METALOVÝ HATECLUB #20: TUZEMSKÉ WEBY O METALU

Když mi bylo asi 14, 15 nebo 16, žil jsem v bláhové představě. Vysnil jsem si, že založím a povedu největší metalovej web u nás. Jo, mělo se to jmenovat Rockmetal.cz (cenu za originalitu získává...), fungovat na fakt vysokejch standardech a obsahovat fičury jako třeba krajně promyšlenej systém diskuzí, interaktivní hodnocení čtenářů, na základě toho pak žebříčky top desek roku, dekády, všech dob a podobně. Prostě ráj pro všechny máničky a rockové nadšence. Jenže... jenže to nějak technicky selhalo, jak už to tak bejvá, protože jedinej člověk, na nějž jsem se kdy moh fakt spolehnout, jsem já sám. A proto jsem pak taky na všechny nespolehlivé ajťáky, progiše a další fušéry hodil nemilosrdnej výtrus a rozhodl se vydat na sólo dráhu. Což dělám doteď. 

Vo tom ale vlastně ani mluvit nechci. Byl to jenom takovej oslí můstek k tomu, že i já měl kdysi tendence zakládat komplexní metalovou sajtu, kde sice na jednom místě najdete úplně všechno, zároveň ale bude tak rutinní a názorově prázdná, až běda. Přesně tak dnes vidím drtivou většinu tuzemskejch webů o metalu - a muzice obecně. Taková bezpečná a sterilní oáza ničeho, kde se bezbřeze papouškuje jeden a ten samej prefabrikát, kde mladí nadšenci do zemdlení překládají metalové newsy ze zahraničních webů, aby pak zjistili, že už je před nimi přeložilo dalších 18 jejich kolegů, kde vás Jarda z Prdelákova informuje o tom, kolik procent teda dá nové desce Metallicy, přičemž nakonec zakotví někde na čísle 78,6 %, což je jako kurva zajímavý, že za užití jakejch vzorců a aritmetickejch kulišáren asi k tak exaktnímu číslu přišel, a kde vás v neposlední řadě zasypou tunou tiskovejch zpráv o tom, že legendární kapela Traktor vydala nejsilnější desku své kariéry a klukům z Harleje se daří jako nikdy předtím, a proto teď pojedou prestižní turné pro kravínech a prasečincích napříč Rumunskem.

Tím si nechci hrát na haura a říkat, že to dělaj všichni špatně. Je tady spousta šikovnejch lidí a dravejch psavců, od nichž si tu a tam rád přečtu recku, článek nebo... chtěl jsem říct zamyšlení... jenže právě to se u nás moc nenosí. Tupá novinářská rutina tady dává zle na frak snaze prezentovat svůj názor - byť odvážný, byť možná mylný. Jo, asi jsem vejtaha a možná sebestřednej kokot, vždycky mi ale šlo o to, aby měl například tenhle seriál článků - krom humorného podtónu, ostřejšího výraziva a trochu uvolněnější stylizace - taky přesah. Jo, přesah. To bude asi to slovo, co celou dobu hledám. Že tahle povídání nikdy nekončí nicneříkajícím "oni jsou kokoti", ale přesah hledajícím "oni jsou kokoti, protože... a nemuseli by být, kdyby...". 

Jde zkrátka o to, že české metalové weby tvoří jeden uniformní vesmír, kde je zatraceně složité najít jednu hvězdičku, jíž byste se měli držet, protože kamkoliv přijdete, čeká vás de facto porce téhož. Recenze od lidí, u nichž zatím netušíte, proč by vás měli zajímat. Novinky o věcech, které jste na Facebooku z anglického originálu četli už před hodinou. A reporty z koncertů, co vás akorát naserou, protože jste tam zase nebyli. Vyvolá-li tenhle hateclub řetězovou reakci rozzuřenejch webmasterů a redaktorů hájících si svoje teritorium, budiž to první krůček za podnětnější metalové psaní u nás.

Fakt nevím, co si myslet o novém singlu Metallicy

Z nové Metallicy mám ambivalentní pocity.

Teď, když jsem se vám pochlubil novým slovíčkem, jehož správnej význam jsem studoval poslední tři hodiny a doteď vlastně netuším, co přesně znamená, můžeme kolektivně zavřít ty výkladové slovníky a pustit se do menší rozborky nového singlu Metallicy. Ten mě totiž žene do maličko prekérní situace.

Já pořád nevím, co si o něm sakra myslet. Čelo se mi rosí, v noci kvůli tomu oka nezamhouřím a žiju v bolestivé tenzi. A stejně pořád netuším. Moje dojmy z Hardwired už pěknejch pár dní lavírujou mezi dvěma mantinely:

a) Metallica je zase pěkně syrová a dělá poctivej, agresivní thrash. Lars Ulrik už nemlátí do popelnic. Má to jenom tři minuty, takže to nestihne nudit.


b) Zní to jako trošku špinavější slepenec demáčů z Death Magnetic. Je to dost sterilní a hrané na jistotu. Má to jenom tři minuty, aby to nestihlo nudit.

Tyhle dvě protichůdné tendence ve mě pořád rostou a jedna druhou urputně mlátí po hlavě s každým poslechem. Obyčejně je to přitom docela snadná věc - líbí/nelíbí - touhle easy metodikou dokážu během pár minut degustace roztřídit v podstatě jakoukoliv novinku. Jenže nová Metallica, to je panečku jinej případ.

No nic, tohle nerozhodnu. Je to na vás: Musíte hlasovat v anketě vpravo nahoře!

Kterak jsem na Brutalu konečně potkal Angelu z Arch Enemy

Kdo čte můj blogísek už nějakej pátek, dobře ví, že jsem si na modrovlasou bohyni z Německa dělal zálusk už od tý doby, kdy mi konečně sestoupla obě varlata a já se začal cítit jako opravdovej muž. Což bylo zhruba letos v lednu. Naplněn testosteronem a s plným šourkem jsem tedy o pár měsíců později vyrazil na Brutal Assault, kde se schylovalo k vpravdě historickému setkání: Korej měl potkat svou životní lásku a po vzoru Borata ji odchytit do zásnubního pytle. Takovej byl plán.

Co vám budu povídat. Úplně to letos neklaplo. Chyběl ale jenom zatracenej kousek!

Původně jsem chtěl z Brutalu sepisovat obsáhlej report, pak mi ale došlo, že si z celého fesťáku vlastně moc nepamatuju. Před očima jsem měl po celou dobu trvání Brutalu totiž modro a šel si za svym. Vrcholem byl pro mne samozřejmě den, kdy hráli Arch Enemy (už nevím, kterej v pořadí to byl), k nimž jsem se, v domnění, že mě ti kucí pak dotáhnou přímo k Angele, nutně potřeboval infiltrovat.

A to se povedlo!

Sice jsem za to zaplatil veškerými úsporami a musel aplikovat pokročilé vyjednávací metody...

Já: Můžu tam jít?
Sekurity: Ne
Já: Prosím
Sekurity: Ne
Já: Prosím
Sekurity: Ne
Já: Prosím
Sekurity: Když tě tam pustím, zavřeš už hubu?

... ale nakonec to klaplo a já byl uvnitř! V útrobách Brutalu pak vznikla tahle památná fotka:

Běžnej smrtelník by radostí ospamoval svoje sociální sítě, utřel slzičky štěstí a šel zpátky chlastat. Já ale mířil výš - mnohem výš - chtěl jsem až do modrého nebe. A to vám říkám, nakonec moc nechybělo a k tomu dotyku sliznic by fakt došlo. Mí nově nabytí kámoši z Arch Enemy mě totiž fakt nasměrovali až do samotné backstage, kde se tou dobou prej Angela pohybovala, protože se nám chuděra drobátko styděla a nechtěla vystavovat svoje útulné tělíčko hladovejm pohledům břídilů, co poslední půlrok beztak strávili masturbací nad jejími fotkami (takže úplnej opak mě, že jo). Dokonce ji nesměl ani nikdo fotit!

Abych to zkrátil, po vstupu do backstage jsem Angelu opravdu spatřil. A skrze přísedící ilustraci můžete posoudit, jak málo chybělo k tomu, aby se jednomu bezvýznamnému blogerovi splnil jeho sen:

A tady vidíte, drazí přátelé, jak tenká hranice mnohdy stojí mezi životem bohéma a nekonečnou torturou v údolí zmařenejch přání. Jo, osud dokáže být pěknej pes. Tak třeba za rok.

