a

středa 31. července 2013

Hudba: A další špatná obálka, tentokrát od Alter Bridge

Není to tak, že bych záměrně vybíral jenom hnusné obálky, nad jejichž hnusem bych pak zhnuseně onanoval. Z nějakého zvláštního důvodu se ale mnou sledované kapely v poslední době předhánějí v tom, která se vytáhne s co nejvíc amatérsky vypadajícím obalem. Diletantismus grafiků napojených na Alter Bridge dosahuje zhruba středních hodnot - nejde o něco, po čem byste si chtěli máminým šlehačem odstranit oční bulvy, pořád to ale hodně bolí. Deska "Fortress" bude určitě stát za to, o tom vůbec není třeba pochybovat - Alter Bridge totiž špatné desky jednoduše nenahrávají -, to však neznamená, že lze omlouvat následující obálku:


Jo, kontrast mezi názvem desky a polorozpadlou chatrčí na obálce je sice hezký, ještě hezčí by ale byl, kdyby jeho grafické realizaci někdo věnoval víc jak 5 minut. Což mě nutí k zamyšlení o diskuzi během výrobního procesu:

A: "Hele, šéfe. Nevím, jakou barvu maj mít nápisy."
B: "Máme 2 minuty před koncem šichty, neser mě a něco tam plácni."
A: "Tak jo, základní červená z Photoshopu to jistí!"
B: "Je to pěknej hnus, zaplacíno ale dostanem stejně! Muhah!"

Lidi totiž platí i za obal! Že to přece všichni víme? Tak to běžte zvěstovat tomu packalovi, který celou záležitost ještě asi nepochopil.

Track list "Fortress":

1. Cry of Achilles
2. Addicted to Pain
3. Bleed It Dry
4. Lover
5. The Uninvited
6. Peace is Broken
7. Calm the Fire
8. Waters Rising
9. Farther than the Sun
10. Cry a River
11. All Ends Well
12. Fortress

úterý 30. července 2013

10000 pro KorejSky blog!

Neortodoxní zpravodajství ze světa tvrdé hudby (a filmů a kdo ví, čeho ještě časem), jehož nadsazenou a free notu dosud mnoho lidí nedokázalo pochopit (ale to mi je vcelku u prd*ele), začíná nést své ovoce! Za necelé dva měsíce od svého spuštění eviduje KorejSky blog už přes 10.000 zobrazení, což je na osobní blog sakra solidní cifra. Budu častován zneuznáním v diskuzích i nadále? Počítám s tím. Zabrání to jízlivému dekódování všeho, co mi zrovna nejde pod nos? Ani náhodou!


Abych se tady ale pořád jenom nechvástal zbytečnými čísly, chci poděkovat všem, kteří blog (ne)pravidelně navštěvují. Je fajn, když ty plky má kdo číst.. ;)

Nezapomeňte, že KorejSky blog sídli taky na Facebooku a Twitteru!

Teď už zbývá jenom jediné...

pondělí 29. července 2013

Hudba: DevilDriver a Trivium nabízejí nové songy

Hvězdy a svinské vedro nejspíš pozitivně ovlivnily Trivium a DevilDriver, jelikož k nám z obou táborů dorazila nová muzika. Jak zní? Jako metal!


Nejprve pár slov k Trivium, kteří vydají někdy na podzim u labelu Roadrunner Records své nové album "Vengeance Falls". Včera odehráli Trivium koncert v Bukurešti na tamním Rock The City Festivalu a právě z toho koncertu k nám dorazil záznam jejich nového songu "Brave This Storm". Trivium jsou zjevně inovátoři - jsou totiž první kapelou v historii, jež debutovala svou novinku v Rumunsku a nikdo jí přitom během show neokradl o nástroje.

Live bootleg není zrovna nejlepším prostředkem k hodnocení kvality hudby, a tak se k samotné muzice nebudu příliš vyjadřovat. Zní to ale sakra slibně, a jelikož neslyším za každým druhým slovem OOOO - AH AH AH AH!!, soudím, že se David Draiman během produkce alba slušně nudil.


K DevilDriver jenom stručně, protože jsem sound jejich nového materiálu komentoval už v jedné ze starších novinek a na song "The Apettite" lze aplikovat naprosto stejnou sérii přívlastků jako na předchozí "Ruthless". Ani jedna z ukázek "Winter Kills" mě ale zatím na zadek neposadila.

neděle 28. července 2013

Hudba: KoЯn chtějí měnit hudební paradigma

Brian "Head" Welch už nemá peníze procitnul ze svého snu o nastolení náboženského absolutna a po několika letech dobrovolného vyhnanství opět větrá svou sedmistrunku v domovských KoЯn, které snad ani nelze podezírat z nějakého marketingového kalkulu, protože poslední řadovka "The Path of Totality" dokázala, že kapela začíná být prostě bez Heada skladatelsky už v hodně slušném septiku, a tak je jeho návrat rozhodně nejschůdnější cestou, kterou by se měly kroky nu metalových průkopníků v budoucnu ubírat.

