Max Cavalera sice posledních deset let vypadá jako bezprizorní vandrák, co mu na hlavě z nějakého důvodu vyrašilo pětikilové hovno s vlastním ekosystémem (pozor, Maxe neurážím, ani při nejlepší vůli ale fakt nevím, jak jinak popsat tohle), jeho pracovní morálku by mu ale mohla závidět lecjaká parta agilních zelenáčů, toho času stále plná elánu a přesvědčení ve vlastní budoucnost. Maxův problém posledních let je ale právě ve skutečnosti, že žádným zelenáčem už dlouho není a únava materiálu je v jeho případě přímo úměrná počtu desek, které ročně mezi své posluchače vychrlí - výjimkou budiž výborný debut projektu Killer Be Killed z roku 2014. Aktuálně Max se svým bratrem Igorem vydává již čtvrtou řadovku jejich rodinné značky Cavalera Conspiracy a...
... překvapivě to není špatný. Vlastně jde dost možná o jednu z nejlepších věcí, jaká k nám z jeho tovární linky za posledních deset let doputovala. Pořádky nastolí hned úvodní "Insane" - absolutní riffová jízda, chutná kombinace thrashe, groovu a deathu s vyloženě vynikající druhou polovinou, freneticky valící se kupředu a evokující zlatá období staré Sepultury. Tam, kde skončí, začíná v naprosto stejném duchu i následující "Terror Tactics", aby posléze i ji potkal zhruba v polovině zajímavý přerod - je to mimochodem vítaná změna oproti novějším deskám Soulfly, kde písně s postupující stopáží naopak zoufale ztrácejí dech. Tady jste v úvodu omráčeni, pak dostanete menší chvíli odpočinku, aby vás mohl zdrcující finiš definitivně odrovnat.
Z thrashového standardu vybočuje song "Hellfire" - kakofonický shluk šumů a chaosu, který zní, jako by se někde v džungli právě otevřela brána do pekla. Marně vzpomínám, kdy naposledy něco od Maxe znělo tak živočišně, domorodě, tvrdě a rozervaně zároveň. A když už máte dost, nastoupí "Judas Pariah" a profackuje vás víc než cokoliv předtím. Velký podíl na hutné atmosféře má i celkový sound, který je, stejně jako samotné skladby, maximálně štiplavý a nekompromisní. Albu prospívá i úsporná stopáž čtyřiceti minut - těch devět písní je naprosto dostačujících, a album je tak v podstatě zbaveno hlušších míst. Přítomny jsou i lehce industriální reminiscence dob Nailbomb.
Igor Cavalera se tentokrát určitě neflákal. Jeho bicí jsou silné, průrazné a sebevědomě udávají tempo. Nejlépe odbouchaná deska od jeho reunionu s bratrem? Dost možná.
Co do textů, je "Psychosis" samozřejmě další verbální očistec. Tedy, uznání Max zaslouží minimálně za to, že jako jeden z mála muzikantů dokáže psát texty, které zcela postrádají větnou stavbu a jedná se pouze o jakýsi slepenec náhodných slov na motivy války, náboženství a politiky. Cavalerovi nicméně slovní ekvilibristika nikdy vlastní nebyla, navíc se bavíme o člověku, jehož znalost angličtiny je i po dekádách prožitých v USA stále na podprůměrné úrovni. Opět tak prožíváme stejná témata, stejné frázování, a dokonce bych si klidně vsadil i na to, že pár konkrétních rýmů si Cavalera jenom vypůjčil ze svého staršího katalogu. V téhle disciplíně zkrátka Max plusové body nemá a nikdy mít nebude.
"Psychosis" není žádný game changer. Pořád si myslím, že by Max měl zvážit delší přestávku, nepumpovat svou chátrající studnici nápadů do tolika projektů zároveň, poctivě selektovat riffy a časem se pokusit vydat třeba ještě jedno fantastické thrashové album. Pokud mu ale bude ten kolovrátek šlapat jako na "Psychosis", které je pořád o level až dva nad vyloženě špatnými posledními alby Soulfly, nemám s aktivitami starého pána problém. Max s Igorem nahráli jednoduchou, přímočarou, údernou a místy až brutální řezanici, jíž nechybí koule ani tah na kasu. Slabší čtyřhvězdí je v tomto případě zcela akurátní odpovědí.
Žádné komentáře:
Okomentovat