Daneček Špína a jeho necudná cháska věčně rotujících muzikantů s názvem Cradle of Filth měla v mém srdéčku vždycky zvláštní místo. Možná je to tím, že jsem Cradle of Filth poslouchal už v dobách mé docházky na zvláštní základní školu, kdy dokonce frčeli natolik, že jsme jejich songy mohli bezelstně pouštět na dětském sportovním dni a nikomu to nevadilo (učitelkám to asi připomínalo jejich vlastní ryk v hodinách). Možná je to tím, že jsem žil v domnění, že podprůměrný horor Cradle of Fear je jakési kultovní snuff-veledílo, v němž Daneček skutečně vraždí nebohé prostitutky a houmlesáky Londýna. Možná je to tím, že to byl právě jeden z klipů Cradle of Filth, kde jsem snad poprvé v životě spatřil odhalený ženský genitál. Co vám budu povídat, pořádně mě to tehdy vzalo!
Houpačka - pořád zábavnější než dnešní Cradle of Filth
Jo, poblázněné děcko, co se chytlo kapely, která se zaprodala a začala do rádií posílat komerční póvl jako "Nymphetamine" nebo "Temptation". To je jeden úhel pohledu. Co když ale Cradle of Filth tehdy prostě aspirovali na něco víc? Co když jim nestačilo být jenom dalšími extrémně metalovými zmalovanci, jakých dnes a denně vídáme stovky? Ok, vše dosud vyřčené je vlastně naprosto bezpředmětné. Důležité je pouze jedno: Každá nová deska Cradle of Filth byla na metalové scéně opravdovou událostí. Lidi se dařilo držet v napětí, a to skrze rázné změny zvuku, hlasový progres Danečka, odvážné kroky mezi vydavatelstvími (kauzu Cradle of Filth / Sony si dodnes určitě někteří pamatují) nebo prostě jenom lákavými koncepty a všudypřítomnou atmosférou vrcholného naturalismu a obscénnosti. Ne nadarmo byl žánrový tisk tapetován palcovými titulky o největší britské heavy metalové kapele od dob Iron Maiden.
Cradle of Filth byli v polovině minulé dekády zkrátka pojem. Ač mnohými zatracováni, pyšnili se výlučnou pozicí nejžhavějšího britského vývozního artiklu. Byla jenom otázka, kam ze své pracně budované pozice dokráčí.
Posouvám se zhruba 10 let kupředu, přemýšlím, pokládám si ruku... opět na srdéčko a mám otázku: Kolik úžasných momentů ti nabídly poslední 3 desky Cradle of Filth? A kolik vám? Kde je čirá extáze z toho, do jakých absurdností dokáže tak populární kapela zajít? Kde je kontroverze? Kde je atmosféra mokvajícího hnusu, hororu a klávesových orgií větších než život? Kde je kult Cthulhu a Midian? Proč jsou Cradle of Filth už 7 let tak nesmírně čitelní a sterilní? Proč se na festivalových soupiskách propadají do suterénu? A jak dlouho tohle martyrium bude pokračovat?
Otázek víc, než nabízí běžná investigativně-anální reportáž TV Hovna. Abych řekl pravdu: Na drtivou většinu z nich vám kvalifikovanou odpověď nenabídnu. Vnímání současných hudebních kvalit Cradle of Filth je totiž disciplína navýsost subjektivní a já fanouškům rozhodně neberu svaté právo, aby si nové Krejdly užívali tak, jako jsem to dělal já v době, kdy jsem měl pindíka jenom na čůrání. O nezpochybnitelném faktu, že kolébka špíny už jednoduše nerezonuje metalovou scénou jako kdysi, ale snad debatovat nemusíme. Nenechte se zmást tuzemskými servery, kde kapela mohutně těží z přítomnosti dvou českých muzikantů. Doby, jež patřily skřítkovi s obludným hlasovým rejstříkem, jsou nejspíš nenávratně pryč. A to je velká škoda.
Proč je nenávidím?
