První dojmy: Asking Alexandria - Asking Alexandria

Jestli je Asking Alexandria něco vlastní, je to melodrama. Jako by si kapela, dobře znalá své fanouškovské základny, již z velké části tvoří náctiletá děvčata roztoužená po velkých... a emocionálně vypjatých příbězích ze života svého oblíbeného boybandu, ve všemožných kariérních veletočích vyloženě libovala. A tak Askáči píší další a další příběhy plné odcizení, bratrských soubojů a šťastných návratů, jež poctivě zvlhčují kalhotky a zaplňují Instagram feedy napříč scénou. To vám bylo nějak takhle: Zpěvák Danny Worsnop kapelu opustil v roce 2015, aby šel úspěšně selhat do zapomenutého projektu We Are Harlot, kde vypadal jako otylý kauboj z Burger Kingu, zatímco jeho náhradník Denis Shaforostov vydržel s kapelou pouze jednu desku - oficiálně proto, že se mu stýskalo po rodné Ukrajině. Neoficiálně proto, že byl bez studiové magie celkem v prdeli a držet si ve svém středu někoho, kdo dokáže odzpívat v průměru 34 % koncertu, je docela vojeb. Po prohře na obou frontách tak Worsnop se zbytkem Asking Alexandria koncem roku 2016 vcelku logicky zanechali rozborojů a společně se nyní vracejí s eponymně nazvanou sbírkou dvanácti skladeb.

Člověk se od toho prostě musí umět oprostit. Oprostit se od toho dráma, oprostit se od pozérsky pěstované image, vyvoněných selfíček a otravného halekání lidí, "kterým tahle kapela zachránila život". Pak vám v Asking Alexandria zůstane parta vcelku nadaných řemeslníků, kteří se rozhodli na šestém albu hudebně dospět a předkládají nám zřejmě nejvyzrálejší dílo své dosavadní kariéry - album, které je symbolem takřka úplného zpřetrhání metalcore vazeb z minulosti a definitvního útěku do velkého světa rocku. Asking Alexandria prostě mají potenciál skládat hity - ať už vám jejich současná reinkarnace voní, či nikoliv - a tenhle předpoklad nehodlají promarnit, stejně jako to dělají například jejich britští kolegové z Bring Me The Horizon, jejichž aktuální tvorbu novinka Asking Alexandria v lecčems připomíná. I zde se klade důraz na mohutné refrény, lehce zapamatovatelné elektronické aranže a poněkud dietní skladatelství, jež rezultuje v maximální údernost. Žádná košatá svědectví, žádné velké umění. Nikdo si na to nezkouší hrát a nic takového v konečném důsledku ani není potřeba.


Hrdinou alba je Danny Worsnop. Nechme stranou jeho sebestřednou a často nesympatickou povahu. Ten člověk přesně ví, jak psát podmanivé melodie a následně je i dokonale odzpívat. Songy jako "Alone In The Room", "Hopelessly Hopeful" nebo překvapivě nevtíravá balada "Vultures" na jeho naléhavých řádcích přímo stojí. "Into the Fire" je instantní klasika, sebevědomá a grandiózní, která má už nyní předplacené místo v každém setlistu pro nadcházející roky a spíš než kluby evokuje svou zvukovou rozmáchlostí prostředí hal a stadionů. Tvrdších písní na desce není mnoho, když ale přijdou, patří k vrcholům - "Rise Up" touží po revoltě, burcuje fanoušky k mobilizaci, a rozkvete v krásně klenutém refrénu, "Eve" je pak zřejmě jediným čistě metalcoreovým výstřelem na desce a zároveň možná i nejlepší skladbou přísedící ke zmíněnému žánru, jakou Asking napsali za poslední roky (Ben Bruce je tady krajně nekompromisní). Kapela zkrátka, dobře znalá vlastních tvůrčích limitů, nepotřebuje v roce 2017 podléhat příslušnosti k jedinému stylu. Místo toho si vyzobe to nejlepší z každé žánrové a kreativní intence, již ve studiu ucítí. Někdy to vyjde, jindy ne. Výsledek tím každopádně získává na barevnosti.

Ne všechno se samozřejmě povedlo. Zvukovou vozbu táhne kupředu hlavně Worsnop a chytře využívané elektronické prvky - kytarová práce toliko prostoru nedostává, a synťáky méně zatěškané písně tak vyznívají poněkud prázdně. No a pokud zklame i Worsnop - například v až otravně repetitivní "Where Did It Go?", která je v podstatě manifestem Dannyho monstrózního ega a pyšní se možná nejdebilnějším textem letošní albové sezóny (But now there's this one / The I'm the king one / The I don’t care, I’m gonna do my thing one / The breaking every fucking rule in the book one / The fuck you all!) - jsou Asking rázem poněkud bezzubí. Ústřední popěvek v "When The Lights Come On" si už před pár lety zpívali Fall Out Boy na desce "Save Rock and Roll", snad to neuvidí patentový úřad. Jako lichý a zbytečný vyznívá i pokus o rapovou kolaboraci v tracku "Empire" - stejná píseň připomíná, proč by se kytarista Ben Bruce měl držet svého kopyta a nepokoušet se na každou desku propašovat svůj vokál. Zpěvák je to totiž, decentně řečeno, velmi podprůměrný.


O současné úrovni muziky Asking Alexandria si můžete myslet cokoliv. Jedno jim ale zcela jistě upřít nelze: Každé jejich album má svou vlastní tvář, pevně vytyčený směr a nebojí se do katalogu kapely vnášet jistý druh progresu. V porovnání s takovými Black Veil Brides, kteří vydávají jednu a tu samou desku posledních 10 let, a právě proto jim v porovnání s Asking Alexandria začíná nemilosrdně ujíždět vlak, je to velmi příjemný a osvěžující přístup. Britové se zkrátka prezentují jako variabilní hudební těleso, jemuž nedělá problém na jedné desce absorbovat vlivy svých osmdesátkových hrdinů, aby o 4 roky později vydali album zjevně inspirované těžkou žánrovou modernou ve stylu Bring Me The Horizon.

A to je asi to nejdůležitější zjištění. Asking Alexandria jsou na své šesté řadovce ambiciozní a chtějí svůj projev sunout k novým, ehm, horizontům. Mnoho fanoušků své rané tvorby tím možná odradí, pokud ale někdy chtějí překročit svůj stín, rozervat okovy takzvané "scény" a získat pozornost legitimního rockového publika, rozhodně vykročili správným směrem. Ne, zatím to tam úplně není, dokážou-li ale na vytyčené cestě setrvat a vyvarovat se příště skladatelským lapsům, nemá smysl tento počin jakkoliv zpochybňovat. Tohle je kapela, která se nebojí činit odvážná rozhodnutí a svoje řemeslo aktuálně dělá - byť s poněkud jinými výrazovými prvky - lépe něž kdysi. Tvrdé jádro bude prskat. Já osobně jsem naopak zvědavý, kam až budou Asking Alexandria po rockovém faceliftu schopni dokráčet. Něco nám určitě napoví už chystaný koncert ve Foru Karlín, kde Britové hodlají odehrát svůj zatím největší koncert na území ČR.

METALOVÝ HATECLUB #24: DRAMATURGIE FESTIVALU MASTERS OF ROCK

Páč jsem si před pár dny na svý Wiki stránce přečet, že jsem oikofob, protože mám problémy s dramaturgickým řešením festivalu Masters of Rock (chatrnou logiku týhle konspirační teorie nechme stranou), budu vám dnes něco povídat o... dramaturgickým řešení festivalu Masters of Rock. To je taková ta věc, o které si polovina českejch metalistů myslí, že je ekvivalent druhýho příchodu Krista, prostě hotový metalový porno, z něhož žádná vidle nezůstane suchá, zatímco ta druhá si z tý první dělá nepokrytě prdel a nemůže vizovickému kolosu tak nějak přijít na jméno. Na který straně jste vy, je mi vcelku buřt, mám vás rád stejně. Loni a předloni jsem ostatně na Masters byl (pracovně) a s nikym jsem tam neměl nejmenší problém, takže... tohle není osobní, jde o princip.

