a

úterý 23. prosince 2014

Nová deska Tremontiho bude zase rvát koule

Mark Tremonti je jeden z nejlepších kytaristů moderního rocku a je moc fajn, že ze sebe po letech dokázal plně setřást stigma bývalého kytaristy Creed, protože z Creed si hodně lidí dělá ještě dneska srandu a Mark Tremonti by měl být pro slušného člověka vším, jen ne terčem posměchu (něco jako já). Tremonti nyní se svým doprovodným souborem muzikantů pobývá v nahrávacím studiu, kde chystá svou druhou sólovou desku, přičemž očekávání jsou po skvělé prvotině "All I Was" na maximální možné úrovni. Konečný výsledek je zatím daleko, už studiové ukázky Tremontiho ostré riffáže ale slibují další rockový orgasmus. Podívejte se sami:


Sakra, vydržel bych to poslouchat hodiny. A to tam chybí zpěv, basa, sbor polonahých jeptišek a nemám u sebe papírové ubrousky. Na první měsíce příštího roku, kdy album vychází, se proto raději dostatečně vybavte.

KorejSky Music Awards 2014

Chtěl jsem původně pozvat Daniela Hůlku, aby obstaral malé hudební entrée, ale říkal, že zatím tak hluboko neklesl. A když vám něco takového řekne Dan Hůlka, víte, že máte opravdový problém. Tohle nejsou Slavíci ani Grammy (tam by ten zaprodanec určitě přišel), spíš takový seznam jednotlivin, na něž jsem měl během uplynulých dvanácti měsíců chuť upozornit. Nuže, tady jsou:

Deska roku: Slipknot - .5: The Gray Chapter


Slipknot se na Point Five vrátili v mimořádně organickém a nepředvídatelném stylu, který novinku hned od prvních vteřin odlišuje od poměrně strojově znějícího "All Hope Is Gone". Slipknot si s vámi hrají, všechno může být každým okamžikem jinak a vy netušíte, do jak bezhlavé smršti vyústí další riff - pravidla zde neexistují, touha dominovat je naopak všudypřítomná. Ne snad ani samotná muzika, ale právě její živelné vyznění nejsilněji odkazuje na ranou tvorbu devítky, a je tedy vítaným návratem k dobám, kdy kapela udivovala svět svým nekompromisním balls-to-the-wall přístupem. Od úvodních bestiálních salv všeho, co má v ruce paličky a trsátka (a že takových je ve Slipknot hodně), přes hořkosladká svědectví smutné lásky až po ty nejpřímočařejší skladby, jaké Slipknot vyprodukovali od roku 2000 - Point Five je dokonalým spojením všeho, čím kapela excelovala na svých předchozích deskách, a něčím navíc. Slipknot zde postavili velkolepý pomník svému baskytaristovi a dali zavzpomínat na hrubost prvních dvou alb, zároveň si ale udrželi nekonečnou touhu po evoluci, a učinili tak další krok na své odvážné pouti.

2. místo King 810 - Memoirs of a Murderer (získali by cenu pro debut roku)
3. místo Mastodon - Once More 'Round the Sun (získali by cenu pro obal roku)
4. místo Killer Be Killed - Killer Be Killed (získali by cenu pro oživení Maxe Cavalery)
5. místo Behemoth - The Satanist (získali by cenu nejlepší extrémní desku roku)


Zklamání roku: Machine Head - Bloodstone & Diamonds 


Aneb dvakrát do téže řeky nevstoupíš. Nebo snad třikrát? Machine Head jsem vždy miloval pro jejich rozmanitost. Podle někoho se kolem přelomu milénia zaprodali a začali poklonkovat nu metalové módě. Dobrá, raději ale budu poslouchat kapelu, která usiluje o určitý vývoj, než neustálé deriváty jednoho a téhož. Bohužel jsem se dočkal. Nová deska Machine Head vás nepřekvapí NAPROSTO NIČÍM. Nevytrhne to smyčcová sekce, nevytrhne to nový baskytarista a už vůbec to nevytrhnou častá enviromentální poselství. Jako by se Machine Head stali obětí vlastního úspěchu a snažili se pořád stavět na základech bravurního "The Blackening". Na "Unto The Locust" to ještě šlo, protože rozmáchlé devítiminutové kompozice měly ten správně epický feeling, nové album je ale jednoduše krokem mimo. Písním ani tak nechybí kvalita, spíše jsou nesmírně sterilní, předvídatelné a oproti třem předcházejícím deskám Bloodstone & Diamonds postrádá svůj vlastní xicht. Od Machine Head prostě očekávám víc, než jenom ucházející thrash s fidlátkama a někdy až otravně vzletnými refrény. Inu, snad příště...