Korn vydali novej singl. Kořeny ani bábu pod kořenem ale nehledejte

Korn před pár dny vydali novej singl, kterej jste už určitě všichni slyšeli. Zase tím strhli lavinu diskuzních přestřelek na téma starejch dobrejch časů a jestli se teda fakt vrátili k původnímu zvuku, nebo to pořád nejsou ti originální Korn, co sveřepě chrčeli, podlazeně buráceli a vokálně tonuli v depkách nejhrubšího zrna. Tahle debata se přitom periodicky opakuje zhruba co dva roky. Tedy pokaždé, když Korn dovalí novou desku.

Ne, ani novej singl neznamená návrat ke kořenům. A abych řekl pravdu, je to jenom dobře. Těch neustálejch žbleptů a obsesí zavilejch fans, dost nepochopitelně toužících po recyklaci starých nahrávek, totiž fakt nechápu. Jestli chcete kořeny, jděte si třeba lehnout támhle ke Zdeně a bojujte s ní o holej život...


... ale nedělejte z kapel otroky svejch lacinejch ideí o tom, jak má a nemá vypadat jejich progres. Jasně, každej miluje debut Korn, to ale neznamená, že mají usazení padesátníci zkoušet karikovat svoje výkony a postoje z dob, kdy balancovali někde na pomezí existencionalismu a pojídání vlastních zvratek z hajzlu.

I přes tuhle zjevnou, a zcela pochopitelnou, genezi jsou ale noví Korn pořád draví. A dost mě baví. Kapela tady svou historii neopisuje, naopak se jí chytře inspiruje a nabaluje tyhle prvky na to lepší, co nabídla poslední řadovka The Paradigm Shift. Kytary zní mohutněji než kdy dřív, Jonathan si po letech zaštěkal a hlavně se Korn vyvarovali vlažného rozjezdu minulého alba, jehož předvojem byla absolutně mdlá a vyčpělá elektropopina Never Never. Zatím prostě jasnej palec nahoru.


No, mimoto jsem taky moc rád, že se Korn s novou deskou vracejí k labelu Roadrunner Records, kterej po letech paběrkování v područí Warner Music snad konečně chytá druhej dech (před pár týdny podepsali třeba Motionless In White). Jo, je to docela blbost, ale tenhle label tak nějak formoval moje dětství a vůbec vztah k heavy muzice, takže za něj budu navždy srdnatě bojovat.

Minimálně stejně srdnatě, jako dneska spamuje kujón Aleš svůj Facebook.

Aleši, ty vole.

REPORT: Aerodrome Festival byl moc cool, vraceči lístků jsou dementi

Hádám, že report z Aerodromu už stihlo zveřejnit všech (asi) 5.000 lidí, co tam onoho středečního večera přišlo nostalgicky vzpomínat (převážně muži 25+) i vlhnout pod nánosem aktuálních trendů (převážně dívky 15+), a to včetně sekuriťáků, uklízeček (65+) a ohřívačů klobás. Nuže, někdo musí bejt vždycky poslední, a když jsem to já, platí zlaté pravidlo: to nejlepší nakonec.

Chtěl bych tedy začít tím, že první kapelu, jíž byli žánroví chameleoni Zebrahead, jsem neviděl, jelikož si můj doprovod dával na čas. To víte, ženy. Jsou to roztomilá a útulná stvoření, dokud na ně nemusíte čekat hodinu před halou jako poslední vágus, netrpělivě každejch pět sekund kontrolovat čas na mobilu a dušovat se, že jí to tentokrát jako fakt dáte sežrat. Nedal jsem.

Dále bych chtěl pokračovat tím, že druhou kapelu, jíž byli punkoví veteráni Bad Religion, jsem taktéž neviděl, jelikož si můj doprovod potřeboval pozdní příchod vynahradit konzumací známého nealko pitíčka pro lidi, co nepřestávaj lovit, a já, jakožto známej netrhač part a trhač něčeho jiného, jsem samozřejmě milerád asistoval. Jsem prostě srdcař.

Pojďme už ale k samotnému dění na pódiu. Na úvod bych se rád z plnejch plic vysmál do tváře všem demonstrativním vracečům lístků, kteří proměnili po přesunu Aerodromu do holešovické Tipsport Areny sociální sítě v slzavé údolí: Hahahahahah!

Jak jsem predikoval v hejtklubu, všechno bylo samozřejmě naprosto v pohodě a s pořádáním jednodenního festivalu (on to v podstatě ani festival nebyl) v uzavřeném prostoru může mít problém fakt jenom notorickej prskal a plačka. Oficiálně.

Třetí kapelou večera, a první, kterou jsem měl možnost vidět, byli Billy Talent. Mám ty kluky z Kanady vcelku rád, že bych se ale pasoval do role pravověrného fanouška, to fakt ne-e, a tak mě během koncertu dost překvapilo, že znám v podstatě kompletní porfolio jejich největších hitovek, což je schopnost, na kterou bych si ještě před halou rozhodně nevsadil. Síla chlastu je holt podmanivá. Když jsme u toho porfolia hitovek, zároveň to byla vlastně kompletní náplň jejich setlistu, takže jsem to odzpíval tak nějak komplet. Pohoda.

Přestávka na hajzl. Pár lidí mě tam divně vočumuje. Nevim, jestli jde o fanoušky blogu, nebo random úchyláky, co nacházej potěchu ve stalkingu lidí, kteří právě močí. Asi novej trend.

Pojďme na Bring Me The Horizon - kapelu, kterou je teď strašně cool hejtovat, poněvadž začala nahrávat hitovou tvorbu a nevěnuje se rozvíjení splaškové produkce první desky. Ano, řek jsem to. Bring Me The Horizon hráli v podstatě pouze songy z posledních dvou desek, i to vám něco poví o uměleckém směřování a místech, kde se aktuálně kapela cítí jako doma. Staromilci a deathcoristé, co neznaj Setlist.fm a na koncík šli v domnění, že dostanou sveřepou divočinu z poloviny minulé dekády, hořce litovali. Já se teda dost bavil. Jasně, Oliver Sykes působí v live formátu - mírně řečeno - rozpačitě, rozhodně to ale není taková trága, jakou slibovala loňská videa, kde jel regulérně na playback. Pódium maj navíc kucí epesní a podmanivé a z těch barviček člověk málem vysral duhu. 

Pokud Bring Me The Horizon dokazovali, jak daleko lze zahodit vlastní minulost, Korn svůj stroj času kalibrovali úplně jiným směrem. Hádáte správně, tady se hrálo na strunky nostalgie a kapela mohutně vyvolávala doby, kdy nu metal ohýbal celej hudební průmysl. Je to maličko škoda, vždyť Korn od té doby nahráli kvanta desek, z nichž žádná sice nedosahuje kvalit rané tvorby, každá ale ukrývá hned několik singlů, které rozhodně zaznít mohly. Z posledních pěti desek tak Korn nakonec zahráli jenom jeden (!) song. Dle mého až ostudná sázka na jistotu a - možná i - nedůvěra ve vlastní novinky. Zároveň Korn neodpustím absenci vousaté klasiky ADIDAS, kvůli níž jsem nasadil i přísedící tříproužkovou mikinu. Tenhle meta-humor a odkaz pro skutečně skalní fans bohužel nevyšel. Jonathane, jste vobyčejní fušeři!

Jinak jsou ale Korn zkušení harcovníci, kteří uměj i ty ohrané vály do lidí napumpovat s takovou vervou a přesvědčením, že pod pódiem prostě vždycky najdete nemilosrdnej kotel a nad nedostatky se zamýšlíte až po skončení samotné show. Přesně takovej průběh měl i Aerodrome. Žádné kecy, žádné experimenty - dáme jim, proč přišli, a hybaj domů. Povedlo se.

Aerodrome festival byl zkrátka v pohodě, vše běželo dle harmonogramu, kapely podávaly standardní až nadstandardní výkony a otravní vraceči lístků jsou dementi.

P.S.: Fotky jsem profesionálně ukrad zde.

Rock Am Ring skončil předčasně. Natočí o tom Hovna reportáž?

