Prakticky žádný muzikant nezačínal v dětství okamžitě na extrémních odnožích metalu – většina se naopak ke svému konečnému hudebnímu úsudku musela dostat skrze postupný posluchačský vývoj, jenž skýtal i mnohé obecně populární interprety. Je vcelku škoda, když pak o pár let později stejní lidé, tentokrát už ale s maskou “jediné opravdové muziky”, spílají všem těm zaprodancům, co je denně rotují v rádiích. Určitou genezí si zkrátka musí projít každý sám a není nic smutnějšího, než když zapomínáme, odkud se naše metalová hrdost vlastně vzala, nebo si dokonce myslíme, že jsme v dětství sami přeskočili z výběru největších šmoulích hitů okamžitě na Celtic Fost a Venom. Nepřeskočili.
 |
| Současný vrchol ekosystému |
Stručně a jasně: Nebýt tvrdě rockových velikánů, a dnes toliko negativně interpretovaného mainstreamu, umřel by metal ve všech svých více či méně extrémních odrůdách, protože by zkrátka neměl odkud rekrutovat další příznivce. A právě proto metal životně potřebuje všechy ty Iron Maideny, Slipknoty, Metallicy a Slayery (s tím množným číslem to byl fakt debilní nápad), kteří jako houba nasávají metalové nováčky, z nichž si část ponechají a zbytek vyšlou vstříc dalšímu hudebnímu progresu.
Problém je v tom, že tahle metalová elita pomalu umírá a zcela postrádáme její náhradu.
Pojďme se bleskově podívat na typické headlinery největších metalových festivalů dneška: Metallica, Iron Maiden, Rammstein, KISS, Black Sabbath, Slayer, Judas Priest - vše nezpochybnitelné legendy a jasní nositelé kvality, zároveň ale kapely, jejichž členové budou brzy myslet na plenky... a nebude to kvůli dětem. Pak je tady druhá várka, vyvržená na svět nu-metalovým boomem z přelomu milénia a reprezentovaná jmény jako Linkin Park, Korn, System of a Down nebo již zmíněnými Slipknot. Vše hluboce zakořeněno v 90. letech, dnes už pouze sklízející ovoce své mnohaleté dřiny. Paradoxní fakt, že ačkoliv je nu metal považován za de facto mrtvý subžánr, vygeneroval pro tvrdou hudbu největší množství globálních superhvězd za poslední dekády, teď nechme stranou. Globálních je ale jinak velmi důležité slůvko, poněvadž z tohoto textu eliminuje například Nightwish, Sabaton nebo Disturbed - kapely populární na lokální bázi (v USA nebo Japonsku například po Sabaton neštěkne ani pes, po Disturbed štěkají naopak psi hlavně za oceánem).
 |
| A7X a pak už nic... |
Jedinou kapelou post-numetalového období, jež dokázala během posledních let v oblasti popularity, prodejů svých nosičů a pozicích na festivalových soupiskách alespoň částečně konkurovat jménům staré gardy, jsou pak Avenged Sevenfold, jejichž hvězdný status ale opět trochu sráží určitá nerovnoměrnost obliby - zatímco doma vyprodají hokejovou halu, v Česku na ně posledně přišlo sotva pár tisíc lidí. Nezapomínejme navíc, že i A7X jsou už třicátníci a mají na kontě šest desek. Žádní zelenáči.
A co pak? Pak už následuje naprosté prázdno. Nechápejte mě špatně, skvělých metalových kapel se rodí pořád spousta, jenže jim chybí jakýsi "it" faktor: nedokáží odstartovat revoltu, vyčlenit se z davu a odpálit lavinu euforie napříč komunitou. Možná je to tím, že metal obecně ustupuje do ústraní. Spíš nás ale potkalo zvláštní mezidobí, kdy čekáme na další národní obrození - jako byl třeba ten neprávem dehonestovaný nu-metal. Dostaneme-li se totiž za deset let do situace, kdy výkladní skříní metalového světa budou Bring Me The Horizon, Black Veil Brides či Asking Alexandria, půjde pro nás o hodně mrzutou vizitku.
Proč je nenávidím?
- Protože jsou tak skvělí a dostali se tak daleko, že za ně teď postrádáme náhradu.
Dá se s tím něco dělat?
- Čekat a doufat. Nebo vzít do ruky kytaru a nahrát další Master of Puppets!
Žádné komentáře:
Okomentovat