Sólo roku: Sixx A.M. - "Relief"


Ne, nehodlám zde postupně rozebírat nejlepší bubeníky, basáky a osvětlovače na scéně. Jedna osoba si ale vychválit zasluhuje. Abych řekl pravdu, nejsem zrovna hardcore fanoušek sáhodlouhých kytarových vyhrávek a rozhodně neonanuju nad tím, kolik poloh a prstokladů (to zní divně) daný kytarista během svého výstupu prostřídá. Sólo má plnit účel, nebýt pokud možno pouhou exhibicí zručnosti, ale tvořit jistou náladu a dokonale komunikovat se samotnou strukturou skladby. O nové desce Sixx AM si můžete myslet, co chcete (povětšinou schytala jenom mírně nadprůměrné reakce), nelze jí ale upřít fakt, že její srdce a duše leží na hmatníku kytary Darena Jaye Ashby, jehož hlavní devízou je právě schopnost skrze sóla vyprávět své vlastní osobité příběhy. "Relief" je songem o životě na drogách a hledání úlevy. Jeho sólo pak výpovědí o tom, že za veškerou bolestí může být stále špetka naděje. Nebo vypráví o něčem naprosto jiném - nejspíš záleží na tom, co si do něj ve vztahu k tématu skladby projektujeme my sami. A to je na něm tak skvělé.


Palec nahoru - festival Aerodrome 


Na Aerodrome festivalu by se dala najít spousta chyb, nedomyšleností a dramaturgických vad na kráse. Kdokoliv ale v našich zeměpisných šírkách dokáže uspořádat festival, který na svém pódiu během jediného léta přivítá kapely jako Metallica, Avenged Sevenfold či Alice In Chains, zasluhuje respekt a uznání. Kupní síla u nás není taková, abychom si mohli vyskakovat, a na monstrakce jako Download nebo Rock Am Ring můžeme zapomenout. O to cenější je, když někdo hledá cestičky, jak u nás podobné festivalové svátky alespoň částečně nahradit. Snad tato snaha nedopadne jako Sonisphere, kterému stačily dvě sezóny k tomu, aby pochopil, že u nás podobně velkým produkcím zatím pšenka prostě nepokvete. Vzhledem k faktu, že "modrý" Aerodrome, kde zahráli kromě Avenged Sevenfold třeba i Rob Zombie nebo Limp Bizkit, navštívilo mrzkých 5 tisíc návštěvníků, mám o českou budoucnost této akce seriózní obavy.



Palec dolů - Gene Simmons 


Nebudu si tady hrát na někoho, komu z hlediska mravního, morálního a spirituálního trhá žíly fakt, že Gene Simmons považuje rockovou muziku za mrtvý žánr. Je mi to v podstatě buřt. Spíš mě nasralo to, co se strhlo následně. Desítky, stovky a tisíce muzikantů, kteří zavětřili šanci na levnou publicitu a okamžitě se jali srdnatě bránit žánr, který je pro ně rázem důležitější než jejich vlastní život. Samozřejmě se objevilo i mnoho reakcí bez jakýchkoliv postranních úmyslů, nejde si ale nevšimnout, že v drtivé většině případů komentáře přicházely z úst komických figurek, jejichž jména jste slyšeli naposledy někdy před deseti lety. Důkladný rozbor toho, co Gene Simmons vlastně prohlásil, by nejspíš vydal na celou knihu. Na jednu stranu se zachoval jako kolosální blb, protože k němu stále vzhlížejí stovky tisíc dětí, co si jeho prohlášení mohou vyložit tak, že hrát na kytaru stejně nemá smysl a raději půjdou dělat něco prospěšnějšího - třeba kadeřníky nebo profesionální účastníky reality show. Na tu druhou se díky jediné větičce vzedmula taková vlna zájmu, jakou rocková muzika už pěkných pár let nezažila. Je tedy Gene Simmson padouchem ro(c)ku, nebo jen chytře podnítil restart celého žánru? Zkuste napsat, co si myslíte.



Vlastně budu rád, když se v diskuzi pokusíte sestavit svůj kompletní seznam vítězů a poražených pro rok 2014. Vaše chvíle přichází právě.... teď! :)