Můžu se vám svěřit s něčím intimním? Vždyť je to vlastně můj blog, že jo, tak co bych nemoh. Eh.

Snad tuhle zpověď nečtou učitelky ze základky, říct to ale prostě musim.

Přiznávám, že jsem na základní škole několikrát sabotoval docházku, páč jsem zůstal ve svém pokojíčku a tam zběsile masturboval sosal prďáckou rychlostí 7kb/s videa z festivalu Rock Am Ring. Za den jsem zmákl obvykle tak dvě, měl z toho ultimátně erektivní pocity a opakovaně si je pak přehrával až do chvíle, kdy jsem znal každičkou sekundu a nejmenší nuanci. Jo, mám pocit, že dnešní Youtube mládež asi totálně netuší, o čem že to grandpa korej povídá, ale co už.

Rock Am Ring je každopádně srdcovka. A ačkoliv mi jeho hudební dramaturgie nebyla nikdy tak blízká, jako třeba sestavy Downloadu nebo Hellfestu, díky precizním livestreamům a každoroční tuně obrazového materiálu mám tenhle fesťák fakt rád.

Proto mě zle píchlo u srdečního svalu, když dnes ráno zpravodajské servery začaly referovat o předčasném ukončení tohoto ročníku, který - stejně jako ten loňský - mohutně sužovala nepřízeň počasí. V pátek bylo na následky zasažení bleskem ošetřeno přes 80 lidí, několik s vážnými zraněními. Včera bouřilo opět a předpověď na dnešek nebyla o nic lepší. Autority proto zasáhly a necelou stovku tisíc rokerů nemilosrdně poslaly domů. Smolík!

Celá věc má ale ještě jednu rovinu: Rock Am Ring se po mnoha a mnoha letech loni přesunul ze závodního okruhu Nürburgring na starou vojenskou základnu v Mendigu, načež začala příroda ukazovat pořadatelům mohutnej prostředník. Já teda nemám přehled o kompletní historii Rock Am Ringu, k předčasnému ukončení ale došlo snad úplně poprvé - a loni k tomu taky nebylo daleko, zatímco předtím šlo roky všechno jako po másle. Náhoda? Nemyslím si.

Svou konspirační teorii jsem proto expresně odeslal redakci TV Hovna, jejíž reakce zněla...

Ok, takže hotovo. Teď se ještě můžete kouknout na to nejdůležitější, co první (a zároveň poslední) dva dny Rock Am Ringu letos přinesly:

Amon Amarth

Breaking Benjmain

Billy Talent

Deftones

Killswitch Engage

Disturbed

Volbeat

Tenacious D

METALOVÝ HATECLUB #19: DISTURBED A TEN JEJICH COVER

Disturbed mám rád. Deklaruju to hnedka úvodem, páč jsem už několikrát hořce zakusil, kterak chutná pocit absolutního nepochopení, kdy 4 odstavce poctivě budujete pointu, snažíte se argumentovat, nestřílet do vzduchu planej hejt a v komentářích to pak stejně nakoupíte od lecjaké lopaty, co vás veřejně vyhlásí za prachsprostého závistivce či pozornostichtivého kokota.

Disturbed mám rád, jenže mě poslední dobou docela sejří.

Disturbed před coverem - foť to takhle nakřivo, ať nejde vidět, že je tu pár stovek lidí

Nejsem kumštýř a na place zkušebny se cítím svěží asi jako Roman Skamene s Aťkou Janouškovou v čele basketbalového týmu, tak nějak si ale dokážu představit, že do ní muzikanti většinou nelezou s ušlechtilou ideou tvořit klasická díla Beethovenova ražení, ani dekonstruovat podstatu hudby jako Radiohead. Mnohem častěji mají jednoduchou potřebu seberealizace, chtějí záminku pro svoje prokalené noci nebo prostě jenom toužej z hlavy dostat těch pár nápadů, co jim onehdá ve sprše přišly děsně cool.

A když pak z té lopoty ve studiu zacinká nějakej stříbrňák, holky vlhnou za ušima a překupníci nestíhaj dealovat vaše lístky? Paráda, vždyť jde o sen každého muzikanta!

Problém nastává tehdy, když zpoza sukcesu vehementně čouhá vychcanost a kalkul, kterej navíc stojí na tak chatrnejch základech, až nejste s to akceptovat, že mu jdou lidi tupě naproti, a máte chuť tenhle protest vykřičet do celého světa. Disturbed vydali zhruba před rokem desku, o níž říkám, že je vcelku fajn, a druhým dechem dodávám, že nebýt coveru The Sound of Silence, dneska si na ni nevzpomene ani moje máma, která mi jinak doslovně cituje moje protiargumenty ze dne 29. srpna 1998. Album se prodávalo zhruba s třetinovým propadem k předchůdci, vlastní klipovej arsenál (The Vengeful One, The Light) lavíroval v mantinelech jednotek milionů views a hlavně museli Disturbed vyklidit pozici halové kapely, protože se jejich první comebackové koncerty nedařilo lidem moc dobře prodat.


Tyhle výsledky samozřejmě zalarmovaly připosrané autority z vydavatelství (nebo samotnou kapelu?) a ty se pak jaly konat činy, na něž neměly koule v období před vydáním desky - postavit její kompletní promo na jediné, navíc čórnuté skladbě.

Obecně fakt nejsem fanoušek kapel, co si pomník staví na práci někoho jiného. Na vrchol tě má sakra dokopat tvoje dřina, tvoje nápady a tvůj repertoár. Disturbed neukázali prostředník žánrovým klišé, ani si netroufli předělat trochu míň známej song nebo v prachu zapomnění utopenej bizár. Vzali naprosto funkční a za oceánem po generace tradovanou klasiku, maličko ji nablejskali, obalili tunou patosu a odeslali expresní zásilkou vstříc po ubulenejch tryznách toužícímu mainstreamu. A to je vše, milí přátelé. Vychtěně poetické, obsahově prázdné, leč formálně dokonalé (David Draiman zpívá nejvyšší ligu), a proto úspěšné. Jenže: Má tohle stačit?

Většině fans zjevně jo a kdo ví, třeba ani nemám pravdu. Vím jenom to, že kdykoliv tenhle temně maskovanej cukrkandl slyším, dělá se mi vyrážka v ohanbí, páč jej považuji za, ehm, sladkobolnou pičovinu. Sorry.

Disturbed po coveru - foť to všechno, máme tuny novejch fans!

METALOVÝ HATECLUB #18: DEMONSTRATIVNÍ VRACEČI LÍSTKŮ

Mezi metalisty a koncerty funguje zvláštní symbióza, která není jinejm žánrům úplně vlastní. Zatímco běžnej popík na koncíky háže výkal a z letargie ho probere až reklamní masáž, kdy se přešívaná důchodkyně Madonna na každém rohu lascivně hrabe v rozkroku a upozorňuje ho, že mu za 7 tisíc kaček v OuTůčku tuze ráda ukáže svoje koule bradavky, kovanej rocker tenhle popud vůbec nepotřebuje a o koncertu své oblíbené kapely ví většinou sotva pár minut po jeho zveřejnění - pokud teda není zrovna v hospodě, to jde pak všechno stranou.

Zkrátka jsem měl až donedávna pocit, že je tady posvátnej pakt mezi kapelou, která ti přijede oblažit tělo i duši, a divákem, co si svejch hrdinů váží a když už jednou doma ženě a dětem oznámí, že ho nemaj čekat s večeří, protože jde běhat s uhrovitou omladinou kolečka v circle pitu, tak to taky udělá, páč je prostě tvrdej chlapák a ne nějaká zhýčkaná plačka. Taky to možná bude tím, že i já sám jsem vždycky považoval účast na koncertech svejch srdcovek za otázku osobní cti a dodnes mám v živé paměti, kterak jsem učitelkám posílal depeše, ať se mnou na té pololetce jakože vůbec nepočítaj, poněvadž házení řepou má vždycky přednost.