Jsem snílek a bláhovej kluk. Rád bych viděl svět, kde náckové nedostávaj Slavíky. Rád bych viděl svět, kde poloretardovaní kašpaři nemaj 20 pořadů na TV Barrandov, a nemůžou tak denně roboticky lámanou dikcí vymejvat hlavy třetině národa. Taky bych rád viděl svět, kde děcka nemrznou 20 hodin před Footshopem, aby na ně zbyl aspoň jeden pár obuvi Jézy Bůst od Káně Westa. No a taky pořád ještě žiju v naivní představě, že hudební festival by neměl být jenom ten komerční moloch, co každej svůj krok tvrdě váží na položkách příjmů a výdajů, a že by se měl alespoň okrajově snažit o jistou hudební osvětu, revitalizaci, postupnou obměnu generací na scéně, která je přímo závislá na práci s posluchačem, ale i s kapelami samotnými. A že to jde, vidíme ostatně i v České republice. Masters of Rock je oproti tomu smutnou přehlídkou zacyklenosti části metalového posluchačstva u nás - kterou si nejen svou dramaturgií, ale i jakoukoliv absencí snahy o žánrový přesah svých ostatních akcí (Metalfest, sólové koncerty přidružených interpretů atp.) v podstatě sám vychoval.

Ano, i na Brutalu se headlineři více méně opakují. V jejich podhoubí ale dostávaj šanci vyrůst doslova desítky rozmanitých jmen, z nichž valná část na festivalu nikdy nehrála - a něco takového se děje takřka každoročně. Rock For People zase do Česka vozí kapely, které u nás nikdy nehrály a pravděpodobně by sólově nepřijely vůbec nebo za notně dlouho (letos např. In This Moment).

Masters of Rock potvrdil svou sestavu pro příští ročník včera a, překvapivě, je to opět defilé téhož. Pokud ne Sabaton, je to Nightwish. Pokud ne Nightwish, je to libovolný z třiceti projektů Tobiase Sammeta. Lordi do každé domácnosti a Apocalypticu má v Česku přece každej rád. Korpiklaani a Powerwolf, vytočíme hodně piva. Doro, Kamelot, bude se hlasitě zpívat. Že tady byli Helloween před týdnem? Co jako? Dáme pod ně žlutej nápis a jedeme dál. Doga, Harlej, Traktor a Salamandra u nás na fesťáku hráli taky jenom 14x, tak proč to nezakulatit. Chybí už jenom Argema, ale pevně věřím, že do toho Míla ještě zabrousí a jejich koncert bude trhat stěny. Je vcelku paradoxní, jak silně se letos organizátoři tohohle festivalu vymezovali po vyřazení Joakima ze Sabaton proti Slavíkovi, ačkoliv v určitých aspektech jsou si právě Slavík a Masters of Rock nesmírně podobní. Obě události jsou už drahnou řádku let maximálně sterilní a nudné, leč z nějakého důvodu požívají velké obliby veřejnosti. Obě zároveň ztělesňují určitou zkostnatělost a odmítání progresu.

Tohle je ale jenom takové osobní povzdechnutí. Ač idealista a snílek, život mě už naučil, že některý věci jsou prostě daný. Lístků se zase prodá víc než loni, českej žánrovej tisk vydá 10 čísel s obálkami předních vlajkonošů, všichni si podaj ruce, jak to letos opět skouleli, a karavana pojede dál - je to v podstatě dokonale výkonné perpetuum mobile - zpětně čerpající sílu a peníze z toho, co v průběhu let samo zplodilo. Ozubená kola téhle mašiny zkrátka rotují až příliš rychle na to, aby měly autority v tuhle chvíli chuť cokoliv měnit, což je samozřejmě škoda. Svépomocí se česká metalová scéna obrody určitě nedočká. A že to zoufale potřebuje, o tom snad nemusíme diskutovat.

První dojmy: Cavalera Conspiracy - Psychosis

Max Cavalera sice posledních deset let vypadá jako bezprizorní vandrák, co mu na hlavě z nějakého důvodu vyrašilo pětikilové hovno s vlastním ekosystémem (pozor, Maxe neurážím, ani při nejlepší vůli ale fakt nevím, jak jinak popsat tohle), jeho pracovní morálku by mu ale mohla závidět lecjaká parta agilních zelenáčů, toho času stále plná elánu a přesvědčení ve vlastní budoucnost. Maxův problém posledních let je ale právě ve skutečnosti, že žádným zelenáčem už dlouho není a únava materiálu je v jeho případě přímo úměrná počtu desek, které ročně mezi své posluchače vychrlí - výjimkou budiž výborný debut projektu Killer Be Killed z roku 2014. Aktuálně Max se svým bratrem Igorem vydává již čtvrtou řadovku jejich rodinné značky Cavalera Conspiracy a...

... překvapivě to není špatný. Vlastně jde dost možná o jednu z nejlepších věcí, jaká k nám z jeho tovární linky za posledních deset let doputovala. Pořádky nastolí hned úvodní "Insane" - absolutní riffová jízda, chutná kombinace thrashe, groovu a deathu s vyloženě vynikající druhou polovinou, freneticky valící se kupředu a evokující zlatá období staré Sepultury. Tam, kde skončí, začíná v naprosto stejném duchu i následující "Terror Tactics", aby posléze i ji potkal zhruba v polovině zajímavý přerod - je to mimochodem vítaná změna oproti novějším deskám Soulfly, kde písně s postupující stopáží naopak zoufale ztrácejí dech. Tady jste v úvodu omráčeni, pak dostanete menší chvíli odpočinku, aby vás mohl zdrcující finiš definitivně odrovnat.


Z thrashového standardu vybočuje song "Hellfire" - kakofonický shluk šumů a chaosu, který zní, jako by se někde v džungli právě otevřela brána do pekla. Marně vzpomínám, kdy naposledy něco od Maxe znělo tak živočišně, domorodě, tvrdě a rozervaně zároveň. A když už máte dost, nastoupí "Judas Pariah" a profackuje vás víc než cokoliv předtím. Velký podíl na hutné atmosféře má i celkový sound, který je, stejně jako samotné skladby, maximálně štiplavý a nekompromisní. Albu prospívá i úsporná stopáž čtyřiceti minut - těch devět písní je naprosto dostačujících, a album je tak v podstatě zbaveno hlušších míst. Přítomny jsou i lehce industriální reminiscence dob Nailbomb.

Igor Cavalera se tentokrát určitě neflákal. Jeho bicí jsou silné, průrazné a sebevědomě udávají tempo. Nejlépe odbouchaná deska od jeho reunionu s bratrem? Dost možná.

Co do textů, je "Psychosis" samozřejmě další verbální očistec. Tedy, uznání Max zaslouží minimálně za to, že jako jeden z mála muzikantů dokáže psát texty, které zcela postrádají větnou stavbu a jedná se pouze o jakýsi slepenec náhodných slov na motivy války, náboženství a politiky. Cavalerovi nicméně slovní ekvilibristika nikdy vlastní nebyla, navíc se bavíme o člověku, jehož znalost angličtiny je i po dekádách prožitých v USA stále na podprůměrné úrovni. Opět tak prožíváme stejná témata, stejné frázování, a dokonce bych si klidně vsadil i na to, že pár konkrétních rýmů si Cavalera jenom vypůjčil ze svého staršího katalogu. V téhle disciplíně zkrátka Max plusové body nemá a nikdy mít nebude.

"Psychosis" není žádný game changer. Pořád si myslím, že by Max měl zvážit delší přestávku, nepumpovat svou chátrající studnici nápadů do tolika projektů zároveň, poctivě selektovat riffy a časem se pokusit vydat třeba ještě jedno fantastické thrashové album. Pokud mu ale bude ten kolovrátek šlapat jako na "Psychosis", které je pořád o level až dva nad vyloženě špatnými posledními alby Soulfly, nemám s aktivitami starého pána problém. Max s Igorem nahráli jednoduchou, přímočarou, údernou a místy až brutální řezanici, jíž nechybí koule ani tah na kasu. Slabší čtyřhvězdí je v tomto případě zcela akurátní odpovědí.

První dojmy: Trivium - The Sin And The Sentence

Jsou Trivium kapelou, jež zažehne jiskru nové metalové revoluce? Těžko. Kolosální predikce britských médií z poloviny minulé dekády, které Trivium v rámci vlastní senzacechtivosti pasovaly do role nové Metallicy, nevyšly. Nechme stranou otázku, zdali samotná kapela o tenhle přílepek kdy stála - obecně bych řekl, že nikoliv - a nakolik absurdní toto tvrzení i v tehdejší době bylo (ne, žádná další Metallica tady opravdu už nikdy nebude). Stigma dalšího vlajkonoše metalové zástavy Trivium každopádně v očích mnoha pozorovatelů zůstává i nadále, a to paradoxně i ve chvíli, kdy kapela vydává své v pořadí již osmé (!) studiové album.

