Trivium jsou zpátky a já volám třikrát hurá!

1. hurá: Trivium se po bojácném Vengeance Falls rozhodli konečně udělat další pořádnej krok kupředu.

2. hurá: Není to cesta přehrávání starých metalcore odrhovaček, ale zavedení nových pořádků.

3. hurá: Tahle deska bude masivní, to mi věřte.

A přitom tam pořád slyším ten nezaměnitelný otisk Davida Draimana z Disturbed, který produkoval právě Vengeance Falls a na vokálních melodiích Matta Heafyho, zdá se, zanechal trvalou stopu. Heafy je sebevědomější, pouští se do odvážných výšek a rockovému feelingu odpovídá i pořádně tučnej ústřední riff, který bude hlavně na koncertech působit coby neomylnej spouštěč hromadného házení řepou (© TV Hovna). Klipová poetika mrtvé zimy je už jenom takový příjemný bonus.

A víte co? Já si to jdu pustit zas a znova. Tohle mě fakt baví!

Na Axla Rose se všichni vysrali, a tak je zase sám

Zároveň je třeba dodat, že si z toho největší egomaniak v historii rocku asi moc hlavu nedělá. A to je přitom jediný zbývající člen Guns N' Roses!

Nebo takhle: Je jediný zbývající člen Guns N' Roses, který ještě někoho zajímá.

Zajímal mě taky DJ Ashba, nepřehlédnutelný a zatraceně zručný kytarista, kterému se sice hromada lidí smála za to, že často napodobuje Slashe (a vlastně měli i pravdu), pořád byl ale ze současného ansámblu Guns N' Roses tím zdaleka nejviditelnějším a jeho stage presence zadupala do země většinu rockových kytaristů současnosti. Chtěl jsem zažít aspoň jedno album, na němž by se Ashba autorsky podílel - v kapele ostatně působil 6 let, což by jinde vydalo hned na několik desek. Inu, nedočkám se. Ashba je oficiálně fuč.

Axl Rose má teď pár možností, jak dále naložit se vzniklou situací:

a) Udělat to nejlepší, zavolat konečně Slashovi a dát lidem konečně reunion
b) Udělat to horší a zavolat Robina Fincka s Bucketheadem
c) Udělat to nejhorší a představit nové členy číslo 2458 a 2459
d) Sedět doma a dál baštit dorty

Šance na obnovení původní sestavy Guns je nyní každopádně nejvyšší za posledních... no, minimálně od doby, kdy Axl naposledy vyházel všechny členy. Takže teď, nebo nikdy. Ale spíš nikdy. Ehm.

METALOVÝ HATECLUB #6: STOP MOBILŮM NA KONCERTECH

Otravují většinu svého okolí, ničí si vlastní zážitek z koncertů a stále častěji proti nim brojí i samotní muzikanti, jež pro obrazovkou zhypnotizované zombíky taky nehrají zrovna rádi. A přesto je jich stále větší a větší množství. Telefonisté na koncertech, to je zvláštní úkaz druhé dekády 21. století, který jde ruku v ruce s masivním rozvojem technologií a možností obstarat si za relativně solidní peníz telefon, s nímž natočíte koncertní videa jako od profíka. Nebo vy si to alespoň myslíte. Ve skutečnosti je totiž drtivá většina záznamů z koncertů roztřesenej a zachrchlanej blivajz, který se nelíbí nikomu jinému než člověku, co jej pořídil a který jím pak v domnění, že je teď hrozně cool, neúnavně tapetuje všech svých 120 profilů na sociálních sítích (nezapomeň na Instagram, vole, hlavně ten Instagram a filtříčky!).

Přitom by stačilo tak málo a celý tenhle konflikt dvou znesvářených stran fanouškovského spetra mohl v poklidu utichnout. Milí volající: Zkuste někdy vypálit z předních řad a pořizovat svá krátkometrážní veledíla z maličko větší vzdálenosti. Získáte tak perfektní klid na svůj záznam a ještě přestanete srát všechny ostatní před pódiem! Když si někteří vykukové v 90. letech tahali na koncerty prastaré ruční kamery, taky je nenapadlo, aby s nimi oxidovali u plotu a zle se obořovali na každého, kdo nemá pochopení pro jejich filmařské choutky a sem tam do nich strčí - což se na rockových koncertech občas stane, že ano. Paradoxně tak vznikaly audiovizuálně učesané bootlegy, na něž rád koukám ještě dnes.