Jenže... něco se očividně změnilo. Poprvé jsem na to narazil v souvislosti s tak trochu kontroverzním spojením Axl/DC, které odstartovalo lavinu podrážděnejch reakcí a zaplnilo aukční servery prodejci vstupenek. Oukej, říkal jsem si. AC/DC se k Brianovi zachovali dost macešsky a hromada skalních fans prostě tyhle veletoče nevydejchalo. Nechme stranou fakt, že spousta lidí zase jenom potřebovalo na Facebooku vyvětrat veřejně svoje frustrace a cítit se aspoň na chvíli důležitými. Fakt to nechme stranou. Dělejte, že jsem to vůbec nenapsal. Prosím. Ehm.

To ale nebylo všechno. O pár dní později oznámili lidi, co makaj na Aerodrome Festivalu, že se akce nebude konat pod širákem, ale půjdeme hezky do přítmí té boudy, kde kdysi plácala do puku Sparta a teď se tam děje kdovíco. Pro mě osobně naprosto vedlejší informace, nad níž dumám asi stejně, jako když si vybírám, co za omáčku si dám k hranclím nebo jakou barvu spoďárů ráno upřednostním (striktně vylučuju akorát hnědou). A hle: Demonstrativní vraceči lístků se na organizátory zle obořili a začali svoje lupení nabízet na všechny světové strany, protože přesun jednodenní akce do haly je hrozivě pobuřující a neakceptovatelnej. Už jenom čekám, až někdo z těch lumenů vytvoří novou stránku Zastřešené koncerty v ČR nechceme.

Kurva, jdu snad na Korn, a když už mám rád Korn, tak mám rád Korn a je mi u řiti, jestli je uvidím na louce, půjdu do haly nebo přijedou zahrát na pražskej bánhof, kde je jako bonus za lahváče doprovodí na foukačku random houmlesák. Místo toho, abych ze sebe dělal na Facebooku teatrálního ubulence a dožadoval se náhrady vstupného, tam prostě půjdu, užiju si muziku a udělám v kotli řádnej bordel. Brzo by se totiž mohlo stát, že nám tady kohorta otravnejch křiklounů začne vyhrožovat vrácením lístků, jakmile koncert přesunou ze sedmé na osmou večerní. A toho já se teda dožít fakt nechci.

Five Finger Death Punch žaluje vlastní vydavatelství, protože zpěvák moc chlastá

Chlast je docela svinstvo. Jasně, zažijete s ním spoustu půvabnejch dobrodružství a málokterá sexy historka začíná tím, že jste někde žrali salát, daň za nezřízenou dráhu opilce dokáže bejt ale zatraceně vysoká. Aktuálně s tímhle zjištěním zápolí třeba Five Finger Death Punch, které jsem tady před pár měsíci prozíravě vyhejtil za jejich podezřele sterilní výkony a měl jsem tehdy, světě, div se, samozřejmě pravdu.

Ivan Moody je prostě notorik. A i přes svoje zjevné charisma a hlasové schopnosti aktuálně táhne kapelu ke dnu.

Ale zpátky k samotné žalobě. Label Prospect Park udal svou vlastní kapelu za to, že nevydává desky dle předem smluvených podmínek, respektive je vydává příliš rychle - důvodem má být právě Moodyho závislost na návykových látkách (rozuměj pitíčko) a snaha kapely vyrejžovat ze své solidně rozjeté kariéry maximum, dokud jejich zpěváka démon alkoholu nepohltí úplně.

Váš dealer krabicových vín

Celé znění žaloby si můžete přečíst tady. Obsahuje i vyloženě komické momenty - třeba když vydavatelství přiznává, že už si na zvuk Five Finger Death Punch stěžují i samotná rádia, jež hodnotí nové singly kapely jako vyčpělé a požadují větší kreativitu jednotlivých členů.

Což je mimochodem přesně to, co jsem tady několikrát vyčítal poslední desce Got Your Six, která zní jako kompilát nevydanejch demáčů z desky The Wrong Side of Heaven Vol 2, která zní zase jako kompilát nevydanejch demáčů z The Wrong Side of Heaven Vol 1. Nehledě na fakt, že když už na vás začínaj donášet i korporátní nekňubové z rádií, víte, že jste docela v hajzlu.

Najednou to všechno dává dokonalej smysl, no ne?

Tenhle příběh každopádně moc veselej není. Moodyho nedávná nezdůvodněná (proč asi) hospitalizace FFDP stála lukrativní turné s Black Sabbath po Austrálii. Loni jej zase kapela musela uprostřed koncertu v Memphisu nechat samotného na pódiu, protože byl - tadá! - vylitej pod obraz. Pak kvůli domácímu násilí požádala o rozvod jeho žena, pak jeho sestra přiznala, že má její brácha soudní zákaz se k ní přibližovat, a pak... pak už snad nemám ani chuť pokračovat. Prostě bída.

Snad to dá Ivánek nějak dohromady. Chlast je totiž dobrej sluha, ale móóóc špatnej pán. Víme?

5 důvodů, proč Axl v AC/DC dává smysl

Nejsem dement. Nebo si to o sobě aspoň občas myslím. Takže si tady nebudu hrát na zaslepeného apologetu aktuální situace v AC/DC a dělat, že se vlastně nic neděje. Každej s trochou soudnosti tak nějak cítí, že to muzikanti okolo Anguse Younga měli zabalit přesně ve chvíli, kdy jim Brian Johnson oznámil, že by v jeho podání klasická hláška "I can't hear you, make some noise!" nabyla během koncertů obludně reálného charakteru.

Jenže AC/DC jedou dál a nezměním to já, vy a už vůbec ne ta rozvášněná kohorta studentů vysoké školy života na Facebooku. Pojďme tedy společně zkusit v nastalé situaci najít pár důvodů, proč by angažování Axla Rose nemuselo být úplné fiasko.

Tenhle člověk je teď všude

Axl je ve formě

Psal jsem o tom něco málo už v komentáři k prvním comebackovým shows Guns N Roses a musím to zopakovat. Axl Rose zní aktuálně nejlíp - minimálně - za posledních 10 let. Pravda, možná to má co do činění s faktem, že teď celé koncerty prosedí a může se plně věnovat zpěvu, i tak je ale vokální posun oproti několika uplynulým sezónám enormní. Kdo říká, že je Axl vyčpělej, asi posledních pár týdnů nesleduje internety. Nebo vše jenom záměrně ignoruje.

Kdo jinej?

A koho byste jako vybrali vy? Když na to přijde a srovnáte se s faktem, že je Brian Johnson prostě minulostí, poměr kvalita/věhlas/profit hovoří jednoznačně pro Axla. Sladké řečičky o bezbřehé lásce k fanouškům stranou, karavanu AC/DC teď potáhne kupředu hlavně vidina další škváry, a proto si jejich management nemohl dovolit sázku na neznámou kartu. Jo, diskuzní bijci vás budou sice přesvědčovat, že by spíš než Axla radši na pódiu přivítali nějakého úplného zelenáče, já ale moc dobře vím, že by pak prskali úplně stejně. Svou frustraci z necitlivého chování kapely k Johnsonovi (která je na místě) by totiž namířili proti komukoliv (a to už na místě není).

Speciální událost

Ať už s volbou AC/DC vnitřně souzníte, nebo ne, o skutečnosti, že tohle spojení bude přepisovat rockové anály, snad nemusíme vůbec diskutovat. Setká se tady jedna z největších kapel světa a legendární zpěvák, kterej je i přes svou zjevnou problémovost pořád obrovským tahákem. Říct mi někdo ještě pár měsíců zpátky, že v roce 2016 budou Guns N' Roses zase vyprodávat staďáky se Slashem v sestavě a Axl si tu a tam odskočí zahrát s Angusem Youngem, preventivně bych mu nařídil tuplovanej klystýr. Jenže je to tak!

Axl je fanoušek

Nuže, nebudeme si tady povídat báchorky o tom, kterak dobrák Axl podstupuje celou tuhle štaci jenom pro svoje šlechetné srdíčko. Kdepak, taky Rose má určitě slušnou motivaci v podobě několika bonusovejch míčů na kontě. Nikdo ale na druhou stranu nemůže Axla obviňovat z toho, že by byl jenom po zlaťácích lačnící přivandrovalec, co v sobě najednou objevil lásku k AC/DC. Guns N' Roses hráli covery svých australských idolů v podstatě od úplného počátku kariéry, tedy v době, kdy polovina lidí, co teď vehementně spílá Axlovi, plavala tátovi v šourku.

