První dojmy: Stone Sour - Hydrograd

Byly to pro Stone Sour turbulentní roky. Dvojalbový opus House of Gold & Bones se pár let zpátky dočkal univerzálního přijetí z řad kritiky i fanoušků, Stone Sour vyjeli na jeden z nejúspěšnějších tour cyklů své kariéry (nezapomenutelná show v pražské Lucerně budiž důkazem) a definitivně se vymanili ze stínu Slipknot - stali se svébytnou, respektovanou a kreativně explozivní jedničkou alternativního rocku. 

A pak se to všechno posralo.

Odchod Jima Roota, kytaristy Slipknot a jednoho z hlavních uměleckých motorů Stone Sour, nemůže mnoho fanoušků obou kapel překousnout dodnes. A Stone Sour to svým způsobem katapultovalo na úplný začátek jejich poutě - opět musejí skeptikům dokazovat, že si místo na slunci obhájí a nejsou pouhým levobočkem Slipknot. Břímě je to veliké, novinka Hydrograd však dokazuje, že Taylorovi boys si budou věci dělat i nadále po svém a že zatuchlina rozpaků neměla ve studiu nárok. Jenže... stačí to?

Nejdůležitější úvodem: Ano, absence Roota je bohužel znát.

Říká se, že v jednoduchosti je krása - a pod tímto krédem Hydrograd, soudě dle rozhovorů s osazenstvem kapely, vznikal. Výsledkem je hrubozrnná rocková nahrávka s akcentem na punkovější zvuk a živý náboj. Jak víme, nejsilnější zbraní v rocku je svižný riff. Taková Metallica je například hledáním dokonalého riffu posedlá celou svou kariéru. Stačí vám jich zkrátka pár a veškerá přearanžovanost může jít v tu chvíli spát. Faktem ale je, že takových riffů a skladatelských kliček není na Hydrogradu tolik, aby člověk mohl zapomenout na to, co Stone Sour nejvíce zdobilo ještě s Rootem v sestavě, tedy komplexnost a - v rámci žánru - sofistikovanost hudební složky, drobné zvukové nuance, jejichž přítomnost na první dobrou možná nepostřehnete, ale pak vás provázejí měsíce a měsíce jako krásný sen. Root je zkrátka jenom jeden a nahradit člověka, který byl schopen v podstatě svépomocí složit celou poslední řadovku Slipknot, je zatraceně nevděčný úkol. Josh Rand a novic Christian Martucci se o to příliš nesnažili a vydali se jednodušší cestou. Jestli to byla jejich prozřetelnost nebo zjištění, že kreativní složka kapely utrpěla odchodem oblíbeného kytaristy nezacelitelnou ránu, je už k diskuzi. Pravda bude nejspíš někde uprostřed.

Aby bylo jasno, Hydrograd je pořád zatraceně kvalitní album, které drží po celou dobu stopáže vysoký standard - Joshe Randa ostatně považuju za velmi zručného hráče, co má řemeslo v malíku. Trvající pochybnosti o jeho vizionářství a schopnosti oslovit posluchače něčím skutečně nečekaným ale ani tentokrát nerozmetal. Zcela očekávaným kladem je pak samozřejmě i výkon Coreyho Taylora - pokud máte ve svém středu člověka s jedním z nejlepších hlasů na scéně, co vám navíc během obědové pauzy vyprdne 20 chytlavějších vokálních linek, než by průměrný koncesionář složil za celej život, špatnou desku napsat nemůžete.

 "Oh no. Don't go. I want you to destroy me one more time", zpívá v songu The Witness Trees a vy v jeho ztrápeném tónu cítíte krásu i zoufalství. Emoce zde tečou na maximum. Dojmy z jeho odhodlání jsou absolutní.

Hydrograd je antitezí koncepční desky, tedy přesným opakem toho, s čím Stone Sour operovali na pět let starém dvojalbu House of Gold & Bones. Jde o počin užívající si svou nesourodost - pevně svázaný příběh zde střídá naprostá skladatelská volnost, touha měnit nálady a střídat hudební žánry. Úvodní blok YSIF/Taipei Person/Allah Tea je nefalšovaná riffová bouře s až sabbathovsky temným nástupem, Fabuless prezentuje údernost a zmíněnou jednoduchost, a šlo tedy o vhodně zvoleného reprezentanta celé nahrávky. Skladba St. Marie je zřejmě prvním country songem v historii kapely, zatímco nelítostná Whiplash Pants aspiruje na to nejtvrdší, co Stone Sour kdy složili. Zmiňovaný koncepční dvojdisk pak nejvíce připomíná asi závěrečná When The Fever Broke - sedmiminutová zasněná epopej, kde Corey Taylor, v mlžném oparu a ztracen v ozvěnách, naléhavě hledá cestu domů. Nenachází. Nezávazné jamování a zábavu v tu chvíli střídá osudovost. Bohužel poprvé a naposled. 

Stone Sour nahráli přímočarou rock 'n' rollovou desku, která nemá potřebu opájet se svou vlastní komplikovaností a striktně dodržovat ucelenou vizi. V téhle skutečnosti paradoxně tkví její největší úspěch i porážka. Pokud čekáte živelné dílo s pozitivním live nábojem, které si s radostí přehrajete někde na letním fesťáku (bohužel jenom reprodukovaně, Stone Sour u nás nic neplánují), udělá vám Hydrograd radost. Kdo ale čekal další velkolepý majstrštyk kapely s potenciálem ohýbat rockový žánr, zůstane tentokrát nejspíš lehce zklamán.