Fanouškům KoЯn, mezi něž stále patřím i já, se tedy nelze divit, že na nové album sápají s dychtivostí průměrné osmnáctičlenné romské rodiny po své dávce sociálního štěstí. Tedy OPRAVDU MOHUTNĚ!


Společně se dočkáme 1. října, kdy oficiálně vyjde deska "The Paradigm Shift", což je sice opět název, jenž spíš než nu metalovou kapelu evokuje vyústění nějaké vědecké konference, na rozdíl od Sepultury ale nepůsobí aspoň tak prvoplánově a kýčovitě. Zde je její track list:

01. Prey For Me
02. Love & Meth
03. What We Do
04. Spike In My Veins
05. Mass Hysteria
06. Paranoid And Aroused
07. Never Never
08. Punishment Time
09. Lullaby For A Sadist
10. Victimized
11. It's All Wrong

sobota 27. července 2013

Film: Recenze: Wolverine


Hugh Jackman se vrací ve své ikonické roli Rosomáka (pardon, Wolverina), aby nakopal zadky hbitým Japončíkům, vyřídil si staré účty a dosáhl konečně klidu mysli. Aspoň takto se nám celou premisu snažila nastínit promo kampaň, jež v nás chtěla vzbudit osudové pocity a prodat nám, že tentokrát to adamantiový dřevorubec nebude mít vůbec jednoduché, přičemž mu možná půjde dokonce i o holé přežití! Jednoduché to opravdu nemá, neboť ho jeho nejnovější sólovka (CSFD) prezentuje coby vyměklého romantika, který se sice snaží hláškovat (a občas dokonce mluví sprostě), ale většinu času stráví v roli poraženého has-beena, s nímž si poradí kdejaké šikmoočko s trochu ostřejší katanou.

Paradoxně nejatmosféričtější z celého filmu je jeho zhruba prvních 15 minut, během nichž se zarostlý Jackman potuluje napříč kanadskými lesy, rozmlouvá s tamní zvěří a vypadá jako někdo, komu válka postupně vzala vše, na čem mu záleželo - jako zlomený člověk, kterému se příčí podřadná lidská spodina, a když pak parta pytláků otráví medvěda, zajde z nich do tamního báru vymlátit život. Problém nastane ve chvíli, kdy začne jeho japonské dobrodružství... což je vlastně celý zbytek filmu.


Rozepisovat zde kompletní fabuli by bylo kontraproduktivní, jelikož se v ní s jejím blížícím se rozuzlením pomalu začali ztrácet také sami autoři scénáře. Stačí napsat, že Logan putuje do Japonska, kde mu jeho starý přítel slibuje lék na smrtelnost, protože být vyrýsovaná korba, která má každý den v posteli jinou ženskou a namlátí tuctu protivníků najednou, je přece děsný očistec. Jeho přítel je však velmi mocný muž, okolo jehož početné rodiny se motá jakuza a podobná chátra, a tak se Wolverine brzy dostane do pořádné wasabi šlamastiky.

Kdo by nyní čekal nějaké inferno, během kterého podrážděné zvíře rozmašíruje tamní podsvětí na prach, bude šeredně zklamán. Wolverine pracuje s - na poměry blockbusterů - poměrně skromným rozpočtem okolo sta milionů dolarů, ale i s těmito penězi dokáží někteří dnešní filmaři (zdravím Guillerma del Tora) natočit poměrně spektakulírní scény. Wolverine nabízí celkem 3 větší akční scény, jejichž kvalitu nesráží pouze průměrná kvalita triků, ale především naprostá nenápaditost režírujícího Jamese Mangolda, který se ukázal jako dokonalý rutinér - dostávající vás z bodu A do bodu B, aniž by dokázal přijít s jakýmkoliv originálnějším nápadem či emotivnějším zvratem. Nejde však ale zdaleka jenom o absenci solidní akce, Wolverine nefunguje ani na konverzační rovině, kde mu vystavuje stopku jeho tuctovost, nezajímavost a předstíraná hloubka. Základní nosný prvek filmu, tedy divákův zájem o to, jestli Logana ztráta jeho schopností položí na lopatky, trestuhodně selhává, což není způsobeno jako vždy výborným Jackmanem, nýbrž patetičností scénáře, který Wolverina nechává dostávat neustále na budku, ale absolutně nedokáže věrohodně vylíčit, proč tomu tak vlastně je.


