METALOVÝ HATECLUB #21: VYPRODÁNO

Moc rád bych vám o sobě řek, že jsem přesně ten prototyp srdcaře, co každou poctivě nabytou zlatku vrazí do koncertního lupení, aby hrdě dotoval lokální kumštýře, a podpořil je tak v jejich cestě za nekonečným úspěchem, hromadou prostitutek a odvykačkou ze závislosti na heroinu. No, želbohu to nedělám a za živou písničkou chodím jenom v případech, kdy vůkol jede fakt kapela, k níž chovám notnou dávku sentimentu a dlouhodobě mi povoluje gumu na spoďárech. Moje koncertní docházka je zkrátka docela tristní. Na druhou stranu se můžu utěšovat aspoň tím, že si pak koncerty, na které skutečně jdu, o to víc užiju. A právě proto je strašlivej vojeb, když se v cestě na takové akce musí člověk smířit s nemilosrdným rozsudkem: Vyprodáno.

Teda takhle, samozřejmě se s tím smířit nemusíte a vlastně ani nesmíte, ve chvíli, kdy na vás vyrukujou s touhle podpásovou depeší, je ale nutné smířlivě akceptovat, že tohle bude zase jednou zkouška vaší trpělivosti, jež čítá hbitost práce s telefonem, orientaci v brouzdání aukčními portály a značně pokročilé vyjednávací schopnosti - přičemž se dost možná i tak stanete jenom malou součástí nemorálního kšeftu někoho, s kým byste jinak na kebab určitě nešli.

V takovejch případech pak narazíte na tři sorty lidí: 

Dobré duše, co lístek střílej levněji, protože... protože vlastně vůbec nevim proč a ve volnejch chvílích asi dělaj dobrovolnickou činnost pro Unicef, darujou krevní plazmu a sbíraj po ostatních psí hovna v parku. Střízlivě smýšlející většina, co lístek logicky prodává za cenu, za kterou jej pořídila, protože na koncert, ač původně moc chtěla, z nějakého důvodu nemůže jít. Třeba se místo toho dívá na Prostřeno, luští křížovky nebo tak něco. Prostě klasika. A na závěr sprostí obchodníčci věnujíc se šmelině a pokoušejíc se vás natáhnout o každou kačku. Ti se svůj kalkul snaží buďto schovat za nevinnější "Nabídněte cenu do zpráv" nebo na vás na férovku vybalej, že chtěj za ten kus papíru, co běžně stojí patnáct stovek, třeba o litr víc. Takovejm bych nejradši jako správnej hrdina nachcal na rohožku a zdrhl. Jenže mi často nezbejvá nic jinýho, než trpělivě smlouvat a snažit se ty skety aspoň drobátko přesrat.

Už slyším toho šprta z první řady, jak huláká, proč si ten lístek nekoupíš včas, abys nemusel snášet tuhle novodobou torturu. Jasně, ne vždycky ale máte v den potvrzení koncertu na účtu zůstatek jako Bill Gates, ne vždycky vás taková zpráva zastihne v stoprocentní kondici (hospodské seance jsou v ostrém kontrastu se schopností rychle psychicky akcelerovat a skupovat lístky) a ne vždycky vás napadne, že ňákej kujón pošle kapelu, co zrovna hrozně frčí, do klubu pro 500 lidí, tudíž jsou zhruba za 30 minut všechny naděje úplně v hajzlu a vás nejvíce točí skutečnost, že tam místo vás dost možná bude obyčejnej civil, co vo tu kapelu třeba ani nemá moc velkej zájem, ale prostě si to rychleji vyklikal.