Jdu tam, abych čuměla do obrazovky větší, než je moje hlava - diagnóza pokročilého mentálního mrzáctví

Aby se mě teď nějakej militantní telefonista nejal pobouřeně kritizovat za to, že máme přec systém demokratický, a pokud zaplatíš tvrdej cash za lístek na koncert, můžeš si tam klidně i stáhnout kalhoty a uprostřed placu si vesele drandit Karla: To jistě můžeš, v tom případě mi ale neupírej možnost si o tobě myslet, že seš kolosální debil. Zcela totožné je to pak i s nadměrným používáním telefonů.

A proto tady nikomu nehodlám rozkazovat, co má a nemá dělat - ostatně bych kecal, kdybych nepřiznal, že jsem párkrát taky něco málo nenatočil. Signifikantním je zde ale samozřejmě spojení "něco málo" - jednak jsem telefon z kapsy nevytáhl na dobu delší než pár minut, navíc mě v životě nenapadlo cokoliv točit z prostoru prvních řad či přilehlého kotle. Kdyby se podobně chovali všichni ostatní, troufám si říct, že by dnes mobil nad hlavou nepředstavoval pro tolik fanoušků muziky veřejného nepřítele číslo jedna.

Když mi rodiče v mládí říkali "Jeníčku, všeho s Mírou", nebylo to proto, abych se každej víkend s Mírou vylil jako prase. Trvalo nějakých 23 let, než mi to došlo, dnes už ale pevně vím, že tím chtěli pouze naznačit, aby se nic v životě nepřehánělo - ať už jde o prostitutky, chlast, poctivost nebo ty zpropadené telefony na koncertech. Live show je zkrátka výjimečná událost, jež zaslouží zapojení všech smyslů a fyzickou i duševní přítomnost - jedině tak ji můžete plně vstřebat a ocenit. Vytáhněte tedy mozek ze zádele a zkuste popřemýšlet, jestli chcete příště konečně vidět opravdový výkon kapely, nebo zase celý večer prožít vejráním do obrazovky. Vždyť to můžete dělat i doma.

Proč je nenávidím?

- Protože ničí atmosféru. A jsou nerudní, když nemůžou zaostřit. A určitě neplatí daně.

Dá se s tím něco dělat? 

- Obávám se, že to nejhorší nás teprve čeká (viz obrázek nahoře).

Kerry King se zase vyjadřuje jako opravdový kanálník

Vy nevíte, kdo je Kerry King, děti? Kerry King je přece ten bodrý strejda, co si nechal potetovat lebku, stojí za tou slabší polovinou hudebního kánonu Slayer a dost často se vyjadřuje jako skutečný mado-fado gentleman. Tady, žerte peklo:


Slayer jsou nyní headlinery putovního Mayhem Festivalu, který zažil během své sedmileté historie už rozhodně lepší ročníky. Soupiska je slabá, lístky se neprodávají a korunu všemu nasadil organizátor Kevin Lyman, když těsně po rozjezdu turné řekl, že "metal odehnal všechny ženy, protože se stal šedivým, plešatým a tlustým."

Netřeba snad říkat, že tenhle výrok Mayhemu 2015 na atraktivitě rozhodně nepřidal a jako bonus pořádně nasral i samotného Kinga (ještě aby ne, když ho nepřímo popisuje), jenž na něj teď zareagoval slovy:

"Hodil tohle turné pod autobus. To je prostě šílenost. Vím, že tohle turné někdo neposkládal správně? Samozřejmě, že to vím! Gary Holt mi onehdá říkal, že obyčejně je tady hlavní pódium, druhá stage, třetí stage a pak ta stage, která se jmenuje podle toho vydavatelství, co vydává sračky (Victory Records pozn. korej). Letos se vlastně ze čtvrtého pódia stala druhá stage - a oni se diví, proč nikdo nepřišel!

