METALOVÝ HATECLUB #10: PROČ SAKRA SYSTEM OF A DOWN NENAHRAJÍ NOVOU DESKU?

Hele, nebudu si tady hrát na skalního fanouška System Of A Down, kterej se denně cestou do práce natřásá v rytmu arménského folklóru a kadeřavost svého ohanbí udržuje zásadně v harmonii s kudrlinkami Serje Tankiana. Ne, vždycky jsem byl mnohem víc nezávislým pozorovatelem, co si užíval největší hitovky, choval k nim přirozenej respekt, nikdy ale nepronikl do jejich kumštu natolik, aby musel orodovat každej rok za příchod nového alba a zničeně pak plakal, když k tomu dle očekávání zase nedošlo.

System Of A Down na novém albu dělají už nějakých deset let. Nebo nedělají? Problém je v tom, že neexistuje relevantní soubor informací, kterej by alespoň naznačil, jestli kucí postupně sestavují to nejlepší album všech dob, učiněné perpetuum mobile, z jehož poslechu se poserete a ono vám pak ještě utře prdel a vypere spodky, nebo na všechno regulérně kašlou a spokojí se s tím, že jednou či dvakrát za rok vyrazí do streetu mezi lidi a vyprodanými koncerty poplatí ten štos složenek, co jim denně za všechny ty hotely, videa, pštrosy, kolotoče a píčoviny chodí.

A to nevědomí je zkrátka na pytel. Zatímco Metallica vydala poslední desku v roce 2008, a na novince evidentně bude pracovat minimálně ještě další rok, vy víte, že další album prostě dorazí (nechme stranou otázku, jestli ho fakt chcete). V případě System Of A Down ale funguje dokonalé informační vakuum. Někdy se mi zdá, že už i samotní fanoušci na svá očekávání úplně rezignovali a jde jim v podstatě jenom o to, aby Systémové přijeli do jejich vesnice, kde jako klasická zábavovka odehrají plejádu hitovek, lidičkové si zazpívají, zatančí a všichni půjdou spokojeně domů.

Nechci tím srážet koncerty System Of A Down. Kdo viděl jejich show na fesťáku Rock In Rio, musí pokorně uznat, že ta muzika pořád rezonuje nevídaným způsobem, a právě proto mě tak sere, že podobně sehrané a svým způsobem jedinečné těleso nedokáže ukočírovat svá ega (jo, narážím na dva zpívající pány) a minimálně ještě jednou naposledy přetavit svou úspěšnou formulku v dlouhohrající soubor novosongů. Posledních pár let mi SOAD připomínají - spíš než fungující kapelu - moderní žoldáky, kteří pro zlatku v soukromých tryskáčích neváhají obletět svět, skutečně potřeby svých chlebodárců ale okázale a beze slova ignorují. Jenom aby jejich suverenita časem nenarazila.

Proč je nenávidím? 

- Protože jim očividně s nahrávacími postupy radí Axl Rose.

Dá se s tím něco dělat? 

- Začít bojkotovat koncerty? Ok, to budu asi jedinej. Ale fajn. Já bojkotuju koncerty System Of A Down!

Koukejte na to nejlepší z festivalu Rock In Rio

Rock In Rio je něco jako Noc Plná Hvězd. Teda kdyby se Noc Plná Hvězd nekonala v Třinci, ale v Brazílii. A kdyby na ni chodilo přes 100.000 lidí. A kdyby páteř každého ročníku netvořilo pekelné trio Ewa Farna, Legendy se (poz)vrací a Doga. A kdyby to poslední roky všeobecně nestálo tak nějak za hovno. Počkat, ten festival už neexistuje? Nu... to je překvápko, panečku.

Ale zpátky k brazilskému svátku tvrdé muziky. Během uplynulých dvou víkendů se v Riu do Ria sjížděla rocková smetánka, a jelikož byly koncerty vysílány prostřednictvím live streamu, samozřejmě teď máme k potěše hromadu záznamového materiálu. Takže sledujte:

Z Larse Ulricha už si dělaj srandu i jeho kolegové

Klid, jenom klid. Nejsem úplnej magor, abych si tady dělal čurinu z Larse Ulricha, anžto vím, jak militantní uměj fanoušci Metallicy v určitých momentech, jako když jim někdo třebas pohaňuje jejich modly, být. Na Metallice jsem byl zatím dvakrát. Jednou to stálo úplně za hovno (Sonisphere 2010) a jednou přišel hrozitánskej déšt, který ale paradoxně celou věc posunul do vcelku nezapomenutelné roviny - v pozitivním smyslu.

