Ať už novinka Will To Power dopadne tváří tvář kritikám jakkoliv, jedno je jisté - Michael Amott si může gratulovat už teď. Těžko říct, jakým druhem katarze si v roce 2014 prošel a co za světlo ho v tu chvíli osvítilo, rozhodnutí angažovat do své kapely modrovlasou veganku z Kanady bylo pro něj a jeho soubor doslova kariéru definujícím momentem. A tak bylo vlastně docela jedno, že první album s novou akvizicí v sestavě svou sterilitou a fádností posluchače naprosto ubíjelo - v době sociálních sítí je image důležitější než kdy předtím a z Alissy se stal doslova přes noc masturbační symbol celé metalové generace. Pozornost zaručena.
A že se v tomhle ohledu nic nezměnilo, potvrzuje i novinka Will To Power. Arch Enemy se i tentokrát dostává naprosto bezprecedentní pozornosti, o níž si ještě pár let zpátky, kdy mikrofon držela neméně kvalitní, ovšem ne tak fotogenická (inu... Němka) Angela Gossow, mohli nechat jenom zdát.
Předsudky a úvahy o důvodech současné popularity Arch Enemy stranou. Will To Power není špatné album. Je dokonce mnohem lepší než jeho předchůdce War Eternal - což samo o sobě není kdovíjaký sukces, ovšem zmínit se to sluší. Naprostá monotónnost a rezignace na progres je zde alespoň částečně nahrazena jistou dávkou originality a chutí posluchače vyvést z norem, byť stále v poněkud dietním balení.
Will To Power se pyšní vyloženě skvělými momenty. "The Eagle Flies Alone" je okázalý manifest kapely, která chce nabýt stadionového formátu - startujíc sugestivním ledovým intrem, zaopatřen mohutným riffem a chytře držen ve středním tempu, což jej vede stranou jinak typicky rychlopalného tempa. Řeč je o zdaleka nejlepší skladbě celé desky, jež demonstruje plný potenciál švédsko-kanadské kapely. Následná power balada "Reason To Believe" je pak definitivně prvním místem, kde se Arch Enemy rozhodli opustit svou komfortní zónu, a byť je kulminací mnoha rockových klišé, jako ozvláštnění desky funguje, už jenom díky čistému zpěvu Alissy, velmi dobře. Zmínku si pak zaslouží i frenetická "Dream Of Retribution", která stíhá měnit tempa i styly, a v závěru i rozložitý orchestrální kolos "A Fight I Must Win". Zářivé klenoty deska nabízí ve svém srdci a pak až na úplném konci.
Jenže to máme pouhou třetinu desky. Na tom zbytku Arch Enemy bohužel i nadále píší příběh o zbytnělém egu svého principála - ne nepodobný tomu, kterým je v posledních letech opředena tvorba jejich severských kolegů z Nightwish. Michael Amott složil opět celou desku v podstatě sám - a na výsledku je to strašlivě poznat. Vyprdnout vlastními silami tucty kolosálních nápadů možná dokážete na desce jedna, dvě nebo tři, nikoliv na albu s pořadovým číslem deset. Proto má jít o kapelu, a tedy kolektivní výkon. Proto fanoušci oslavovali příchod skvělého Jeffa Loomise, kterého pak Amott během kreativního procesu pustil... absolutně k ničemu.
Výsledný dojem nikterak neposilují ani texty. Když už poselství desky obalíte myšlenkovým konceptem Friedricha Nietzscheho, je ve vašem dobrém zájmu, aby se - byť drobným - filozofickým přesahem mohlo chlubit i vaše dílko. Místo toho dojde jen na totálně nablbé a tisíckrát slyšené obraty typu ‘There’s blood in the water, there’s fear in the air, an eye for an eye and a tooth for a tooth’, které vám dodají odvahu a sílu snad jen v případě, že je vám 12 a chcete ztrestat toho suveréna z deváté třídy, co vám každej den čůrá do přezůvek. Netřeba snad dodávat, že i pod většinou textařské práce je podepsán právě Amott. Aneb proč k tomu nepustit rodilou mluvčí, viďte...
Will To Power je další story megalomanské snahy osamělého válečníka, jemuž to tentokrát vyšlo o něco líp než posledně. Zároveň ale potvrzuje fakt, že když už na tu frontu táhnete, jako solitér příliš povyku nevzbudíte. S trochou fištrónu a větší skladatelskou volností mohlo jít po mnoha letech o sebevědomý návrat do první žánrové ligy. Takhle klouzáme jenom v mírném nadprůměru.
Žádné komentáře:
Okomentovat