Jedno album dokáže změnit vše. Ač jsem Trivium vždy považoval za partu mimořádně schopných muzikantů, kteří se nebojí jít do rizika a posouvat svůj hudební projev dosud neslyšenými směry, až jejich pátá řadovka "In Waves" mě přesvědčila o tom, že pokud už do některé z moderních metalových kapel vložit svou důvěru a peníze, jsou to právě tito Floriďané. Dokonale vycizelovaný pomník všech hudebních podob, jež Trivium za necelou dekádu na scéně vystřídali, bavil od úvodního stejnojmenného otvíráku, který se po právu stal novou hymnou skupiny, až po závěrečný tón naléhavého finiše "Of All These Yesterdays". O moc výš už jít zkrátka nešlo. A novinka "Vengeance Falls" se tohoto břemene bohužel nedokázala zbavit.
Překvapí vás na "Vengeance Falls" obrovská muzikantská vyspělost kapely? S přihlédnutím k tomu, že před "In Waves" stihli Trivium vydat ještě instrumentálně sofistikované monstrum "Shogun", jenom těžko. Překvapí vás na "Vengeance Falls" hudební různorodost? S přihlédnutím k tomu, že čtete recenzi na desku kapely, která si na různorodosti alb postavila kariéru, jenom těžko. Co je pro "Vengeance Falls" tedy určující? Paradoxně ten, komu bylo fanoušky v úvodních týdnech po oficiálním zážehu studiových příprav spíláno nejvíce: Dámy a pánové, do hry Trivium vstupuje David Draiman.
Rozhodně zde neplánuju zpěváka Disturbed přehnaně vynášet do nebes; ostatně jde pořád jenom o chlapíka na producentské sesli, který maximálně rozdával dobře míněné rady. Jestli se ale bude s odstupem času hodnotit největší skladatelský pokrok, který Trivium (a obzvlášť frontman Matt Heafy) na své šesté řadovce absolvovali, půjde rozhodně o vklad začínajícího producenta, jenž svým vlivem nakonec Trivium infikoval s vehemencí sobě vlastní. Intonace, frázování, jednotlivé vrstvení melodických linek - kdo zná Draimanovu práci s hlasem, bude okamžitě vědět, z jakého směru tady vyvěrá inspirace. Dokonce si troufám trvdit, že album si více užijí lidé, kteří Disturbed nikdy neslyšeli (uh, někdo takový mezi metalisty ještě je?), občas je totiž Heafyho snaha napodobit svého slavnějšího mentora natolik silná, až se vám v podvědomí samovolně spustí Draimanův hlas a očekáváte nájezd ultimátního "OOOOOOOOOOOOH WAKAKAKA". Pravda, Trivium tak daleko naštěstí nikdy nezajdou, refrén "Vengeance Falls" či začátek "To Believe" nicméně evokují vokální party Disturbed skutečně velmi věrně.
Když už člověk věnuje celý odstavec zpěvu, možná by měl utrousit zmínku i o samotné muzice. Zde však nastupuje zásadní problém "Vengeance Falls". Hudebně je totiž šestá řadovka Trivium pouhým derivátem megaúspěšného "In Waves", jehož nejsilnějším momentům dochází v porovnání s majestátem předchozí desky nečekaně rychle dech, a nedokáže těžit z momenta, které kapela po cestě za současnou slávou získala. "Vengeance Falls" tak v konečném důsledku na posluchače působí jako sebevědomá nahrávka snad až příliš uchlácholeného spolku muzikantů, jemuž tentokrát naštěstí výrazně pomohly - pro tvorbu Trivium opravdu nezvyklé - postupy Davida Draimana. Rozhodně se nemotáme kolem průměru, na to jsou Trivium stále až příliš talentovaní a sehraní, svou mistrovskou formu z minula ale v roce 2013 bohužel nezopakovali.
Žádné komentáře:
Okomentovat