Po fantastickém In Waves (2011), polovičatém Vengeance Falls (2013) a trestuhodně nevyrovnaném Silence in the Snow (2015) stáli Trivium před, ehm, triviální otázkou: Kam dál?


Prozaická řešení mají v případě Trivium zjevně geniální konsekvence. Kapela se totiž rozhodla, dle svých vlastních slov, nahrát desku nikoliv z pozice angažovaných umělců, nýbrž z perspektivy "prostých" metalových posluchačů, a na samotném výsledku je tento jednoduchý, avšak nesmírně účelný přístup ohromně slyšet. Ne vždy musíte hnát svůj sound za každou cenu zcela novým směrem a Trivium jsou toho jasným důkazem. Trivium zkrátka nespekulovali, zpřetrhali okovy vlastních kreativních ambicí s každou deskou stůj co stůj měnit svůj obraz a šli pudově za jediným cílem: Umění pro umění přenechme jiným. My se jdeme metalem bavit.

Hned úvodní "The Sin And The Sentence" je výmluvnou reflexí všeho, s čím Trivium na nové desce přicházejí: Dravé tempo, chytlavý refrén, opět z plna hrdla křičící Matt Heafy a melodie jako z nejkrásnější metalové pohádky. Vzteklý nástup navazující "Beyond Oblivion", která dokonale kombinuje snad všechny nosné prvky předchozí tvorby kapely, a navíc je sune o štok výš, pak jenom utvrzuje v domnění, že se tady bude opět po letech kopat nejvyšší liga. Trivium přišpendlili plynový pedál až k podlaze a nic na tom nemění ani další průběh desky - singlová "The Heart From Your Hate" odkrývá nezpochybnitelný hitový potenciál kapely, "The Wretchedness Inside" zní jako potomek Trivium, Slipknot a Machine Head a "Sever The Hand" se po vcelku klidném nástupu překlopí v absolutní koncertní inferno, které bude nemilosrdně trhat hlavy a vířit circle pity.


Trivium můžete upírat cokoliv. O technických dovednostech ústřední trojice muzikantů ale nemůže spekulovat naprosto nikdo. "The Sin And The Sentence" tyto kvality navíc premiérově povyšuje o vklad bubeníka Alexe Benta, jehož technika, rychlost a preciznost dávají konečně zapomenout na letité martýrium, jímž si soubor z Floridy v procesu hledání nové akvizice musel projít, a kdykoliv provětrá svou dvojšlapku, máte chuť zahodit veškerou důstojnost a začít lítat po pokoji jako šťastné děcko (ehm, to jsem samozřejmě nikdy nedělal, ehm). Triumfálně svůj návrat ke screamu zvládl i Matt Heafy - troufám si tvrdit, že tak intenzivně a sveřepě po nás nekřičel snad nikdy předtím. Možná to bude tím, že svou starou techniku screamu oprášil pouze pro potřeby nahrávání nové desky a v případě opětovného poškození hlasivek reálně riskoval, že Trivium vůbec nevyrazí koncertovat.

"The Sin And The Sentence" je velkolepým metalovým příběhem, jakých se za rok urodí jenom poskrovnu. Tohle není metalcore. Není to ani thrash. A zároveň... je to tak nějak všechno dohromady. Vlastně byste dnes těžko hledali někoho, kdo je věrnějším synonymem pojmu "moderní metalová kapela", než jsou právě Trivium. Jejich diskografie má nyní čtyři definitivní milníky. Po metalcore senzaci "Ascendancy", sofistikovaném kolosu s názvem "Shogun" a jejich maximálně hitové kombinaci "In Waves", ukazují na své nové, ruměné desce, že jsou stále schopni mimořádných činů. Takže ještě jednou: Jsou Trivium kapelou, jež zažehne jiskru nové metalové revoluce? Těžko. Dokáží v případě dobré formy srazit na kolena drtivou většinou své žánrové konkurence? Absolutně. "The Sin And The Sentence" je toho důkazem.

METALOVÝ HATECLUB #23: VIDEOKLIPY AMARANTHE

Natočit pořádnej videoklip, to je vpravdě solidní kumšt. A hlavně důležitej. Historie zná mnoho případů, kdy vyloženě blbej klip zabil momentum jinak vcelku slibnýho fláku, a naopak, kdy se z jinak poměrně nevýraznýho tracku pod tíhou práce filmařů vyloupla instantní klasika. Podceňovat tohle řemeslo je zkrátka dost ošemetný. Hromada českejch kapel, toho času natáčejících v libovolný tělocvičně nebo na veřejnejch hajzlech ve vašem okolí, by mohla vyprávět. Jak říká Zdeněk Pohlreich: "Když to vzniká v bordelu, výsledek bude stát vždycky za hovno."

Amaranthe, na rozdíl od mnoha tuzemskejch srdcařů, nouzí netrpí. Velkej lejbl za zády, co není skoupej na nějakou tu zlatku, aby mašina nedrhla a produkční zázemí odpovídalo kapele, jež na Youtube generuje miliony views. Před sebou desítky tisíc fanoušků, co se rádi postaraj o to, aby jejich idolové netřeli bídu s nouzí. A přesto jsou právě Amaranthe etalonem maximálních klipovejch kýčařů, kterejm na scéně snad není rovno. Tak kde je problém?

Jak říká Zdeněk Pohlreich: "Největším problémem českých kuchařů je jejich fantazie." Nu a úplně stejný je to v případě Amaranthe. Osobně mám ve svym hudebním životě pořád pár nesplněnejch snů. Chtěl bych si třeba jeden na jednoho pokecat s Taylorem. Nebo vzít do kina Táničku z Jinjer. A pak ji požádat o živočišně nespoutanou soulož. Ale hlavně. Hlavně bych se chtěl jednoho dne zapojit do typický porady vedoucí k novýmu klipu Amaranthe. Musí to být krajně vzrušující diskuze, plná psychotropních látek, krajně nablblejch nápadů a laciné rumunské kinematografie, nonšalantně rezultující v bizár toho nejhrubšího zrna.

Výsledky těchhle studiovejch brainstormingů? Amaranthe maj ve svejch klipech létající talíře, hrajou si na Mission Impossible, sviští vzduchem jako superhrdinové, se stoickým klidem odolávají explozím, trénujou kick-box i hokej (lol) nebo čelí invazi tupejch zakuklenců. A ano, v reálu to vypadá ještě debilněji než na papíře a v drtivý většině případů to ani absolutně nedává smysl. Každej jejich klip opisuje jakousi podivnou story, která nemá pointu a slouží pouze jako samoúčelná expozice vnadů Elišky Rýdlové. Jako byste si vysnili ten největší hollywoodskej blockbuster s vizuálem od Michaela Baye, ale dostali na to od fotra dvě stovky, herce z pomocný školy a scénář si napsali po víkendový seanci u domácího porna.


Práce s hlavním poznávacím znakem kapely je vůbec impozantní. Eliška je samozřejmě spanilý stvořeníčko, který by se mělo světu vokazovat co možná nejvíc snad i ze zákona. I s podobně kvalitním materiálem je ale důležitý umně pracovat - zkrátka jej prezentovat jako opravdovou femme fatale, ne jako držák na upnutý oblečky s konstantně vypláznutým jazykem, co dělá roznožky na počkání a nechává se dobrovolně instalovat do krkolomnejch pozic a poloh, který jsou sice dost erektivní, s osudovostí nebo šarmem maj ale společnýho asi tolik co vyprasenej Zdeněk Škromach ve svym bazénku. Jo, všichni víme, že Amaranthe by bez svý tvářičky za mikrofonem velmi pravděpodobně nezajímali vůbec nikoho. To ale neznamená, že musí být fakt každý video dnem otevřených dveří jejího libida.

Na videoklipáži Amaranthe je prostě něco strašně divnýho, nechtěně vtipnýho a zbytečně lacinýho. Přitom by stačilo ubrat. Nevymejšlet komplikovaný příběhy, který se svym rozpočtem nemůžeš přetavit v uspokojivej výsledek. Netvářit se v každym klipu jako velkej mačo, když děláš disko s kytarama. Nu a nedávat tak ostentativně najevo skutečnost, že i ty sám víš, že tvoje kapela zajímá hlavně nevybouřený honiče, co maj ve spodkách nadílku ještě předtím, než Eliška poprvý zapěje, a proto tomu hodláš podřídit naprosto cokoliv.

