METALOVÝ HATECLUB #16: INTENZIVNÍ CHLASTÁNÍ PŘED KONCERTEM

Víte, s chlastem je to jako se ženskýma: Život s nimi je těžkej, život bez nich by ale stál úplně za hovno. A tak není divu, že má spousta Čechů a Čečenek s alkoholem zatraceně intimní pouto - vedle psaní oslavnejch komentářů na Facebook Jardy Jágra a skupování kuchařek retardovaného Ládíka Hrušků je to dokonce takovej náš národní sport. Lijeme to do sebe, když máme radost, lijeme to do sebe, když nás souží smutek, a lijeme to do sebe, i když aktuálně necítíme vůbec nic, páč je lepší s jedním oroseným vočumovat holky v hospodě, než si doma osaměle honit konzoli. Asi proto nikoho nepřekvapí, že je v té naší malebně zaprděné kotlině vrcholovej alkoholismus důležitou součástí kulturního vyžití - metalové koncerty nevyjímaje.

Jenže tady přichází kámen úrazu. Občas se vám totiž stane, že se v rámci předkoncertní zábavy vylijete jako totální hovado, přičemž tady nemluvím o přespolních tancovačkách, kde se podobnej scénář tak nějak očekává, ale o vašich vysněných koncertech, během nichž jste stav blížící se kómatu fakt zažít nechtěli. Jsou to přesně ty večery, které jste zevrubně plánovali dlouhé týdny dopředu, načrtli jste detailní plán jejich průběhu a vaše konzumace alkoholu měla skončit někde u třetího píva, zatímco v reálu si velkolepě jedete panáky vodky ještě než celá věc vůbec začne a těsně po jejím skončení - pokud jste už vůbec při smyslech - svého chování haura těžce litujete.

Tohle nechceš...

Já vím, pro většinu z vás to bude nejspíš šok, ale taky jsem podobnou trampotu už párkrát zažil. Nejbolestivější to bylo asi v případě sedm let starého koncertu Slipknot v Ostravě, kterej si sice jakž takž pamatuju, když ale půlku koncertního setlistu své nejmilovanější kapely strávíte uvažováním, jestli své žaludeční šťávy hodíte na zem nebo jimi voplesknete nebohé duše v okruhu několika metrů, je to vcelku prekérní situace. Nakonec jsem to zvládl se ctí a koncert byl vlastně docela fajn, moje svědomí mi pak ale ještě pěkných pár tejdnů dávalo dost vehementně najevo, že to mohlo být ještě mnohem lepší a že jsem to zkrátka totálně prosral.

Ač to tak nevypadá, chlastání před koncertem je zkrátka složitá alchymie. Je potřeba natrénovat, vyladit formu, určit si taktiku a samozřejmě doufat v špetku toho alkáčskýho štěstíčka. Nebo prostě jenom nebýt notorickej dobytek, co každého kolegu s lahví tvrdého bere jako svého po letech nalezeného bratra a střízlivě zvolenou taktiku "dám si jeden kousek na žížu" brzy promění v "dám si jich šest, protože kurva párty hard". Nadšení z dobře odvedeného kalení je totiž značně pomíjivé a absence vzpomínek dokáže s odstupem slušně nasrat. Za volant a před pódium zkrátka s rozumem, přátelé.

Proč je nenávidím? 

- Protože mě nutí chlastat. Já bych to sám v životě nepožil! V životě!

Dá se s tím něco dělat?

- Chodit místo rockovejch koncertů na turnaje v sudoku.