Tak k nám konečně doputoval onen ve všech pádech skloňovaný metalový comeback roku. Head prozřel ze svého snu o životě bez Korn a po několika letech (nechci říkat, že jsem to věděl, ale fakt jsem to věděl) se vrátil zpět ke kapele, která ho "udělala". Ač patřím mezi fanoušky Korn už dlouhé roky, celý hype okolo návratu kytarového Mesiáše šel od začátku tak trochu mimo mě. Rozhodně nikomu neberu jeho radost z Brianova návratu, občas je ale fajn k věcem přistupovat trochu střízlivěji a nenechat si do hlavy vyvrtat díru marketingovými slogany o znovunalezené lásce k muzice, duševní katarzi, levnějším chlebu apod.
Co nemá cenu nikterak zastírat, je fakt, že Headův návrat kapele skutečně prospěl, což však s přihlédnutím k (ne)kvalitám poslední dubstepové desky "The Path of Totality", která nabídla pár silnějších momentů, ale jako celek fungovala prachbídně, ještě nedává mnoho důvodů k přehnané radosti. Munky si ostatně sám stěžoval na to, že při absenci Heada měl docela starosti s tím, aby vůbec dokázal dlouhohrající disk naplnit potřebnou porcí kytarového materiálu, takže comeback ztraceného syna už z principu nu metalovým průkopníkům nemohl ublížit. Minimálně v tomto ohledu je tedy "The Paradigm Shift" vítaným návratem na správnou kolej, kdy se Korn přehnaně neohlíží okolo, ale skrze mohutnou hradbu podlazených kytar valí svou mašinu vstříc spokojenému posluchačstvu.
Abychom to nadšení ale srazili do přiměřených relací - "The Paradigm Shift" rozhodně NENÍ bezchybné album a extatické výkřiky o nejlepší desce kapely od dob "Issues" jsou minimálně diskutabilní. Ano, po necelých deseti letech máte při poslouchání pocit, že to jsou skuteční Korn, zároveň je ale na albu hned několik písní, které byste čekali spíš na jedné z předchozích tří desek. A teď nemluvím o elektronice, jež tentokrát naštěstí tvoří spíš jakési lehké aranžmá, nýbrž o nízké kvalitě samotného materiálu. Například propad mezi úvodní "Prey For Me", kde se v dokonalé harmonii snoubí všechny silné stránky Korn od mohutného refrénu až po Filedyho nepřeslechnutelnou basu, a některými písněmi z druhé poloviny "The Paradigm Shift" je takřka fatální.
Korn se neustále snaží stylizovat do role hybatele metalovými hranicemi. Když si ale člověk projede jejich diskografii cirka od roku 2002, jde pořád o tu samou písničku, která akorát onehdá dostane popovější rysy a jindy dubstepový základ. Nechci říkat, že Korn jsou za zenitem, pokud je ale "The Paradigm Shift" ukázkou toho, co kapela dokáže v roce 2013 předvést ve své nejsilnější sestavě, možná by (kdysi) inovátoři mohli zauvažovat nad tím, jestli by jim například mezi jednotlivými disky neprospěla další přestávka pro načerpání hlubší inspirace. Diskutovat o tom, jestli mají Korn stále co nabídnout, je zbytečné. Diskutovat o tom, jestli ze sebe v pravidelných intervalech dokáží dostávat maximum, už nikoliv.
Žádné komentáře:
Okomentovat