První dojmy: Arch Enemy - Will To Power

Ať už novinka Will To Power dopadne tváří tvář kritikám jakkoliv, jedno je jisté - Michael Amott si může gratulovat už teď. Těžko říct, jakým druhem katarze si v roce 2014 prošel a co za světlo ho v tu chvíli osvítilo, rozhodnutí angažovat do své kapely modrovlasou veganku z Kanady bylo pro něj a jeho soubor doslova kariéru definujícím momentem. A tak bylo vlastně docela jedno, že první album s novou akvizicí v sestavě svou sterilitou a fádností posluchače naprosto ubíjelo - v době sociálních sítí je image důležitější než kdy předtím a z Alissy se stal doslova přes noc masturbační symbol celé metalové generace. Pozornost zaručena.

A že se v tomhle ohledu nic nezměnilo, potvrzuje i novinka Will To Power. Arch Enemy se i tentokrát dostává naprosto bezprecedentní pozornosti, o níž si ještě pár let zpátky, kdy mikrofon držela neméně kvalitní, ovšem ne tak fotogenická (inu... Němka) Angela Gossow, mohli nechat jenom zdát.

Předsudky a úvahy o důvodech současné popularity Arch Enemy stranou. Will To Power není špatné album. Je dokonce mnohem lepší než jeho předchůdce War Eternal - což samo o sobě není kdovíjaký sukces, ovšem zmínit se to sluší. Naprostá monotónnost a rezignace na progres je zde alespoň částečně nahrazena jistou dávkou originality a chutí posluchače vyvést z norem, byť stále v poněkud dietním balení.

Will To Power se pyšní vyloženě skvělými momenty. "The Eagle Flies Alone" je okázalý manifest kapely, která chce nabýt stadionového formátu - startujíc sugestivním ledovým intrem, zaopatřen mohutným riffem a chytře držen ve středním tempu, což jej vede stranou jinak typicky rychlopalného tempa. Řeč je o zdaleka nejlepší skladbě celé desky, jež demonstruje plný potenciál švédsko-kanadské kapely. Následná power balada "Reason To Believe" je pak definitivně prvním místem, kde se Arch Enemy rozhodli opustit svou komfortní zónu, a byť je kulminací mnoha rockových klišé, jako ozvláštnění desky funguje, už jenom díky čistému zpěvu Alissy, velmi dobře. Zmínku si pak zaslouží i frenetická "Dream Of Retribution", která stíhá měnit tempa i styly, a v závěru i rozložitý orchestrální kolos "A Fight I Must Win". Zářivé klenoty deska nabízí ve svém srdci a pak až na úplném konci.


Jenže to máme pouhou třetinu desky. Na tom zbytku Arch Enemy bohužel i nadále píší příběh o zbytnělém egu svého principála - ne nepodobný tomu, kterým je v posledních letech opředena tvorba jejich severských kolegů z Nightwish. Michael Amott složil opět celou desku v podstatě sám - a na výsledku je to strašlivě poznat. Vyprdnout vlastními silami tucty kolosálních nápadů možná dokážete na desce jedna, dvě nebo tři, nikoliv na albu s pořadovým číslem deset. Proto má jít o kapelu, a tedy kolektivní výkon. Proto fanoušci oslavovali příchod skvělého Jeffa Loomise, kterého pak Amott během kreativního procesu pustil... absolutně k ničemu.

Výsledný dojem nikterak neposilují ani texty. Když už poselství desky obalíte myšlenkovým konceptem Friedricha Nietzscheho, je ve vašem dobrém zájmu, aby se - byť drobným - filozofickým přesahem mohlo chlubit i vaše dílko. Místo toho dojde jen na totálně nablbé a tisíckrát slyšené obraty typu ‘There’s blood in the water, there’s fear in the air, an eye for an eye and a tooth for a tooth’, které vám dodají odvahu a sílu snad jen v případě, že je vám 12 a chcete ztrestat toho suveréna z deváté třídy, co vám každej den čůrá do přezůvek. Netřeba snad dodávat, že i pod většinou textařské práce je podepsán právě Amott. Aneb proč k tomu nepustit rodilou mluvčí, viďte...

Will To Power je další story megalomanské snahy osamělého válečníka, jemuž to tentokrát vyšlo o něco líp než posledně. Zároveň ale potvrzuje fakt, že když už na tu frontu táhnete, jako solitér příliš povyku nevzbudíte. S trochou fištrónu a větší skladatelskou volností mohlo jít po mnoha letech o sebevědomý návrat do první žánrové ligy. Takhle klouzáme jenom v mírném nadprůměru.

Zpěvák Trivium teď na koncertech říhá a brečí do mikrofonu

Moje láska k Trivium vzkvétala ve dvou údobích. Tím prvním byl začátek. Skvělá deska Ascendancy, která je odpálila vstříc metalovým dálavám a zadělala jim na velkolepou kariéru. Tím druhým pak restart, a tedy album In Waves, jež v roce 2011, po jakbysmet velmi kvalitním Šógunovi, definitivně zacementovalo místo Trivium mezi absolutní žánrovou elitou. Jenže... jenže od tý doby Trivium vydali další dvě desky a na kvality svého majstrštyku ani zdaleka nenavázali.

Novej singl The Sin And The Sentence je v pohodě. Na zadek si z něj sednete jenom těžko, potenciál a chuť hravě kombinovat stěžejní atributy dosavadní tvorby mu ale upřít nemůžete. Silnej akcent na rytmiku, bubeník s psaníčkem koksu v kapse, vymazlená střední pasáž jako z nejkrásnější hevíkové pohádky i toliko očekávaný comeback Mattova screamu. Potenciál a příslib nadějných vyhlídek by tedy existoval.


Studiová magie je věc opojná a v jejím rauši dokážete zamaskovat prakticky cokoliv. Problém přichází ve chvíli, kdy vám tuhle kouzelnou hůlku někdo sebere a spláchne do hajzlu, což je zhruba záležitost, s níž v současnosti bojuje Matt Heafy, který je koncertně... zkrátka slabej. Moc a moc slabej.

Vlastně ani nevím, která poloha Mattova hlasového rejstříku mě v současnosti sere víc. Je to úpěnlivě střežené a až nelidsky na sílu tlačené vibrátko, během nějž máte pocit, že právě prožívá emocionální nával a každou sekundu se rozbulí jako malá holka? Nebo jeho nová technika screamu, která ze všeho nejvíc připomíná kombinaci krkání s veselohrou vašeho rekta po nadměrné konzumaci luštěnin?

Nevím. Vím jenom, že mě to začíná pěkně sejřit. Tady máte ukázky, posuďte sami:

Nový singl Arch Enemy je vcelku sterilní srágora

Přátelé, já vám nevím. Jestli je v současnosti na scéně ňáká kapela, jejíž hype absolutně nechápu, jsou to nejspíš právě Arch Enemy (Sabaton teď pomineme, ti se aspoň neberou tak vážně a stejně jsou polovině lidí pro smích). Jasně, Andělka je moc spanilý děvčátko a v klipech i na fotkách vypadá zatraceně útulně, jinak jde pro mě ale o soubor kvalifikovanejch estrádníků, kterym z těch mačo gest a válečnejch póz nevěřim zhola nic.

V live podání je přitom ta křeč ještě urputnější - viz loňskej Brutal, kde jsem vydržel asi první 3 songy a pak mi začlo bejt krapánek blivno.


Jejich nejnovější singl The World Is Yours můj vachrlatej dojem z aktuálního směřování kapely příliš nevylepšil. Ba naopak. Zkusim jej teď v plusovejch a mínusovejch bodech drobátko zhodnotit.

Mínusy:

- Arch Enemy hrajou na posledních dvou deskách jakejsi hybrid power metalu s melodickym deathem. Ne, neznělo to dobře předtím a nezní to dobře ani teď.

- Andělka řvát - na poměry žen - umí. Vo tom žádná. Prkýnko na hajzlu bych si nechat nahoře nedovolil. Ale... v porovnání například s Táňičkou z Jinjer je to jako... postavit vedle sebe rotvajlera a mírně podrážděnou čivavu? Do trenek si naděláte jenom z jednoho.

- Michael Amott je poslední roky strašlivě, ale strašlivě vyčpělej a v podstatě jenom vykrádá svůj vlastní katalog.

- The World Is Yours je převlečenej War Eternal. Jo, tentokrát je výsledek míň otravnej, to ale nemění nic na faktu, že jde zase o variaci téhož.

- Ta kapela má personálně obrovskej potenciál, nechápejte mě špatně, z ňákýho důvodu se jí ho ale vůbec nedaří přetavit v odpovídající výsledek.

