Hudba: Sledujte, jak maminy sledují metal

Asi každý znáte ten pocit, kdy se pokoušíte své matce vysvětlit, že to, co zrovna posloucháte, není výsledek něčího vyměšování, ale vysoce sofistikované intelektuální poselství, které je akorát zaobaleno v trochu ostřejším vokálním projevu. Prostě záležitost pro opravdové gurmány. Něco jako Eva a Smažek pro vaše babičky.

Server The Daily Disruption nyní rozjel svůj nový seriál, v němž nechá partičku dam v přechodu sledovat vybrané metalové videoklipy, které pak samozřejmě musí náležitě okomentovat a na závěr i ohodnotit. Netřeba snad dodávat, že video, kde parta distingovaných starších žen rozebírá vybrané slovní obraty typu "Suck my fuck", musí být boží.

První díl seriálu "Moms on Metal" sledujte zde:

Své mamince to raději nepouštěte

Hudba: Linkin Park pořád nenašli ztracenou formu

Původně jsem chtěl rozjet další ze svých plamenných a politicky nekorektních projevů. Jenomže Linkin Park mají v mém srdci pořád speciální místo (přivedli mě k rocku, od nějž to je k metalu už jenom pár krůčků), a tak se pouze kratičce zamyslím nad tím, co se mi v průběhu poslechu níže přiložené skladby "A Light That Never Comes" honilo hlavou.

Linkin Park nejsou vizionáři. Nikdy neuměli posunout hranice svého stylu dál, než už byly v minulosti někým definovány. Dokud si kapela tento fakt neuvědomí a pořád se bude snažit uměle navazovat na každou právě probíhající vlnu, jejich prodeje budou i nadále vykazovat tuto alarmující tendenci:

Hybrid Theory - 24,000,000
Meteora - 16,000,000
Minutes to Midnight - 8,000,000
A Thousand Suns - 2,500,000
Living Things - 2,000,000

Tak drastický propad nemá nic společného se současným stavem hudebního průmyslu, internetovými piráty, a dokonce ani s paní, co má právo tady sedět. Je to číselné převedení toho, že cesta, kterou se Linkin Park necelou dekádu zpět vydali, jednoduše nemá smysl. Zaslepenci si o jejich progresivitě můžou kecat ještě dalších sto let, zbytku už snad došlo, že tady něco smrdí. Teď už jenom čekat, kdy to dojde i samotné kapele. Kdybych si chtěl skutečně rýpnout, snad bych i napsal, že se nedivím, proč Chester stále více inklinuje k Stone Temple Pilots. Vlastně jsem už to řekl. Damn!

Jejich nový singl streamujte zde:

Hudba: Halestorm vydají EP coverů. Budou na něm i Daft Punk

Halestorm byste měli poslouchat minimálně ze dvou důvodů:

1) Hrají výborný moderní rock
2) Lzzy Hale je sexy dračice...

... která navíc fenomenálně zpívá. Dokonce tak skvěle, že ji renomované magazíny s oblibou přirovnávají k legendární Litě Ford. Kapela nyní potvrdila vydání druhého EP předělávek, které do nás pod názvem ‘ReAniMated 2.0: The CoVeRs eP’ napumpuje 15. října tyto skladby:

1. ‘Dissident Aggressor’ (původně od Judas Priest)
2. ‘Get Lucky’ (původně od Daft Punk)
3. ‘Shoot To Thrill’ (původně od AC/DC)
4. ‘Hell Is For Children’ (původně od Pat Benatar)
5.‘Gold Dust Woman’ (původně od Fleetwood Mac)
6. ‘1996’ (původně od Marilyn Manson)


Daft Punk a Marilyn Manson v podání tohoto hlasu?

Hudba: Novou desku Annihilator si nikdo nekupuje

Annihilator se svou novinkou 'Feast' tvrdě zaútočili na americké hudební řetěžce, když se jejich čtrnácté řadovky v USA za první týden na trhu prodalo masivních 800 kusů! Číslo je to tak kulervoucí, že se díky němu album nekvalifikovalo ani do žádného prodejního žebříčku, z něhož by bylo jasné, na kolikáté příčce vlastně album debutovalo.

Při uvážení, že mají Spojené státy americké zhruba 312 milionů obyvatel, dojdeme rychle (Start -> příslušenství -> kalkulačka) k závěru, že novou desku kanadské thrashové legendy si koupil zhruba jeden z čtyř set tisíc Američanů!

Ale legrácky stranou. Číslo je to opravdu mizerné a drtivá většina tamních fanoušků Annihilator, kterých v USA určitě není 800, má počínaje dneškem povinnost vycházet z domu pouze proto, aby si začala zvykat na pobyt v uličkách kanálů. Tak zahambující výsledek jejich stahování a neochoty vyplácnou za hudební placku pár doláčů je.

Obyčejně nad otázkou stahování/kupování alb nelamentuju, pokud bylo ale nové album Annihilator i na amerických metalových pirate serverech v době svého vydání na předních pozicích "kradenosti", je tady po této blamáži očividně něco špatně.

Jenom doplním, že například v Německu, které je klasicky baštou Annihilator, album debutovalo na velmi solidní 20. pozici prodejního žebříčku.

