Hudba: Orgy si díky fanouškům takřka vydělali na novou desku

Z potřebné částky 100.000$, kterými kapela chtěla dotovat své nové album, videoklipy a navazující turné, vybrali Orgy krásných 7.814 dolarů, přičemž do konce jejich kampaně na portálu Indiegogo, kde mohou fanoušci podporovat své oblíbené umělce v jejich vzletných plánech, zbývá nějakých 15 hodin. To ujde, ne? Emmm...

Orgy si zřejmě neuvědomili pár věcí:

1) Už není rok 1999, kdy byli vcelku populární kapelou.

2) Když si záměrně vytknete nereálný cíl, fanoušci to většinou vycítí.

3) Kdo zaplatí v přepočtu 10.000 Kč za to, že ho bude nějaký George z Prdelákova v Iowě učit hodinu přes Skype na kytaru, je magor.

Přitom systém takzvaného "crowdfundingu", tedy cíleného zapojení fanoušků do nahrávacího procesu skrze možnost libovolných finančních dotací, není vůbec špatný. Například Chimaira, která je v roce 2013 rozhodně relevantnějším pojmem než Orgy, si takto nedávno vydělala hezkých 60.000 dolarů. Cílem její kampaně přitom byla pouhá polovina. Kde tedy Orgy vyhrabali absurdních 100.000$, zůstává záhodou - těch pár fanoušků, co jim zbylo, to naštěstí očividně prokouklo.

Recenze: Soulfly - Savages

Max Cavalera má bezprecedentní patent na to, jak zůstat v metalovém světě relevantní, aniž by se byť jen náznakem pokusil změnit přísady svého albového receptu, vlastní hudební kreace či nedej bože celý skladatelský přístup. Horší na tom všem je, že zmíněným způsobem razí cestu svým deskám, které vycházejí takřka každý rok, už bezmála celou jednu dekádu. Všímavějším jeho kolovrátek začal hlodat kůru mozkovou určitě už dávno, těm nejvytrvalejším a nejtvrdohlavějším by snad mohla konečně otevřít oči aktuální deska "Savages", na níž Max triumfálně dokazuje, kolika způsoby lze recyklovat sebe samého.

Hudební recenzenti se obvykle drží mustru, kdy postupně rozebírají jednotlivé skladby (nebo si aspoň vytipují ty nejzajímavější), ke kterým pak lepí jednotlivé přívlastky, a snaží se tak postihnout komplexní náladu nahrávky. U "Savages" na něco takového můžete okamžitě zapomenout, protože zde není ABSOLUTNĚ NIC, co by už Cavalera nepoužil v takřka stejné podobě na jedné z předchozích studiovek Soulfly. Lepší skladby se střídají se slabšími, přičemž všechnu hmotu i tentokrát pojí nezaměnitelné, byť postupem času stále vyčpělejší, riffy kytaristy Marca Rizza, důraz na správně hutný groove a pochopitelně i neskutečně lobotomické texty samotného Cavalery, který by si mohl nechat variace slovních spojení na téma "war, blood, hate, fuck" nechat už konečně zaregistrovat, protože upřímně neznám na metalové scéně nikoho, kdo by z tak provařených témat dokázal vykouzlit více slovních obratů než on. Ne, slovo "více" tentokrát rozhodně neznačí nic pozitivního.


Problém Soulfly ale překvapivě nespočívá jenom v unaveném Cavalerovi. Kritikou netřeba šetřit ani zmíněného kytaristu Rizza, jehož kadence solidních riffů přímo úměrne klesá s délkou jeho působení v Soulfly. Svěží vítr, který vnesl zejména na desky "Prophecy" a "Dark Ages", kde bombardoval posluchače neskutečnými přívaly houpavých vyhrávek, je až na pár světlých výjimek definitivně fuč. Vůbec celá jeho spolupráce s Maxem stojí už pěkných pár let na značně vachrlatém bodu a docela se divím, že oba tento kamaráčoft ještě neomrzel.