Asi chtěli ušetřit, proto nevzali tolik kapel a nemají čím naplnit pódia, takže úplně chybí druhá a třetí stage. Mohli vzít Machine Head nebo Anthrax - to jsou headlineři pro druhou stage! Kdokoliv tohle turné poskládal, udělal gigantickou chybu.

Bez těch vedlejších pódií je Mayhem vlastně vylepšená show Slayer. Rozumím tomu z pohledu fanoušků, taky bych za takový festival neplatil. Je to možná naposledy, co se Mayhem koná."

Takže si v tom udělejme pořádek:

• Pokud Lyman hodil turné pod autobus, King ho teď přejel parním válcem, zapálil, pomočil a vyhodil z okna
• King označil za sračky všechny kapely, které vydávají pod Victory Records - Whitechapel, A Day To Remember, Emmure, Ill Nino, Thy Art Is Murder, Atreyu, Madball atd.
• Anthrax jsou kapela druhého sledu
• Detto Machine Head aneb přátelskej pozdrav Robbu Flynnovi, s nímž si King dlouhé roky vyměňuje přes média nenávistné plivance
• Mayhem je jenom vylepšená show Slayer, takže všichni ostatní ať koukaj držet hubu a krok

Výsledek: Pokud by byl Kerry King superhrdina, jeho superschopností by bylo pozurážet největší množství lidí na nejmenší počet vyřčených slov. Not bad!

Jinak Kerry taky před pár týdny řekl, že nehodlá spekulovat o přítomnosti ducha Jeffa Hannemana v nahrávacím studiu Slayer, protože je teď "potravou pro červy".

Vždy senzitivní, přátelský a mírumilovný - náš Kerry!

METALOVÝ HATECLUB #5: METAL V ČESKÝCH TELEVIZÍCH

Hodně, hodně nahlas. Hodně, hodně rychle. A hodně, hodně dementně. Způsob, jakým české televize - a teď myslím komerční i veřejnoprávní - informují o tvrdé muzice u nás, je žalostnou ukázkou toho, do jak absurdních výšin může v určitých případech zajít level mediální stereotypizace. Nejsem úplnej idealista, který by dnem i nocí snil o tom, jak nás česká televizní tvorba začala v oblasti metalu zásobovat sociálně-kulturní osvětou s antropologickým přesahem. Jde mi o určitou úroveň. Probůh, dejte mi aspoň tu základní úroveň. Vždyť tohle je humus.


Metal v českých televizích, to je obvykle přehlídka věčně nachcanejch negramotů, co vypadaj jako nájemníci nejbližší autobusové zastávky a jejich intelektuální rozvoj zakotvil mezi slovy voe a čůrák, což se s omezeností sobě vlastní pochopitelně nebojí ukazovat ani před zbytkem národa. Člověk má najednou pocit, že komunita, v níž se dnes a denně pohybuje, vlastně ani neexistuje. Veřejnosti se tady neprezentuje žánr v jeho celistvosti a vrstvách, ukazuje se jenom mokvající vřed na jeho tváři - smutné panoptikum vlastního zmaru a naprostého nezájmu metalu vtisknout maličko přívětivější rozměr.

Občas si říkám, jak si vypadá běžná redakční porada v českých televizích, když přijde na reportáž o metalu.

Hele, Standa, tvůj táta je docela bigbíťák, ne?
Jasně!
No vidíš, tak si zkus vzít ten metal.
Já to ale vůbec neposlouchám.
Řek sem, že si vezmeš metal.
No jo...

A tak Standa vyráží do ulic, kde se s investigací sobě vlastní ptá paní Alžběty (ročník 1938), jestli někdy slyšela o metalu, načež mu paní Alžběta řekne, že sice jako vůbec neví, co to je, ale určitě za to může pravičácká svoloč s démonem Kalouskem, který jí krom toho ukrad taky protézu a ona teď baští jenom polívky. Standa je vlastně spokojenej, protože teď disponuje záznamem, kde vedle sebe padnou slova démon a metal, s čímž se ve večerních zprávách bude dále hezky pracovat. Tadá! Reportáž je ready!