Hudba: Nové album Satyricon nejspíš nasere hodně lidí

Satyricon se nám opět snažili namluvit před vydáním svého nového eponymního alba, že půjde o něco přelomového, esenciálního, hvězd se dotýkajícího a z pekla čerpajícího. Zkrátka klasický kolovrátek, jímž musí každá pořádná kapela obalit své nové album. Recenzi očekávejte v nejbližší době, dnes jsem zde kvůli zveřejnění lyric videa k písni "Phoenix", která celkem trefně zachycuje, kam se Satyricon tentokrát posunuli.

Neposunuli se totiž vlastně nikam. Akorát ještě více popustili uzdu svým black n' rollovými choutkám, což hodně lidí asi pěkně nasere. Osobně jsem s touto polohou kapely nikdy neměl výraznější problém, takže tentokrát výjimečně s nespokojeným hlasem lidu držet basu nebudu. "Phoenix" je totiž vcelku pěkná skladba, jejímž jediným problémem v očích mnoha posluchačů bude zřejmě to, že má s black metalem společného asi tolik, co Miley Cyrus s hudební soudností. A to je u black metalové kapely, přiznávám, vcelku háček.

Lyric video "Phoenix" streamujte zde:

Co čumíš, chceš jednu do zubů?

Film: Recenze: Lords of Salem

Po úžasně dynamickém a strhujícím chase-thrilleru Vyvrženci pekla bych nečekal, že někdy něco takového napíšu, ale... Rob Zombie by se měl držet už jenom muziky. Vyšeptalý filmař se pokusil natočit svůj zatím nejartovější snímek vůbec a pohled na něj skutečně bolí.

Rádiová diskžokejka Heidi (hádejte, kdo v Robových filmech asi může hrát hlavní ženskou roli) obdrží hypnotickou nahrávku, která značí jediné - návrat Satana uctívajících čarodějnic, jež v Salemu chtějí po letech vykonat další sabat, aby tak pomstily památku svých padlých předkyň z dob inkvizice. Časem se pochopitelně ukáže, že Heidi má s celým procesem víc společného, než by asi sama chtěla.

Film je zbytečně dlouhý, což není využito ve prospěch gradace atmosféry, nýbrž k obsahově naprosto nic neříkajícím scénám, které nemají na formování příběhu žádný vliv. Když sledujeme minutu nahý zadek Zombieho ženy, je to ještě vcelku fajn podívaná, když podobným způsobem musíte observovat povislé pyramidy sedmdesátileté ženy, začnete si říkat, že tady skutečně něco není v pořádku. Pokud tedy netrpíte skrytými gerontofilními sklony - v takovém případě si nejspíš budete rochnit. Premisa scénáře zkrátka není příliš nosná a Zombie není natolik zručný filmař, aby i s jednoduchým příběhem dokázal pracovat zajímavě na stopáži přesahující hodinu a půl.

Je libo čaj? Nebo naše bradavky?

Postavy jsou charakterově prázdné, ploché a předvídatelné. Jedinou podstatou jejich existence na plátně je to, aby je později někdo (ne)efektivně odstranil, což obyčejně funguje v případech, kdy si k jednotlivým hrdinům dokážete vytvořit nějaký vztah. Asi jste už pochopili, že tohle fakt není zmíněný případ. Většinu času sledujete alternativně stylizovanou (a tentokrát vrcholně nesympatickou) Zombieho ženu, jejího houmlesáckého kamaráda a černocha, který tam je, protože je černoch.

Společně se tyto entity prodírají hodinou a půl vrcholně bizarního a rádoby psychedelického slepence nesourodých scén, jejichž divácký přesah funguje asi jenom tak, že při sledování snímku začnete přemítat nad tím, kolik drog může filmový štáb zkonzumovat během příprav jednoho celovečeráku. V úvodu se ještě objevují pokusy o budování atmosféry skrze pár klišoidních hororových berliček (někdo stojí v místnosti, hudba začne burácet a vy se leknete). Časem se však i tyto snahy o hororový nádech vytrácejí a konec už pro jistotu rezignuje na jakoukoliv soudnost a vizi úplně.

Dům tisíce mrtvol nabízel aspoň fragmenty ujeté zábavy a pár ikonických hororových momentů. Dokonce i u stupidního Halloweenu II jste se mohli konejšit tím, že jde pouze o remake, a Rob se něčemu takovému upsal jenom na základě vidiny tučného honoráře. Tady musíte čelit kruté realitě. Rob Zombie stojí tváří v tvář filmařskému dnu.

P.S.: Samotná Zombieho skladba "Lords of Salem" vás na ploše tří minut dokáže zabavit líp než celý stejnojmenný film. Smutné.

Hodnocení: 3/10

Hudba: Motörhead mají obálku je-jedno-kolikáté desky

Nadpis rozhodně není myšlen pejorativně, vždyť kdo by mohl mít nerad legendární partu okolo Lemmyho Kilmistera. Jenom mě prostě už přestalo bavit jednotlivé desky počítat a zrovna Motörhead jsou kapelou, která ví, kde je jí dobře, a proto hraje vlastně pořád to samé, což v jejich případě znamená to, co od nich chce každý slyšet. Kdo chce s každým albem slyšet absolutní progresi, může jít o dům dál. Kdo má chuť na nový kus klasiky, jedenadvacátá deska Motörhead (hah, nakonec jsem se dopočítal) mu nabídne následující track list:

01. Heartbreaker
02. Coup De Grace
03. Lost Woman Blues
04. End Of Time
05. Do You Believe
06. Death Machine
07. Dust And Glass
08. Going To Mexico
09. Silence When You Speak To Me
10. Crying Shame
11. Queen Of The Damned
12. Knife
13. Keep Your Powder Dry
14. Paralyzed