Já vám nevím, možná za to může postavení Jupiteru v konjunkci se Saturnem, možná začínám být zapšklý staromilec a možná prostě jenom nemám rád, když evoluce kapely není ani tak evolucí, jako spíš zjevným posouváním zvuku vstříc mainstreamovým vodám a rezignací na svůj zaběhnutý standard. V minulé recenzi něco takového potkalo Skillet, dnes je následují - byť v o poznání méně bolestivém tónu - jejich australští kolegové ze Sick Puppies, kteří se stali obětí své vlastní snahy o vývar zaručených rockových postupů, jenž by měl chutnat pokud možno každému, ale ve výsledku si na něm nepošmákne vlastně vůbec nikdo. Alespoň mně tedy bohužel po chuti příliš nebyl.
Jistou zatuchlinu jsem větřil už se zveřejněním pilotního singlu "There's No Going Back", který svým vzletným refrénem sice na několik prvních poslechů zaujme, stejně rychle ale vyšumí do ztracena a svou uhlazeností, neustálými sborovými popěvky (kýčovité ooou-ooou-ooou, které sebrali nejspíš někde ve studiu 30 Seconds To Mars, vás provází celým albem) a hlavně neuvěřitelnou bezkrevností vlastně v konečném důsledku řádně reprezentuje celou desku. Noví Sick Puppies jsou totiž přesně takoví - bezkrevní, bez tahu na branku a pod patronátem tisíckrát slyšených postupů.
A přitom záležitost nezačíná vůbec špatně. Úvodní čtveřice skladeb, jíž vévodí takřka bezchybný (sorry, ale ten velenablblý text je psycho) válec "Gunfight", slibuje mnohé, Sick Puppies ale ze získaného momenta nevytežili prakticky nic. Zbytek desky totiž odhaluje základní slabinu novinky ve srovnání s předchozím albem "Tri-Polar" - kde totiž minule nastupovaly pokusy o jakés takés progresivní postupy (baskytarový orgáč "Master of the Universe", úžasně vystupňovaná závěrečná hymna "White Baloons"), zde se pořád plácáme od jednoho uplakaného, akustikou podbarveného žalmu k druhému. Ne, to není vůbec špatně, jenom musíte mít pro podobnou polohu dostatek nápadů, což si Sick Puppies představují asi tak, že po úvodní minutě tušíte, jak bude celá píseň znít a kdy nastoupí obligátní ooou-ooou-ooou.
Abych ale nebyl pořád za kazišuka, solidní začátek desky podporuje ještě výpravná a snově působící oddychovka "Telling Lies" a uzavírající "Under A Very Black Skye", která by byla skvělým posledním výstřelem, kdyby nezněla až podezřele podobně jako výše zmíněná "White Baloons" z předchozího alba.
Co dodat na adresu "Connect" závěrem? Sick Puppies svou čtvrtou řadovou desku pojali jako uhlazený krok směrem k širšímu posluchačskému spektru, kde živelnost nahrazuje ospalost a snahu o odvážnou nápaditost generická hra na jistotu. Nejde o žádný průser a několikrát se možná i příjemně zaposloucháte, pocit z toho, že se tady někdo zalekl příležitosti vystoupit ze svého vlastního stínu a posunout svůj projev někam dál, však zůstává.
P.S.: Z čistého mecenášství a vzpomínek na časy minulé hodnotím "Connect" mírně nadprůměrně. Pokud s hudbou Sick Puppies nemáte zkušenosti, klidně jeden bod sražte. V podstatě jde totiž o čistočistý průměr.
P.P.S.: Na požádání kamaráda zde přikládám také odkaz na Sick Puppies World Crew. Možná tam najdete svou budoucí hudební rodinu. Nebo tak něco.
Žádné komentáře:
Okomentovat