Chlast je docela svinstvo. Jasně, zažijete s ním spoustu půvabnejch dobrodružství a málokterá sexy historka začíná tím, že jste někde žrali salát, daň za nezřízenou dráhu opilce dokáže bejt ale zatraceně vysoká. Aktuálně s tímhle zjištěním zápolí třeba Five Finger Death Punch, které jsem tady před pár měsíci prozíravě vyhejtil za jejich podezřele sterilní výkony a měl jsem tehdy, světě, div se, samozřejmě pravdu.
Ivan Moody je prostě notorik. A i přes svoje zjevné charisma a hlasové schopnosti aktuálně táhne kapelu ke dnu.
Ale zpátky k samotné žalobě. Label Prospect Park udal svou vlastní kapelu za to, že nevydává desky dle předem smluvených podmínek, respektive je vydává příliš rychle - důvodem má být právě Moodyho závislost na návykových látkách (rozuměj pitíčko) a snaha kapely vyrejžovat ze své solidně rozjeté kariéry maximum, dokud jejich zpěváka démon alkoholu nepohltí úplně.
Váš dealer krabicových vín
Celé znění žaloby si můžete přečíst tady. Obsahuje i vyloženě komické momenty - třeba když vydavatelství přiznává, že už si na zvuk Five Finger Death Punch stěžují i samotná rádia, jež hodnotí nové singly kapely jako vyčpělé a požadují větší kreativitu jednotlivých členů.
Což je mimochodem přesně to, co jsem tady několikrát vyčítal poslední desce Got Your Six, která zní jako kompilát nevydanejch demáčů z desky The Wrong Side of Heaven Vol 2, která zní zase jako kompilát nevydanejch demáčů z The Wrong Side of Heaven Vol 1. Nehledě na fakt, že když už na vás začínaj donášet i korporátní nekňubové z rádií, víte, že jste docela v hajzlu.
Najednou to všechno dává dokonalej smysl, no ne?
Tenhle příběh každopádně moc veselej není. Moodyho nedávná nezdůvodněná (proč asi) hospitalizace FFDP stála lukrativní turné s Black Sabbath po Austrálii. Loni jej zase kapela musela uprostřed koncertu v Memphisu nechat samotného na pódiu, protože byl - tadá! - vylitej pod obraz. Pak kvůli domácímu násilí požádala o rozvod jeho žena, pak jeho sestra přiznala, že má její brácha soudní zákaz se k ní přibližovat, a pak... pak už snad nemám ani chuť pokračovat.
Prostě bída.
Snad to dá Ivánek nějak dohromady. Chlast je totiž dobrej sluha, ale móóóc špatnej pán. Víme?
Nejsem dement. Nebo si to o sobě aspoň občas myslím. Takže si tady nebudu hrát na zaslepeného apologetu aktuální situace v AC/DC a dělat, že se vlastně nic neděje. Každej s trochou soudnosti tak nějak cítí, že to muzikanti okolo Anguse Younga měli zabalit přesně ve chvíli, kdy jim Brian Johnson oznámil, že by v jeho podání klasická hláška "I can't hear you, make some noise!" nabyla během koncertů obludně reálného charakteru.
Jenže AC/DC jedou dál a nezměním to já, vy a už vůbec ne ta rozvášněná kohorta studentů vysoké školy života na Facebooku. Pojďme tedy společně zkusit v nastalé situaci najít pár důvodů, proč by angažování Axla Rose nemuselo být úplné fiasko.
Tenhle člověk je teď všude
Axl je ve formě
Psal jsem o tom něco málo už v komentáři k prvním comebackovým shows Guns N Roses a musím to zopakovat. Axl Rose zní aktuálně nejlíp - minimálně - za posledních 10 let. Pravda, možná to má co do činění s faktem, že teď celé koncerty prosedí a může se plně věnovat zpěvu, i tak je ale vokální posun oproti několika uplynulým sezónám enormní. Kdo říká, že je Axl vyčpělej, asi posledních pár týdnů nesleduje internety. Nebo vše jenom záměrně ignoruje.
Kdo jinej?
A koho byste jako vybrali vy? Když na to přijde a srovnáte se s faktem, že je Brian Johnson prostě minulostí, poměr kvalita/věhlas/profit hovoří jednoznačně pro Axla. Sladké řečičky o bezbřehé lásce k fanouškům stranou, karavanu AC/DC teď potáhne kupředu hlavně vidina další škváry, a proto si jejich management nemohl dovolit sázku na neznámou kartu. Jo, diskuzní bijci vás budou sice přesvědčovat, že by spíš než Axla radši na pódiu přivítali nějakého úplného zelenáče, já ale moc dobře vím, že by pak prskali úplně stejně. Svou frustraci z necitlivého chování kapely k Johnsonovi (která je na místě) by totiž namířili proti komukoliv (a to už na místě není).