Nový Wolverine chce mít přesah, kolem a kolem jde ale jenom o nezajímavé intermezzo v životě někoho, kdo dokáže přežít výbuch atomovky, ale nyní musí prohrávat pěstní souboje s obyčejnými lidmi, protože jsme divákům slíbili osudovější atmosféru, kterou neumíme navodit, a tak z největšího borce komixového univerza raději uděláme rozklepanou plačku. Tahle hra ale v Loganově světě nikdy nefungovala. Nový Wolverine totiž není temný a realistický jako Batman, ani nemá nadhled a tah na kasu jako Iron Man. Jde o výstřel do prázdna, během něhož se vás Mangold snaží dvě hodiny přesvědčit, že sledujete něco sofistikovaného a hloubavého, aniž by měl sebemenší ponětí, jak toho efektivně dosáhnout. Legenda se zkrátka nekoná a potřetí už snad zůstaneme ušetřeni.

Hodnocení: 5/10

čtvrtek 25. července 2013

Hudba: Limp Bizkit jsou pořád Ready To Go

A pokud jste je v minulosti nesnášeli, rozhodně se na tom po zveřejnění klipu k songu "Ready To Go" nic nezmění. Fred Durst vysedávající na hajzlu, za všech situací bizarní kytarista Wes Borland a hip-hopový gangsta Lil Wayne, který si na natáčení odskočil přímo ze svého oblíbeného obchodu, kde mu zapomněli říct, že si na kšiltovce nechal visačku - to vše obaleno krajně lobotomickým textem ze slabikáře pro feťáky. Jo, přesně takoví jsou noví Limp Bizkit.


Jenže právě tato pošukanost je důvodem, proč to Limp Bizkit pořád funguje. Nehledají novou formuli, nechtějí ze sebe dělat umělce a nikdo jim nemusí říkat, že jejich sláva zhasla někdy v roce 2001. Jsou si moc dobře vědomi svého současného statusu, a proto si v podstatě nemusí lámat hlavu s tím, jestli nas*erou sto nebo tři sta tisíc lidí. 

Ačkoliv se jejich poslední řadovka "Gold Cobra" prodávala tragicky, i přes uvadající popularitu vykazují Limp Bizkit čísla, o nichž může 99% kapel jenom snít. Stejnojmenný klip má na YouTube přes 12 mega zhlédnutí a výše přiložený "Ready To Go" za necelé tři dny překročil milionovou hranici! Who's laughing now?

Hudba: Trivium je oficiálně banda trollů

Trivium od začátku týdne vnadili své příznivce na velké překvapení, čímž se obyčejně myslí, že kapela zveřejní první skladbu ze své nové desky (v případě Trivium je to album "Vengeance Falls", které vychází na podzim), a jelikož kolem celého překvápka vznikl na sociálních sítítch poměrně rychle obrovský humbuk, s přibývajícími hodinami už nikdo nepochyboval, že ani tento případ nebude výjimkou. Jenže on výjimkou byl, a to takovou, že nám Trivium naservírovali rovných 7 vteřin (!!!) svého nového majstrštyku!

K těm jste se navíc museli prokousat skrze sofistikovaný mobilně-počítačový systém Trivium.fm, což vám samo o sobě zabralo asi 5x více času než následný poslech. Naštěstí se později nějaká dobrá duše rozhodla vložit obsah stránky na Youtube.

Aby to ale nebylo až tak smutné, kapela na zmíněné adrese odhalila také impozantní koncept art, jenž velmi pravděpodobně poslouží jako obal nahrávky.


Tirivium před svým velkým odhalením...


Trivium po něm...

Hudba: David Draiman během koncertů buzeruje své fanoušky

Pokud jdete na koncert jedné z kapel Davida Draimana, snažte se něco dělat. Klidně začněte hrát s kámošem "kámen, nůžky, papír" nebo předvádějte macho pózy na vedle stojící dívčiny, hlavně nedržte paže podél těla a nemějte nepřítomný výraz. Vyhnete se tak veřejné buzeraci a vodní spršce, což je přesně to, co nedávno potkalo dvě (asi) fanynky během koncertu Device v Chicagu. Holky si zřejmě myslely, že zaplacení lístku je dostatečnou aprobací k tomu, aby po nich během show už nikdo nic nechtěl, to se však ošklivě přepočítaly. David je po songu "You Think You Know" počastoval slovy:

"Holky, co to kurva děláte? Víte, jaká je odpověď? Naprosto nic! Možná byste měly jít přes ulici do United Center na koncert Justina Biebera. Zabíjíte mi tu atmosféru, a jestli s tím nic neuděláte, asi vás budu muset něčím polít."

Pak si ještě vysloužily hřejivé pojmenování "Justin Bieber bitches" a slibovanou vodní spršku.