Hejtři jsou dementi

Naprosto nejdůležitější argument ze všech. Aby bylo jasno: Mně je vcelku šumák, jak k celé téhle věci kdo přistupuje. Každej má právo na svůj názor, takže se jednotlivé úsudky logicky v lecčems liší. Jde spíš o formu, jakou se někteří lidi rozhodli svoji frustraci vyjádřit. Když pak vidím ty zástupy Lojzů z Prdelákova, co je už nebaví hrát kapesní kulečník, jak jdou tapetovat diskuze na prestižních stránkách typu Najde se 50.000 fanoušků metalu svými výroky ve stylu "AC/DC už si nikdy nepustím" nebo "Axl Rose je smažka", případně teatrálně - a samože se zapnutým capslockem - obejdou snad celej českej internet, aby všechny přesvědčili, že jako fakt prodávaj ty lístky, vlastně mám z celého komba AXL/DC o to větší radost. Ač je kritika AC/DC v kauze Johnson na místě, dětinské výroky některých totiž zase jednou zašly až příliš daleko na to, aby je člověk mohl nečinně přehlížet.

Reunion Guns N Roses je podle všeho dost boží

Já to říkal, já to říkal, já to říkal. A říkal jsem už, že jsem to říkal? Zatímco internetová armáda všeznalejch disskutérů odstřelila reunion Guns N Roses ještě dřív, než k němu vůbec došlo, my modří jsme moc dobře věděli, že tahle věc může vedle totálního fiaska dopadnout taky grandiózním úspěchem.

Nu a zatím to vypadá, že možnost bé je správně. Pravda, doteď kucí odehráli jenom 3 koncerty, obecný konsenzus ale ještě pár týdnů zpátky pracoval s předpokladem, že touhle dobou budou Guns už zase rozklížení a smát se jim bude celej rockovej svět. A ono je to přesně naopak - nejenže se Slash a Axl ještě nestihli poškorpit, ale jejich koncerty vypadají a hlavně znějí přesně tak, jak si jejich fanoušci (včetně mě) představovali ve svých nočních polucích. Prostě paráda.

Takže máme na pódiu Slashe, kterej je prostě božan a jehož stage presence byla vždy unikátní, dále tam máme Duffa, kterej je prostě Duff a bez něhož by to nebylo vončo, no a hlavně tam máme Axla, kterej zní nejlíp za poslední dekádu (dvacetisekundovej ryk odpalující Welcome To The Jungle dává dokonce vzpomenout na jeho vrcholnou formu), což čekal po vyloženě tragickejch posledních letech fakt málokdo. Když pak tuhle trojku navíc přijde na pódium podpořit starej kámoš Sebastian Bach, máte pocit, že jste zpátky v ranejch devadesátkách.

Půvabné přitom je, že i jinak krajně nehostinné prostředí trollů v diskuzích na Blabbermouthu - nebo jiných, podobně stylizovaných stránkách - rázem opatrně přiznává omyl, či rovnou pěje chválu.

Takže přehrávejte videa níže a modlete se za schopného promotéra, kterej tenhle kolos přitáhne k nám. Nikdy totiž nevíte, kdy Axlovi zase jebne.

A pokud jebne, taky dobře. Rock má být nebezpečnej a s Guns aspoň nikdy nebyla nuda.

Tečka.

METALOVÝ HATECLUB #17: HUSTÍ SATANISTI, CO SE POSÍRAJ Z KŘESŤANSKEJCH SVÁTKŮ

Já vím, ten přehnaně stylizovanej cynik musí taky zhejtit snad úplně všechno, ale... nic se nebojte, nechci tady stařecky mentorovat o podivnosti těchhle křesťanskejch tradic, ani vášnivě volat po odpovědi na otázku, proč je tak vehemetně slaví lidi, kteří se považujou za kované ateisty a do kostela vlezou jenom v případě, že je tam maminka dotáhne za flígr. Realita je totiž taková, že další záminka k nezřízenému chlastání bodne vždycky a řezat holky po zadku pletenou náhražkou penisu taky nezní moc úchylně. No, vlastně to zní úchylněji než cokoliv, co jsem dneska slyšel (a to jsem slyšel důchodkyně z vedlejšího baráku řešit jelita, co teď maj na zadnici - sick!), ale to necháme na jindy.

Slav si, co chceš. Pámbů je mi svědkem, že to mám naprosto u díry. Jenom si, prosím, zkus svou image stavět v nějakém kontextu. Buďto seš kovanej černokněžník, kterej si myslí, že po přečtení Satanské bible je z něj fakt temnej zlosyn a všechny okolo pak automaticky prudí psaním patetickejch statusů o zániku světa pod nadvládou Antikrista, nebo máš prostě rád veselá vajíčka, zajíčky a těch pár dní na konci března sereš duhu. Tyhle věci zkrátka navzájem dost drhnou, a pokud to nechápeš, nejspíš seš jenom prachobyčejnej komediant, co rád inhaluje vlastní prdy a přetvářku.

Čumte, hoši! Pentagram!

A to mě maličko sere. Mám pocit, že všechny ty obrácené kříže, pentagramy a další ikonografie satanáše dnes zmutovaly v naprosto vyprázdněnej symbol vzdoru k jakési autoritě, která vlastně ani neexistuje. Jako když si malí floutci ještě pár roků zpátky malovali do sešitů anarchistická Áčka pokaždé, když si plivli na chodník a žádnej dospělák jim za to nemajznul pohlavek. Fakt drsní hoši. Nic ti prostě na čelo nenapíše slovo pozér větším písmem, než když si celej rok buduješ image vnitřními démony stíhaného nihilisty, co na fotkách zmučeně kouká do země a nosí výhradně hadry od Killstaru, abys pak všem rozjuchaně vinšoval veselé a klidné prožití největších křesťanských svátků v roce, případně se to na poslední chvíli ještě snažil kamuflovat zmatenými kecy o vítání jara, ale u toho do sebe bezskrupulózně futroval beránka.

Prostě tady máme generaci falešníků, kterým je jedno, co dělají, hlavně když to sype lajky a pár falešnejch chvil slávy v komunitě jejich vrstevníků. A že jejich chování dává asi stejnej smysl jako:

- Jako bych se celej rok snažil analyzovat myšlení Hegela s Kantem a pak si šel předplatit Blesk.
- Jako bych o sobě říkal, že jsem gurmet, ale pak si pustil Barrandov a vařil podle Babicy.
- Jako bych říkal, že rozumím politice, a potom sdílel Pitomiovy videoblogy.
- Jako bych toužil po maximální informovanosti, ale četl jenom Novinky.
- Jako bych fandil tomuhle blogu, ale nemiloval hateclub.

Snad chápete.

Proč je nenávidím? 

- POZÉÉÉÉÉÉÉŘI!

Dá se s tím něco dělat?

- Říkat jim nahlas, že jsou to... POZÉÉÉÉÉÉÉŘI!

METALOVÝ HATECLUB #16: INTENZIVNÍ CHLASTÁNÍ PŘED KONCERTEM

Víte, s chlastem je to jako se ženskýma: Život s nimi je těžkej, život bez nich by ale stál úplně za hovno. A tak není divu, že má spousta Čechů a Čečenek s alkoholem zatraceně intimní pouto - vedle psaní oslavnejch komentářů na Facebook Jardy Jágra a skupování kuchařek retardovaného Ládíka Hrušků je to dokonce takovej náš národní sport. Lijeme to do sebe, když máme radost, lijeme to do sebe, když nás souží smutek, a lijeme to do sebe, i když aktuálně necítíme vůbec nic, páč je lepší s jedním oroseným vočumovat holky v hospodě, než si doma osaměle honit konzoli. Asi proto nikoho nepřekvapí, že je v té naší malebně zaprděné kotlině vrcholovej alkoholismus důležitou součástí kulturního vyžití - metalové koncerty nevyjímaje.

Jenže tady přichází kámen úrazu. Občas se vám totiž stane, že se v rámci předkoncertní zábavy vylijete jako totální hovado, přičemž tady nemluvím o přespolních tancovačkách, kde se podobnej scénář tak nějak očekává, ale o vašich vysněných koncertech, během nichž jste stav blížící se kómatu fakt zažít nechtěli. Jsou to přesně ty večery, které jste zevrubně plánovali dlouhé týdny dopředu, načrtli jste detailní plán jejich průběhu a vaše konzumace alkoholu měla skončit někde u třetího píva, zatímco v reálu si velkolepě jedete panáky vodky ještě než celá věc vůbec začne a těsně po jejím skončení - pokud jste už vůbec při smyslech - svého chování haura těžce litujete.