Co by Soulfly ale určitě prospělo ze všeho nejvíc, je pořádná přestávka. Pokud jsem zde podobnou problematiku vnesl minule skrze recenzi novinky Korn, v tomto případě je skladatelské pusto hmatatelné ještě mnohonásobně víc. "Savages" je bohužel naprosto zbytečným albem, z nějž do zlatého fondu Soulfly nepoputuje ani jedna skladba, nikdo na něj s odstupem času nebude nostalgicky vzpomínat a srdce běžného posluchače vyplní jedním velkým prázdnem. Pro skalní fandy zábava na týden. Zbytek může tuto kapitolu v diskografii kdysi velmi kvalitní formace s čistým svědomím vynechat.

Hodnocení: 5/10

Hudba: Steel Panther mají super Youtube show

Pokud máte rádi politicky nekorektní hlášky a špetku vaginálního humoru, určitě sledujte aktuální Youtube videa heavy metalových pošukanců Steel Panther, kteří si vždy jednou týdně berou na paškál velmi zajímavá a hluboká témata, jako jsou například hudební novinky, věda, celebrity, penetrace do análního otvoru nebo knírek Miley Cyrus. Prostě samý naučný materiál, u nějž se nejenom zasmějete, ale získáte také podstatně lepší představu o okolním světě.

A: Víš, kolik hvězd má naše galaxie?
B: 17?
A: Ne, je to o hodně víc, zkus tipnout větší číslo.
B: 25?
A: Zkus kurva 400 miliard, kámo...

Hahaha... jasně, takhle to moc nevyzní, v samotných videích jsou ale dialogy mezi jednotlivými členy fakt docela k popukání, což ale pochopitelně ocení hlavně ti, kteří umí aspoň trochu anglicky. Youtube kanál Steel Panther najdete tady, vybraná videa pak níže:

Recenze: Korn - The Paradigm Shift

Tak k nám konečně doputoval onen ve všech pádech skloňovaný metalový comeback roku. Head prozřel ze svého snu o životě bez Korn a po několika letech (nechci říkat, že jsem to věděl, ale fakt jsem to věděl) se vrátil zpět ke kapele, která ho "udělala". Ač patřím mezi fanoušky Korn už dlouhé roky, celý hype okolo návratu kytarového Mesiáše šel od začátku tak trochu mimo mě. Rozhodně nikomu neberu jeho radost z Brianova návratu, občas je ale fajn k věcem přistupovat trochu střízlivěji a nenechat si do hlavy vyvrtat díru marketingovými slogany o znovunalezené lásce k muzice, duševní katarzi, levnějším chlebu apod.

Co nemá cenu nikterak zastírat, je fakt, že Headův návrat kapele skutečně prospěl, což však s přihlédnutím k (ne)kvalitám poslední dubstepové desky "The Path of Totality", která nabídla pár silnějších momentů, ale jako celek fungovala prachbídně, ještě nedává mnoho důvodů k přehnané radosti. Munky si ostatně sám stěžoval na to, že při absenci Heada měl docela starosti s tím, aby vůbec dokázal dlouhohrající disk naplnit potřebnou porcí kytarového materiálu, takže comeback ztraceného syna už z principu nu metalovým průkopníkům nemohl ublížit. Minimálně v tomto ohledu je tedy "The Paradigm Shift" vítaným návratem na správnou kolej, kdy se Korn přehnaně neohlíží okolo, ale skrze mohutnou hradbu podlazených kytar valí svou mašinu vstříc spokojenému posluchačstvu.


Abychom to nadšení ale srazili do přiměřených relací - "The Paradigm Shift" rozhodně NENÍ bezchybné album a extatické výkřiky o nejlepší desce kapely od dob "Issues" jsou minimálně diskutabilní. Ano, po necelých deseti letech máte při poslouchání pocit, že to jsou skuteční Korn, zároveň je ale na albu hned několik písní, které byste čekali spíš na jedné z předchozích tří desek. A teď nemluvím o elektronice, jež tentokrát naštěstí tvoří spíš jakési lehké aranžmá, nýbrž o nízké kvalitě samotného materiálu. Například propad mezi úvodní "Prey For Me", kde se v dokonalé harmonii snoubí všechny silné stránky Korn od mohutného refrénu až po Filedyho nepřeslechnutelnou basu, a některými písněmi z druhé poloviny "The Paradigm Shift" je takřka fatální.

Korn se neustále snaží stylizovat do role hybatele metalovými hranicemi. Když si ale člověk projede jejich diskografii cirka od roku 2002, jde pořád o tu samou písničku, která akorát onehdá dostane popovější rysy a jindy dubstepový základ. Nechci říkat, že Korn jsou za zenitem, pokud je ale "The Paradigm Shift" ukázkou toho, co kapela dokáže v roce 2013 předvést ve své nejsilnější sestavě, možná by (kdysi) inovátoři mohli zauvažovat nad tím, jestli by jim například mezi jednotlivými disky neprospěla další přestávka pro načerpání hlubší inspirace. Diskutovat o tom, jestli mají Korn stále co nabídnout, je zbytečné. Diskutovat o tom, jestli ze sebe v pravidelných intervalech dokáží dostávat maximum, už nikoliv.

7/10

Hudba: Na nový film Metallicy se v USA do kina nechodí

Metallica se moc a moc snažila, aby na její nový snímek Metallica: Through the Never přišlo do kina co možná největší množství fanoušků, kterým nepřijde divné, že vlastně ani neví, jestli jdou na záznam koncertu své oblíbené kapely, nebo na podfinancované post-apokalyptické akční žůžo s mladším (a naprosto neznámým) rádoby bráchou Lea DiCapria v hlavní roli.

Nyní už je jasné, že ani stovky rozhovorů, jejichž otravnost začíná v posledních dnech až nebezpečně atakovat kecy o tom, jak "máme 1000 riffů, proto nám trvá nahrát nové album deset let", nezabránily tomu, aby aktuální film slavné kapely v zámořských kinech naprosto selhal (pro úplnost je nicméně potřeba dodat, že těch málo statečných, kteří "zaplnili" multiplexy, si rozhodně nestěžuje). Vydělat při produkčních nákladech okolo 20 milionů dolarů pouhé 3 míče, to už si říká o vhození ručníku do ringu. Avšak nezoufejme - Lars Ulrich poskytne další tucty rozhovorů, v nichž si zanadává na Napster a vychválí "Lulu", Metla vyrazí na další celosvětové turné a karavana pojede dál. Jenom tu desku už bychom fakt rádi slyšeli. Dokonce tak moc, že se Metallice hodlám složit s ostatními fans na tuto publikaci:

Prokrastinace = Chorobné odkládání úkolů a povinností

Recenze: Trivium - Vengeance Falls

Jedno album dokáže změnit vše. Ač jsem Trivium vždy považoval za partu mimořádně schopných muzikantů, kteří se nebojí jít do rizika a posouvat svůj hudební projev dosud neslyšenými směry, až jejich pátá řadovka "In Waves" mě přesvědčila o tom, že pokud už do některé z moderních metalových kapel vložit svou důvěru a peníze, jsou to právě tito Floriďané. Dokonale vycizelovaný pomník všech hudebních podob, jež Trivium za necelou dekádu na scéně vystřídali, bavil od úvodního stejnojmenného otvíráku, který se po právu stal novou hymnou skupiny, až po závěrečný tón naléhavého finiše "Of All These Yesterdays". O moc výš už jít zkrátka nešlo. A novinka "Vengeance Falls" se tohoto břemene bohužel nedokázala zbavit.

