Amaranthe, na rozdíl od mnoha tuzemskejch srdcařů, nouzí netrpí. Velkej lejbl za zády, co není skoupej na nějakou tu zlatku, aby mašina nedrhla a produkční zázemí odpovídalo kapele, jež na Youtube generuje miliony views. Před sebou desítky tisíc fanoušků, co se rádi postaraj o to, aby jejich idolové netřeli bídu s nouzí. A přesto jsou právě Amaranthe etalonem maximálních klipovejch kýčařů, kterejm na scéně snad není rovno. Tak kde je problém?
Jak říká Zdeněk Pohlreich: "Největším problémem českých kuchařů je jejich fantazie." Nu a úplně stejný je to v případě Amaranthe. Osobně mám ve svym hudebním životě pořád pár nesplněnejch snů. Chtěl bych si třeba jeden na jednoho pokecat s Taylorem. Nebo vzít do kina Táničku z Jinjer. A pak ji požádat o živočišně nespoutanou soulož. Ale hlavně. Hlavně bych se chtěl jednoho dne zapojit do typický porady vedoucí k novýmu klipu Amaranthe. Musí to být krajně vzrušující diskuze, plná psychotropních látek, krajně nablblejch nápadů a laciné rumunské kinematografie, nonšalantně rezultující v bizár toho nejhrubšího zrna.
Výsledky těchhle studiovejch brainstormingů? Amaranthe maj ve svejch klipech létající talíře, hrajou si na Mission Impossible, sviští vzduchem jako superhrdinové, se stoickým klidem odolávají explozím, trénujou kick-box i hokej (lol) nebo čelí invazi tupejch zakuklenců. A ano, v reálu to vypadá ještě debilněji než na papíře a v drtivý většině případů to ani absolutně nedává smysl. Každej jejich klip opisuje jakousi podivnou story, která nemá pointu a slouží pouze jako samoúčelná expozice vnadů Elišky Rýdlové. Jako byste si vysnili ten největší hollywoodskej blockbuster s vizuálem od Michaela Baye, ale dostali na to od fotra dvě stovky, herce z pomocný školy a scénář si napsali po víkendový seanci u domácího porna.
Práce s hlavním poznávacím znakem kapely je vůbec impozantní. Eliška je samozřejmě spanilý stvořeníčko, který by se mělo světu vokazovat co možná nejvíc snad i ze zákona. I s podobně kvalitním materiálem je ale důležitý umně pracovat - zkrátka jej prezentovat jako opravdovou femme fatale, ne jako držák na upnutý oblečky s konstantně vypláznutým jazykem, co dělá roznožky na počkání a nechává se dobrovolně instalovat do krkolomnejch pozic a poloh, který jsou sice dost erektivní, s osudovostí nebo šarmem maj ale společnýho asi tolik co vyprasenej Zdeněk Škromach ve svym bazénku. Jo, všichni víme, že Amaranthe by bez svý tvářičky za mikrofonem velmi pravděpodobně nezajímali vůbec nikoho. To ale neznamená, že musí být fakt každý video dnem otevřených dveří jejího libida.
Na videoklipáži Amaranthe je prostě něco strašně divnýho, nechtěně vtipnýho a zbytečně lacinýho. Přitom by stačilo ubrat. Nevymejšlet komplikovaný příběhy, který se svym rozpočtem nemůžeš přetavit v uspokojivej výsledek. Netvářit se v každym klipu jako velkej mačo, když děláš disko s kytarama. Nu a nedávat tak ostentativně najevo skutečnost, že i ty sám víš, že tvoje kapela zajímá hlavně nevybouřený honiče, co maj ve spodkách nadílku ještě předtím, než Eliška poprvý zapěje, a proto tomu hodláš podřídit naprosto cokoliv.
Žádné komentáře:
Okomentovat