Faktem nicméně zůstává, že Lars Ulrich už pěkných pár dekád nejede na plnej plyn. Možná kdysi jenom papal víc luštěnin, spíš se teď ale mnohem víc profiluje v roli maskota a byznysmena, což mu logicky krade čas, který by jinak mohl investovat do poctivého tréninku. Zatím jeho pochybné koncertní výkony komentovali hlavně naštvaní fanoušci, v poslední době mu už ale začínají nakládat i jeho kolegové. Naposledy to byl Tommy Lee (Jones) z Mötley Crüe, který na svém Twitteru tak trochu parafrázoval název filmu Straight Outta Compton:

pic.twitter.com/bnIGW91At7

— T❍mmy L33 (@MrTommyLand) September 20, 2015

A jelikož se ta kritika množí, chci nechat rozhodnout vás, milé čtenáře Bible moderního metalisty, protože vím, že bytosti natolik oduševnělé a intelektuálně vyspělé mají ve všem pravdu. Takže hlasujte vpravo nahoře.

Je metal opravdu v žumpě? Čísla hovoří jasně

Slýcháváme o tom pořád, jsou toho plné internety, dokonce i ctěné veličenstvo - já, Onan Veliký - na tohle téma filozoficky rozjímalo v jednom ze svých hateclubů. Je metal nyní skutečně v zajetí stagnace?

Prodejní čísla za oceánem napovídají, že nikoliv. Prodejní čísla za oceánem jsou pro metalové kapely dokonce tak skvělá, že to vypadá na hotovou metalovou renesanci. Ne, fakt si nedělám prdel. V zemi, které byl během posledních let přisuzován hlavní podíl viny na poněkud vachrlatém vývoji tvrdé muziky, teď metalové desky startují pravidelně v TOP10 - a ještě častěji v TOP5 (naštěstí nikdy ne v TOP09!) - prodejního žebříčku Billboard 200, kde mají obyčejně předplacené místo všechny ty Sehleny Goméz, Davidové z Nugety a další Bíbrové.

Metal má stále sílu rezonovat. Nejde přitom o pouhé domněnky. Můžeme to exaktně doložit:

1. Bring Me The Horizon - vydali novou desku "That's The Spirit" 11. září - debutovali na 2. místě Billboardu - prodali 62,000 kusů desky - nejvyšší debutové umístění i prodejní týden na území USA v historii kapely
2. Slayer - vydali novou desku "Repentless" 11. září - debutovali na 4. místě Billboardu - prodali 50,000 kusů desky - nejvyšší debutové umístění na území USA v historii kapely, nejvyšší debutové umístění na území USA pro vydavatelství Nuclear Blast v jeho historii
3. Iron Maiden - vydali novou desku "The Book of Souls" 4. září - debutovali na 4. místě Billboardu - prodali 74,000 kusů desky - nejvyšší debutové umístění i prodejní týden na území USA v historii kapely - album debutovalo na 1. místě prodejů ve čtyřiadvaceti zemích světa
4. Five Finger Death Punch - vydali novou desku "Got Your Six" 4. září - debutovali na 2. místě Billboardu - prodali 119,000 kusů desky - nejvyšší debutové umístění i prodejní týden na území USA v historii kapely
5. Disturbed - vydali novou desku "Immortalized" 22. srpna - debutovali na 1. místě Billboardu - prodali 98,000 kusů desky - na vrcholu Billboardu stanuli už popáté
6. Ghost - vydali novou desku "Meliora" 22. srpna - debutovali na 8. místě Billboardu - prodali 29,000 kusů desky - takřka o třetinu vylepšili prodejní výkon předchozí desky

Když vidíš prodejní výsledky metalu...

A pokud vám snad nestačí toliko proklínané Spojené státy, můžete nakouknout vedle do Německa, tedy do současné Mekky metalu, kde nová alba Iron Maiden, Slayer a Motorhead svorně debutovala na nejvyšší příčce prodejnosti. Jo, hudební vkus Němců je dost v cajku.

To vše v horizontu několika posledních týdnů. Snad nemusím říkat, co z toho vyplývá. Samozřejmě tady nechci paušalizovat a tvrdit, že metal je nejsilnější ve své historii. Rozhodně není. Jakékoliv úvahy o "smrti rocku" jsou ale naprosto zcestné. Zatímco oni mají dojmy, my máme čísla - a ta jsou pro nás poslední dobou mimořádně příznivá!

Mötley Crüe už by měli vážně skončit

Jelikož patřím mezi sedm fanoušků Mötley Crüe u nás, kterým ještě nebylo třicet, byl bych docela rád, kdyby to kucí zabalili na výsluní a ten rockovej důchod si vychutnávali jako opravdové legendy, na něž se vzpomíná s nefalšovanou nostalgií, příjemným mrazením v zádech a nalajnovaným kilem koksu. Prostě taková ta domácí pohoda.