Tohle nechceš...

Já vím, pro většinu z vás to bude nejspíš šok, ale taky jsem podobnou trampotu už párkrát zažil. Nejbolestivější to bylo asi v případě sedm let starého koncertu Slipknot v Ostravě, kterej si sice jakž takž pamatuju, když ale půlku koncertního setlistu své nejmilovanější kapely strávíte uvažováním, jestli své žaludeční šťávy hodíte na zem nebo jimi voplesknete nebohé duše v okruhu několika metrů, je to vcelku prekérní situace. Nakonec jsem to zvládl se ctí a koncert byl vlastně docela fajn, moje svědomí mi pak ale ještě pěkných pár tejdnů dávalo dost vehementně najevo, že to mohlo být ještě mnohem lepší a že jsem to zkrátka totálně prosral.

Ač to tak nevypadá, chlastání před koncertem je zkrátka složitá alchymie. Je potřeba natrénovat, vyladit formu, určit si taktiku a samozřejmě doufat v špetku toho alkáčskýho štěstíčka. Nebo prostě jenom nebýt notorickej dobytek, co každého kolegu s lahví tvrdého bere jako svého po letech nalezeného bratra a střízlivě zvolenou taktiku "dám si jeden kousek na žížu" brzy promění v "dám si jich šest, protože kurva párty hard". Nadšení z dobře odvedeného kalení je totiž značně pomíjivé a absence vzpomínek dokáže s odstupem slušně nasrat. Za volant a před pódium zkrátka s rozumem, přátelé.

Proč je nenávidím? 

- Protože mě nutí chlastat. Já bych to sám v životě nepožil! V životě!

Dá se s tím něco dělat?

- Chodit místo rockovejch koncertů na turnaje v sudoku.

METALOVÝ HATECLUB #15: KDYŽ OBLÍBENÁ KAPELA NENAPLNÍ SVŮJ POTENCIÁL

Když mi bylo 15, poprvé jsem okusil víno z krabice a od té doby už nebylo nic jako předtím. Ne, počkat, to je drobátko jinej příběh. Zkusme to ještě jednou: Když mi bylo 15, dostal se mi pod čumák projekt Roadrunner United, kde jsem poprvé zaregistroval, tehdy sotva plnoletého, Matta Heafyho. Mohl jsem mu závidět, že zatímco já se v patnácti snažil mermomocí, a samozřejmě naprosto bez úspěchu, dostat k dívčím rodidlům, kolem něj v té době už kroužilo celé talentové oddělení labelu Roadrunner Records (a nejspíš se k rodidlům dostával denně). Na nevraživost ale nebyl čas, jeho Trivium mi dokonale učarovali a zrodila se veliká láska, trvající dodnes.

Ale zpět do - pro mě - bezstarostné poloviny minulé dekády. Trivium v roce 2005 vydali svůj metalcore manifest "Ascendancy" a tvrdě rocková veřejnost jim z fleku ležela u nohou. Ještě rok zpátky o nich vědělo jen pár osvícenců z Floridy, najednou hráli na největších evropských fesťácích (zažili jste snad během posledních 10 let kapelu, co by jeden rok na Download Festivalu hrála ve 12 odpo a hned ten další coby přímej support Metallicy?), začínali kolem sebe šířit pozitivní šuškandu a zvláštní zalíbení v nich našla hlavně britská média, která se urputně předháněla v extaticky vystříkaných titulkách typu "Objevili jsme další Metallicu" nebo "Nástupci Iron Maiden z Floridy" - prostě klasická mediální masáž, která ale v případě Trivium nabrala mimořádně masivních rozměrů a koncem roku už bylo tak nějak očividné, že si na sebe kucí raným úspěchem upletli ohromnej bič.

Říct, že si z toho Trivium nadělali do textilu a tvrdě selhali, by bylo možná až moc příšné. Fakta jsou nicméně taková, že levelu zmiňovaných legend nikdy ani zdaleka nedosáhli. Ano, samozřejmě mají kariéru, o níž by si 99 % usoplenejch kids, co vezmou poprvé místo pinďoura do ruky kytaru, mohlo nechat jenom zdát, jenže i to je někdy málo. A jako to vím já, s jistotou vám tady povídám, že to moc dobře ví i Matt Heafy. Ten Matt Heafy, kterej i ve svých třiceti chodí na kytarové lekce, páč mu prostě nestačí, že už na střední hrál líp než o generaci starší hráči - on potřebuje znát i evoluci nástroje od roku 2500 př. n. l. a 246 rozličných technik navinutí strun, které mu budou v praxi sice úplně k hovnu, ale bez jejich znalosti by v noci zkrátka nespočinul. Maličko šílenec. Maličko šprt. Maličko workoholik, co fetuje touhu po preciznosti.


Kdepak, tenhle člověk cestu za absolutní spokojeností nevzdá nikdy, a proto ho musí moc bolet, když na současné turné jeho kapely, která mimochodem podporuje už sedmou studiovku, chodí v americkejch vidlákovech slabé tři stovky lidí. Rodná hrouda zůstává pro Trivium vůbec prokletým územím. Možná Amíci prostě ztratili vkus. A možná za to může jinak kvitovaná snaha kapely o neustálej hudební progres: Zatímco fanoušci vidí změny rádi, pro americká rocková rádia (v USA jde o zatraceně důležitou platformu) je hudba Trivium asi až příliš nečitelná, a tak jí ani nevěnují pozornost. Prostě pecháček.

Desky přibývají, kvalita kolísá a z Trivium už jsou třicátníci. Ten vysněnej Olymp, na nějž měli dle prognostiků vylézt už před drahnými roky, je ale pořád nějak v nedohlednu. Vlastně mám nepříjemnej pocit, že se postupem času spíš vzdaluje, a to nikdy není pěkná vizitka. Ne pro kapelu, která měla být další Metallicou nebo Iron Maiden. Ne pro kapelu Matta Heafyho, kterého status quo sere minimálně stejně jako mě.

Proč je nenávidím? 

- Nenávidím metalové časáky, co nebohé muzikanty souží touhou po senzaci! Je to všechno jejich vina!

Dá se s tím něco dělat?

- Kupovat desky Trivium, i když třeba budou stát za hovno. Ehm.

ODHALENÍ: Kdo bude novým zpěvákem AC/DC? Tady je seznam kandidátů!

AC/DC jsou bez zpěváka. Teda minimálně pro pár nadcházejících měsíců, které Brian Johnson věnuje rekonvalescenci zdemolovaného sluchového aparátu. Korejsky Blog proto do ulic vyslal svůj jednočlenný zpravodajský tým, aby zjistil, kdo připadá v úvahu jako potenciální náhrada. Zjištění jsou to vpravdě šokující.

Oliviér z Bring Me The Horizon

Proč by to mohlo vyjít: Protože každej rozumnej člověk vidí, že už toho má Oliviér v Bring Me The Horizon tak akorát. Že chce hrát jednoduchou muziku od srdíčka. Že už ho nebaví ždímat kalhotky nadrženejch hot osmnáctek, zatímco se staří pardálové z AC/DC věnují ryzímu umění, jako jsou třeba koncerty pro zájezdy seniorů nebo reklamy na Prostenal.

Proč to asi nevyjde: Protože nám Oliviér začal maličko hipsteřit a živé zpívání už není nic pro něj. Vlastně už nejspíš nesvede zpívat ani ve studiu. Skutečnost, že dokázal i v tomhle stavu nahrát s Bring Me The Horizon nové album, je vedle sestřelení dvojčat a otázky, kdo kurva posílá každý rok Lucce Vondráčkové tolik hlasů do Slavíka, největší záhadou moderní doby.

Oli vyhlíží novou příležitost. Snad u toho nebude muset zpívat.

