Tak. To bychom měli. A teď k věci: Skladbu "Doris" potkalo univerzální nepřijetí fanoušků, s jakym se potkala naposledy možná tak Metallica a její
Desku produkoval Ross Robinson, kterej sice patří k největším legendám tvrdé muziky, ale (co si budeme povídat) na hvězdnou formu z devadesátek nikdy nenavázal - a že je to už nějakej pátek. Právě Ross k negativním reakcím fans přidal své vlastní, klasicky astrální, vyjádření:
"Existujeme, abychom iritovali nebo inspirovali. Jak si tak čtu vaše reakce, hádám, že jsme splnili náš cíl. Být milován znamená být zaprodán - všichni jste se nechali zapálit naším benzínem a to je úžasné! Vaše nenávist je kurevsky úžasná, něco cítíte! Podívejte se, co jsme ve vás zažehli, a zkuste to přetavit v nějaký vlastní kreativní výkon!"
Ok, tomu člověku už žádné drogy.
To bubeník Alex Lopez bere nelibé komenty fanoušků zjevně mnohem osobněji a na svém Facebooku některé z nich počastoval vpravdě gentlemanskými výrazy jako "Tvoje děcko je gay", "Nebuď zabedněnej, ty zasranej čůráku" nebo "Stejně tě tu nechceme, buzerante".
Já osobně nemám s faktem, že chtěji Suicide Silence zkoušet něco nového, absolutně problém. V ideálním světě - tedy k mé spokojenosti - by to vlastně měla udělat každá deathcore kapela. Problém je v tom, že "Doris" není dostatečně kvalitní skladbou na to, abych tenhle pokus o evoluci plně docenil. Zní jako pracovní verze něčeho, co možná jednou bude mít smysl a hlavně pevně ukotvenou vizi, zatím ale jenom neškodně přešlapuje na místě a neví, kudy vlastně jít. Smůla.
P.S.: Navíc ten název! Ty vole... Doris. Co bude příště? Helga? Gertruda? Uff...
