METALOVÝ HATECLUB #25: KEVIN CHURKO A JEHO VYŽILÁ PRODUKCE

Renomovaný hudební producent. Chráněný živočišný druh, který svou slávou a důležitostí mnohdy dokáže přerůst drtivou většinu samotných muzikantů. Stát se šedou eminencí v pozadí, která sice nemá manýry správné rockstar a netlí denně na stránkách bulvárních plátků, jakmile však dojde na lámání chleba, zbytnělá ega kumštýřů rázem zchladnou a počnou svého mentora uznale následovat. Protože pokud nemáš mě, nepřijdou hity a ty už nebudeš mít prachy na děvky a koks, takže zavři tu svou nevymáchanou tlamu a makej. Zkrátka si představte Ricka Rubina a víte.

Kolik nám jich v metalovém světě dnes zbylo? Hmm, podívejme se. Colin Richardson. Velká jistota, hecíř, co je v neustálém zápřahu, a vzhledem ke svému portfoliu i snadno identifikovatelné, a proto i hojně vyhledávané jméno v bookletu, které si umí vždy pohlídat hutný sound a poctivě odvádí svůj standard, byť už příliš nepřekvapuje. Kdo dál? Nick Raskulinecz. Zřejmě nejprogresivnější z aktuálních producentských jmen, každou kapelu se snaží posunout novým směrem, v mainstreamu je vyhledáván ambicioznějšími umělci a výsledek je obvykle fenomenální. Pokračujeme. Greg Fidelman. Umělci glorifikovaný, posluchači spíše nenáviděný zvukař, jehož kontroverzní otisk na "Death Magnetic" pod koly loudness war dodnes budí fanoušky Metallicy ze spaní. Skutečnost, že ho jeho tvrdá práce dostala až k produkci desek superhvězdného trojlístku Metallica (a je nutno poznamenat, že v případě "Hardwired" si svou reputaci výrazně vylepšil), Slayer a Slipknot mu už ale nikdo nikdy nevezme. A pak ten poslední. Kevin Churko. V současnosti zřejmě nejvyhledávanější jméno amerického mainstreamového rocku, které do světa chrlí jeden platinami ověnčený hit za druhým. A právě o tak trochu vyčůraném - jo, tohle bylo hodně levný - Kevinovi si dnes něco málo povíme. Teda.. ještě mě napadl Jarek Šimek, ale to třeba příště. Drž hubu, Jarku, dneska prostě ne.

Kevin boi - tvrdě maká na další cover verzi

Zapomeňte na mnohdy vylhané tiskovky nebo na silácká prohlášení v rozhovorech. Ani prodejní čísla už v době masivního rozvoje streamingu a všemožných přepočtů nelze brát tak vážně jako kdysi. V USA je hlavním hybatelem dění na scéně pořád rádio. Ano, tenhle pro mnohé archaický a přežitý nástroj rozhoduje za oceánem stále o úspěchu a neúspěchu většiny kapel současného rocku a přiměřeně stravitelného metalu (nemyšleno pejorativně). Stanete-li se miláčkem tamních rádií, získáte silnou vyjednávací pozici ve vztahu s promotéry, což se rovná větší a prestižnější tour i lepší festivalové sloty. Easy. Říká se tomu active rock, formát jako takový vznikl v 90. letech a přísedící rádia se specializují na aktuální rock/metalovou tvorbu v kombinaci s osvědčenými klasikami z minulosti. Ty nejpopulárnější kapely dneška pak zvládnou během týdne i přes 2000 protočení svých singlů napříč desítkami zaregistrovaných active rockových stanic napříč USA.

Novodobým králem tohoto rybníčku je právě producent Kevin Churko. Člověk, v jehož stáji dlouhodobě parkují úspěšní harcovníci jako Disturbed, Five Finger Death Punch, In This Moment nebo Hellyeah - zkrátka kapely, které se těm zmíněným dvěma tisícovkám rádiových spinů svými singly pravidelně blíží. Vstupem do Churkova klubu si zkrátka kupuješ úspěch, zároveň ale ztrácíš svou vlastní tvář a integritu. Tedy... zrovna moderní rock z USA nikdy nebyl etalonem svébytnosti, rozdíly mezi jednotlivými kapelami se pod Churkovou taktovkou ale nadále stírají.