Angela z Arch Enemy

Proč by to mohlo vyjít: Angela dělá vše pro emancipaci žen v metalu a hrdě bojuje proti sexistickým prasákům, co se denně kochají jemnou estetikou jejích ňadýrek, představují si nebeskou modř v místech, kam církevní hodnostáři pouštějí jenom jóóó nadané ministranty, a... ok, kde jsem to byl? No, pokud chce Angela skutečně držet zástavu něžného pohlaví v tvrdé muzice, výš než do AC/DC už se nedostane!

Proč to asi nevyjde: Jak už určitě víte vy i já, Angela má v létě tohoto roku důležité povinnosti - musí se dostavit na festival Brutal Assault, kde se jí pokusím odchytit do svého zásnubního pytle. Tuto techniku schvaluje deset nebezpečných psychopatů z deseti. A taky Borat.

Veeeery nice!

Phil Anselmo z... úřadu práce?

Proč by to mohlo vyjít: Ačkoliv jsem superkapele anSSelmík, která měla spojit tři nejvýraznější persóny krajně pravicové scény posledních let, predikoval velkolepou budoucnost, nakonec to jaksi neklaplo. Phil je tedy pořád bez práce a kšeft v AC/DC by rozhodně ocenil. Za něco ty hektolitry BÍLÉHO vína (hahaha, chápete? BÍLÉHO!? hahaha!) nakupovat musí, no ne?

Proč to asi nevyjde: AC/DC už jednoho Phila ve své sestavě měli. Jmenoval se Phillip Hugh Norman Witschke Rudzevecuis (to jsem si nevymyslel) a nedávno ho vyhodili, protože doma pod polštářem schovával asi 23 tisíc tun drog a pár lidem vyhrožoval zabitím. Zkrátka to vypadá, že co Phil, to milej a úplně vyrovnanej chlapík.

Pořád čekáme na první koncert téhle legendy.

Corey Taylor ze Slipknot

Nejčastější otázka posledních měsíců v metalovém světě zní: Co si o tom myslí Corey Taylor?

Corey Taylor se už nevyjadřuje pouze k sobě samému a své kapele, ale i k ostatním muzikantům, k celé metalové scéně, k jejím podžánrům, k rasismu v metalu, k rasismu mimo metal, k rasismu na Slovensku, k rasismu v USA, k rasistickému Trumpovi, k orientačním běhům metalistů v šatech po babičce a tak vůbec.

Je to prostě rozený rétor, kterej půl dne prokecá o útrapách světa a večer jde dělat muziku pro svých 1548 kapel. Takže to není tak, že by AC/DC Taylora nechtěli, ale Taylor nechce AC/DC, a pokud ho budete srát, povypráví vám story o tom, co si myslí o spekulacích, že ho korej na korejsky blogu označil za nového frontmana AC/DC, načež to já budu muset zase celé překládat pro svoje druhé stránky, a dostanu se tak do časoprostorové spirály v červí díře, kde bydlí asi i Taylor, jinak by nebyl schopnej kecat o tolika věcech najednou. Takže klid.

Coreyho výraz, když se ho 5 minut nezeptáte na jeho názor.

Jolanda z EZO.tv

Proč by to mohlo vyjít: Korpulentní dáma, co má srdíčko na dlani a v hlavě vypatlátor kříženej s Google překladačem, kterej jí brání sestavit jednu souvislou větu, aniž by u toho nezněla jako retardovanej jukebox. Jo, pokud by chtěli AC/DC ukázat, že jsou pořád kapelou lidu a záleží jim i na dobrém soužití s menšinami, tohle je jejich člověk! Jolanda by se navíc stala prvním slavným rockerem z Rumunska.

Proč to asi nevyjde: Ač je Jolanda ženou učenlivou a během posledního půlroku absolvovala například tvrdej rekvalifikační kurz věštby budoucnosti z pubického ochlupení napadeného filckama, Jolandina angličtina pořád nedosáhla úrovně, jakou by si AC/DC nejspíš představovali. Její ostentativní potřeba lidem neustále dokazovat, že "je cigánka, protože je bílá a její rodiče byli taky bílí" by na koncertech asi taky moc nefungovala.

A koho byste chtěli vidět na postu nového zpěváka AC/DC vy?

Tragédie: Angela z Arch Enemy se bojí lidí. Co bude korej dělat?

Nebudu vám lhát, nikdy jsem nebyl úplně zarytej fanboy té německé bloncky, co v Arch Enemy hulákala předtím (jmenovala se Gerhard, tuším). Jo, schovávala v hrdle pořádnou brusku (a dodnes mám tušák, že schovávala možná i něco jiného) a pár hitovek mělo švunk, ale že bych po nocích meditoval ve společnosti strejdy Googlu a nenasytně lustroval její fotografie, to teda ne-e. Prostě Němka. To je diagnóza. Řeknu Němka a mám jasno:

Německá kráska tě chce!

Ale pak se něco změnilo. Arch Enemy totiž s novou zpěvačkou vydali album, kde není jenom pár hitovek, co maj švunk, neeeeee... vona tam ta hitovka není vůbec žádná! Což je ale vlastně úplně šumák, poněvadž se teď kapela může na promo fotkách holedbat modrovlasou bohyní Angelou, do níž jsem se poté, co mi takhle veřejně vyznala lásku, beznadějně zamiloval:

Povzbuzen touto novinou a s vědomím, že letos velmi pravděpodobně <začátek placené reklamy>coby reportér největšího metalového obchodu v Česku</konec placené reklamy> zavítám na jedenadvacátej ročník Brutal Assaultu, kde s Andělkou dost možná pořídím velmi intimní interview, jsem začal obvolávat kamarády a pomalu chystat veselku.

Pak si ale jednoho dne otevřu internety a co nezjistím? Andělka se prej zdráhá kontaktu s ostatními lidmi! "Dost lidí asi překvapí, že trpím sociální fobií. Pokaždé, když musím někoho potkat, je to pro mě skutečný boj, což je docela smutné, když se s lidmi ve své práci potkávám prakticky denně. A víte, co je zvláštní? Než jsem začala koncertovat, vůbec jsem tyhle problémy neměla. Když jsem na pódiu, je mi to jedno, může být kolem mě deset lidí a může jich tam být klidně i milión. Když jsem ale mimo stage, počítám lidi, dávám si pozor, kde ostatní stojí a jak daleko jsou ode mě. Pokud bych se před vámi někdy xichtila, není to proto, že jsem kráva, ale protože se vás bojím."

Nuže, dobrá - odcházím sledovat film Borat a trénovat techniku odchytu kořisti do zásnubního pytle. Něco mi říká, že v létě bude veselo!

Kanye West je ještě větší idiot, než jsme doufali

Kanye West mě baví. Baví mě křišťálově čistá bizarnost jeho světa, jeho neskutečně prdelatá a totálně vymaštěná žena (nedávno vydala knihu selfíček) nebo srandovní jména jejich dítek, kterým se ve škole určitě nebude nikdo smát, protože Severozápad pro holku a Svatý Západ pro kluka je dneska už přece úplně v normálu. Ačkoliv, jejich táta se jmenuje Káně Západní, takže co mě to vůbec překvapuje, že jo.

Zprvu mi to celé připadalo jako čistá parodie, pak jsem měl chvíli pocit, že jde možná o docela promyšlenou sebeironii, nakonec ale zvítězilo duševní prozření a souznění s faktem, že je Káně zkrátka prototyp sebestředného kokota, kterej úplně ztratil kontakt s reálným světem (něco jako Gene Simmons, co teď prodává masku svojeho make-upu za 1000 (!!) dolarů, ale ještě víc na drogách).

Káně teď zase víří vody internetu, protože se jeho Twitter vyšvihl co do bizarnosti někam na úroveň Kolotoč, a stal se tak důkazem, že podivnej obsah můžete tvořit i bez účasti Pavla Poulíčka nebo Slávka Boury s Markétou Majerovou (sick!).

- Tady chce od majitele Facebooku jednu miliardu dolarů pro svoje vzletné plány. Protože nejlepší místo, kde žádat majitele Facebooku o prachy, je konkurenční Twitter.

- Tady píše o tom, že je největším umělcem všech dob. Což na svém Twitteru v různých obměnách parafrázuje zhruba 18x denně.

- Tady něco blábolí o svých albech a slibuje, že ještě než umře, stihne dostat přes 100 cen Grammy. Těch cen Grammy, na něž letos dostal přesně 0 nominací.