- Ta "šeptací" část s teploučkym piánkem od 3:40 je strašlivej omyl, vyloženě blbá parodie Nightwish a ostuda srovnatelná s někdejším působením Rytmuse v pěvecké soutěži SuperSral.

Plusy:

+ Andělka má pěkný tělíčko

+ Je to v HD a hejbe se to


No, abych to shrnul, největší progres, kterej Arch Enemy na novym singlu zaznamenali, je znatelně světlejší odstín vlasů Andělky. Což byl asi záměr, páč je to v současnosti bohužel jedinej trademark týhle kdysi prďácký kapelky. Tak.

P.S.: Andělka.

První dojmy: Stone Sour - Hydrograd

Byly to pro Stone Sour turbulentní roky. Dvojalbový opus House of Gold & Bones se pár let zpátky dočkal univerzálního přijetí z řad kritiky i fanoušků, Stone Sour vyjeli na jeden z nejúspěšnějších tour cyklů své kariéry (nezapomenutelná show v pražské Lucerně budiž důkazem) a definitivně se vymanili ze stínu Slipknot - stali se svébytnou, respektovanou a kreativně explozivní jedničkou alternativního rocku. 

A pak se to všechno posralo.

Odchod Jima Roota, kytaristy Slipknot a jednoho z hlavních uměleckých motorů Stone Sour, nemůže mnoho fanoušků obou kapel překousnout dodnes. A Stone Sour to svým způsobem katapultovalo na úplný začátek jejich poutě - opět musejí skeptikům dokazovat, že si místo na slunci obhájí a nejsou pouhým levobočkem Slipknot. Břímě je to veliké, novinka Hydrograd však dokazuje, že Taylorovi boys si budou věci dělat i nadále po svém a že zatuchlina rozpaků neměla ve studiu nárok. Jenže... stačí to?

Nejdůležitější úvodem: Ano, absence Roota je bohužel znát.

Říká se, že v jednoduchosti je krása - a pod tímto krédem Hydrograd, soudě dle rozhovorů s osazenstvem kapely, vznikal. Výsledkem je hrubozrnná rocková nahrávka s akcentem na punkovější zvuk a živý náboj. Jak víme, nejsilnější zbraní v rocku je svižný riff. Taková Metallica je například hledáním dokonalého riffu posedlá celou svou kariéru. Stačí vám jich zkrátka pár a veškerá přearanžovanost může jít v tu chvíli spát. Faktem ale je, že takových riffů a skladatelských kliček není na Hydrogradu tolik, aby člověk mohl zapomenout na to, co Stone Sour nejvíce zdobilo ještě s Rootem v sestavě, tedy komplexnost a - v rámci žánru - sofistikovanost hudební složky, drobné zvukové nuance, jejichž přítomnost na první dobrou možná nepostřehnete, ale pak vás provázejí měsíce a měsíce jako krásný sen. Root je zkrátka jenom jeden a nahradit člověka, který byl schopen v podstatě svépomocí složit celou poslední řadovku Slipknot, je zatraceně nevděčný úkol. Josh Rand a novic Christian Martucci se o to příliš nesnažili a vydali se jednodušší cestou. Jestli to byla jejich prozřetelnost nebo zjištění, že kreativní složka kapely utrpěla odchodem oblíbeného kytaristy nezacelitelnou ránu, je už k diskuzi. Pravda bude nejspíš někde uprostřed.

Aby bylo jasno, Hydrograd je pořád zatraceně kvalitní album, které drží po celou dobu stopáže vysoký standard - Joshe Randa ostatně považuju za velmi zručného hráče, co má řemeslo v malíku. Trvající pochybnosti o jeho vizionářství a schopnosti oslovit posluchače něčím skutečně nečekaným ale ani tentokrát nerozmetal. Zcela očekávaným kladem je pak samozřejmě i výkon Coreyho Taylora - pokud máte ve svém středu člověka s jedním z nejlepších hlasů na scéně, co vám navíc během obědové pauzy vyprdne 20 chytlavějších vokálních linek, než by průměrný koncesionář složil za celej život, špatnou desku napsat nemůžete.

 "Oh no. Don't go. I want you to destroy me one more time", zpívá v songu The Witness Trees a vy v jeho ztrápeném tónu cítíte krásu i zoufalství. Emoce zde tečou na maximum. Dojmy z jeho odhodlání jsou absolutní.

Hydrograd je antitezí koncepční desky, tedy přesným opakem toho, s čím Stone Sour operovali na pět let starém dvojalbu House of Gold & Bones. Jde o počin užívající si svou nesourodost - pevně svázaný příběh zde střídá naprostá skladatelská volnost, touha měnit nálady a střídat hudební žánry. Úvodní blok YSIF/Taipei Person/Allah Tea je nefalšovaná riffová bouře s až sabbathovsky temným nástupem, Fabuless prezentuje údernost a zmíněnou jednoduchost, a šlo tedy o vhodně zvoleného reprezentanta celé nahrávky. Skladba St. Marie je zřejmě prvním country songem v historii kapely, zatímco nelítostná Whiplash Pants aspiruje na to nejtvrdší, co Stone Sour kdy složili. Zmiňovaný koncepční dvojdisk pak nejvíce připomíná asi závěrečná When The Fever Broke - sedmiminutová zasněná epopej, kde Corey Taylor, v mlžném oparu a ztracen v ozvěnách, naléhavě hledá cestu domů. Nenachází. Nezávazné jamování a zábavu v tu chvíli střídá osudovost. Bohužel poprvé a naposled. 

Stone Sour nahráli přímočarou rock 'n' rollovou desku, která nemá potřebu opájet se svou vlastní komplikovaností a striktně dodržovat ucelenou vizi. V téhle skutečnosti paradoxně tkví její největší úspěch i porážka. Pokud čekáte živelné dílo s pozitivním live nábojem, které si s radostí přehrajete někde na letním fesťáku (bohužel jenom reprodukovaně, Stone Sour u nás nic neplánují), udělá vám Hydrograd radost. Kdo ale čekal další velkolepý majstrštyk kapely s potenciálem ohýbat rockový žánr, zůstane tentokrát nejspíš lehce zklamán.

METALOVÝ HATECLUB #22: ŠPATNÝ SONGY NA SKVĚLEJCH DESKÁCH

Jak praví staré cikánské přísloví: "Na koupaliště pěšky, zpátky na kole."

Ne, to není ono.

"Není všechno zlato, co se třpytí"?

To je ono!

Známe to všichni. Zahoříš láskou, mnohdy to přijde kradmě a neočekávaně. Najednou zjistíš, že v tom seš až po uši a není cesty ven. Je to krásné a opojné. Většinu času, vlastně skoro pořád. Pak ale přijde jeden kazišuk, jedna nedobrá, sterilní a bolavě nudná skladba, která se ti dočista vykálí na hlavu. Jo, dnes bude řeč o levobočcích, co ňákou náhodou dostali vstupenku do jinak prvotřídní společnosti. Blbý songy na dobrejch deskách je totiž zatraceně těžký tolerovat.

Tahle věc navíc funguje exponenciálně - tedy vás exponenciálně vysírá k větší a větší nepříčetnosti. Takže co začíná jako menší nespokojenost s kompozicí číslo sedm na dvanáctistopým treklistu, pokračuje rostoucím psychickým vypětím a končí jako naprostá frustrace a neartikulované proklínání idiota, kterej ten neotesanej špalek poslal do finálního mixu. Nakonec vám samozřejmě nezbyde nic jinýho, než toho zmrda ostentativně přeskakovat nebo rovnou smazat, což je vám ale zvláštním způsobem líto, páč cítíte, že vám i tenhle flusanec do ksichtu stojí za ucelenej dojem z díla.


Abych to konkretizoval, na každym Vol.3 prostě najdete minimálně jeden Welcome, na jeden Sempiternal připadá v průměru jeden povzdech u Go to Hell, for Heaven's Sake a jestli ještě někdy uslyším Halo on Fire nebo Am I Savage? z poslední fošny Metallicy, která mě jinak pořád baví jakože fest, půjdu si to hodit oběšením se na vlastním údu. Přitom by stačilo dost málo. Stačilo by, kdyby ve studiu zodpovědné autority netrpěly syndromem nezřízeného megalomanství a svoje notýsky řádně proškrtaly. Kdo jako potřeboval, aby měla poslední 'Tallica přes hodinu a čtvrt? Já vám to povím: Nepotřeboval to nikdo. Dejte nám svižnou, odsejpající a hitovou hodinku svýho thrashe (nebo co teď zrovna hrajete) a my vás budeme bezmezně uctívat. Jako jsem teď třeba začal uctívat třináctku od Svijan - fakt skvělý pívo, doporučuju. Eeem, kde jsem to byl?

