Ne, ani novej singl neznamená návrat ke kořenům. A abych řekl pravdu, je to jenom dobře. Těch neustálejch žbleptů a obsesí zavilejch fans, dost nepochopitelně toužících po recyklaci starých nahrávek, totiž fakt nechápu. Jestli chcete kořeny, jděte si třeba lehnout támhle ke Zdeně a bojujte s ní o holej život...
... ale nedělejte z kapel otroky svejch lacinejch ideí o tom, jak má a nemá vypadat jejich progres. Jasně, každej miluje debut Korn, to ale neznamená, že mají usazení padesátníci zkoušet karikovat svoje výkony a postoje z dob, kdy balancovali někde na pomezí existencionalismu a pojídání vlastních zvratek z hajzlu.
I přes tuhle zjevnou, a zcela pochopitelnou, genezi jsou ale noví Korn pořád draví. A dost mě baví. Kapela tady svou historii neopisuje, naopak se jí chytře inspiruje a nabaluje tyhle prvky na to lepší, co nabídla poslední řadovka The Paradigm Shift. Kytary zní mohutněji než kdy dřív, Jonathan si po letech zaštěkal a hlavně se Korn vyvarovali vlažného rozjezdu minulého alba, jehož předvojem byla absolutně mdlá a vyčpělá elektropopina Never Never. Zatím prostě jasnej palec nahoru.
No, mimoto jsem taky moc rád, že se Korn s novou deskou vracejí k labelu Roadrunner Records, kterej po letech paběrkování v područí Warner Music snad konečně chytá druhej dech (před pár týdny podepsali třeba Motionless In White). Jo, je to docela blbost, ale tenhle label tak nějak formoval moje dětství a vůbec vztah k heavy muzice, takže za něj budu navždy srdnatě bojovat.
Minimálně stejně srdnatě, jako dneska spamuje kujón Aleš svůj Facebook.
Aleši, ty vole.