- Tohle není o nenávisti. Že se na nové desky Cradle of Filth nemůžu těšit, je mi upřímně líto.
Dá se s tím něco dělat?
- Až někde potkáte Danečka Špínu, dejte mu přečíst tenhle díl hateclubu. Asi vám nejdřív rozbije hubu. Ale možná se pak i zamyslí!
Tak je máme zpátky. Oprava: Tak ho máme zpátky. Trvalo mu to šest let, musel se potýkat se zdravotními problémy, neurózami i vyhazovem všech svých bývalých spoluhráčů (s tím se teda asi potýkají spíš oni), nakonec to ale Benjamin Burnley zvládl a před pár dny se svými reinkarnovanými Breaking Benjamin, kteří teď mají několik nových členů, jejichž jména zajímají krom samotné kapely asi 6 lidí na světě, vydal v pořadí pátou desku s názvem Dark Before Dawn.
Jelikož všichni zbožňujeme přirovnání, hodím jedno do placu i tentokrát. Breaking Benjamin jsou taková méně buranská verze Kabátů amerického rádiového rocku. A tak vydávají už 15 let jednu desku v malinkých obměnách, přičemž s tím nikdo nemá zásadnější problém. Vždyť chceš slyšet novou desku Kabátů a žádné experimentální sračky, ne? Stará, běž vykydat hnůj, já si zatím sundám ponožky, tak ať tě to neporazí. Večer si pak pustíme Novu a budeme koukat, jak Pepa Vojtek zpívá znělku Ordinace na Slavíkovi.
Ehmmm.. kde jsem to byl?
Jo, takže Breaking Benjamin. Básník tím chtěl prostě říct, že ani páté album Breaking Benjmain není V NIČEM odlišné (zvukově jde prakticky o dokonalou kopii šest let starého Dear Agony) od svých předchůdců, a proto se v jeho případě nemá smysl ptát "co", ale pouze "jak". A na otázku "jak" mám naštěstí pozitivní odpověď: Breaking Benjamin tentokrát nahráli zábavný set skladeb, z nichž sice žádná přehnaně nevyčnívá, zároveň ale fungují jako konzistentní celek a jsou prosty zbytečných výplní či hluchých míst.
Dark Before Dawn tak věrně plní roli nositele všech typických trademarků kapely. Vzletná melodická linka Angels Fall dává vzpomenout na největší dosavadní hity kapely, následující Breaking The Silence alternuje mezi sekanými riffy, nasraným štěkáním a klasicky kontrastním medovým refrénem, a když v opojné Close To Heaven - zřejmě nejsilnější písní na desce - Burnley pronikavě zpívá o tom, že spí u nebeských bran, snad byste mu to i věřili. Vše jako vždy úhledně zabaleno v sladkobolném post-grunge balíku začátku nového tisíciletí a nadopováno tím nejlepším z osvědčených žánrových postupů.
Název nové desky Breaking Benjamin je pro ni nakonec dokonale příznačný. Po mnoha letech útrap a nuceného pauzírování kapela našla svůj úsvit (naštěstí bez Tomia) a vydala po všech stránkách solidní nahrávku. Není sice nikterak objevná a těžko dokáže nalákat davy nových fanoušků, zároveň se ale drží osvědčené formule natolik věrně, že ji můžete na potkání doporučit každému, kdo má tuhle - u nás trochu neprávem přehlíženou - kapelu v oblibě.
Nejsem žádná citlivka, na metalové koncerty se chodím vyřádit a postávání vzádu s kelímkem piva v ruce nikdy nebylo mou silnou stránkou. Ne, první díl metalového hateclubu nebude o spontánní agresivitě na koncertech. Vždyť se bavíme o metalu, tedy žánru, k němuž výbušnost tak nějak patří, ba dokonce je k němu i nezbytná. Dokážu tedy pochopit, když se někdo lehce vypije a dělá v kotli trochu nepřiměřenou paseku - od toho je to taky kotel, ne posranej balet. Dokážu dokonce pochopit, když mi páreček stagediverů v zápalu extáze svými kopanci lehce pošteluje účes. Co ale pochopit rozhodně nedokážu, je cílené ignoranství a neředěná idiocie, s nimiž jsem se setkal před pár dny během koncertu Cavalera Conspiracy v Praze.