No zkrátka, je to pěknej vojeb. Přerušovanej kojtus nemá rád nikdo a přerušovanej kojtus s holkou, která je jinak útulná, šťavnatá a po všech stránkách dokonalá, tím tuplem. Když ji sbalíte v nádražce s trojkou v žíle a vypadá jako Halina Pawlovská po chlebíčkové dietě, těch pár dalších kotrmelců na cestě už nějak rozdejcháte, když máte ale co do činění s epesní lolitkou, co vám hodlá splnit každý přání a ukojit veškerou neřest, je to vcelku prekérka. Nu a pokud jste tuhle analogii náhodou nepobrali, chci tím zkrátka říct, že blbejm deskám - s přihlédnutím k faktu, že je velmi pravděpodobně už nikdy v životě znova neuslyšíte - odpustíte ledacos, zatímco vymazlenejm produktům hudební geniality dělá každá takováhle piha (proč jsem chtěl napsat pizda?) tuze nedobrou službu.

Na druhou stranu pak člověk o stupínek víc docení mistrovství alb, co se podobnejm kontrmelcům dokázaly elegantně vyvarovat a neohroženě šlapou po celou dobu stopáže. Takovejch desek ale není až tak moc a rozhodně si na ně nevzpomenu ve chvíli, kdy mi do sluchátek přistane Welcome.

Metallica předává sama sobě platinovou desku. Protože Metallica

Kdykoliv obdrží metalová kapela platinovou desku, zasluhuje to pozornost, respekt a punc výjimečnosti. Ne, Disturbed s jejich vykalkulovanou cover-tryznou do týhle exkluzivní společnosti fakt neřadim. Solidních metalovejch desek, co v posledních letech postavily svůj kumšt na vlastní tvorbě a zbořily pak prodejní hitparády, je zkrátka jako šafránu. Sakra, možná jedna za rok?

To je fuk. Metallice se to zkrátka podařilo. Nechme stranou skutečnost, že je to maličko vojeb na voliče, poněvadž si kucí protřele spočítali (koukám na tebe, Larsi), že když budou střílet jednu desku jako bezplatnej bonus ke každýmu zakoupenýmu lístku jejich stadionového tour, poletí prodeje nahoru ještě rychleji, než jak z kapely mazal v třiaosmdesátym Mustaine, když Hetfieldovi vychlastal zásoby Okeny.

David byl toho dne zase na plech.

Teda, von to bezplatnej bonus samozřejmě není - si pište, že za lístek pak zacálujete něco navíc, a jedinej bonus je tak skutečnost, že pokud už máte album doma, budete mít teď cédka dvě a jedno můžete používat třeba jako podtácek nebo si ho přilepit na kukátko od dveří, což kdysi dělalo celkem dost lidí a byl to neskutečnej trapas.

Tahle marketingová berlička každopádně nemění nic na faktu, že Hardwired je fenomenální komerční sukces. Vždyť debutovalo na vrcholu celé řady prodejních žebříčků napříč planetou, a to i v několika rozvojových zemích - třeba na Slovensku. Metallica je prostě pořád největší metalovou kapelou na světě a kdo to popírá, lže sám sobě.

Kapele taky nechybí humor, proto využila skutečnosti, že Hardwired vyšlo u její vlastní nahrávací společnosti Blackened Recordings, a mohla si tak platinu za prodeje přesahující hranici 1.000.000 kusů na území USA předat symbolicky z vlastních rukou... do vlastních rukou.

Gratuláž!

První dojmy: Linkin Park - One More Light

Linkin Park vydali nejlepší desku své kariéry.

Samozřejmě si z vás dělám prdel. Linkin Park jsou zpátky se svou sedmou deskou, která je jejich definitivním únikem z rockového světa. Jestli se vám to líbí, je Linkin Park nejspíš úplně jedno, což je samo o sobě naprosto v pořádku - uměleckou integritu si podlejzáním svým fans uchováte jenom stěží. Pokud ale hodláte razantně říznout do své tvorby a hrát si na bořitele žánrových klišé, měli byste si být setsakramentsky jistí, že máte světu co říct. Nová deska Linkin Park v tomhle ohledu trestuhodně selhává.

Linkin Park řadu měsíců hlasitě předesílali, že tentokrát chtěji experimentovat. Výsledkem budiž nejméně experimentální deska jejich kariéry, která experimentuje výhradně s posluchačovou trpělivostí a ochotou snášet plejádu tu více či méně vyprázdněných popových klišé. Pilotní singl "Heavy" je etalonem sladkobolné kraviny, kterou nechci už nikdy v životě slyšet - předvídatelná, schematická, poplatná době, otravná, až trapně sentimentální. Bohužel je smutným odrazem celé nahrávky.


Deska překračuje o prsa etiopské maratonkyně stopáž pětatřiceti minut. Tvoří ji deset skladeb, z nichž přísnější měřítka snesou zhruba tři - "Talking To Myself", kde je z vyhnanství na moment povolán kytarista Brad Delson, dále rozjívená, uvolněná a letně prosluněná báchorka "Sharp Edges" a konečně i "Good Goodbye" - zřejmě vrcholný moment celé desky, který nabízí zdaleka nejsilnější Chesterovu vokální linku, údernou Shinodovu rýmovačku (připomínající jeho starší a agresivnější rap), vcelku solidní beat a hostujícího Stormzyho, jenž i na skromném prostoru několika málo bars ukazuje, proč je elitním bombarďákem britské grime scény.

A to je z pozitiv zhruba vše. Agresivitu prvních nahrávek nečekal nikdo, pryč je ale i lehkost, s jakou si Linkin Park žánrově vypůjčovali třeba na sedm let starém "A Thousand Suns" - a to už je o poznání bolestivější problém. Diskutabilní je i vklad několika externích (popových) producentů, s nimiž Linkin Park na nové desce pracovali. Výsledek jejich snažení totiž vyvolává dojem, že ty nejlepší nápady si tato, jinak dobře etablovaná, jména nechávala například pro aktuální singly Miley Cyrus nebo Katy Perry, které - naprosto upřímně - preferuju před čímkoliv, co Linkin Park předvádějí na "One More Light".

Odstřelit jejich novou desku není snadné. Linkin Park mám vlastně pořád rád, jsou to docela sympaťáci a nikdy nezapomenu, čím mě vybavili do budoucího posluchačského života. "One More Light" není ale nic víc, než sterilní a podprůměrné popové album. A před tím zavírat oči nemůžeme.

První dojmy: Motionless In White - Graveyard Shift

Motionless In White se po třech letech vracejí s novou deskou "Graveyard Shift", jejíž předvoj obstarala trojice singlů "LOUD (Fuck It)", "Eternally Yours" a "570", a ačkoliv, zejména v prvních dvou případech, mohly dříve uvolněné skladby naznačovat, že kapela s přechodem k labelu Roadrunner Records zvolí odklon k střídmosti a větší přístupnosti...

... není to pravda. "Graveyard Shift" je zatraceně tvrdá, přímočará a agresivní deska, plná žhavých riffů, chladného industriálu a hitovosti, až by jeden brečel. Radostí tedy. Úvodní "Rats" najdete níže, hned následující "Queen For Queen" pak prvním hrábnutím do strun dává tušit, že plynový pedál je pevně přišpedlenej na podlaze i tentokrát. Na skok dorazí i Jonathan Davis, jehož "Necessary Evil" začíná, symbolicky, obrovským valivým riffem, v tomhle případě navíc notně dopovaným strojovým pulzováním elektronického kladiva, výsledkem čehož je absolutní zvuková stěna, která vás smete na první dobrou. Tady se testosteron rozdává po zatraceně velkejch dávkách.


Typická balada na desce zcela absentuje.

"Graveyard Shift" je taky o progresu. Metalcore už je přítomen pouze v náznacích - když ale dorazí, ukazuje svou sílu - důkazem jsou frenetické šílenosti "Soft" a zejména "The Ladder", které budou jednoznačně patřit k stálým položkám v budoucích live setlistech. Čtvrté album je mnohem více impozantním hybridem zvuku Slipknot, Marilyna Mansona, Korn a v určitých případech (Loud) snad i Limp Bizkit, to vše nicméně v dostatečně svojském balení. Zatímco v minulosti snaha Motionless In White napodobovat své idoly kapele často podrážela nohy a pumpovala krev z jejího vlastního srdce, "Graveyard Shift" je po všech stránkách vyspělé album, kombinujíc to nejlepší z minulosti, ale přinášejíc dostatek nových podnětů do budoucna.