Na celou věc můžeme pochopitelně nahlížet z obou stran. Pro muzikanta musí být určitě frustrující, když se snaží předvádět show a odezvou mu jsou znuděné pohledy a nulové reakce. Na druhou stranu si ale nekupujeme lístky proto, aby si z nás někdo dělal veřejně srandu a s trochou nadsázky lze říct, že si během show můžeme před muzikanty klidně šťourat prstem v zadku.

neděle 21. července 2013

Recenze: Sick Puppies - Connect


Já vám nevím, možná za to může postavení Jupiteru v konjunkci se Saturnem, možná začínám být zapšklý staromilec a možná prostě jenom nemám rád, když evoluce kapely není ani tak evolucí, jako spíš zjevným posouváním zvuku vstříc mainstreamovým vodám a rezignací na svůj zaběhnutý standard. V minulé recenzi něco takového potkalo Skillet, dnes je následují - byť v o poznání méně bolestivém tónu - jejich australští kolegové ze Sick Puppies, kteří se stali obětí své vlastní snahy o vývar zaručených rockových postupů, jenž by měl chutnat pokud možno každému, ale ve výsledku si na něm nepošmákne vlastně vůbec nikdo. Alespoň mně tedy bohužel po chuti příliš nebyl.

Jistou zatuchlinu jsem větřil už se zveřejněním pilotního singlu "There's No Going Back", který svým vzletným refrénem sice na několik prvních poslechů zaujme, stejně rychle ale vyšumí do ztracena a svou uhlazeností, neustálými sborovými popěvky (kýčovité ooou-ooou-ooou, které sebrali nejspíš někde ve studiu 30 Seconds To Mars, vás provází celým albem) a hlavně neuvěřitelnou bezkrevností vlastně v konečném důsledku řádně reprezentuje celou desku. Noví Sick Puppies jsou totiž přesně takoví - bezkrevní, bez tahu na branku a pod patronátem tisíckrát slyšených postupů.


A přitom záležitost nezačíná vůbec špatně. Úvodní čtveřice skladeb, jíž vévodí takřka bezchybný (sorry, ale ten velenablblý text je psycho) válec "Gunfight", slibuje mnohé, Sick Puppies ale ze získaného momenta nevytežili prakticky nic. Zbytek desky totiž odhaluje základní slabinu novinky ve srovnání s předchozím albem "Tri-Polar" - kde totiž minule nastupovaly pokusy o jakés takés progresivní postupy (baskytarový orgáč "Master of the Universe", úžasně vystupňovaná závěrečná hymna "White Baloons"), zde se pořád plácáme od jednoho uplakaného, akustikou podbarveného žalmu k druhému. Ne, to není vůbec špatně, jenom musíte mít pro podobnou polohu dostatek nápadů, což si Sick Puppies představují asi tak, že po úvodní minutě tušíte, jak bude celá píseň znít a kdy nastoupí obligátní ooou-ooou-ooou.

Abych ale nebyl pořád za kazišuka, solidní začátek desky podporuje ještě výpravná a snově působící oddychovka "Telling Lies" a uzavírající "Under A Very Black Skye", která by byla skvělým posledním výstřelem, kdyby nezněla až podezřele podobně jako výše zmíněná "White Baloons" z předchozího alba.

Co dodat na adresu "Connect" závěrem? Sick Puppies svou čtvrtou řadovou desku pojali jako uhlazený krok směrem k širšímu posluchačskému spektru, kde živelnost nahrazuje ospalost a snahu o odvážnou nápaditost generická hra na jistotu. Nejde o žádný průser a několikrát se možná i příjemně zaposloucháte, pocit z toho, že se tady někdo zalekl příležitosti vystoupit ze svého vlastního stínu a posunout svůj projev někam dál, však zůstává.

P.S.: Z čistého mecenášství a vzpomínek na časy minulé hodnotím "Connect" mírně nadprůměrně. Pokud s hudbou Sick Puppies nemáte zkušenosti, klidně jeden bod sražte. V podstatě jde totiž o čistočistý průměr.

P.P.S.: Na požádání kamaráda zde přikládám také odkaz na Sick Puppies World Crew. Možná tam najdete svou budoucí hudební rodinu. Nebo tak něco.

Hodnocení: 6/10

sobota 20. července 2013

Hudba: Název nové desky Sepultury má být filozofický... ale není

Otázky, jestli je současná Sepultura skutečně Sepultura, a jestli má právo na to, aby i nadále nosila svůj název, jsou snad stejně staré, jako ty tážící se po psychické příčetnosti Davea Mustainea. Je to prostě celá věčnost a drtivé většině zainteresovaných lidí na tom už vlastně ani nesejde. Post-Cavalerovská verze kapely chystá svou v pořadí již sedmou řadovku, která dostala oficiální název "The Mediator Between The Head And Hands Must Be The Heart" (v překladu něco jako "Prostředníkem mezi hlavou a rukama musí být srdce" - název, který se tváří filozoficky, ale v podstatě vůbec filozofický není, protože by jej dokázal vymyslet i váš pes.

