Když Robb Flynn v roce 2016 rezolutně vystoupil proti hanebnému chování Phila Anselma na vzpomínkové akci Dimebash, možná sám netušil, do jaké špíny se to vlastně namočil. Otázka přiznaného či latentního náckovství je v současnosti za oceánem nesmírně polarizující téma, které půli společnost ve dví a přinesla horké chvilky i mnohem větším autoritám (Donalde, vidím vás!), než je samotný Flynn. Ten byl každopádně konfrontován s mohutným vzdorem celé jedné části metalové komunity, která Anselmův výstup akceptovala coby omluvitelný a Flynna od té doby považuje za nepřítele číslo jedna - veřejného ubulence, co si své bolístky z dětství léčí slabošsky skrze Youtube na velikém a mocném Philovi. Netřeba asi říkat, že Flynnův albový protiútok byl jenom otázkou času.
Okamžik nastal. Je rok 2018, Machine Head vydávají kontroverzní desku "Catharsis" a heslo je jediné: Robb Flynn proti zbytku světa.
Což je zároveň i hlavní problém "Catharsis".
Machine Head jsou schopni skládat opulentní metalové kompozice - to všichni víme a o tom už nás nemusejí přesvědčovat. Možná právě proto se tentokrát rozhodli vydat zcela jinou, formálně okleštěnější cestou, která - tipuju - měla nechat více vyniknout poselství, jehož tíživosti se Flynn tak silně potřeboval zbavit. A právě v této rovině "Catharsis" selhává nejvíc. Píseň "Bastards" měla být tepajícím srdcem celé nahrávky, jeho středobodem a hlavním odkazem. Mohl to být největší prostředník, jaký kdy ultrapravičáci, NRA a Trump viděli. Místo toho jde o vychtěnou, zaměnitelnou a místy, troufám si tvrdit, až pateticky znějící variaci Machine Head na Dropkick Murphys. Velká škoda a promarněná příležitost. "Bastards" ale není jediným příkladem. V předání zprávy posluchači Flynn bohužel selhává takřka na všech frontách a "Catharsis" je přehlídkou texařských klišé nebývalých rozměrů - takových, až to člověka občas vyloženě ruší od soustředěnějšího poslechu. Fakt, že album začíná mačo hláškou "Fuck the world!", která je edgy asi jako dvanáctiletý chlapec, co na důkaz vzdoru zruší své předplatné magazínu ABC, je tak nějak všeříkající. Na druhou stranu... možná dobře. Předtím, než vám lyrická lobotomie skladeb "California Bleeding" a "Triple Beam", kde mimochodem Flynn dost okatě vykrádá King 810, profackuje xicht, přijde podobný varovný ukazováček vždy k duhu.
Proč tedy v konečném verdiktu svítí tři hvězdičky? Inu, Machine Head jsou zruční řemeslníci, Robb Flynn pořád ty chytlavé melodie umí a, ač tentokrát upozaděn, Phil Demmel je definitivně to nejlepší, co kariéru Machine Head kdy mohlo potkat. Jejich chemie šlape na jedničku i tentokrát, a i když je těch erektivních kytarových harmonií na "Catharsis" o poznání méně, čistě po hudební stránce lze desce - až na těch pár zrecyklovaných riffů - fakticky vytýkat jen pramálo. Emocemi a melodií nadopovaná titulní skladba budiž důkazem. Velmi dobře funguje i frenetický otvírák "Volatile", ne nepodobný arzenálu Slipknot, nebo rozložitý a postupně vypointovaný osmiminutový kolos "Heavy Lies The Crown", který by si svůj flek s přehledem uhájil třeba i na desce "Locust". Jsou zkrátka věci, elementy a postupy, s nimiž Machine Head umí pracovat jako nikdo jiný a naštěstí se jich dočkáme i na "Catharsis".
Tohle zkrátka není žádný kolosální fail z ranku Suicide Silence, jak se mnohdy snaží naznačovat odpůrci Robba Flynna i část zahraničního tisku. Tohle jsou Machine Head, kteří se rozhodli utrhnout ze řetězu a nerespektovat už žádná pravidla. A nějak takhle by Machine Head nejspíš zněli, kdyby album "Supercharger" z roku 2001 epochálně nepropadlo, a kapela tak mohla o pár let později dokončit svůj nu-metalový triptych. Nové album tak je, stějně jako desky "The Burning Red" a "Supercharger", o polaritě. Stejně jako ony má spoustu cringeworthy momentů, ale taky pořádnou dávku solidních bangerů, co budou na koncertech trhat omítku. V roce 2018 akorát do mixu započítejte vždy skvělého Phila Demmela, nepovedenou politickou angažovanost a místy až frustrující texty. Voilà, "Catharsis" je na světě.
Impéria jsou stavěna proto, aby se mohla rozpadat. Věta, jež provázela triumfální desku "Through the Ashes of Empires" z roku 2003, jako by ilustrovala celou, vzlety a pády mohutně lemovanou kariéru Machine Head. Ve světě Machine Head je zkrátka jistota vágní a nicotný pojem, a možná právě proto jsou i po pětadvaceti letech na scéně, a dnes už devíti vydaných albech, pořád natolik sledováníhodným tělesem. S "Catharsis" to bohužel úplně nevyšlo. Vůbec ale nepochybujte o skutečnosti, že Machine Head v sobě pořád mají minimálně jednu thrashovou velejízdu. A že na ni možná ani nebudeme muset dlouho čekat.
P.S.: Pípnutí kytar je tam i tentokrát, takže je to klasická deska Machine Head. Konec diskuze.
