Linkin Park vydali nejlepší desku své kariéry.
Samozřejmě si z vás dělám prdel. Linkin Park jsou zpátky se svou sedmou deskou, která je jejich definitivním únikem z rockového světa. Jestli se vám to líbí, je Linkin Park nejspíš úplně jedno, což je samo o sobě naprosto v pořádku - uměleckou integritu si podlejzáním svým fans uchováte jenom stěží. Pokud ale hodláte razantně říznout do své tvorby a hrát si na bořitele žánrových klišé, měli byste si být setsakramentsky jistí, že máte světu co říct. Nová deska Linkin Park v tomhle ohledu trestuhodně selhává.
Linkin Park řadu měsíců hlasitě předesílali, že tentokrát chtěji experimentovat. Výsledkem budiž nejméně experimentální deska jejich kariéry, která experimentuje výhradně s posluchačovou trpělivostí a ochotou snášet plejádu tu více či méně vyprázdněných popových klišé. Pilotní singl "Heavy" je etalonem sladkobolné kraviny, kterou nechci už nikdy v životě slyšet - předvídatelná, schematická, poplatná době, otravná, až trapně sentimentální. Bohužel je smutným odrazem celé nahrávky.
Deska překračuje o prsa etiopské maratonkyně stopáž pětatřiceti minut. Tvoří ji deset skladeb, z nichž přísnější měřítka snesou zhruba tři - "Talking To Myself", kde je z vyhnanství na moment povolán kytarista Brad Delson, dále rozjívená, uvolněná a letně prosluněná báchorka "Sharp Edges" a konečně i "Good Goodbye" - zřejmě vrcholný moment celé desky, který nabízí zdaleka nejsilnější Chesterovu vokální linku, údernou Shinodovu rýmovačku (připomínající jeho starší a agresivnější rap), vcelku solidní beat a hostujícího Stormzyho, jenž i na skromném prostoru několika málo bars ukazuje, proč je elitním bombarďákem britské grime scény.
A to je z pozitiv zhruba vše. Agresivitu prvních nahrávek nečekal nikdo, pryč je ale i lehkost, s jakou si Linkin Park žánrově vypůjčovali třeba na sedm let starém "A Thousand Suns" - a to už je o poznání bolestivější problém. Diskutabilní je i vklad několika externích (popových) producentů, s nimiž Linkin Park na nové desce pracovali. Výsledek jejich snažení totiž vyvolává dojem, že ty nejlepší nápady si tato, jinak dobře etablovaná, jména nechávala například pro aktuální singly Miley Cyrus nebo Katy Perry, které - naprosto upřímně - preferuju před čímkoliv, co Linkin Park předvádějí na "One More Light".
Odstřelit jejich novou desku není snadné. Linkin Park mám vlastně pořád rád, jsou to docela sympaťáci a nikdy nezapomenu, čím mě vybavili do budoucího posluchačského života. "One More Light" není ale nic víc, než sterilní a podprůměrné popové album. A před tím zavírat oči nemůžeme.