Zbývá dodat, že album vychází v říjnu.

Derrick, Paulo, Andreas a ten maník, co ho za půl roku někdo vystřídá

Také Max Cavalera se svou rodinou poctivě drtil ve studiu, z čehož rezultuje nové album Soulfly nazvané "Savages". Nový klípek z nahrávání sice nabízí pouze jediný riff, i ten ale stačí k tomu, abyste se dokázali dostatečně namotat. Více takových!

Zbývá dodat, že album vychází v říjnu.

Wait... what? Je to konspirace! Miliontá diskuze o tom, jak je tato shoda náhod určitě prvním krůčkem k reunionu klasické sestavy Sepultury, může začít!

středa 17. července 2013

Hudba: KorejSky úřaduje, Avenged Sevenfold mění obal desky!

Je to zhruba týden, co jsem zde lamentoval nad (ne)kvalitami obalu nové desky Avenged Sevenfold, jenž připomínal rozmázlou a značně vyblitou verzi evil malůvek, jimiž mladí metalisté chtějí v hodinách výtvarné výchovy zapůsobit na své spolužačky, <přiznání> které je později stejně pošlou do pr*dele, protože se zabouchnou do nagelovaného spratka z vedlejší třídy</přiznání>.


A jelikož - a to je vědecky prokázáno - management Avenged Sevenfold pravidelně navštěvuje tento blog, došlo promptně k sjednání nápravy! Deska "Hail To The King" se tak nyní honosí následujícím přebalem:


Jo, taky žádné terno (hlavně si všimněte, že jde o asi třetí variaci na stejný obal v diskografii kapely), v jednoduchosti je ale síla a podobně temné motivy neurazí zřejmě nikoho. Nemůžu se nicméně zbavit pocitu, že mnou prezentovná verze obálky by šestou studiovku kapely prezentovala jednoznačně nejlépe. Tak vytříbenou techniku jen tak nenajdete:

úterý 16. července 2013

Hudba: Varg Vikernes je opět ve vězení, údajně chystal teroristický útok

Časovaná bomba jménem Varg Vikernes opět explodovala. Alespoň si to myslí francouzské úřady, které daly Vikernese zatknout pro podezření z příprav "rozsáhlého teroristického útoku". Jenom připomínám, že duchovní otec kultovních Burzum je na svobodě od roku 2009, kdy byl po necelých šestnácti letech propuštěn z norského vězení, kde si odpykával trest za brutální vraždu kytaristy neméně legendárních Mayhem.

Vikernes byl jedním z lidí, jimž adresoval svůj krajně extremistický manifest nechvalně proslulý terorista Anders Breivik, který v roce 2011 pozabíjel v Norsku 77 lidí. Black metalový muzikant sice činy svého krajana odsoudil, v určitých bodech se však jejich ideologie až nápadně podobají. Když si pak Vargova žena (původem právě z Francie) - byť legálně - pořidila čtyři pušky, policie začala jednat. Zatím není známo, jak dopadla domovní prohlídka, která byla cílena na přítomnost výbušnin ve Vikernesově domě, je nicméně očividné, že právě výsledek tohoto úkonu bude pro další vývoj případu klíčový.

neděle 14. července 2013

Hudba: Kytaristu Guns N' Roses málem zabila elektronická cigareta!

DJ Ashba je americký skladatel a kytarista kapel Guns N' Roses a Sixx A.M., na nějž kvůli tomu, že nosí klobouk, nadává asi 150 tisíc zaprděných fanoušků Slashe, kterým ještě nedošlo, že DJ ve skutečnosti není žádný DJ, ale sakra zručný kytarista:


Kromě toho, že umí hrát skvěle na kytaru, má Ashba také dlouhodobé problémy se závislostí na cigaretách, které se rozhodl vyřešit tím, že si u našich severních sousedů z Polska koupil elektronickou cigaretu. A tento vynález jej nakonec málem stál život. Pokračuje samotný kytarista:

"Nekouřil jsem 9 měsíců, místo toho jsem si koupil v Polsku e-cigarety, které obsahovaly obrovské množství nikotinu a stopy nemrznoucí směsi. Nikdo o tom nevěděl, ale musel jsem do nemocnice, kde mě zachraňovalo 8 nejlepších lékařů. Množství nikotinu, které podle testů do mého těla během kouření e-cigarety pronikalo, bylo srovnatelné s vykouřením třiatřiceti balíčků klasických cigaret denně.

Ashba se vrací ke klasice
Po vyšetření byli doktoři v šoku, že jsou mé orgány i přesto všechno v perfektní kondici. Poradili mi, abych kouřil klasické cigarety i nadále, protože bych mohl dostat šok. Tentokrát se mi snad postupně podaří s kouřením opravdu přestat."