Překvapí vás na "Vengeance Falls" obrovská muzikantská vyspělost kapely? S přihlédnutím k tomu, že před "In Waves" stihli Trivium vydat ještě instrumentálně sofistikované monstrum "Shogun", jenom těžko. Překvapí vás na "Vengeance Falls" hudební různorodost? S přihlédnutím k tomu, že čtete recenzi na desku kapely, která si na různorodosti alb postavila kariéru, jenom těžko. Co je pro "Vengeance Falls" tedy určující? Paradoxně ten, komu bylo fanoušky v úvodních týdnech po oficiálním zážehu studiových příprav spíláno nejvíce: Dámy a pánové, do hry Trivium vstupuje David Draiman.


Rozhodně zde neplánuju zpěváka Disturbed přehnaně vynášet do nebes; ostatně jde pořád jenom o chlapíka na producentské sesli, který maximálně rozdával dobře míněné rady. Jestli se ale bude s odstupem času hodnotit největší skladatelský pokrok, který Trivium (a obzvlášť frontman Matt Heafy) na své šesté řadovce absolvovali, půjde rozhodně o vklad začínajícího producenta, jenž svým vlivem nakonec Trivium infikoval s vehemencí sobě vlastní. Intonace, frázování, jednotlivé vrstvení melodických linek - kdo zná Draimanovu práci s hlasem, bude okamžitě vědět, z jakého směru tady vyvěrá inspirace. Dokonce si troufám trvdit, že album si více užijí lidé, kteří Disturbed nikdy neslyšeli (uh, někdo takový mezi metalisty ještě je?), občas je totiž Heafyho snaha napodobit svého slavnějšího mentora natolik silná, až se vám v podvědomí samovolně spustí Draimanův hlas a očekáváte nájezd ultimátního "OOOOOOOOOOOOH WAKAKAKA". Pravda, Trivium tak daleko naštěstí nikdy nezajdou, refrén "Vengeance Falls" či začátek "To Believe" nicméně evokují vokální party Disturbed skutečně velmi věrně.

Když už člověk věnuje celý odstavec zpěvu, možná by měl utrousit zmínku i o samotné muzice. Zde však nastupuje zásadní problém "Vengeance Falls". Hudebně je totiž šestá řadovka Trivium pouhým derivátem megaúspěšného "In Waves", jehož nejsilnějším momentům dochází v porovnání s majestátem předchozí desky nečekaně rychle dech, a nedokáže těžit z momenta, které kapela po cestě za současnou slávou získala. "Vengeance Falls" tak v konečném důsledku na posluchače působí jako sebevědomá nahrávka snad až příliš uchlácholeného spolku muzikantů, jemuž tentokrát naštěstí výrazně pomohly - pro tvorbu Trivium opravdu nezvyklé - postupy Davida Draimana. Rozhodně se nemotáme kolem průměru, na to jsou Trivium stále až příliš talentovaní a sehraní, svou mistrovskou formu z minula ale v roce 2013 bohužel nezopakovali.

Hodnocení: 7/10

Hudba: Podívejte se na skvělý cover "Sweet Child o' Mine" od Guns 'N Roses

Jelikož si Axl Rose hodlá novou desku Guns 'N Roses darovat ke svým osmdesátinám a zoufalí fanoušci už snad definitivně opustili fantasmagorické představy o comebacku Slashe a celé původní sestavy, zavládlo během posledních dvaceti několika let okolo slavné kapely podezřelé informační vakuum. Až nyní jej po delší době rozčísla jistá čínská dívka, která na internet vyvěsila svůj cover legendárního fláku "Sweet Child o' Mine", který se od stovek jiných předělávek liší hlavně tím, že jej dotyčná oddrnkala na guženg, tedy tradiční čínský strunný nástroj, jehož jméno vám možná nic neřekne, zvukově ve vás ale okamžitě probudí nostalgické vzpomínky na mnoho a mnoho hodin strávených nad tou nejlacinější čínskou filmovou produkcí (ne, nemluvím o pornu, prasáci), kde tento nástroj tvoří zhruba 80% audio podkresu.


Kudos slečně za to, že nepodcenila ani garderobu, a tak jsou s Axlem takřka k nerozeznání... wait..