"Graveyard Shift" působí jako "Reincarnate" na steroidech. Větší, hitovější a skladatelsky vyspělejší.

Deska vychází zítra. Kupte si ji.

Jinjer jsou lepší než Arch Enemy. Paramore než Linkin Park

Nad pěveckými kvalitami Táňy z Jinjer jsem se krátce rozplýval už včera na Facebooku. Ta holka je prostě fenomén, kterému v současnosti na metalové scéně může v řadách žen sotva někdo konkurovat. Video k singlu "Pisces" je civilně intimní, plné emocí a nádherně vygradované - zkrátka jak to má být. Jinjer tady vlastně demonstrují všechny kvality, které jim - ať už live nebo studiově - dodávají na půvabu. Srovnání spanilými ženštinami vedených kapel dopadá špatně zejména pro soubor divadelníků z Arch Enemy, jejichž do puntíku secvičená estráda na loňském Brutalu patřila k nejbolestivějším koncertním zážitkům, jaké jsem měl kdy možnost absolvovat, a s autenticitou si tykala asi tolik, co běžnej plzeňskej fotbalista s hnutím straight edge. Komicky vyznívajícím a zjevně před zrcadlem pilovaným mačo-pózám Angely se musím smát ještě teď. Že mě pak ignorovala během našeho setkání, je už jenom takovej bonus. Brrr. Tánička vede!

Tohle je pop. A není špatnej. Teda v rámci možností. Paramore si konečně přestali hrát na rockovou kapelu, což jim, ehm, stejně moc nešlo, a naplno rozvíjejí svůj rádiově-hitovej potenciál, kterej demonstruje i včerejší singl "Hard Times". Nenáročná a krajně nablblá jednohubka, na niž si zítra dost možná nevzpomenu, ale dneska mě její hravá naivita a pozitivní vibrace baví. I v tomhle případě je nasnadě vcelku jednoduché srovnání: Na jedné straně ční Linkin Park, kteří pop prezentují jako sled sladkobolnejch pičovin a patosu v tom nejotranějším balení. A pak jsou tady Paramore, kteří, vědomi si svých limitů, skončí u feel good koniny s veselým a pestře vybarvičovaným klipem. Někdy stačí tak málo. Jo, stačí pár orosenejch na Rock For People, kam Paramore v létě přijedou, a skotačíš před pódiem jako divej!

METALOVÝ HATECLUB #21: VYPRODÁNO

Moc rád bych vám o sobě řek, že jsem přesně ten prototyp srdcaře, co každou poctivě nabytou zlatku vrazí do koncertního lupení, aby hrdě dotoval lokální kumštýře, a podpořil je tak v jejich cestě za nekonečným úspěchem, hromadou prostitutek a odvykačkou ze závislosti na heroinu. No, želbohu to nedělám a za živou písničkou chodím jenom v případech, kdy vůkol jede fakt kapela, k níž chovám notnou dávku sentimentu a dlouhodobě mi povoluje gumu na spoďárech. Moje koncertní docházka je zkrátka docela tristní. Na druhou stranu se můžu utěšovat aspoň tím, že si pak koncerty, na které skutečně jdu, o to víc užiju. A právě proto je strašlivej vojeb, když se v cestě na takové akce musí člověk smířit s nemilosrdným rozsudkem: Vyprodáno.

Teda takhle, samozřejmě se s tím smířit nemusíte a vlastně ani nesmíte, ve chvíli, kdy na vás vyrukujou s touhle podpásovou depeší, je ale nutné smířlivě akceptovat, že tohle bude zase jednou zkouška vaší trpělivosti, jež čítá hbitost práce s telefonem, orientaci v brouzdání aukčními portály a značně pokročilé vyjednávací schopnosti - přičemž se dost možná i tak stanete jenom malou součástí nemorálního kšeftu někoho, s kým byste jinak na kebab určitě nešli.

V takovejch případech pak narazíte na tři sorty lidí: 

Dobré duše, co lístek střílej levněji, protože... protože vlastně vůbec nevim proč a ve volnejch chvílích asi dělaj dobrovolnickou činnost pro Unicef, darujou krevní plazmu a sbíraj po ostatních psí hovna v parku. Střízlivě smýšlející většina, co lístek logicky prodává za cenu, za kterou jej pořídila, protože na koncert, ač původně moc chtěla, z nějakého důvodu nemůže jít. Třeba se místo toho dívá na Prostřeno, luští křížovky nebo tak něco. Prostě klasika. A na závěr sprostí obchodníčci věnujíc se šmelině a pokoušejíc se vás natáhnout o každou kačku. Ti se svůj kalkul snaží buďto schovat za nevinnější "Nabídněte cenu do zpráv" nebo na vás na férovku vybalej, že chtěj za ten kus papíru, co běžně stojí patnáct stovek, třeba o litr víc. Takovejm bych nejradši jako správnej hrdina nachcal na rohožku a zdrhl. Jenže mi často nezbejvá nic jinýho, než trpělivě smlouvat a snažit se ty skety aspoň drobátko přesrat.

Už slyším toho šprta z první řady, jak huláká, proč si ten lístek nekoupíš včas, abys nemusel snášet tuhle novodobou torturu. Jasně, ne vždycky ale máte v den potvrzení koncertu na účtu zůstatek jako Bill Gates, ne vždycky vás taková zpráva zastihne v stoprocentní kondici (hospodské seance jsou v ostrém kontrastu se schopností rychle psychicky akcelerovat a skupovat lístky) a ne vždycky vás napadne, že ňákej kujón pošle kapelu, co zrovna hrozně frčí, do klubu pro 500 lidí, tudíž jsou zhruba za 30 minut všechny naděje úplně v hajzlu a vás nejvíce točí skutečnost, že tam místo vás dost možná bude obyčejnej civil, co vo tu kapelu třeba ani nemá moc velkej zájem, ale prostě si to rychleji vyklikal.

Korej hodnotí minulost a současnost Linkin Park. Je zmaten

Ach, Linkin Park. Složité téma. Kapela, jež utvářela metalovej rozlet mnoha z nás a jejíž první dvě - v mnoha směrech přelomové - desky zaznamenaly takovej tlak na tehdejší kulturu, až nás donutily o pár let později přemejšlet o tom, jestli zachovat věrnost tehdy ještě stále silnému nu metalu, nebo se s díky vydat vstříc dalším, tentokrát už o krapánek tvrdším, metalovejm podžánrům. Jo, většina z nás - včetně mě - tak učinila. To ale neznamená, že bych kdy zapomněl na věci, co pro mě tihle kucí udělali. Každej prostě ví, že na první lásku se nezapomíná, a proto budu její tvorbu periferně sledovat pořád, ať už začne dělat do death metalu, nebo se stáhne do producentské role dalších desek Katy Perry. Což se teď de facto děje. Ale o tom maličko později.

Další Linkin Park si prostě pustím, protože vím, kdo mě onehdá vytáh z obskurity výběrovek šmoulů a čehokoliv, co zrovna vedlo T-Music chart s Kristelovou (sick!). Ačkoliv to pak vlastně vedli i Linkin Park. Ale to je maličko jinej příběh. Okay?!

Abych posadil svůj názor na nejnovější singl Linkin Park maličko do kontextu, krom očividně pozitivního názoru na první dvě desky ještě docela snesu album poslední a jsem vyloženě hrdej apologeta jinak poměrně zatracovaného alba A Thousand Suns, které je podle mě koncepčně vyspělé, překvapivě odvážné a disponujíc několika vyloženě lahůdkovými momenty (kdo nemá rád až orientálně výpravnou When They Come For Me, nemá srdce), byť jako celek docela nevyrovnané, což je mimochodem věčnej problém Linkin Park. O zbylých dvou deskách v jejich diskografii pak v rámci politické korektnosti řeknu jenom to, že mi nevadí.

Etos Linkin Park každopádně vždycky spočíval v tom, že si budou dělat, co chtějí. Že žánrová klišé jsou jim u věnce jako málokteré jiné kapele a žádná pravidla v rámci zvukové návaznosti desek neexistují. To je naprosto jasné a vlastně i pochopitelné - já osobně jsem s tím nikdy zásadnější problém neměl. A proto mě ani nikdo nemůže vinit ze zpátečnictví či nepochopení evoluce jedné kdysi metalové kapely.