Nepočítáme-li těch pár zbloudilých pokusů, co se povalují okolo textu, metal v českých televizích prakticky neexistuje. Je na okraji zájmu, nikdo mu nerozumí a jakožto téma, na nějž je nahlíženo skrze kulturu alkoholiků, polodementů a mániček, už nemá co nabídnout. A tak to nejspíš i zůstane, dokud nepřijde někdo, komu se podaří z metalu sejmout nechutnou slupku buranství a pošle na obrazovky opravdovou sondu do světa tohoto půvabného žánru. Ač je to k nevíře, tvrdá hudba má ve svém středu i pár inteligentních a bystrých duší, jimž by rozhodně neuškodila špetka pozornosti. Snad se dočkáme.

Proč je nenávidím?

- Protože z nás dělají partu vylízanejch hovad. 

Dá se s tím něco dělat? 

- Stalkovat před domem Lucky Borhyové a požadovat nápravu!

Bring Me The Horizon už nehrají sračky. Sláva!

Pryč jsou naštěstí doby, kdy Bring Me The Horizon vypadali takhle...

Zmáčknu ti varlata! Muck!

Teď totiž vypadají takhle...

Ok, tohle asi nebyl nejlepší způsob, jak vás přesvědčit o tom, že se Bring Me The Horizon vydali ve své kariéře konečně správným směrem. Vyserte se ale na image, hlavní je přece samotná muzika (neřekla žádná fanynka Bring Me The Horizon, Black Veil Brides a Asking Alexandria eeeeever!).

Nebudu vůbec zakrývat, že jsem BMTH dlouhou dobu naprosto nemohl vystát. Výše demonstrovaná teplácká image a odpornej hudební projev, jenž pro mě symbolizuje vše, co se na tvorbě mladých metalových kapel během poslední dekády pokazilo, vytvářely gigantickou zeď zhnusení, kterou jsem nikdy nehodlal překlenout.

Jenže pak se něco změnilo.

Bring Me The Horizon nahráli své nejúspěšnější album "Sempiternal". Otravné breakdowny, pištění a další úlisnou svoloč nahradil zvýšený důraz na elektronické aranžování, písničkovost a výrazně čistší zvuk; deathcore se proměnil v hitový metal. Kapela zkrátka učinila důležitý kariérní přerod, který ji sice bude stát přízeň několika scene kids, naopak ale získá pozornost legitimního rockového publika. A já s nimi rázem nemám nejmenší problém - ať si Oli Sykes na hlavě nosí klidně i svoje týden nemyté spoďáry.

V pro mě příznivém trendu pokračují BMTH i na nově zveřejněném tracku "Happy Song":

Butcher Babies jsou nejlepší kapela na světě. Pokud milujete pořádný kozy!

Butcher Babies je americká metalová kapela, která zhruba za měsíc vydá své druhé studiové album. Existují přesně čtyři důvody, proč by vás existence Butcher Babies měla zajímat. Jmenovitě jsou to:

1. levé ňadro Heidi Shepherd
2. pravé ňadro Heidi Shepherd
3. levé ňadro Carly Harvey
4. pravé ňadro Carly Harvey

Pojďme si vzít tajemství úspěchu Butcher Babies do elektronické tužky:

Šipky zobrazují 4 kroky nutné k zisku nahrávací smlouvy

Pro názornost volím i druhou možnost označení, tentokrát za užití písmen:

Písmena A, B, C a D vedou k možnosti vycestovat na turné

Abych ale k Butcher Babies nebyl až tak přísný, tenhle projekt je skutečnou prací profesionálů. Kdo jinej by dokázal tak bezchybně nastřelit čtyři kusy plastu? Ha! Doporučuje deset plastických chirurgů z deseti! 