Pak si pustím záznam víkendového koncertu Mötley Crüe z fesťáku Rock In Rio a mám chuť propadnout v usedavý pláč. Vidím tam totiž tři muzikanty a jednoho maskota sítě McDonald's, kterému slíbili, že za každou pětiminutovku na pódiu dostane 2x Big Mac, velké hrancle a kelímek sody, a tak se tam všemožně potí, produkuje neartikulované zvuky a dává na odiv svoje tancující pneumatiky. Sorry, já se chtěl tentokrát ovládat, pak jsem tomu ale dal druhou šanci a můj výraz byl...


Sixx a Lee jsou cajk a minimálně další dekádu ještě cajk budou. Mars je bojovník, kterej to i přes nelehkou zdravotní situaci vždycky svedl uhrát tak, abyste jeho handicap nevnímali. A pak je tady člověk, díky němuž jsem fakt rád, že Mötley Crüe právě jedou své (snad-už-fakt) poslední turné. Člověk, k němuž bych rád choval alespoň elementární slušnost, ale když se takřka celou kariéru choval jako kolosální čůrák, je teď zatraceně složité si ty úšklebky odpustit.

Mötley Crüe a knedlo vepřo zelo na festivalu Rock In Rio:



Ovarové koleno sólově vraždí americkou hymnu:

Francie si zve do televize Ghost. TV Hovna má Maxíky

Nerad, fakt nerad používám název TV Hovna. Považuju to za krajní dehonestaci všech slušných exkrementů tohoto světa. Silnější označení pro ten nebetyčnej odpad, co si u nás nechávají denně 2 miliony lidí lifrovat přímo do mozkovny, ale zatím neexistuje. Zatím. Jestli s tím hlavy pomazané nehodlají nic dělat, ujmu se toho sám. A to budete teprv čumět.

Jelikož Hovnu už několik let nesleduju a její bizárky nacházím výhradně prostřednictvím sdílečů na Facebooku, docela mě překvapilo, když jsem onehdá narazil na další z dílků do skládačky "Proč tenhle hnůj ještě nezakázali a proč se tolik lidí nechává denně intelektuálně kastrovat". Dejte si impozantní show prasopsů z Maxim Turbulenc v jedné z nedávných Snídaní s Hovnou:


No... a shodou okolností jenom o pár minut později registruju cool záznam songu "From The Pinacle To The Pit", kterým Ghost zavřeli huby všem bohabojným Frantíkům ve vysílání francouzské televize Canal +. Malinko rozdíl, co?


Existuje snad lepší příklad, jak moc je naše společnost, která dává svou pozorností kapitál tomu svinstvu nahoře, v prdeli? Ano, chci burcovat národ k zamyšlení. Ne, nečekám, že se cokoliv změní.

Dnes opět brečel jsem
Dávali zprávy
Z televize jen volání
Pod kořenem báby

Proč mi to děláte?
Je mi to třeba?
Pěkně mě mrdáte
A to je teprv středa

Lady Gaga podle všeho dost miluje Iron Maiden

Popoví zpěváci mě absolutně nezajímaj. Popové zpěvačky mě naopak zajímaj docela hodně. Nemusíte oplývat dedukčními schopnostmi Alenky Pastelky z Ezo.tv, abyste pochopili, co tedy na popových interpretech asi cením ze všeho nejvíc. Jo, většinou jsou to prsíčka a další výbavička, neb nic jiného dnešní pop music konzumentům ostatně ani neprodává.

Proto jsem nikdy moc nepochopil, jak někdo může uchcávat z pana Gaga, co má vpředu párek kokršpanělů a ještě to maskuje halucinogenními kostýmy, které vypadaj jako z dílny závisláka na toluenu. Nebo Peta Dohertyho. Eeeeh!

Lady Gagaová a její kámoš Pete "ty drogy nejsou moje a ta částka, co jsem za ně dal, taky nesouhlasí" Doherty

Jenže teď budu muset tuhle Lejdy podle všeho začít respektovat. Lady Gaga je totiž velkou fanynkou Iron Maiden, což znovu potvrdila dneska ráno, když vstávala už v 5:00, aby si nezapomněla stáhnout (oficiálně, vy piráti!) novou desku Iron Maiden "The Book of Souls". Proč ale nevstávala třeba v 6:00? Jak souvisí hodina, kdy se probudíte, s tím, jestli si na něco vzpomenete? A odkdy se lidi chlubí tím, že si jdou něco - byť oficiálně - stáhnout? Okej, okej... jsem zasranej hnidopich. Já vím.

When your up at 5 am because you wanna make sure you don't forget to download @IronMaiden new album The Book of Souls. MUSIC FANDOM IS ALIVE

— Lady Gaga (@ladygaga) September 7, 2015

Lady Gaga má tedy počínaje dneškem můj respekt a už se mu nikdy nebudu smát. Každej ale jinak ví, že popová královna je jenom jedna...