Kevin boi + Disturbed + Hellyeah

Churkova produkce má obecně několik signifikatních znaků - 1) chytře dokáže rozpoznat, na jakou tematickou strunu mají jím produkované desky hrát, tedy co v zámořské společnosti aktuálně nejvíce rezonuje - přitom ale samozřejmě nesmí jít o žádné přehnaně kontroverzní téma, co by třeba vyloučilo určitý prvek množiny 2) cover verze jsou lacinou a maximálně pragmatickou cestou k úspěchu a obvykle musejí být vydávány jako singly, 3) každá deska musí mít minimálně jednu sladkobolnou tryznu, co chytne za srdíčko i toho největšího bručouna, 4) funkční model se nemění, a tak se pro jistotu ve výrobě nesahá absolutně na nic (a to včetně jednotného ladění kytar či zvuku bicích). Když jsem se loni bavil s kytaristou Hellyeah Tomem Maxwellem, říkal mi, že je Churko nyní už v podstatě plnohodnotným členem jeho kapely. Tohle tvrzení asi nelze rozporovat, protože kapely produkované Churkem opravdu znějí, jako by v nich působil jeden společný muzikant a bohužel i jeden společný leader.

Pojďme si uvést aktuální - a teď už modelový - příklad. Bad Wolves se zhruba před rokem ohlásili metalové obci vysekanou groove/metalcore jízdou "Learn To Live", na první singnální útočícím hitem, co tě instantně profackuje a jemuž lze vyčítat fakt máloco. Asi tři měsíce zpátky pak navázali s o něco progresivnějším kusem "Toast to the Ghost" - songem, který kombinuje frenetické blast beats s djentem načuchlou rytmikou a přechází v závěrečné, stylově nechutné peklíčko. Tímhle dobývat americká rádia? Bravo!


Jenže zhruba tou dobou se kolem kapely, vzhledem k její příslušnosti k labelu Eleven Seven, nejspíš začal motat náš geroj Kevin. Ve zkratce: Nikoho asi nepřekvapí, že Bad Wolves aktuálně bodují cover verzí kultovní skladby "Zombie" od The Cranberries, která už je mimochodem v TOP10 americké active rock chart a velmi pravděpodobně během příštích týdnů půjde na úplný vrchol. Že produkoval Churko přitom, tuším, není ani nikde veřejně uváděno. Jeho produkce už bohužel mluví sama za sebe a je nyní v takové fázi sterility, že ji i průměrně znalý posluchač, co muziku smaží na sluchátkách od rákosky, dokáže během několika málo sekund dokonale rozklíčovat. Poslechněte si například zvuk bicích. Churkovy kapely už roky nehrají na šroťák, ale na dutý krabice. Chudák John Boecklin (ex-DevilDriver), kdysi supernova bubenické scény s jednou z nejrychlejších dvojšlapek vůbec. Dnes obyčejný statista, co je pod vlivem studiové magie Churka prakticky nerozeznatelný od současných výkonů Vinnieho Paula. Ostuda.

Song jako takový je přitom docela pěknou pietou a lze mu vyčítat jenom máloco. Formálně to vlastně, až na ten otravnej zvuk, pořád šlape. Jenom kdyby to nebylo všechno tak vzorcově jasný, tak předem daný a tak očekávatelný. Kevin Churko není špatný či netalentovaný producent. Jeho výsledky ostatně mluví samy za sebe a o práci má postaráno na mnoho dalších let dopředu. Právě to by ho ale mělo zásadněji inspirovat k dalšímu vývoji a snaze posouvat dál nejen sebe, ale hlavně své svěřence, na něž má v téhle fázi své kariéry nepopiratelný vliv. Stejně jako totiž posledních pár let stagnuje tento rodák z Kanady, netečně přešlapují na místě i kapely jemu svěřené. Dokonalý hitmaker a stroj, jehož muzika ale začala absolutně postrádat duši. Snad se, pokud jím ještě není, nestane v nadcházejících letech smutným apoštolem moderního rocku.

P.S.: Ten poslední černobílej cover Disturbed mě pěkně vysírá i v roce 2018.

První dojmy: Machine Head - Catharsis

Když Robb Flynn v roce 2016 rezolutně vystoupil proti hanebnému chování Phila Anselma na vzpomínkové akci Dimebash, možná sám netušil, do jaké špíny se to vlastně namočil. Otázka přiznaného či latentního náckovství je v současnosti za oceánem nesmírně polarizující téma, které půli společnost ve dví a přinesla horké chvilky i mnohem větším autoritám (Donalde, vidím vás!), než je samotný Flynn. Ten byl každopádně konfrontován s mohutným vzdorem celé jedné části metalové komunity, která Anselmův výstup akceptovala coby omluvitelný a Flynna od té doby považuje za nepřítele číslo jedna - veřejného ubulence, co si své bolístky z dětství léčí slabošsky skrze Youtube na velikém a mocném Philovi. Netřeba asi říkat, že Flynnův albový protiútok byl jenom otázkou času.