Butcher Babies vydali taky pár nových songů, tak si je, pokud zbožňujete generický metalcore, třeba pusťte:

METALOVÝ HATECLUB #4: SOUMRAK METALOVÝCH ELIT

Zatím nejsme underground. A to je dobře. Rock – a obzvláště ten s přívlastkem hard – potřebuje lídry, kteří udržují všeobecné povědomí o naší existenci a nikdy nedovolí, aby jej překotná doba smazala z hudební mapy. Dnes a denně se v diskuzích potkávám s neinformovanými žblepty o mainstreamové škodlivosti. Tyhle názory nejsou pouze zcestné, jsou dokonce nebezpečné, a to pro celou budoucí generaci nastupujících muzikantů. Jsou živým důkazem naprostého tmářství, v němž si mnozí členové metalové komunity tak rádi libují.

Prakticky žádný muzikant nezačínal v dětství okamžitě na extrémních odnožích metalu – většina se naopak ke svému konečnému hudebnímu úsudku musela dostat skrze postupný posluchačský vývoj, jenž skýtal i mnohé obecně populární interprety. Je vcelku škoda, když pak o pár let později stejní lidé, tentokrát už ale s maskou “jediné opravdové muziky”, spílají všem těm zaprodancům, co je denně rotují v rádiích. Určitou genezí si zkrátka musí projít každý sám a není nic smutnějšího, než když zapomínáme, odkud se naše metalová hrdost vlastně vzala, nebo si dokonce myslíme, že jsme v dětství sami přeskočili z výběru největších šmoulích hitů okamžitě na Celtic Fost a Venom. Nepřeskočili.

Současný vrchol ekosystému

Stručně a jasně: Nebýt tvrdě rockových velikánů, a dnes toliko negativně interpretovaného mainstreamu, umřel by metal ve všech svých více či méně extrémních odrůdách, protože by zkrátka neměl odkud rekrutovat další příznivce. A právě proto metal životně potřebuje všechy ty Iron Maideny, Slipknoty, Metallicy a Slayery (s tím množným číslem to byl fakt debilní nápad), kteří jako houba nasávají metalové nováčky, z nichž si část ponechají a zbytek vyšlou vstříc dalšímu hudebnímu progresu.

Problém je v tom, že tahle metalová elita pomalu umírá a zcela postrádáme její náhradu.

Pojďme se bleskově podívat na typické headlinery největších metalových festivalů dneška: Metallica, Iron Maiden, Rammstein, KISS, Black Sabbath, Slayer, Judas Priest - vše nezpochybnitelné legendy a jasní nositelé kvality, zároveň ale kapely, jejichž členové budou brzy myslet na plenky... a nebude to kvůli dětem. Pak je tady druhá várka, vyvržená na svět nu-metalovým boomem z přelomu milénia a reprezentovaná jmény jako Linkin Park, Korn, System of a Down nebo již zmíněnými Slipknot. Vše hluboce zakořeněno v 90. letech, dnes už pouze sklízející ovoce své mnohaleté dřiny. Paradoxní fakt, že ačkoliv je nu metal považován za de facto mrtvý subžánr, vygeneroval pro tvrdou hudbu největší množství globálních superhvězd za poslední dekády, teď nechme stranou. Globálních je ale jinak velmi důležité slůvko, poněvadž z tohoto textu eliminuje například Nightwish, Sabaton nebo Disturbed - kapely populární na lokální bázi (v USA nebo Japonsku například po Sabaton neštěkne ani pes, po Disturbed štěkají naopak psi hlavně za oceánem).

A7X a pak už nic...

Jedinou kapelou post-numetalového období, jež dokázala během posledních let v oblasti popularity, prodejů svých nosičů a pozicích na festivalových soupiskách alespoň částečně konkurovat jménům staré gardy, jsou pak Avenged Sevenfold, jejichž hvězdný status ale opět trochu sráží určitá nerovnoměrnost obliby - zatímco doma vyprodají hokejovou halu, v Česku na ně posledně přišlo sotva pár tisíc lidí. Nezapomínejme navíc, že i A7X jsou už třicátníci a mají na kontě šest desek. Žádní zelenáči.