Tak jo, vstupuju do klubu MeetFactory, kde zhruba za hodinku a čtvrt (hrála ještě předkapela) odpálí svůj set legendární duo bratří Cavalerů. Před pódiem v tu chvíli stojí sotva pár lidí, takže komfortně zaujmu místo v druhé řadě a říkám si: "Tys to zase vyhrál, korej. K pódiu to máš sotva pár metrů a třeba se protáhneš i do první řady". Přede mnou stojí dva moudře vypadající strejdové z Teplic (to říkali, do portmonek jsem jim nekoukal), kterým snad nebude vadit, když o ně tu a tam zavadím rukou atp. Pořád lepší, než kdyby tam prudily nějaké přehnaně senzitivní třináctky, no ne?
Správná podoba první řady - ruce (a prsa) hezky přes plot
A pak to začalo.
Z těch dvou sympatických veteránů se vyklubala dvojice totálně vyjetých idiotů, kteří na koncertě asi nikdy nestáli v první řadě. Jak jinak si vysvětlit, že zatímco všichni ostatní byli běžně "připlácnutí" na plotu, oni dva se urputně zapřeli o bariéru, a celou dobu tak stáli zhruba metr od ní s rovně nataženýma rukama? Výsledkem toho byla situace, kdy na mě zezadu tlačil rozbouřený dav a zepředu opačným směrem sunuli vše zpátky tihle dva inteligenti, kterým bych dnes nejradši naplival na rohožku. Bylo to jako ve ždímačce, jako by vás hodili do zatraceně výkonného lisu, kde nemůžete dýchat ani pohazovat hlavou, natož aby vás celá věc jakkoli stihla bavit. Když chceš mít svoje pohodlíčko a nikdo na tebe nesmí zezadu tlačit, proč se sakra sereš do první řady? Podívej se okolo sebe! Vidíš, že by tohle dělali ostatní?
Jelikož měli oba pánové dobře k metráku, brzy jsem pochopil, že odstranit je asi nebude tak jednoduché, a raději tuhle marnou epizodu mého koncertního života odpískal. Zbytek show jsem si nakonec skvěle užil v kotli, kde to byla sice minimálně stejná řezanice, aspoň ale měla svůj očekávaný průběh a neodporovala základům logického uvažování.
Nenávidím idioty na koncertech. Nenávidím Teplice!
Proč je nenávidím?
- Protože jsem v životě neviděl nikoho v první řadě, koho se nesmíš dotknout, jinak tě začne tlačit zpátky proti davu.
Dá se s tím něco dělat?
- Můžeme do klubů nainstalovat instruktážní brožurky pro všechny senily, kteří nepochopili, kam patří.
Snažím se pořád najít to správné slůvko... ještě nic... pořád mě nenapadá... tady je: ambivalentní. Přesně takové dojmy mám z rockových megahvězd Muse a jejich protiválečného opusu Drones, který po měsících poctivé reklamní masáže konečně najdete u svého torrentového dealera kamenného prodejce muziky. Proč ambivalentní? A proč používám slova, kterým sám nerozumím? Neodpovím vám ani na jedno. Řeknu pouze, že Muse roku 2015 mají dvě zatraceně odlišné tváře.
Ta jedna je kytarová, vyzývavá a jaksepatří šťavnatá, striktně rocková, chcete-li. Druhá vypadá jako stará bába a úplně stejně i zní. Jako stará bába, která se nedostatky snaží maskovat tunou líčidel, a vytváří tak něco neexistujícího, pouhý obraz vlastní výjimečnosti a zachovalosti. Drones je bohužel dokonalou kombinací obou těchto protipólů. Ba co víc - oba tyto protipóly na desce dostávají zhruba stejné množství času. Údolí radosti, stínů a létajících mašinek na dálkové ovládání vám otevírá svou náruč, přátelé.
