v tracku "Empire" - stejná píseň připomíná, proč by se kytarista Ben Bruce měl držet svého kopyta a nepokoušet se na každou desku propašovat svůj vokál. Zpěvák je to totiž, decentně řečeno, velmi podprůměrný.


O současné úrovni muziky Asking Alexandria si můžete myslet cokoliv. Jedno jim ale zcela jistě upřít nelze: Každé jejich album má svou vlastní tvář, pevně vytyčený směr a nebojí se do katalogu kapely vnášet jistý druh progresu. V porovnání s takovými Black Veil Brides, kteří vydávají jednu a tu samou desku posledních 10 let, a právě proto jim v porovnání s Asking Alexandria začíná nemilosrdně ujíždět vlak, je to velmi příjemný a osvěžující přístup. Britové se zkrátka prezentují jako variabilní hudební těleso, jemuž nedělá problém na jedné desce absorbovat vlivy svých osmdesátkových hrdinů, aby o 4 roky později vydali album zjevně inspirované těžkou žánrovou modernou ve stylu Bring Me The Horizon.

A to je asi to nejdůležitější zjištění. Asking Alexandria jsou na své šesté řadovce ambiciozní a chtějí svůj projev sunout k novým, ehm, horizontům. Mnoho fanoušků své rané tvorby tím možná odradí, pokud ale někdy chtějí překročit svůj stín, rozervat okovy takzvané "scény" a získat pozornost legitimního rockového publika, rozhodně vykročili správným směrem. Ne, zatím to tam úplně není, dokážou-li ale na vytyčené cestě setrvat a vyvarovat se příště skladatelským lapsům, nemá smysl tento počin jakkoliv zpochybňovat. Tohle je kapela, která se nebojí činit odvážná rozhodnutí a svoje řemeslo aktuálně dělá - byť s poněkud jinými výrazovými prvky - lépe něž kdysi. Tvrdé jádro bude prskat. Já osobně jsem naopak zvědavý, kam až budou Asking Alexandria po rockovém faceliftu schopni dokráčet. Něco nám určitě napoví už chystaný koncert ve Foru Karlín, kde Britové hodlají odehrát svůj zatím největší koncert na území ČR.

METALOVÝ HATECLUB #24: DRAMATURGIE FESTIVALU MASTERS OF ROCK

Páč jsem si před pár dny na svý Wiki stránce přečet, že jsem oikofob, protože mám problémy s dramaturgickým řešením festivalu Masters of Rock (chatrnou logiku týhle konspirační teorie nechme stranou), budu vám dnes něco povídat o... dramaturgickým řešení festivalu Masters of Rock. To je taková ta věc, o které si polovina českejch metalistů myslí, že je ekvivalent druhýho příchodu Krista, prostě hotový metalový porno, z něhož žádná vidle nezůstane suchá, zatímco ta druhá si z tý první dělá nepokrytě prdel a nemůže vizovickému kolosu tak nějak přijít na jméno. Na který straně jste vy, je mi vcelku buřt, mám vás rád stejně. Loni a předloni jsem ostatně na Masters byl (pracovně) a s nikym jsem tam neměl nejmenší problém, takže... tohle není osobní, jde o princip.

Jsem snílek a bláhovej kluk. Rád bych viděl svět, kde náckové nedostávaj Slavíky. Rád bych viděl svět, kde poloretardovaní kašpaři nemaj 20 pořadů na TV Barrandov, a nemůžou tak denně roboticky lámanou dikcí vymejvat hlavy třetině národa. Taky bych rád viděl svět, kde děcka nemrznou 20 hodin před Footshopem, aby na ně zbyl aspoň jeden pár obuvi Jézy Bůst od Káně Westa. No a taky pořád ještě žiju v naivní představě, že hudební festival by neměl být jenom ten komerční moloch, co každej svůj krok tvrdě váží na položkách příjmů a výdajů, a že by se měl alespoň okrajově snažit o jistou hudební osvětu, revitalizaci, postupnou obměnu generací na scéně, která je přímo závislá na práci s posluchačem, ale i s kapelami samotnými. A že to jde, vidíme ostatně i v České republice. Masters of Rock je oproti tomu smutnou přehlídkou zacyklenosti části metalového posluchačstva u nás - kterou si nejen svou dramaturgií, ale i jakoukoliv absencí snahy o žánrový přesah svých ostatních akcí (Metalfest, sólové koncerty přidružených interpretů atp.) v podstatě sám vychoval.

Ano, i na Brutalu se headlineři více méně opakují. V jejich podhoubí ale dostávaj šanci vyrůst doslova desítky rozmanitých jmen, z nichž valná část na festivalu nikdy nehrála - a něco takového se děje takřka každoročně. Rock For People zase do Česka vozí kapely, které u nás nikdy nehrály a pravděpodobně by sólově nepřijely vůbec nebo za notně dlouho (letos např. In This Moment).

Masters of Rock potvrdil svou sestavu pro příští ročník včera a, překvapivě, je to opět defilé téhož. Pokud ne Sabaton, je to Nightwish. Pokud ne Nightwish, je to libovolný z třiceti projektů Tobiase Sammeta. Lordi do každé domácnosti a Apocalypticu má v Česku přece každej rád. Korpiklaani a Powerwolf, vytočíme hodně piva. Doro, Kamelot, bude se hlasitě zpívat. Že tady byli Helloween před týdnem? Co jako? Dáme pod ně žlutej nápis a jedeme dál. Doga, Harlej, Traktor a Salamandra u nás na fesťáku hráli taky jenom 14x, tak proč to nezakulatit. Chybí už jenom Argema, ale pevně věřím, že do toho Míla ještě zabrousí a jejich koncert bude trhat stěny. Je vcelku paradoxní, jak silně se letos organizátoři tohohle festivalu vymezovali po vyřazení Joakima ze Sabaton proti Slavíkovi, ačkoliv v určitých aspektech jsou si právě Slavík a Masters of Rock nesmírně podobní. Obě události jsou už drahnou řádku let maximálně sterilní a nudné, leč z nějakého důvodu požívají velké obliby veřejnosti. Obě zároveň ztělesňují určitou zkostnatělost a odmítání progresu.

Tohle je ale jenom takové osobní povzdechnutí. Ač idealista a snílek, život mě už naučil, že některý věci jsou prostě daný. Lístků se zase prodá víc než loni, českej žánrovej tisk vydá 10 čísel s obálkami předních vlajkonošů, všichni si podaj ruce, jak to letos opět skouleli, a karavana pojede dál - je to v podstatě dokonale výkonné perpetuum mobile - zpětně čerpající sílu a peníze z toho, co v průběhu let samo zplodilo. Ozubená kola téhle mašiny zkrátka rotují až příliš rychle na to, aby měly autority v tuhle chvíli chuť cokoliv měnit, což je samozřejmě škoda. Svépomocí se česká metalová scéna obrody určitě nedočká. A že to zoufale potřebuje, o tom snad nemusíme diskutovat.