A co pak? Pak už následuje naprosté prázdno. Nechápejte mě špatně, skvělých metalových kapel se rodí pořád spousta, jenže jim chybí jakýsi "it" faktor: nedokáží odstartovat revoltu, vyčlenit se z davu a odpálit lavinu euforie napříč komunitou. Možná je to tím, že metal obecně ustupuje do ústraní. Spíš nás ale potkalo zvláštní mezidobí, kdy čekáme na další národní obrození - jako byl třeba ten neprávem dehonestovaný nu-metal. Dostaneme-li se totiž za deset let do situace, kdy výkladní skříní metalového světa budou Bring Me The Horizon, Black Veil Brides či Asking Alexandria, půjde pro nás o hodně mrzutou vizitku.

Proč je nenávidím? 

- Protože jsou tak skvělí a dostali se tak daleko, že za ně teď postrádáme náhradu.

Dá se s tím něco dělat? 

- Čekat a doufat. Nebo vzít do ruky kytaru a nahrát další Master of Puppets!

Srpen v metalu bude fucking awesome

Jsou průmysly, v nichž léto - a zejména období letních prázdnin - znamená nekompromisní okurkovou sezónu. Spousta důležitých průmyslových odvětví tak v létě maximálně omezuje svou produkci. Napadá mě například průmysl pornografický... a pornografický... a ještě asi pornografický. Ten masivní úbytek videí na PornHubu nemůže být náhoda, no ne?

Pro hudební průmysl naštěstí podobná omezení neplatí a letošní srpen je toho jasným důkazem. Chystá se pořádná mela, která by měla donutit stahovat kupovat nová alba i ty nejzarytější odpůrce nové muziky, jakých je, i s jejich věčným argumentem "*fňuk* není už to, co to bývalo *fňuk*", bohužel celá spousta. Dost ale chmurů, tady jsou desky, na něž by se měl v srpnu těšit každý, kdo má srdce a pohlavní orgány tvrzené kovem (vpravo nahoře pak hlasujte, co vás zaujalo nejvíce):

• Fear Factory, ‘Genexus’ (Nuclear Blast) / 7. srpna
• Cattle Decapitation, ‘The Anthropocene Extinction’ (Metal Blade) / 7. srpna
• Bullet For My Valentine, ‘Venom’ (RCA) / 14. srpna
• Soulfly, ‘Archangel’ (Nuclear Blast) / 14. srpna
• Disturbed, ‘Immortalized’ (Reprise) / 21. srpna
• Ghost, ‘Meliora’ (Loma Vista) / 21. srpna
• Five Finger Death Punch, ‘Got Your Six’ (Prospect Park) / 28. srpna
• Motorhead, ‘Bad Magic’ (UDR) / 28. srpna

Korn předvádějí sofistikovaný trolling. Anebo se zbláznili

Víte, občas je to skutečná řehole. Sedíte dlouhé hodiny a přemýšlíte, jak dát jinak suché zprávě co možná nejpoutavější parametry, kde vystřihnout vtípek jako z partesu a kam nalifrovat oduševnělou pointu. A jindy být vtipní nemusíte, protože je samotná podstata sdělení natolik absurdní, že byste dalším trollingem akorát narušili poměr sil jin-jang a úroveň její pošukanosti. Tohle je přesně ten případ.

Jo, Korn teď prej dělají remixy krajně nablblých hitů popových div, což v překladu znamená, že si z originálu vypůjčí vokální linku (ačkoliv nazývat tohle autotunem poháněné pištění vokálem je celkem odvážné tvrzení) a naloží pod ni sérii tisíckrát přefiltrovaných riffů, které můj přítel Munk složil nejspíš během ranní seance na hajzlu.


Jelikož jsem posledním člověkem na zeměkouli, který by přehnaně bazíroval na zachování integrity metalových kapel a trval na absolutní věrnosti jednomu soundu, rozhodně se tady nebudu durdit nad tím, že se Korn zaprodali a nahráli věc od Rihanny. Vždyť je měl svého času ve svém klipu i Lil Wayne - a to byla teprve ostuda.