Okamžik nastal. Je rok 2018, Machine Head vydávají kontroverzní desku "Catharsis" a heslo je jediné: Robb Flynn proti zbytku světa.

Což je zároveň i hlavní problém "Catharsis".


Machine Head jsou schopni skládat opulentní metalové kompozice - to všichni víme a o tom už nás nemusejí přesvědčovat. Možná právě proto se tentokrát rozhodli vydat zcela jinou, formálně okleštěnější cestou, která - tipuju - měla nechat více vyniknout poselství, jehož tíživosti se Flynn tak silně potřeboval zbavit. A právě v této rovině "Catharsis" selhává nejvíc. Píseň "Bastards" měla být tepajícím srdcem celé nahrávky, jeho středobodem a hlavním odkazem. Mohl to být největší prostředník, jaký kdy ultrapravičáci, NRA a Trump viděli. Místo toho jde o vychtěnou, zaměnitelnou a místy, troufám si tvrdit, až pateticky znějící variaci Machine Head na Dropkick Murphys. Velká škoda a promarněná příležitost. "Bastards" ale není jediným příkladem. V předání zprávy posluchači Flynn bohužel selhává takřka na všech frontách a "Catharsis" je přehlídkou texařských klišé nebývalých rozměrů - takových, až to člověka občas vyloženě ruší od soustředěnějšího poslechu. Fakt, že album začíná mačo hláškou "Fuck the world!", která je edgy asi jako dvanáctiletý chlapec, co na důkaz vzdoru zruší své předplatné magazínu ABC, je tak nějak všeříkající. Na druhou stranu... možná dobře. Předtím, než vám lyrická lobotomie skladeb "California Bleeding" a "Triple Beam", kde mimochodem Flynn dost okatě vykrádá King 810, profackuje xicht, přijde podobný varovný ukazováček vždy k duhu.

Proč tedy v konečném verdiktu svítí tři hvězdičky? Inu, Machine Head jsou zruční řemeslníci, Robb Flynn pořád ty chytlavé melodie umí a, ač tentokrát upozaděn, Phil Demmel je definitivně to nejlepší, co kariéru Machine Head kdy mohlo potkat. Jejich chemie šlape na jedničku i tentokrát, a i když je těch erektivních kytarových harmonií na "Catharsis" o poznání méně, čistě po hudební stránce lze desce - až na těch pár zrecyklovaných riffů - fakticky vytýkat jen pramálo. Emocemi a melodií nadopovaná titulní skladba budiž důkazem. Velmi dobře funguje i frenetický otvírák "Volatile", ne nepodobný arzenálu Slipknot, nebo rozložitý a postupně vypointovaný osmiminutový kolos "Heavy Lies The Crown", který by si svůj flek s přehledem uhájil třeba i na desce "Locust". Jsou zkrátka věci, elementy a postupy, s nimiž Machine Head umí pracovat jako nikdo jiný a naštěstí se jich dočkáme i na "Catharsis".


Tohle zkrátka není žádný kolosální fail z ranku Suicide Silence, jak se mnohdy snaží naznačovat odpůrci Robba Flynna i část zahraničního tisku. Tohle jsou Machine Head, kteří se rozhodli utrhnout ze řetězu a nerespektovat už žádná pravidla. A nějak takhle by Machine Head nejspíš zněli, kdyby album "Supercharger" z roku 2001 epochálně nepropadlo, a kapela tak mohla o pár let později dokončit svůj nu-metalový triptych. Nové album tak je, stějně jako desky "The Burning Red" a "Supercharger", o polaritě. Stejně jako ony má spoustu cringeworthy momentů, ale taky pořádnou dávku solidních bangerů, co budou na koncertech trhat omítku. V roce 2018 akorát do mixu započítejte vždy skvělého Phila Demmela, nepovedenou politickou angažovanost a místy až frustrující texty. Voilà, "Catharsis" je na světě.

Impéria jsou stavěna proto, aby se mohla rozpadat. Věta, jež provázela triumfální desku "Through the Ashes of Empires" z roku 2003, jako by ilustrovala celou, vzlety a pády mohutně lemovanou kariéru Machine Head. Ve světě Machine Head je zkrátka jistota vágní a nicotný pojem, a možná právě proto jsou i po pětadvaceti letech na scéně, a dnes už devíti vydaných albech, pořád natolik sledováníhodným tělesem. S "Catharsis" to bohužel úplně nevyšlo. Vůbec ale nepochybujte o skutečnosti, že Machine Head v sobě pořád mají minimálně jednu thrashovou velejízdu. A že na ni možná ani nebudeme muset dlouho čekat.

P.S.: Pípnutí kytar je tam i tentokrát, takže je to klasická deska Machine Head. Konec diskuze.