METALOVÝ HATECLUB #19: DISTURBED A TEN JEJICH COVER

Disturbed mám rád. Deklaruju to hnedka úvodem, páč jsem už několikrát hořce zakusil, kterak chutná pocit absolutního nepochopení, kdy 4 odstavce poctivě budujete pointu, snažíte se argumentovat, nestřílet do vzduchu planej hejt a v komentářích to pak stejně nakoupíte od lecjaké lopaty, co vás veřejně vyhlásí za prachsprostého závistivce či pozornostichtivého kokota.

Disturbed mám rád, jenže mě poslední dobou docela sejří.

Disturbed před coverem - foť to takhle nakřivo, ať nejde vidět, že je tu pár stovek lidí

Nejsem kumštýř a na place zkušebny se cítím svěží asi jako Roman Skamene s Aťkou Janouškovou v čele basketbalového týmu, tak nějak si ale dokážu představit, že do ní muzikanti většinou nelezou s ušlechtilou ideou tvořit klasická díla Beethovenova ražení, ani dekonstruovat podstatu hudby jako Radiohead. Mnohem častěji mají jednoduchou potřebu seberealizace, chtějí záminku pro svoje prokalené noci nebo prostě jenom toužej z hlavy dostat těch pár nápadů, co jim onehdá ve sprše přišly děsně cool.

A když pak z té lopoty ve studiu zacinká nějakej stříbrňák, holky vlhnou za ušima a překupníci nestíhaj dealovat vaše lístky? Paráda, vždyť jde o sen každého muzikanta!

Problém nastává tehdy, když zpoza sukcesu vehementně čouhá vychcanost a kalkul, kterej navíc stojí na tak chatrnejch základech, až nejste s to akceptovat, že mu jdou lidi tupě naproti, a máte chuť tenhle protest vykřičet do celého světa. Disturbed vydali zhruba před rokem desku, o níž říkám, že je vcelku fajn, a druhým dechem dodávám, že nebýt coveru The Sound of Silence, dneska si na ni nevzpomene ani moje máma, která mi jinak doslovně cituje moje protiargumenty ze dne 29. srpna 1998. Album se prodávalo zhruba s třetinovým propadem k předchůdci, vlastní klipovej arsenál (The Vengeful One, The Light) lavíroval v mantinelech jednotek milionů views a hlavně museli Disturbed vyklidit pozici halové kapely, protože se jejich první comebackové koncerty nedařilo lidem moc dobře prodat.


Tyhle výsledky samozřejmě zalarmovaly připosrané autority z vydavatelství (nebo samotnou kapelu?) a ty se pak jaly konat činy, na něž neměly koule v období před vydáním desky - postavit její kompletní promo na jediné, navíc čórnuté skladbě.

Obecně fakt nejsem fanoušek kapel, co si pomník staví na práci někoho jiného. Na vrchol tě má sakra dokopat tvoje dřina, tvoje nápady a tvůj repertoár. Disturbed neukázali prostředník žánrovým klišé, ani si netroufli předělat trochu míň známej song nebo v prachu zapomnění utopenej bizár. Vzali naprosto funkční a za oceánem po generace tradovanou klasiku, maličko ji nablejskali, obalili tunou patosu a odeslali expresní zásilkou vstříc po ubulenejch tryznách toužícímu mainstreamu. A to je vše, milí přátelé. Vychtěně poetické, obsahově prázdné, leč formálně dokonalé (David Draiman zpívá nejvyšší ligu), a proto úspěšné. Jenže: Má tohle stačit?

Většině fans zjevně jo a kdo ví, třeba ani nemám pravdu. Vím jenom to, že kdykoliv tenhle temně maskovanej cukrkandl slyším, dělá se mi vyrážka v ohanbí, páč jej považuji za, ehm, sladkobolnou pičovinu. Sorry.

Disturbed po coveru - foť to všechno, máme tuny novejch fans!

METALOVÝ HATECLUB #18: DEMONSTRATIVNÍ VRACEČI LÍSTKŮ

Mezi metalisty a koncerty funguje zvláštní symbióza, která není jinejm žánrům úplně vlastní. Zatímco běžnej popík na koncíky háže výkal a z letargie ho probere až reklamní masáž, kdy se přešívaná důchodkyně Madonna na každém rohu lascivně hrabe v rozkroku a upozorňuje ho, že mu za 7 tisíc kaček v OuTůčku tuze ráda ukáže svoje koule bradavky, kovanej rocker tenhle popud vůbec nepotřebuje a o koncertu své oblíbené kapely ví většinou sotva pár minut po jeho zveřejnění - pokud teda není zrovna v hospodě, to jde pak všechno stranou.

Zkrátka jsem měl až donedávna pocit, že je tady posvátnej pakt mezi kapelou, která ti přijede oblažit tělo i duši, a divákem, co si svejch hrdinů váží a když už jednou doma ženě a dětem oznámí, že ho nemaj čekat s večeří, protože jde běhat s uhrovitou omladinou kolečka v circle pitu, tak to taky udělá, páč je prostě tvrdej chlapák a ne nějaká zhýčkaná plačka. Taky to možná bude tím, že i já sám jsem vždycky považoval účast na koncertech svejch srdcovek za otázku osobní cti a dodnes mám v živé paměti, kterak jsem učitelkám posílal depeše, ať se mnou na té pololetce jakože vůbec nepočítaj, poněvadž házení řepou má vždycky přednost.

Jenže... něco se očividně změnilo. Poprvé jsem na to narazil v souvislosti s tak trochu kontroverzním spojením Axl/DC, které odstartovalo lavinu podrážděnejch reakcí a zaplnilo aukční servery prodejci vstupenek. Oukej, říkal jsem si. AC/DC se k Brianovi zachovali dost macešsky a hromada skalních fans prostě tyhle veletoče nevydejchalo. Nechme stranou fakt, že spousta lidí zase jenom potřebovalo na Facebooku vyvětrat veřejně svoje frustrace a cítit se aspoň na chvíli důležitými. Fakt to nechme stranou. Dělejte, že jsem to vůbec nenapsal. Prosím. Ehm.

To ale nebylo všechno. O pár dní později oznámili lidi, co makaj na Aerodrome Festivalu, že se akce nebude konat pod širákem, ale půjdeme hezky do přítmí té boudy, kde kdysi plácala do puku Sparta a teď se tam děje kdovíco. Pro mě osobně naprosto vedlejší informace, nad níž dumám asi stejně, jako když si vybírám, co za omáčku si dám k hranclím nebo jakou barvu spoďárů ráno upřednostním (striktně vylučuju akorát hnědou). A hle: Demonstrativní vraceči lístků se na organizátory zle obořili a začali svoje lupení nabízet na všechny světové strany, protože přesun jednodenní akce do haly je hrozivě pobuřující a neakceptovatelnej. Už jenom čekám, až někdo z těch lumenů vytvoří novou stránku Zastřešené koncerty v ČR nechceme.

Kurva, jdu snad na Korn, a když už mám rád Korn, tak mám rád Korn a je mi u řiti, jestli je uvidím na louce, půjdu do haly nebo přijedou zahrát na pražskej bánhof, kde je jako bonus za lahváče doprovodí na foukačku random houmlesák. Místo toho, abych ze sebe dělal na Facebooku teatrálního ubulence a dožadoval se náhrady vstupného, tam prostě půjdu, užiju si muziku a udělám v kotli řádnej bordel. Brzo by se totiž mohlo stát, že nám tady kohorta otravnejch křiklounů začne vyhrožovat vrácením lístků, jakmile koncert přesunou ze sedmé na osmou večerní. A toho já se teda dožít fakt nechci.