Speciální událost
Ať už s volbou AC/DC vnitřně souzníte, nebo ne, o skutečnosti, že tohle spojení bude přepisovat rockové anály, snad nemusíme vůbec diskutovat. Setká se tady jedna z největších kapel světa a legendární zpěvák, kterej je i přes svou zjevnou problémovost pořád obrovským tahákem. Říct mi někdo ještě pár měsíců zpátky, že v roce 2016 budou Guns N' Roses zase vyprodávat staďáky se Slashem v sestavě a Axl si tu a tam odskočí zahrát s Angusem Youngem, preventivně bych mu nařídil tuplovanej klystýr. Jenže je to tak!
Axl je fanoušek
Nuže, nebudeme si tady povídat báchorky o tom, kterak dobrák Axl podstupuje celou tuhle štaci jenom pro svoje šlechetné srdíčko. Kdepak, taky Rose má určitě slušnou motivaci v podobě několika bonusovejch míčů na kontě. Nikdo ale na druhou stranu nemůže Axla obviňovat z toho, že by byl jenom po zlaťácích lačnící přivandrovalec, co v sobě najednou objevil lásku k AC/DC. Guns N' Roses hráli covery svých australských idolů v podstatě od úplného počátku kariéry, tedy v době, kdy polovina lidí, co teď vehementně spílá Axlovi, plavala tátovi v šourku.
Hejtři jsou dementi
Naprosto nejdůležitější argument ze všech. Aby bylo jasno: Mně je vcelku šumák, jak k celé téhle věci kdo přistupuje. Každej má právo na svůj názor, takže se jednotlivé úsudky logicky v lecčems liší. Jde spíš o formu, jakou se někteří lidi rozhodli svoji frustraci vyjádřit. Když pak vidím ty zástupy Lojzů z Prdelákova, co je už nebaví hrát kapesní kulečník, jak jdou tapetovat diskuze na prestižních stránkách typu Najde se 50.000 fanoušků metalu svými výroky ve stylu "AC/DC už si nikdy nepustím" nebo "Axl Rose je smažka", případně teatrálně - a samože se zapnutým capslockem - obejdou snad celej českej internet, aby všechny přesvědčili, že jako fakt prodávaj ty lístky, vlastně mám z celého komba AXL/DC o to větší radost. Ač je kritika AC/DC v kauze Johnson na místě, dětinské výroky některých totiž zase jednou zašly až příliš daleko na to, aby je člověk mohl nečinně přehlížet.
Já to říkal, já to říkal, já to říkal. A říkal jsem už, že jsem to říkal? Zatímco internetová armáda všeznalejch disskutérů odstřelila reunion Guns N Roses ještě dřív, než k němu vůbec došlo, my modří jsme moc dobře věděli, že tahle věc může vedle totálního fiaska dopadnout taky grandiózním úspěchem.
Nu a zatím to vypadá, že možnost bé je správně. Pravda, doteď kucí odehráli jenom 3 koncerty, obecný konsenzus ale ještě pár týdnů zpátky pracoval s předpokladem, že touhle dobou budou Guns už zase rozklížení a smát se jim bude celej rockovej svět. A ono je to přesně naopak - nejenže se Slash a Axl ještě nestihli poškorpit, ale jejich koncerty vypadají a hlavně znějí přesně tak, jak si jejich fanoušci (včetně mě) představovali ve svých nočních polucích. Prostě paráda.
Takže máme na pódiu Slashe, kterej je prostě božan a jehož stage presence byla vždy unikátní, dále tam máme Duffa, kterej je prostě Duff a bez něhož by to nebylo vončo, no a hlavně tam máme Axla, kterej zní nejlíp za poslední dekádu (dvacetisekundovej ryk odpalující Welcome To The Jungle dává dokonce vzpomenout na jeho vrcholnou formu), což čekal po vyloženě tragickejch posledních letech fakt málokdo. Když pak tuhle trojku navíc přijde na pódium podpořit starej kámoš Sebastian Bach, máte pocit, že jste zpátky v ranejch devadesátkách.
Půvabné přitom je, že i jinak krajně nehostinné prostředí trollů v diskuzích na Blabbermouthu - nebo jiných, podobně stylizovaných stránkách - rázem opatrně přiznává omyl, či rovnou pěje chválu.
Takže přehrávejte videa níže a modlete se za schopného promotéra, kterej tenhle kolos přitáhne k nám. Nikdy totiž nevíte, kdy Axlovi zase jebne.
A pokud jebne, taky dobře. Rock má být nebezpečnej a s Guns aspoň nikdy nebyla nuda.
