Korej hodnotí minulost a současnost Linkin Park. Je zmaten

Ach, Linkin Park. Složité téma. Kapela, jež utvářela metalovej rozlet mnoha z nás a jejíž první dvě - v mnoha směrech přelomové - desky zaznamenaly takovej tlak na tehdejší kulturu, až nás donutily o pár let později přemejšlet o tom, jestli zachovat věrnost tehdy ještě stále silnému nu metalu, nebo se s díky vydat vstříc dalším, tentokrát už o krapánek tvrdším, metalovejm podžánrům. Jo, většina z nás - včetně mě - tak učinila. To ale neznamená, že bych kdy zapomněl na věci, co pro mě tihle kucí udělali. Každej prostě ví, že na první lásku se nezapomíná, a proto budu její tvorbu periferně sledovat pořád, ať už začne dělat do death metalu, nebo se stáhne do producentské role dalších desek Katy Perry. Což se teď de facto děje. Ale o tom maličko později.

Další Linkin Park si prostě pustím, protože vím, kdo mě onehdá vytáh z obskurity výběrovek šmoulů a čehokoliv, co zrovna vedlo T-Music chart s Kristelovou (sick!). Ačkoliv to pak vlastně vedli i Linkin Park. Ale to je maličko jinej příběh. Okay?!

Abych posadil svůj názor na nejnovější singl Linkin Park maličko do kontextu, krom očividně pozitivního názoru na první dvě desky ještě docela snesu album poslední a jsem vyloženě hrdej apologeta jinak poměrně zatracovaného alba A Thousand Suns, které je podle mě koncepčně vyspělé, překvapivě odvážné a disponujíc několika vyloženě lahůdkovými momenty (kdo nemá rád až orientálně výpravnou When They Come For Me, nemá srdce), byť jako celek docela nevyrovnané, což je mimochodem věčnej problém Linkin Park. O zbylých dvou deskách v jejich diskografii pak v rámci politické korektnosti řeknu jenom to, že mi nevadí.

Etos Linkin Park každopádně vždycky spočíval v tom, že si budou dělat, co chtějí. Že žánrová klišé jsou jim u věnce jako málokteré jiné kapele a žádná pravidla v rámci zvukové návaznosti desek neexistují. To je naprosto jasné a vlastně i pochopitelné - já osobně jsem s tím nikdy zásadnější problém neměl. A proto mě ani nikdo nemůže vinit ze zpátečnictví či nepochopení evoluce jedné kdysi metalové kapely.

Ono víte, Linkin Park dělaj v roce 2017 oficiálně pop. Což po tendencích vyjevenejch na posledních deskách není nic až tak překvapivýho. Jde jenom o to, jestli dodají pop natolik kvalitní, abychom jej uznale posadili vedle toho, co většina z nás poslouchá obyčejně, anebo půjdou cestou co nejmenšího odporu v mainstreamu - ergo stravitelnosti až na samotnou dřeň (jo, ještě o jeden řád nad předchozí tvorbou). A mám prostě takovej pocit, že právě v tomhle ohledu působí jejich novej singl Heavy dost průserovitým dojmem. Samotná kompozice, stavba, aranže - vše moc obyčejné, normální, příbuzné dnešní ordinérně-popové produkci, a tedy jednoduše zaměnitelné.


Přišel zkrátka moment, kdy se Linkin Park vůbec poprvé rozhodli odhodit v dál jakoukoliv historickou spojitost s rockem. A to možná nebyla dobrá volba. Nejde totiž ani tak o skutečnost, že hrají pop, ale prostej fakt, že i ten může znít výjimečně a svojsky, což Linkin Park bohužel nedělají. Zároveň s tím je spojena otázka, jestli ještě vůbec patří k žánrovejm diskuzím na metalové či rockově orientované weby. A jestli by tyto stránky měly o Linkin Park referovat. Jak totiž říká Mike Shinoda: Heavy je odraz celé desky. Takže...

Jo, je to asi poprvý v historii, kdy si řekneš, jestli ještě vůbec čekáš na album kapely, co má prostě jenom přesah mimo tvrdej rock, ale je s ním pořád ňákým způsobem v kontaktu, nebo vůkol tebe profičí další random pop act, co si na feature přitáh random girl s medovým hláskem a rozhod se cílit na casual posluchače random muziky. Jak říkáme my na Moravě.

Možná ale melu úplně z cesty a celá deska bude sice popařina, avšak natolik podmanivá, že si ji bude pouštět každý metalista potají před spaním ještě za dalších deset let. Prozatimní dojmy mi však příliš důvodů k radosti nezavdávají.