Už když kapela vydala pilotní singl (respektive první ukázku) Psycho, bylo tak nějak jasné, že i v tomto případě budou Muse vyvolávat nemalou kontroverzi. Někteří jásali z návratu k zemitějšímu zvuku, spousta jiných lamentovala nad obhrublým a extrémně triviálním textem. Já teda nevím, ale válka je podle mě něco krajně nepříjemného, bolestivého a svým způsobem vulgárního, a pokud čekáte, že vám kolega v zákopech bude ze svého deníčku předčítat Vančurovsky vznosnou češtinou, pak jste asi naprostý idiot. Kdepak, Psycho je fajn, houpe se na velkolepém riffu a přisprostlost tady má své dobře odůvodnitelné místo.
Následující Mercy je příjemnou, ačkoliv možná až příliš okatou a repetitivní vzpomínkou na hitovku Starlight - jednoduše zapamatovatelná klavírní linka, synťáky budovaná atmosféra, táhlé opakování názvu v refrénech až do zemdlení - že už jste to slyšeli? Jo, v Mercy fakt nic objevného nehledejte.
Reapers, to už je jiná - tady se nám začíná kopat vyšší rocková liga. Technicky naprosto vypiplaná, Bellamyho jemným falsettem správně okořeněná a závěrečnou kytarovou salvou brutálně uzavřená pecka, která bude jedním z koncertních vrcholů každé show pro následující léta. Tohle jsou Muse, jací dobyli svět. Silný střed je pak umocněn zlatým hřebem celé nahrávky: duo JFK + Defector je jako malá rocková opera. Taková, kterou Muse chtěli dlouho nahrát, ale nepovedlo se jim to ani tehdy, když si vyhradili třicet minut stopáže. Tady jim stačilo nějakých pět a půl minuty. Od úvodního, a kytarovými kolizemi silně gradujícího, proslovu Johna F. Kennedyho o tajné vládě vyšších elit přes Queenovsky řízlé refrény až po dokonale sugestivní sólo, které vás vystřelí kamsi do vesmíru. Ultimátní práce.
Žádná krása ale není věčná a jakmile narazíte ve světě Muse, jde o velmi bolestivý karambol. Rockové desky aktivně poslouchám nějakých deset let (= přemýšlím u nich a nehraju kapesní kulečník), během nichž jsem snad nezažil takovou, která by své pracně budované momentum dokázala během poslední dvacetiminutovky zakopat tak hluboko pod zem, jako se to povedlo právě Muse. Otravně idealistickou Revolt bych ještě dokázal ignorovat, závěrečný trojlístek zhudebněné přehlídky nudy, která má navíc skoro 20 minut, už ale ne. Jako by Bellamy potřeboval ukojit své ego. Jako by posledních dvacet minut nemohl odolat nekonečné inhalaci své vlastní dokonalosti. V poslední čtvrtině alba vidím pouze jeden pozitivní moment, a to když se dlouhatánská (deset minut, proč sakra?) The Globalist zhruba ve své polovině přerodí do stadiónové riffáže, která však na pozadí probíhajícího odpočtu vyzní trochu do ztracena. Jinak jde o nekonečnou deklamaci a prázdnou snahu tvořit vyšší formy umění - finální Drones je až ostudně nepovedeným důkazem.
Pokud je Drones politickým albem, jedná se tedy ze strany Muse o malou habaďůru na voliče. Naděje a momenty čiré rockové extáze, na něž fanoušci kapely tak dlouho čekali, se tady střídají s nekonečnými minutami prázdnoty a závěrečnou masturbací vlastního ega. Drones je deskou dvojpólovou, diskutabilní a možná i jedinečnou. Jedinečnou v tom, jak rozdílné pocity z jedné hodinky poslechu si opravdu můžete odnést.