Ono víte, Linkin Park dělaj v roce 2017 oficiálně pop. Což po tendencích vyjevenejch na posledních deskách není nic až tak překvapivýho. Jde jenom o to, jestli dodají pop natolik kvalitní, abychom jej uznale posadili vedle toho, co většina z nás poslouchá obyčejně, anebo půjdou cestou co nejmenšího odporu v mainstreamu - ergo stravitelnosti až na samotnou dřeň (jo, ještě o jeden řád nad předchozí tvorbou). A mám prostě takovej pocit, že právě v tomhle ohledu působí jejich novej singl Heavy dost průserovitým dojmem. Samotná kompozice, stavba, aranže - vše moc obyčejné, normální, příbuzné dnešní ordinérně-popové produkci, a tedy jednoduše zaměnitelné.


Přišel zkrátka moment, kdy se Linkin Park vůbec poprvé rozhodli odhodit v dál jakoukoliv historickou spojitost s rockem. A to možná nebyla dobrá volba. Nejde totiž ani tak o skutečnost, že hrají pop, ale prostej fakt, že i ten může znít výjimečně a svojsky, což Linkin Park bohužel nedělají. Zároveň s tím je spojena otázka, jestli ještě vůbec patří k žánrovejm diskuzím na metalové či rockově orientované weby. A jestli by tyto stránky měly o Linkin Park referovat. Jak totiž říká Mike Shinoda: Heavy je odraz celé desky. Takže...

Jo, je to asi poprvý v historii, kdy si řekneš, jestli ještě vůbec čekáš na album kapely, co má prostě jenom přesah mimo tvrdej rock, ale je s ním pořád ňákým způsobem v kontaktu, nebo vůkol tebe profičí další random pop act, co si na feature přitáh random girl s medovým hláskem a rozhod se cílit na casual posluchače random muziky. Jak říkáme my na Moravě.

Možná ale melu úplně z cesty a celá deska bude sice popařina, avšak natolik podmanivá, že si ji bude pouštět každý metalista potají před spaním ještě za dalších deset let. Prozatimní dojmy mi však příliš důvodů k radosti nezavdávají.

Nelíbí se vám noví Suicide Silence? Podle bubeníka jste buzeranti

Víte, fakt mě to štve. Fakt jo. Neštve mě skutečnost, že Suicide Silence vydali před pár dny novej singl "Doris", kterej zpívaným refrénem a prapodivnou strukturou přivodil nejednomu zasloužilému deathcoristovi srdeční slabost. Ne-e. Mnohem víc mě sejří, že se v roce 2017 ještě najdou kulturní barbaři, co pravidelně na Youtube neštelujou moje rozhovory, páč by jinak věděli, že zpívat se bude opravdu na většině desky. Takže na to čumte, ať příště nečumíte jak péro z gauče, když se váš oblíbenej band rozhodne pro karierní otočku o 180 stupňů.


Tak. To bychom měli. A teď k věci: Skladbu "Doris" potkalo univerzální nepřijetí fanoušků, s jakym se potkala naposledy možná tak Metallica a její óda na plechové nádoby pro sběr odpadu kontroverzní album St. Anger. Důkazem budiž tohle výjimečně negativní hodnocení pod přehrávačem "Doris":

Desku produkoval Ross Robinson, kterej sice patří k největším legendám tvrdé muziky, ale (co si budeme povídat) na hvězdnou formu z devadesátek nikdy nenavázal - a že je to už nějakej pátek. Právě Ross k negativním reakcím fans přidal své vlastní, klasicky astrální, vyjádření:

"Existujeme, abychom iritovali nebo inspirovali. Jak si tak čtu vaše reakce, hádám, že jsme splnili náš cíl. Být milován znamená být zaprodán - všichni jste se nechali zapálit naším benzínem a to je úžasné! Vaše nenávist je kurevsky úžasná, něco cítíte! Podívejte se, co jsme ve vás zažehli, a zkuste to přetavit v nějaký vlastní kreativní výkon!"

Ok, tomu člověku už žádné drogy.

To bubeník Alex Lopez bere nelibé komenty fanoušků zjevně mnohem osobněji a na svém Facebooku některé z nich počastoval vpravdě gentlemanskými výrazy jako "Tvoje děcko je gay", "Nebuď zabedněnej, ty zasranej čůráku" nebo "Stejně tě tu nechceme, buzerante".

Já osobně nemám s faktem, že chtěji Suicide Silence zkoušet něco nového, absolutně problém. V ideálním světě - tedy k mé spokojenosti - by to vlastně měla udělat každá deathcore kapela. Problém je v tom, že "Doris" není dostatečně kvalitní skladbou na to, abych tenhle pokus o evoluci plně docenil. Zní jako pracovní verze něčeho, co možná jednou bude mít smysl a hlavně pevně ukotvenou vizi, zatím ale jenom neškodně přešlapuje na místě a neví, kudy vlastně jít. Smůla.

P.S.: Navíc ten název! Ty vole... Doris. Co bude příště? Helga? Gertruda? Uff...

ŠOK: Metallica je pořád největší a zbytek scény jí líže podrážky

Metallica je největší metalová kapela všech dob. Jo, fanoušci Iron Maiden a Black Sabbath s tím maj a budou mít vždycky krapánek problém, páč Mejdni táhnou za delší konec provazu v Česku a parta kolem Ozzyho zase celej žánr postavila na nohy, jenže... jenže na ČR z globálního hlediska sere pes a minulost je sice věc pěkná, v dalších dekádách ale už mnohokrát překonaná. Nikdo v metalovém a tvrdě rockovém světě zkrátka nikdy neměl - a s největší pravděpodobností ani mít nebude - čísla jako Metallica. A právě na čísla se dneska podíváme.

Server MetalInsider.net totiž zveřejnil žebříček pětadvaceti nejprodávanějších metalových desek roku 2016 na území Spojených států, který nejenže potvrdil drtivý nástup novinky "Hardwired… To Self Destruct", ale i poněkud nemilou skutečnost, že Metallica válcuje aktuální desky svých konkurentů dokonce i tvorbou starší třiceti let. Je to varovný ukazováček pro zbytek scény. A vztyčený prostředníček všem, co by snad o výkonnosti Metly v 21. století měli ještě tendence pochybovat.

Co lze z následujících čísel vyčíst? Tak třeba...

• že tam má Metallica celkem 6 alb, což je naprostá šílenost
• že nebýt Metallicy, měl by MegaDave nejprodávanější metalové album roku (jak příznačné)
  
• že jsou Disturbed šikovní obchodníci, ale nasrali mě
• že od Five Finger Death Punch se v USA bude prodávat snad úplně všechno
• že Avenged Sevenfold experiment s tajným releasem nominálně nevyšel
• že je fajn vidět zpátky mezi elitou Korn, páč vydali svou nejlepší desku za mnoho roků 

1. Metallica, Hardwired… To Self Destruct (516.000 kusů prodáno)

2. Disturbed, Immortalized (298.000 kusů prodáno)

3. Metallica, Metallica (aka “The Black Album”) (267.500 kusů prodáno)

4. Bon Jovi, The House is Not For Sale (174.000 kusů prodáno)

5. Journey, Greatest Hits (169.000 kusů prodáno)

6. Metallica, Master of Puppets (163.000 kusů prodáno)

7. Metallica, …And Justice For All (155.000 kusů prodáno)

8. Metallica, Ride the Lightning (153.000 kusů prodáno)

9. Megadeth, Dystopia (148.000 kusů prodáno)

10. Five Finger Death Punch, Got Your Six (146.500 kusů prodáno)

11. Avenged Sevenfold, The Stage (144.000 kusů prodáno)

12. Guns N’ Roses, Greatest Hits (138.000 kusů prodáno)

13. Deftones, Gore (133.000 kusů prodáno)

14. Skillet, Unleashed (123.500 kusů prodáno)

15. Volbeat, Seal the Deal & Lets Boogie (123.000 kusů prodáno)

16. AC/DC, Back in Black (117.000 kusů prodáno)

17. Guns N’ Roses, Appetite For Destruction (115.000 kusů prodáno)

18. Nirvana, Nevermind (114.000 kusů prodáno)

19. Trans-Siberian Orchestra, The Ghosts (113.000 kusů prodáno)

20. Shinedown, Threat to Survival (110.000 kusů prodáno)

21. Pierce the Veil, Misadventures (105.000 kusů prodáno)

22. Metallica, Kill ’em All (104.000 kusů prodáno)

23. A Day to Remember, Bad Vibrations (102.000 kusů prodáno)

24. Korn, The Serenity of Suffering (100.000 kusů prodáno)