Ne, to není ono.
"Není všechno zlato, co se třpytí"?
To je ono!
Známe to všichni. Zahoříš láskou, mnohdy to přijde kradmě a neočekávaně. Najednou zjistíš, že v tom seš až po uši a není cesty ven. Je to krásné a opojné. Většinu času, vlastně skoro pořád. Pak ale přijde jeden kazišuk, jedna nedobrá, sterilní a bolavě nudná skladba, která se ti dočista vykálí na hlavu. Jo, dnes bude řeč o levobočcích, co ňákou náhodou dostali vstupenku do jinak prvotřídní společnosti. Blbý songy na dobrejch deskách je totiž zatraceně těžký tolerovat.
Tahle věc navíc funguje exponenciálně - tedy vás exponenciálně vysírá k větší a větší nepříčetnosti. Takže co začíná jako menší nespokojenost s kompozicí číslo sedm na dvanáctistopým treklistu, pokračuje rostoucím psychickým vypětím a končí jako naprostá frustrace a neartikulované proklínání idiota, kterej ten neotesanej špalek poslal do finálního mixu. Nakonec vám samozřejmě nezbyde nic jinýho, než toho zmrda ostentativně přeskakovat nebo rovnou smazat, což je vám ale zvláštním způsobem líto, páč cítíte, že vám i tenhle flusanec do ksichtu stojí za ucelenej dojem z díla.
Abych to konkretizoval, na každym Vol.3 prostě najdete minimálně jeden Welcome, na jeden Sempiternal připadá v průměru jeden povzdech u Go to Hell, for Heaven's Sake a jestli ještě někdy uslyším Halo on Fire nebo Am I Savage? z poslední fošny Metallicy, která mě jinak pořád baví jakože fest, půjdu si to hodit oběšením se na vlastním údu. Přitom by stačilo dost málo. Stačilo by, kdyby ve studiu zodpovědné autority netrpěly syndromem nezřízeného megalomanství a svoje notýsky řádně proškrtaly. Kdo jako potřeboval, aby měla poslední 'Tallica přes hodinu a čtvrt? Já vám to povím: Nepotřeboval to nikdo. Dejte nám svižnou, odsejpající a hitovou hodinku svýho thrashe (nebo co teď zrovna hrajete) a my vás budeme bezmezně uctívat. Jako jsem teď třeba začal uctívat třináctku od Svijan - fakt skvělý pívo, doporučuju. Eeem, kde jsem to byl?
No zkrátka, je to pěknej vojeb. Přerušovanej kojtus nemá rád nikdo a přerušovanej kojtus s holkou, která je jinak útulná, šťavnatá a po všech stránkách dokonalá, tím tuplem. Když ji sbalíte v nádražce s trojkou v žíle a vypadá jako Halina Pawlovská po chlebíčkové dietě, těch pár dalších kotrmelců na cestě už nějak rozdejcháte, když máte ale co do činění s epesní lolitkou, co vám hodlá splnit každý přání a ukojit veškerou neřest, je to vcelku prekérka. Nu a pokud jste tuhle analogii náhodou nepobrali, chci tím zkrátka říct, že blbejm deskám - s přihlédnutím k faktu, že je velmi pravděpodobně už nikdy v životě znova neuslyšíte - odpustíte ledacos, zatímco vymazlenejm produktům hudební geniality dělá každá takováhle piha (proč jsem chtěl napsat pizda?) tuze nedobrou službu.
Na druhou stranu pak člověk o stupínek víc docení mistrovství alb, co se podobnejm kontrmelcům dokázaly elegantně vyvarovat a neohroženě šlapou po celou dobu stopáže. Takovejch desek ale není až tak moc a rozhodně si na ně nevzpomenu ve chvíli, kdy mi do sluchátek přistane Welcome.
Žádné komentáře:
Okomentovat