 

Hudba: Streamujte kompletní novinku Trivium!

Pokud vás z pondělní letargie nedokázala dostat ani bestofka Waldemara Matušky, možná uvítáte možnost streamovat kompletní novinku zámořských metalistů Trivium, jejichž šestou řadovku "Vengeance Falls" můžete podrobit soudu zde!

Album, které oficiálně vychází 15. října u Roadrunner Records, produkoval David Draiman z Disturbed, což bylo sice v průběhu příprav zdrojem mírné kontroverze mezi fanoušky, vzhledem k tomu, že na finálním produktu nezazní ani jedinkrát Draimanův typický textařský obrat "OOOOOOOOOOOOH WAKAKAKA", ukázaly se veškeré obavy jako liché.

Hudba: Podle Robba Flynna jsou Avenged Sevenfold oficiálně plagiátoři

Když Robb Flynn na někoho dostane pifku, můžete si být jistí jedním - během týdne bude o jeho světonázoru vědět naprosto každý. Kdysi skrze svá oficiální prohlášení bombardoval například Limp Bizkit, v poslední době ale jeho hněvu čelí hlavně Avenged Sevenfold, jejichž novou desku nedávno označil za "cover album". Tehdy se svou frustraci snažil Robb ještě maskovat jistou příměsí humorného tónu, nyní už si ale definitivně přestal brát servítky a ve svém nejnovějším statusu na oficiálním Machine Head Facebooku se už vlastně fanoušků otevřeně ptá, jestli jdou A7X ve snaze čerpat z tvorby jiných kapel natolik daleko, aby kopírovali i jejich loga. Příspěvek zde:

Pokud to nepřečteš, rozklikni si to..

Níže najdete dlouholeté logo Machine Head, vedle nějž je přiložená fotka aktuálního loga Avenged Sevenfold, které bylo navrženo pro potřeby turné k desce "Hail To The King".

Pokud na to nevidíš, rozklikni si to..

Prohlédnuto? Posouzeno? Na kterou stranu barikády byste se postavili vy?

Hudba: Nightwish mohli mít pořádně sexy zpěvačku

Švédská kapela Amaranthe kolem mého sluchového ústrojí krouží asi stejně vzdálenými oblouky jako (skoro) celý zbytek švédské metalové scény. Jo, možná je to hanebné tvrzení, po němž bych měl urychleně začít větrat hudební databáze a pirátské servery, ale v konečném důsledku na to se*re bílej tesák. K tomu, aby člověk prohlásil, že zpěvačka Amaranthe Elize Ryd je kost, nepotřebuje žádné povědomí o tamní scéně - stačí špetka solidního vkusu (a nebýt Vladko).

Elize se nyní pochlubila tím, že v roce 2006 měla reálnou šanci získat post zpěvačky Nightwish! Dokonce zveřejnila i ukázku, v níž svým hlasem opatřila slavný Nightwish song "Nemo". A jako malý bonus i trochu zmateně působící prohlášení:

„Tohle jsem si šetřila na výjimečnou chvíli. Nyní, když se můj sen splnil a já se stala zpěvačkou… a mohla jsem cestovat po celém světě, potkávat zajímavé lidi a vidět Nightwish přímo v akci. A dostala možnost mít tak výborné fanoušky. Jsou to nádherné vzpomínky ze dne, kdy mi Nightwish poslali demoverzi skladby „Nemo“ a požádali mě o to, abych přispěla svým hlasem. Tady to je: ‘Nemo’ z konkurzu na post zpěvačky Nightwish!“

Skvěle vypadá a dobře zpívá. Tuomas Holopainen je možná tak rozptýlený nošením rozhalených blůzek, až přestává rozeznávat, co by jeho kapele skutečně pomohlo. Že by si nyní, kdy Nightwish procházejí podobným odbobím jako v roce 2006, vzpomněl na staré časy?

Minimálně za pohled by to stálo: