a

úterý 15. srpna 2017

Zpěvák Trivium teď na koncertech říhá a brečí do mikrofonu

Moje láska k Trivium vzkvétala ve dvou údobích. Tím prvním byl začátek. Skvělá deska Ascendancy, která je odpálila vstříc metalovým dálavám a zadělala jim na velkolepou kariéru. Tím druhým pak restart, a tedy album In Waves, jež v roce 2011, po jakbysmet velmi kvalitním Šógunovi, definitivně zacementovalo místo Trivium mezi absolutní žánrovou elitou. Jenže... jenže od tý doby Trivium vydali další dvě desky a na kvality svého majstrštyku ani zdaleka nenavázali.

Novej singl The Sin And The Sentence je v pohodě. Na zadek si z něj sednete jenom těžko, potenciál a chuť hravě kombinovat stěžejní atributy dosavadní tvorby mu ale upřít nemůžete. Silnej akcent na rytmiku, bubeník s psaníčkem koksu v kapse, vymazlená střední pasáž jako z nejkrásnější hevíkové pohádky i toliko očekávaný comeback Mattova screamu. Potenciál a příslib nadějných vyhlídek by tedy existoval.


Studiová magie je věc opojná a v jejím rauši dokážete zamaskovat prakticky cokoliv. Problém přichází ve chvíli, kdy vám tuhle kouzelnou hůlku někdo sebere a spláchne do hajzlu, což je zhruba záležitost, s níž v současnosti bojuje Matt Heafy, který je koncertně... zkrátka slabej. Moc a moc slabej.

Vlastně ani nevím, která poloha Mattova hlasového rejstříku mě v současnosti sere víc. Je to úpěnlivě střežené a až nelidsky na sílu tlačené vibrátko, během nějž máte pocit, že právě prožívá emocionální nával a každou sekundu se rozbulí jako malá holka? Nebo jeho nová technika screamu, která ze všeho nejvíc připomíná kombinaci krkání s veselohrou vašeho rekta po nadměrné konzumaci luštěnin?

Nevím. Vím jenom, že mě to začíná pěkně sejřit. Tady máte ukázky, posuďte sami: