a

čtvrtek 21. dubna 2016

5 důvodů, proč Axl v AC/DC dává smysl

Nejsem dement. Nebo si to o sobě aspoň občas myslím. Takže si tady nebudu hrát na zaslepeného apologetu aktuální situace v AC/DC a dělat, že se vlastně nic neděje. Každej s trochou soudnosti tak nějak cítí, že to muzikanti okolo Anguse Younga měli zabalit přesně ve chvíli, kdy jim Brian Johnson oznámil, že by v jeho podání klasická hláška "I can't hear you, make some noise!" nabyla během koncertů obludně reálného charakteru.

Jenže AC/DC jedou dál a nezměním to já, vy a už vůbec ne ta rozvášněná kohorta studentů vysoké školy života na Facebooku. Pojďme tedy společně zkusit v nastalé situaci najít pár důvodů, proč by angažování Axla Rose nemuselo být úplné fiasko.

Tenhle člověk je teď všude

Axl je ve formě


Psal jsem o tom něco málo už v komentáři k prvním comebackovým shows Guns N Roses a musím to zopakovat. Axl Rose zní aktuálně nejlíp - minimálně - za posledních 10 let. Pravda, možná to má co do činění s faktem, že teď celé koncerty prosedí a může se plně věnovat zpěvu, i tak je ale vokální posun oproti několika uplynulým sezónám enormní. Kdo říká, že je Axl vyčpělej, asi posledních pár týdnů nesleduje internety. Nebo vše jenom záměrně ignoruje.

Kdo jinej?


A koho byste jako vybrali vy? Když na to přijde a srovnáte se s faktem, že je Brian Johnson prostě minulostí, poměr kvalita/věhlas/profit hovoří jednoznačně pro Axla. Sladké řečičky o bezbřehé lásce k fanouškům stranou, karavanu AC/DC teď potáhne kupředu hlavně vidina další škváry, a proto si jejich management nemohl dovolit sázku na neznámou kartu. Jo, diskuzní bijci vás budou sice přesvědčovat, že by spíš než Axla radši na pódiu přivítali nějakého úplného zelenáče, já ale moc dobře vím, že by pak prskali úplně stejně. Svou frustraci z necitlivého chování kapely k Johnsonovi (která je na místě) by totiž namířili proti komukoliv (a to už na místě není).


Speciální událost


Ať už s volbou AC/DC vnitřně souzníte, nebo ne, o skutečnosti, že tohle spojení bude přepisovat rockové anály, snad nemusíme vůbec diskutovat. Setká se tady jedna z největších kapel světa a legendární zpěvák, kterej je i přes svou zjevnou problémovost pořád obrovským tahákem. Říct mi někdo ještě pár měsíců zpátky, že v roce 2016 budou Guns N' Roses zase vyprodávat staďáky se Slashem v sestavě a Axl si tu a tam odskočí zahrát s Angusem Youngem, preventivně bych mu nařídil tuplovanej klystýr. Jenže je to tak!


Axl je fanoušek


Nuže, nebudeme si tady povídat báchorky o tom, kterak dobrák Axl podstupuje celou tuhle štaci jenom pro svoje šlechetné srdíčko. Kdepak, taky Rose má určitě slušnou motivaci v podobě několika bonusovejch míčů na kontě. Nikdo ale na druhou stranu nemůže Axla obviňovat z toho, že by byl jenom po zlaťácích lačnící přivandrovalec, co v sobě najednou objevil lásku k AC/DC. Guns N' Roses hráli covery svých australských idolů v podstatě od úplného počátku kariéry, tedy v době, kdy polovina lidí, co teď vehementně spílá Axlovi, plavala tátovi v šourku.

Hejtři jsou dementi


Naprosto nejdůležitější argument ze všech. Aby bylo jasno: Mně je vcelku šumák, jak k celé téhle věci kdo přistupuje. Každej má právo na svůj názor, takže se jednotlivé úsudky logicky v lecčems liší. Jde spíš o formu, jakou se někteří lidi rozhodli svoji frustraci vyjádřit. Když pak vidím ty zástupy Lojzů z Prdelákova, co je už nebaví hrát kapesní kulečník, jak jdou tapetovat diskuze na prestižních stránkách typu Najde se 50.000 fanoušků metalu svými výroky ve stylu "AC/DC už si nikdy nepustím" nebo "Axl Rose je smažka", případně teatrálně - a samože se zapnutým capslockem - obejdou snad celej českej internet, aby všechny přesvědčili, že jako fakt prodávaj ty lístky, vlastně mám z celého komba AXL/DC o to větší radost. Ač je kritika AC/DC v kauze Johnson na místě, dětinské výroky některých totiž zase jednou zašly až příliš daleko na to, aby je člověk mohl nečinně přehlížet.



Žádné komentáře:

Okomentovat