Na druhou stranu si nemusíme nalhávat, že tohle není pěkná sračka. Je. Možná se párkrát přistihnete, jak si ten stupidní refrén dokonce broukáte pod vousy, ale to už je čistě zásluha originálu. Garantuju vám, že za týden nebudete vědět, že něco takového vůbec vzniklo.

Tak proč o tom vůbec sakra píšu?! No jo, součást sofistikovaného plánu trollů z Korn...

Vsaďte se, že celé tohle zvěrstvo je Jonathanova práce

METALOVÝ HATECLUB #3: OSTUDNÝ VIZUÁL SPARKU

Jelikož jsem ostrej metalista, který se v neděli věnuje skutečně ortodoxní chlapské zábavě, jako je třeba domácí úklid, nabídlo se mi během dnešního šůrování, jehož součástí je i zevrubná péče o sbírku mého hudebního čtiva (prach je prevít!), jedno hodně bolestivé srovnání. Byl to pohled fyzicky nepříjemný, v některých případech až ostudný. Jednalo se o přímou konfrontaci obálek největšího českého metalového magazínu Spark a britského praotce všech tvrdě rockových časáků s názvem Metal Hammer, který mimochodem už nějaký ten pátek pravidelně odebírám a stejný krok doporučuju každému, kdo žil v domnění, že to, co je nám servírováno tady, je jakýsi standard. Není. Ale zpátky k tématu: Co vám budu povídat, člověku bylo v tu chvíli dost ouzko.

Rozkládací megaobálka Metal Hammeru k nové desce Mastodon - impozantní práce

Nehodlám se tady nimrat v obsahové stránce Sparku. Samotným textům vlastně není příliš co vytýkat a patříte-li k jádru jeho odběratelů (ergo milujete Nightwish, Sabatony a každý rok jezdíte na Masters of Rock - já vím, uhodl jsem všechno), třeba se u jejich čtení i bavíte. Dramaturgicky zkrátka Spark na typus svého zákazníka funguje dokonale, a pokud mu takový přístup sypne i nějakou tu zlatku, není v podstatě důvod cokoliv měnit. Doteď je vše v pořádku.

Co však kritice uniknout rozhodně nemůže, je doslova otřesný vizuál, jímž je celá tato práce už dlouhá léta devastována.

Už vidím ty rozumbrady, jak u monitoru se zaťatou pěstičkou cedí mezi zuby něco ve stylu: "Umíš to snad líp, že pořád kritizuješ?" Nechme stranou fakt, že tenhle argument patří k absolutnímu vrcholu stupidity (nejen) internetových diskuzí. Já si totiž troufám tvrdit, že ačkoliv Photoshop ovládám na úrovni lehce pokročilejšího amatéra, v polovině případů bych se jal zhotovit působivější kreace, než ten nebetyčnej humus, s nímž na xichtu obvykle putuje do regálů Spark. Obálky Sparku jsou zkrátka strašlivě amatérské a vizuál uvnitř časopisu na tom není o moc líp - kde v Metal Hammeru dostává každý článek či téma svou vlastní patinu a esteticky ladnou tvář s krásnými grafickými prvky, tam Spark vše roubuje na jednu totožnou šablonu, která akorát střídá barvičky a fotku na pozadí. Metal Hammer přitom z Británie objednáte i s poštovným za zhruba 220 (!!!) Kč a obvykle k němu dostanete i několik plakátů, nálepky, CD a další potěšující maličkosti. Spark stojí necelou polovinu.

Grafika Sparku v tomto případě souzní s použitou fotografií - bohužel je od sebe dělí 30 let

Jsem tak trochu od fochu, a tudíž moc dobře vím, že průměrný grafik rozhodně nestojí tolik, aby jej měl magazín o velikosti Sparku (aktuální náklad 20.000 kusů) sebemenší problém ufinancovat - i kdyby si měl jenom kvůli té zpropadené obálce outsourcovat nějakého snaživého mladíka z Indie, který by mezi tím stihl ještě přepojovat americké vládě telefony, starat se o svých dvanáct dětí a sepisovat filozofické traktáty v sanskrtu. Kdepak, tohle je cílená snaha prachsprostě ušetřit, kde se dá, vytáhnout z lidí necelé kilo a pod rouškou jejich vlastní nevědomosti je s úsměvem na líci ojebat. Tohle já podporovat nehodlám. Co vy?

