Jsou Trivium kapelou, jež zažehne jiskru nové metalové revoluce? Těžko. Kolosální predikce britských médií z poloviny minulé dekády, které Trivium v rámci vlastní senzacechtivosti pasovaly do role nové Metallicy, nevyšly. Nechme stranou otázku, zdali samotná kapela o tenhle přílepek kdy stála - obecně bych řekl, že nikoliv - a nakolik absurdní toto tvrzení i v tehdejší době bylo (ne, žádná další Metallica tady opravdu už nikdy nebude). Stigma dalšího vlajkonoše metalové zástavy Trivium každopádně v očích mnoha pozorovatelů zůstává i nadále, a to paradoxně i ve chvíli, kdy kapela vydává své v pořadí již osmé (!) studiové album.
Po fantastickém In Waves (2011), polovičatém Vengeance Falls (2013) a trestuhodně nevyrovnaném Silence in the Snow (2015) stáli Trivium před, ehm, triviální otázkou: Kam dál?
Prozaická řešení mají v případě Trivium zjevně geniální konsekvence. Kapela se totiž rozhodla, dle svých vlastních slov, nahrát desku nikoliv z pozice angažovaných umělců, nýbrž z perspektivy "prostých" metalových posluchačů, a na samotném výsledku je tento jednoduchý, avšak nesmírně účelný přístup ohromně slyšet. Ne vždy musíte hnát svůj sound za každou cenu zcela novým směrem a Trivium jsou toho jasným důkazem. Trivium zkrátka nespekulovali, zpřetrhali okovy vlastních kreativních ambicí s každou deskou stůj co stůj měnit svůj obraz a šli pudově za jediným cílem: Umění pro umění přenechme jiným. My se jdeme metalem bavit.
Hned úvodní "The Sin And The Sentence" je výmluvnou reflexí všeho, s čím Trivium na nové desce přicházejí: Dravé tempo, chytlavý refrén, opět z plna hrdla křičící Matt Heafy a melodie jako z nejkrásnější metalové pohádky. Vzteklý nástup navazující "Beyond Oblivion", která dokonale kombinuje snad všechny nosné prvky předchozí tvorby kapely, a navíc je sune o štok výš, pak jenom utvrzuje v domnění, že se tady bude opět po letech kopat nejvyšší liga. Trivium přišpendlili plynový pedál až k podlaze a nic na tom nemění ani další průběh desky - singlová "The Heart From Your Hate" odkrývá nezpochybnitelný hitový potenciál kapely, "The Wretchedness Inside" zní jako potomek Trivium, Slipknot a Machine Head a "Sever The Hand" se po vcelku klidném nástupu překlopí v absolutní koncertní inferno, které bude nemilosrdně trhat hlavy a vířit circle pity.
Trivium můžete upírat cokoliv. O technických dovednostech ústřední trojice muzikantů ale nemůže spekulovat naprosto nikdo. "The Sin And The Sentence" tyto kvality navíc premiérově povyšuje o vklad bubeníka Alexe Benta, jehož technika, rychlost a preciznost dávají konečně zapomenout na letité martýrium, jímž si soubor z Floridy v procesu hledání nové akvizice musel projít, a kdykoliv provětrá svou dvojšlapku, máte chuť zahodit veškerou důstojnost a začít lítat po pokoji jako šťastné děcko (ehm, to jsem samozřejmě nikdy nedělal, ehm). Triumfálně svůj návrat ke screamu zvládl i Matt Heafy - troufám si tvrdit, že tak intenzivně a sveřepě po nás nekřičel snad nikdy předtím. Možná to bude tím, že svou starou techniku screamu oprášil pouze pro potřeby nahrávání nové desky a v případě opětovného poškození hlasivek reálně riskoval, že Trivium vůbec nevyrazí koncertovat.
"The Sin And The Sentence" je velkolepým metalovým příběhem, jakých se za rok urodí jenom poskrovnu. Tohle není metalcore. Není to ani thrash. A zároveň... je to tak nějak všechno dohromady. Vlastně byste dnes těžko hledali někoho, kdo je věrnějším synonymem pojmu "moderní metalová kapela", než jsou právě Trivium. Jejich diskografie má nyní čtyři definitivní milníky. Po metalcore senzaci "Ascendancy", sofistikovaném kolosu s názvem "Shogun" a jejich maximálně hitové kombinaci "In Waves", ukazují na své nové, ruměné desce, že jsou stále schopni mimořádných činů. Takže ještě jednou: Jsou Trivium kapelou, jež zažehne jiskru nové metalové revoluce? Těžko. Dokáží v případě dobré formy srazit na kolena drtivou většinou své žánrové konkurence? Absolutně. "The Sin And The Sentence" je toho důkazem.