Až před vámi bude tedy příště kámoš machrovat se svým elektronickým zázrakem, zkuste se ho zeptat, kde jej pořídil. Možná budete svědky náhlé změny nálady...

Polské e-cigarety doporučuje pět z pěti polských nebožtíků

Hudba: Download Festival byl i letos boží, tuna videí online!

Jsou festivaly malé, větší, největší... pak dlouho nic... ještě jednou nic... a pak je tady britský kolos Download Festival, který v Donington Parku, tedy na místě historicky neoddiskutovatelně svázaném s tvrdou muzikou, letos rozpoutal své již desáté představení (pokud počítáme i festival Monsters of Rock, sahala by historie Downloadu až do roku 1980). V dějišti fesťáku bylo podle oficiálních údajů přes 100.000 (!!!) návštěvníků, jimž vybrané lahůdky servírovala jména jako Iron Maiden, Slipknot, Rammstein a desítky dalších. A jelikož předpokládám, že většina z vás bohužel letošní Download neokusila, zde je několik kvalitních videí, které byly do této chvíle zveřejněny. Je toho pěkná hromádka, takže kolečku vaší myši vyhlašte pohotovostní stav:

Rammstein

Alice In Chains

Five Finger Death Punch

Queens Of The Stone Age

Volbeat

Bullet For My Valentine

Enter Shikari

Další videa: 

pátek 12. července 2013

Téma: 5 důvodů, proč propadnout kouzlu Ghost


Ghost vystřelili k rockovému Olympu jako kometa, která potřebovala k tomu, aby si podmanila statisíce poblázněných přisluhovačů, pouhých pár let a dva studiové počiny. Zavírat před těmito Švédy oči by byl zkrátka hřích, a tak si společně pojďme přiblížit 5 základních důvodů, proč jsou Ghost tak nestoudně dokonalým hudebním zjevením.

Opojná live show


Ghost jsou kapelou, která ve svém projevu sází na velkou dávku teatrálnosti, a tak ani pódiová prezentace nemůže být ochuzena o spoustu koncertních propriet, bez níž by jejich záhrobní guláš nešmakoval tak, jak se na někoho, kdo má ve svém čele mrtvého papeže, sluší a patří. Vždy nonšalantní a zvláštně zvráceným způsobem groteskní Papa Emeritus si davy přihlížejících dokáže přivlastnit jediným letmým pokynutím ruky. Tak silně jeho perzóna rezonuje v porovnání s vždy bezchybně mechanickým a metodicky přesně se chovajícím zbytkem kolektivu, který zůstává jednoduše nepojmenován, a stává se tak instrumentem svého pekelného velitele. Hail Satan!


Kdo to vůbec je?


Budete se asi divit, ale doteď vlastně nevíme. Ghost jsou důkazem toho, že i v době, kdy nás informační technologie naprosto válcují, Instagram je nové náboženství a selfie tyčky si s sebou někteří tahají i na hajzlík, lze zůstat s trochou snahy naprosto anonymní. Ano, dnes už sice víme, že Papa Ameritus je na 99 % švédský muzikant Tobias Forge (ex-Repugnant), ale i jeho identita, jakožto nejvíce profláknutého člena kapely, byla prozrazena až po několika letech fungování Ghost. Zbytek vojáků zůstává striktně nepojmenován. Nemáme fotky, nemáme videa, nemáme data. Právě anonymita a nemožnost se uchopit čehokoliv hmatatelného, jsou jedním z hlavních důvodů, proč působí Ghost natolik mysteriózně.


Hlavně se nebrat vážně


Ghost fungují svým osobitým způsobem v roli jakési antiteze mnoha kapel, které zdánlivě operují na podobně okultním prostoru a zabývají se tematikou Boha, Antikrista a jejich vlivu na pozemskou realitu. Zatímco ostatní se ale utápějí ve vlastních pokusech o přehnaně vážnou interpretaci něčeho, co běžně uvažující člověk za vážné obvykle nepovažuje, Ghost si dobře uvědomují, že k celé látce lze přistoupit i z naprosto opačné stránky a snaží se ji, víc než cokoliv jiného, spíš karikovat. Pokud jste viděli například film Ples upírů Romana Polanskiho, máte asi představu o tom, že komediální i hororová rovina vedle sebe mohou bez problémů koexistovat, aniž by stagnovaly do pozice rádoby vtipné parodie. Z tohoto bodu už není daleko k pochopení hudební filozofie Ghost.


Music first


Bylo by bláhové domnívat se, že Ghost jsou hudebně prázdnou nádobou, která spoléhá na pozlátko ve formě satanistické image a opojné live show. Samotná hudba je totiž těmto dvěma složkám minimálně rovnocenným partnerem. Silný klávesový podklad, chytlavé riffy a hlas, jenž přemlouvá k neřestem – to vše zaobaleno do úžasné sedmdesátkové patiny, která se dovolává například metalových Mercyful Fate, ale i naprosto nemetalové ABBY. Může něco tak svébytně zpátečnického v dnešní době fungovat? Může.. a sakra dobře! Jako když se plavíte po rozbouřeném ledovém moři a občas vám svitne kousek naděje. Jako když nad mrazem těsně před smrtí zvítězí poslední pocity osvobozujícího tepla. Tak nějak by měla působit například skladba “Secular Haze”:


Zvrácenost povolena!


Poslední bod je spíš doplňkový a slouží jako názorná demonstrace toho, jak moc (ne)vážně se švédský spolek maskovaných výtečníků bere. Následující plejádu hraček si můžete pořídit společně s jednou z deluxe verzí druhého alba “Infestissumam”. A malá poznámka závěrem – na dolování bordelu z uší ani zprůchodnění ucpaného odtoku tyto předměty fakt neužije. To vše za úžasných 200 dolarů! Ehm, no, jaksi, snad příště…


středa 10. července 2013

Hudba: Šokující! Ne všechny zesilovače během koncertů opravdu zesilují!

Aneb Amerika nám začíná objevovat Ameriku. A nebyla by to Amerika, kdyby kolem toho netekly litry patosu a předstíraného překvapení. Ano, pokud na pódiu vidíte víc jak tři zesilovací bedny, velmi pravděpodobně jde o duté napodobeniny, které jsou na pódiu čistě pro okrasu a mají posilovat vizuální vjem z celé show. Nic nového, řeknete si. Za oceánem na to ale začínají přicházet teprve nyní.

Jak jinak pochopit fakt, že v posledních dnech vznikly desítky článků o následujících dvou fotkách?

stage Black Veil Brides
stage Machine Head

Situace nakonec došla tak daleko, že na bombastické články o tom, jak některé zesilovače vlastně nezesilují, reagovali samotní Machine Head ve svém oficiálním prohlášení. Zde je jeho letmý výtah:

"Machine Head stojí za každým, kdo používá duté zesilovací skříňky za účelem toho, aby divákovi poskytl intenzivnější zážitek ze show. To platí i pro Black Veil Brides a další mladé muzikanty (i Machine Head). Black Veil Brides aspoň hrají na své nástroje a nemávají rukama vedle zk*urveného laptopu."

Pro některé americké žurnalisty asi velmi nepříjemné procitnutí. Doteď si totiž mysleli, že Marshall hradba během koncertů Slayer je součástí super-sofistikované hudební produkce kapely a na pódiu je skutečně kvůli práci se zvukem...


úterý 9. července 2013

Hudba: Další superkapela na světě! Jmenuje se Temple of the Black Moon

Etymologie slova "superkapela" bohužel nemá nic společného s tím, že by každé hudební těleso nesoucí tento cejch mělo být automaticky něčím speciální. Občas se slavným muzikantům zadaří (Them Crooked Vultures), jindy vede spojení velkých eg k neodvratitelnému zániku (Velvet Revolver). Nyní se nám začíná formovat jeden velmi zajímavý superband na poli metalovém, konkrétně jde o projekt Temple of the Black Moon, který tvoří následující parta slavných muzikantů:

Dani Filth (zpěv; CRADLE OF FILTH), Rob Caggiano (kytara; VOLBEAT, ANTHRAX), King ov Hell (baskytara; OV HELL, GOD SEED, GORGOROTH), John Tempesta (bicí; WHITE ZOMBIE) a Arve „Ice Dale“ Isdal (kytara; ENSLAVED)


Na papíře to vypadá vcelku slušně, co říkáte? Pokud se zadaří, debutová fošna Temple of the Black Moon  dorazí ještě letos! Hlavně Cradle of Filth, kteří potřebují přestávku - a s ní i hledání umělecké inspirace - jako sůl, tento vedlejšák Daniho Filtha určitě ocení. Každé dva roky novou desku fakt nevyžadujeme.

První ukázka nové muziky Temple of the Black Moon zní vcelku slibně. Na extatické výstřiky do textilu to sice není, potenciál má ale jejich hudba určitě. Streamujte zde:

neděle 7. července 2013

Hudba: Issues - další "bieber metalová" kapela na obzoru

Ano, rozhodl jsem se veřejně poukázat na zcela novou metalovou odnož, která by v budoucnu mohla fungovat pod názvem "bieber metal". Výsledné heslo na Wikipedii by pak vypadalo zhruba takto:

"Styl svým kytarovým naturelem a tvrďáckými slokami připomínající metal, v refrénech však koketující spíš s odkazem kanadského teplometa Justina Biebera."

Minule jsem zde podobným způsobem hřímal nad neskutečnou příšerností Abandon All Ships, dnes do klubu bieber metalistů vítám také kapelu Issues, která sice nedosahuje odpadního projevu Abandon All Ships, vlivy Justina jsou však i u nich jasně patrné a nepřeslechnutelné. Má to swag, všichni jsou hrozně hipster, místy se to snaží tvářit tvrdě, ale ve chvíli, kdy zpěvák přeladí na melodickou tóninu, jde veškerá snaha o toleranci a střízlivý pohled na věc absolutně do hajzlu.


Jelikož mám občas investigativní choutky (zdravím redakci TV Hovna), rozhodl jsem se provést menší rešerši na téma provázanosti tvorby Issues a Justina Biebera. Výsledky byly pozoruhodné (levý klik pro zvětšení):

TOP3 písně Justina Biebera na Last.fm
TOP3 písně Issues na Last.fm

A najednou to do sebe začíná všechno zapadat. Případ vyřešen!

čtvrtek 4. července 2013

Hudba: Dobré a špatné video týdne - Ghost vs. Megadeth

Ač se nám tu začínají mírně opakovat nadpisy, nejde o záměr a žádný seriál, který by se měl jakkoliv periodicky opakovat, tedy nečekejte. Jedním z hlavních pravidel tohoto blogu je totiž to, že žádná pravidla nejsou. A tak nemůžou být ani žádné pokusy o pravidelné rubriky. To jen tak na okraj...

Ghost jsou jednou z nejrychleji stoupajících hvězd současné metalové (či rockové, chcete-li) scény a jejich novinka "Infestissumam" patří na vrchol pidedestalu letošních albových počinů. Papa Emeritus a company si v případě nového klipu k songu "Monstrance Clock" vystačili s prostým záznamem živáku, čemuž se nelze až tak divit - jejich live prezentace je vizuálně opojná až až, a tak nebylo potřeba cokoliv vymýšlet (palec nahoru):



V případě Megadeth je to už o něco horší. Novinka "Super Collider" není ani zdaleka hodna svého maximalistického názvu a všeobecně schytává hodně vlažné reakce. Těch asi neubude ani po zveřejnění klipu k stejnojmenné skladbě, jež pojednává o dvou nablblých studentech a jejich zrzavém despotickém fotrovi. Nebo tak nějak. Provedení slušné, námět a hudební podklad prachbídné (palec do záchodu):

pondělí 1. července 2013

Hudba: Dobrý a špatný obal týdne - Satyricon vs. Avenged Sevenfold

Nejsem žádný obalový fetišista, netrávím hodiny v diskuzních fórech plky o tom, jestli mohlo mít pozadí obalu tyrkysovou místo bledě modré barvy, a rozhodně nemám výrazné umělecké vlohy. Dobrý obal od toho špatného ale rozeznám. Snad...

Například Satyricon svou eponymní novinku, která vychází začátkem září, opatřili následujícím monolitickým výjevem (palec nahoru):


V opozici stojí obálka nových Avenged Sevenfold, která vypadá jako rádoby evil malůvka trochu pokročilejšího studenta v hodině výtvarné výchovy (palec dolů):


Na album "Hail to the King", jež vyjde 27. srpna, se ale těším stejně.

Pro představu přikládám i výsledek několikaminutové práce jednoho z fanoušků, který obal prohnal rychloúpravou ve Photoshopu. Výsledek dle mého znatelně působivější:


Pro ještě bližší představu přikládám i svůj pokus o znázornění obálky nových A7X:



A která obálka nové desky Avenged Sevenfold se líbí nejvíce vám? Dejte vědět v diskuzi!

Hudba: Max Cavalera brzy přivede na pódium i svou babičku

Max Cavalera sice vypadá jako zálesák a jeho chrup připomíná hodně rozverné noty na buben, hudebně mu to ale pořád šlape náramně, a tak tomu starému pardálovi odpustíte snad i fakt, že svou kapelu pomalu transformuje do podoby jakéhosi rodinného boybandu, kde prim začíná hrát početný zástup jeho synátorů (nebo kdo to je). Co na tom, že má jeho syn Zyon Cavalera za bicí soupravou občas těžkosti a obzvlášť party vynikajícího ex-bubeníka Davida Kinkadeho mu dělají seriózní problémy?

Kapela aspoň zůstane v rodině, což je na druhou stranu tak trochu kontraproduktivní, protože všech 384 tisíc členů, které Soulfly zatím protočili, vykazovalo bohužel větší talent než jakýkoliv z Maxových potomků.

Jinak byla ale show Soulfly na festivalu Graspop dost v pohodě:


Teď už jenom otázka - kdy mezi rodinný klan dorazí i Maxova babička? Na pódiu by se pak mohly dít prapodivné věci...