Kolik nám jich v metalovém světě dnes zbylo? Hmm, podívejme se. Colin Richardson. Velká jistota, hecíř, co je v neustálém zápřahu, a vzhledem ke svému portfoliu i snadno identifikovatelné, a proto i hojně vyhledávané jméno v bookletu, které si umí vždy pohlídat hutný sound a poctivě odvádí svůj standard, byť už příliš nepřekvapuje. Kdo dál? Nick Raskulinecz. Zřejmě nejprogresivnější z aktuálních producentských jmen, každou kapelu se snaží posunout novým směrem, v mainstreamu je vyhledáván ambicioznějšími umělci a výsledek je obvykle fenomenální. Pokračujeme. Greg Fidelman. Umělci glorifikovaný, posluchači spíše nenáviděný zvukař, jehož kontroverzní otisk na "Death Magnetic" pod koly loudness war dodnes budí fanoušky Metallicy ze spaní. Skutečnost, že ho jeho tvrdá práce dostala až k produkci desek superhvězdného trojlístku Metallica (a je nutno poznamenat, že v případě "Hardwired" si svou reputaci výrazně vylepšil), Slayer a Slipknot mu už ale nikdo nikdy nevezme. A pak ten poslední. Kevin Churko. V současnosti zřejmě nejvyhledávanější jméno amerického mainstreamového rocku, které do světa chrlí jeden platinami ověnčený hit za druhým. A právě o tak trochu vyčůraném - jo, tohle bylo hodně levný - Kevinovi si dnes něco málo povíme. Teda.. ještě mě napadl Jarek Šimek, ale to třeba příště. Drž hubu, Jarku, dneska prostě ne.
 |
| Kevin boi - tvrdě maká na další cover verzi |
Zapomeňte na mnohdy vylhané tiskovky nebo na silácká prohlášení v rozhovorech. Ani prodejní čísla už v době masivního rozvoje streamingu a všemožných přepočtů nelze brát tak vážně jako kdysi. V USA je hlavním hybatelem dění na scéně pořád rádio. Ano, tenhle pro mnohé archaický a přežitý nástroj rozhoduje za oceánem stále o úspěchu a neúspěchu většiny kapel současného rocku a přiměřeně stravitelného metalu (nemyšleno pejorativně). Stanete-li se miláčkem tamních rádií, získáte silnou vyjednávací pozici ve vztahu s promotéry, což se rovná větší a prestižnější tour i lepší festivalové sloty. Easy. Říká se tomu active rock, formát jako takový vznikl v 90. letech a přísedící rádia se specializují na aktuální rock/metalovou tvorbu v kombinaci s osvědčenými klasikami z minulosti. Ty nejpopulárnější kapely dneška pak zvládnou během týdne i přes 2000 protočení svých singlů napříč desítkami zaregistrovaných active rockových stanic napříč USA.
Novodobým králem tohoto rybníčku je právě producent Kevin Churko. Člověk, v jehož stáji dlouhodobě parkují úspěšní harcovníci jako Disturbed, Five Finger Death Punch, In This Moment nebo Hellyeah - zkrátka kapely, které se těm zmíněným dvěma tisícovkám rádiových spinů svými singly pravidelně blíží. Vstupem do Churkova klubu si zkrátka kupuješ úspěch, zároveň ale ztrácíš svou vlastní tvář a integritu. Tedy... zrovna moderní rock z USA nikdy nebyl etalonem svébytnosti, rozdíly mezi jednotlivými kapelami se pod Churkovou taktovkou ale nadále stírají.
 |
| Kevin boi + Disturbed + Hellyeah |
Churkova produkce má obecně několik signifikatních znaků - 1) chytře dokáže rozpoznat, na jakou tematickou strunu mají jím produkované desky hrát, tedy co v zámořské společnosti aktuálně nejvíce rezonuje - přitom ale samozřejmě nesmí jít o žádné přehnaně kontroverzní téma, co by třeba vyloučilo určitý prvek množiny 2) cover verze jsou lacinou a maximálně pragmatickou cestou k úspěchu a obvykle musejí být vydávány jako singly, 3) každá deska musí mít minimálně jednu sladkobolnou tryznu, co chytne za srdíčko i toho největšího bručouna, 4) funkční model se nemění, a tak se pro jistotu ve výrobě nesahá absolutně na nic (a to včetně jednotného ladění kytar či zvuku bicích). Když jsem se loni bavil s kytaristou Hellyeah Tomem Maxwellem, říkal mi, že je Churko nyní už v podstatě plnohodnotným členem jeho kapely. Tohle tvrzení asi nelze rozporovat, protože kapely produkované Churkem opravdu znějí, jako by v nich působil jeden společný muzikant a bohužel i jeden společný leader.
Pojďme si uvést aktuální - a teď už modelový - příklad. Bad Wolves se zhruba před rokem ohlásili metalové obci vysekanou groove/metalcore jízdou "Learn To Live", na první singnální útočícím hitem, co tě instantně profackuje a jemuž lze vyčítat fakt máloco. Asi tři měsíce zpátky pak navázali s o něco progresivnějším kusem "Toast to the Ghost" - songem, který kombinuje frenetické blast beats s djentem načuchlou rytmikou a přechází v závěrečné, stylově nechutné peklíčko. Tímhle dobývat americká rádia? Bravo!
Jenže zhruba tou dobou se kolem kapely, vzhledem k její příslušnosti k labelu Eleven Seven, nejspíš začal motat náš geroj Kevin. Ve zkratce: Nikoho asi nepřekvapí, že Bad Wolves aktuálně bodují cover verzí kultovní skladby "Zombie" od The Cranberries, která už je mimochodem v TOP10 americké active rock chart a velmi pravděpodobně během příštích týdnů půjde na úplný vrchol. Že produkoval Churko přitom, tuším, není ani nikde veřejně uváděno. Jeho produkce už bohužel mluví sama za sebe a je nyní v takové fázi sterility, že ji i průměrně znalý posluchač, co muziku smaží na sluchátkách od rákosky, dokáže během několika málo sekund dokonale rozklíčovat. Poslechněte si například zvuk bicích. Churkovy kapely už roky nehrají na šroťák, ale na dutý krabice. Chudák John Boecklin (ex-DevilDriver), kdysi supernova bubenické scény s jednou z nejrychlejších dvojšlapek vůbec. Dnes obyčejný statista, co je pod vlivem studiové magie Churka prakticky nerozeznatelný od současných výkonů Vinnieho Paula. Ostuda.
Song jako takový je přitom docela pěknou pietou a lze mu vyčítat jenom máloco. Formálně to vlastně, až na ten otravnej zvuk, pořád šlape. Jenom kdyby to nebylo všechno tak vzorcově jasný, tak předem daný a tak očekávatelný. Kevin Churko není špatný či netalentovaný producent. Jeho výsledky ostatně mluví samy za sebe a o práci má postaráno na mnoho dalších let dopředu. Právě to by ho ale mělo zásadněji inspirovat k dalšímu vývoji a snaze posouvat dál nejen sebe, ale hlavně své svěřence, na něž má v téhle fázi své kariéry nepopiratelný vliv. Stejně jako totiž posledních pár let stagnuje tento rodák z Kanady, netečně přešlapují na místě i kapely jemu svěřené. Dokonalý hitmaker a stroj, jehož muzika ale začala absolutně postrádat duši. Snad se, pokud jím ještě není, nestane v nadcházejících letech smutným apoštolem moderního rocku.
P.S.: Ten poslední černobílej cover Disturbed mě pěkně vysírá i v roce 2018.