Pokud jste došli k závěru, že celým smyslem téhle novinky bylo oslavit přednosti Katy Perry, máte pravdu.

METALOVÝ HATECLUB #9: KDYŽ VÁS ZAČNE OBLÍBENÁ KAPELA POŘÁDNĚ SRÁT

Fuj, poslední dobou jsem sprostej jako promovanej kanálník, ale co vám budu povídat, občas si člověk prostě nemůže pomoct - a tohle je přesně ten případ. Když vás někdo nebo něco sere od počátku své existence, není se v podstatě proč rmoutit (zdravím Mirku Spáčilovou, Pitomia Okamuru a všechny fanoušky Aleše Brichty, kteří nepochopili, že ten nápis "Brichta bude viset" jsem v Praze fakt nesprejoval já). Když si ale vypěstujete pozitivní emoci, máte ji rádi, kupujete jí dárky, bavíte se o společné budoucnosti a ona vám pak bez vysvětlení vrazí kudlu do zad, je to fakt.... eeeem, o čem jsem to chtěl mluvit?

Jo, takže kapely. Ta metafora s milostným životem nebyla až tak od věci. Taky rozchod s kapelou může v životě dospělého muže napáchat nebývalou paseku a mnohdy trvá i několik hodin, než se z tohohle spirituálního procitnutí vzpamatujete a najdete si jiný, vhodnější objekt zájmu. Sakra, vždyť to je úplně jako s holkama! Ale teď vážně: Dnes hodlám učeně rozmlouvat o mém složitém vztahu s Five Finger Death Punch, kterej v posledních týdnech schytal hned několik - dost možná až smrtelných - ran.

Koukej, jak se mi z toho chlastu klepou ruce!

Málokdo je dokáže ignorovat. Buďto z nich stříkáte do textilu, nebo je naopak nemůžete vystát. Five Finger Death Punch metalovou komunitou zkrátka rezonují, a to vždy byl, je a bude nejlepší recept, kterak se dostat na vrchol. Kontroverze prodává, a i když jsem se nikdy ani zdaleka nepřibližoval fanouškovskému levelu pomatenejch Amíků, kteří FFDP žerou jejich military pózu a mačo gesta i s navijákem, jejich muzika mě prostě a jednoduše bavila - ať už se bavíme o správně hrubozrnném War Is The Answer, hitovém American Capitalist a vůbec nejlepším Wrong Side Of Heaven vol.1, které vytesalo pomník testosteronem napěchovaných válcům i jemných akustických tryznám, které stále, tedy i dva roky po vydání, dobývají americká rádia.

Druhá část zmiňovaného dvojalba mi už nicméně zdaleka tolik radosti nepřinesla. Dobře, říkal jsem si. Víme přece, jak to chodí s dvojalby - téměř žádné si neudrží stejnou kvalitu i na druhé části, ať už se nám samotné kapely snaží nabulíkovat cokoliv. Okej, jedeme dál - Ivan Moody se v květnu vylitej jako prase potácí na pódiu v Tennessee (jak příznačné), dělá ostudu sobě i kapele, všechno natáčej diváci a o den později už se spekuluje o live rozpadu kapely. Nestalo se tak a místo na mol opilého zpěváka dostávají vale zvukaři a další nebohé duše z týmu FFDP. Jo, zvukař může za to, že máte v jádru notorika a hádáte se během koncertů. Hahahahahah.. ehm.. ne, nemůže.

Říkejme tomu druhý strike pro FFDP. Budu dokonce tak milosrdný, že nedávné obvinění Moodyho z domácího násilí, které nevznesla pouze jeho údajná manželka, ale i další členové zpěvákova příbuzenstva, nehodlám do kolonky totálních přešlapů počítat, ačkoliv mě z domněnky, že je Moody sebestřednej a nebezpečnej trotl, určitě nevyvedlo. Co však přehlížet nehodlám, je naprosto sterilní, unylá a bezpohlavní novinka s názvem "Got Your Six" - album tak předvídatelné a nudící, až je to svým způsobem šokující. Vydat tohle album pod názvem Wrong Side Of Heaven vol.3, bylo by to s přihlédnutím k takřka totožnému zvuku, podezřele podobnému obalu i naprosto vyčurkované produkci (Kevine Čurko, už fakt stačilo!) vstříc fanouškům určitě férovější.

Five Finger Death Punch, právě jste si připsali třetí strike. A já mám pocit, že mi na pár let stačilo.

Proč je nenávidím? 

- Protože se chovají jako žena. Ta, jíž jsem nabídl své srdce. A ona ho spláchla do hajzlu. Fňuk!

Dá se s tím něco dělat? 

- Přestat chlastat, vykopat Kevina Čůrka minimálně na Pluto, neinhalovat tolik vlastní propagandu. To jen tak pro začátek.