- Tady už přechází do full retard módu a chce, ať mu narozeniny slavící Zuckerberg nejpozději zítra zavolá. Zuckerberg má přitom narozeniny v květnu.

- Tady jsem vám našel malej rébus, abyste se ujistili, že na vás tahle myšlenková lobotomie nezanechala trvalé následky.

V ankětě vpravo nahoře nyní můžete odpovídat na otázku "Proč se v lese máme chovat tiše?"!

METALOVÝ HATECLUB #14: KDYŽ MÁTE JÍT S NĚKÝM NA KONCERT A ON SE NA TO VYSERE

Den před velkým koncertem - ten magickej okamžik, kdy už pomalu zahazuješ veškeré povinnosti a s panickou nedočkavostí vyhlížíš smyslovej orgasmus, kterému budeš za pár hodin čelit. Ten magickej okamžik, kdy naivně začínáš propadat pocitu, že všechno to útrpné čekání fakt mělo smysl a zejtra tě zaručeně čeká nejlepší kalba v historii lidstva. Jenže ne, přátelé. Dost často totiž zčistajasna přijde jedna fatální rána do vazu.

"Ahoj, asi mě zabiješ, ale mně to zítra nejspíš fakt nevyjde," říká váš parťák a vy už víte, že je to všechno v hajzlu. I přesto pochopitelně pokračujete v naléhání, všemožně argumentujete - Zkoušky ve škole? To přece není důvod, abys nejel! - podvědomě už ale moc dobře víte, že tahle bitva směřuje k vyvěšení bílého praporu a potupnému vodjezdu do kouta, protože jakmile se jednou někdo zabejčí, nepomůže ani vyhrožování ostentativní nebavkou či urputné požadování náhrady vstupného.

Vysněnej koncertní sparing

Jasně, přicházej i okamžiky, kdy musíte druhou stranu pochopit a uznale akceptovat, že tohle prostě nevyjde. Otrava pančovaným chlastem nebo smrt oblíbeného křečka, to je docela prekérní situace, po jejímž absolvování se vám přes půl republiky fakt štrachat nechce. To jsou ale samozřejmě výjimečné životní události, a pokud nemáte křeččí farmu nebo nepijete moc vína z krabic, nejspíš vás potkaj jenom párkrát za život.

A proč nejdeš na koncert sám? Ty vole, šel jsi na koncert někdy sám? Já byl jednou sám v kině a znova bych si to fakt nelajsnul. Přemejšlet totiž polovinu času vo tom, proč seš jedinej loser na světě, kterej si neumí sehnat ani doprovod, páč je hnusnej a nikdo se s ním nechce bavit, to je vedle sledování TV Regina nejhorší volnočasová aktivita ever. Nebo jsem prostě jenom cíťa a chodit na koncíky bez doprovodu je úplně normální. Nevím, hlavy pomazané by to měly podrobit empirickému zkoumání a někam vystavit výsledek, abych se už více nebál. Na co jinak, kurva, platím daně? Dělejte výzkumy!

Není zkrátka jednoduché, aby všechno klaplo. Ono je to vlastně zatraceně složité. Máš-li tedy koncertního parťáka, s nímž můžeš po koncíku kalit do rána, či parťačku, s níž můžeš po koncíku divoce souložit debatovat o kulturních kvalitách představení, považuj to za malej zázrak. Úplně každej totiž podobné štěstí nemá.

Proč je nenávidím? 

- Nenávidím bezmoc a pocit, že vám právě někdo vysypal hračky do kanálu.

Dá se s tím něco dělat? 

- Pečlivě selektovat, s kým chodíte na koncerty.

Phil Anselmo z Pantery je maličko nácek

To si tak jednou vyrazíte zahrát s ostatními kumštýři, závěrem si trochu protáhnete pravačku, protože držet v ní hodinu mikráč, to taky není žádná sranda, a takhle zmožení se pak u dealera pod pódiem domáháte svého "white powder", páč je to jediná meducína, co vás dokáže spolehlivě zbavit starostí běžného světa.

A tohle má bejt jako celá kauza?!

Ale dobrá, pojďme být chvíli strašlivě vážní: Phil Anselmo se prostě před pár dny ukázal jako bigotní zvíře, které po vystoupení na akci Dimebash 2016 hajlovalo a křičelo do publika "white power", což jeden odvážlivec natočil a posléze vyslal do světa (i když se nejdřív bál, že mu dá Anselmo přes držku). Celej incident najdete tady:


Uff, co k tomu říct? Phil Anselmo je z hlediska hudebního odkazu legenda. Zároveň je to ale dnes už zasloužilej notorik, kterému zjevně šplouchá na maják - a šplouchalo i v minulosti, tohle totiž není zdaleka první případ, kdy se lidi snažil přesvědčit, že bejt antisemita je přece OKa a černoši nám akorát kálej po naší čistoskvoucí kultuře. Nejsmutnější ale není samotné Anselmovo chování (výmluva, že celej svůj výstup předvedl jako legrační odkaz na konzumaci bílého vína v zákulisí, je ostatně jeho tragikomickou vizitkou). Nejsmutnější jsou ty stovky apologetů, kteří se najednou rozhodli tohle chování bránit, omlouvat, zlehčovat a vůbec ze sebe dělat kardinální ignoranty, kterým přijde normální, když se člověk, k němuž reálně vzhlíží spousta děcek, rozhodne veřejně propagovat nadřazenost jedné rasy nad jinými.

Na celou věc pak docela hezky a věcně zareagoval Robb Flynn z Machine Head, kterej je jinak sice taky docela slušná tlučhuba, v tomhle případě má ale samozřejmě recht:


A poté začala protestovat i celá řada dalších umělců, ale to už berme drobátko s rezervou, protože svých 5 minut slávy teď bude chtit vařit každej, kdo ve vzduchu začuje možnost snadné publicity.

No, celá situace zatím pěkně zarezonovala u nás doma, kde už prej začíná své prvni tour plánovat krajně pravicová kapela AnSSelmík, jejíž vznik iniciovali David Matásek (krycí jméno Orlík na kraji města po 20 letech) a Pavel Kříž (krycí jméno Renčův Führer). Daniel Landa (krycí jméno král Jižních elfů) pozvánku nedostal, protože mu nedávno jeblo a srdnatě teď válčí s illumináty v Afghánistánu. Účast Anselma (krycí jméno Cowboy from Auschwitz) se naopak netrpělivě očekává.

Bude párty!

UPDATE: Vypadá to, že z turné kapely AnSSelmík nic nebude. :(

Filmový tip: Christian Bale je boží v nejmetalovějším filmu roku

Jo, dobře, fajn, tohle je tak trochu kec, protože každej, jehož filmovej přehled nezačíná a nekončí u porna, asi zaregistroval rodinnou selanku s názvem Mad Max, kterou v indexu metalovosti minimálně dalších 2 tisíce let nic nepřekoná. I když... tady cítím solidní šanci:


Ale dost Davida, Horviho a filmového pekla.

The Big Short (aka Sázka na nejistotu) je nové americké drámo, kde se partička elitních hollywoodských hvězd pokouší efektně přechcat americkej bankovní systém a přihrát si strašlivě nekřesťanskej balík peněz. Ale to je jedno. Všechno je jedno, protože vám bohatě stačí vědomí, že je tam klasicky boží Christian Bale, jehož postava je navíc, stejně jako samotnej Kristián, óbr-fanoušek metalu! A taky má skleněné oko a je tak trochu maniak.

Kristián je ve svejch filmech maličko démon

Film obsahuje zvukové stopy následujících pecek:

“Blood and Thunder” - Mastodon
“Master of Puppets” - Metallica
“District Divided” - Darkest Hour
“By Demons Be Driven” - Pantera
“Eye of the Beholder” - Metallica

Všechny songy svým emočním rozpětím a zasazením do kontextu samozřejmě drží krok s příběhovou linkou filmu. Čímž chci prostě říct, že tam nepůsoběj jako pěst na oko. A koho tahle moje upoutávka stihla namotat, může kouknout na kratinké inteview s Kristánem, kde vám poví, jak se během dvou týdnů musel naučit hrát metalové vály na dvojkopák (zhruba od 2:45).


Jo, tahle oscarovka má prostě koule!