Proč je nenávidím?

- Protože víc vás v obchoďáku upoutá i obálka časáků o pletení

Dá se s tím něco dělat?

- Peníze, chechtáky, škvára, love... ale to by musel někdo chtít.

Korej Podlaha uvádí: Receptář príma metalu

Zatímco Přemek odpočívá na pravdě boží, Kozlíka Šikulu prodali do guláše levné pracovní síle z Ukrajiny a pan doktor Větvička někde přemýšlí, jak za použití mateřídoušky, filcek a koňského hnoje vytvořit termonukleární reaktor, bylo potřeba najít Receptáři nový formát. Nuže, Korej Podlaha přichází s první dávkou zaručeně chutných metalových receptů. Tady máte:

Recept na typického Cavaleru

Má hrozně klišoidní název a Maxův typicky nablblý text na tom není o nic lépe, nový singl Soulfly se ale pyšní solidní dynamikou, chytlavým refrénem a silným finišem. Hlavně je ale tak kratičký, že vlastně ani nemá šanci nudit. V čase 0:44 navíc uvidíte plně odhalený mužský genitál, patříte-li tedy mezi latentní homosexuály, kteří změnu legislativy USA využili k tomu, aby skrze duhovou profilovku na Facebooku konečně vyložili karty svému okolí, určitě sledujte!

Recept na malinkaté zklamání

Shinedown sice nejsou metal, ale jsou super, takže fuck it. Po fantastickém The Sound of Madness (jedna z nejlepších moderně rockových desek minulé dekády - pokud neznáte, sežeňte si!) a trošičku slabším odvárku Amaryllis z roku 2012 Shinedown budou na nejnovější desce recyklovat úspěšný recept už podruhé. Alespoň to naznačuje úvodní singl Cut The Cord, který zní jako solidnější b-side z již zmíněného The Sound of Madness. Tuctovej klip to taky nevytrhne.

Recept na křížence Alice In Chains a Pantery

A tohle já teda můžu. Kdokoliv se nechává inspirovat Alice In Chains, má u mě předplacený voucher na krajně zvýšenou pozornost. Odcizovat harmonie Alice In Chains, to je totiž krádež svatá a blahodárná. Remcalové budou mít zase plnou hubů keců, že tohle přece nejsou Lamb of God, že se tam přece málo řve a že skutečná palba přece začíná až v polovině čtvrté minuty, kdy propukne to pravé inferno. Já jim ale říkám: Vražte si tuhle krátkozrakost do prdele!

Recept na slibný comeback

Poslední řadovka Temper Temper Bullet For My Valentine takřka zabila kariéru, a bylo tedy jasné, že se osvalený Matt Tuck a jeho kapela budou mermomocí snažit o návrat k původnímu soundu, kterým si získali srdce a kalhotky milionů fanynek po celém světě. Stroj času nakonec Bullet For My Valentine neodvál až k oslavovanému debutu, nýbrž někam do období třetího alba Fever. I to je docela fajn, žádné dechberoucí štýlo ale nečekejte.

Recept na jedno velké WTF

Koukejte, Fred Durst se vrátil a zase rapuje o tom, jak má celej den na hovno a jako správnej vidlák z Jacksonville vše vyřeší motorovkou. Aha... ok, tak nakonec to jsou jenom noví Five Finger Death Punch, kteří natočili sice zaručeně nejpošukanější klip své kariéry, aspoň se ale po delší době zřekli té veletrapné vojenské agitky, která snad už nemůže bavit ani je samotné. Jekyll And Hyde jinak nenadchne, neurazí - a to říkám jako člověk, jenž s hudebním projevem FFDP nemá obvykle sebemenší problém.

Nechce se vám dneska vařit perník? Tak si místo něj připravte tyhle recepty! Nahoře vpravo pak zahlasujte, na kterém jste si pochutnali nejvíce.