Avenged Sevenfold si na sebe upletli bič dávno před vydáním své nejnovější desky "Hail To The King". Vlastně si jej na sebe pletou po celou dobu trvání své kariéry, protože jsou jedinou kapelou moderní metalové vlny, která se dokázala etablovat na úplném vrcholu potravinového řetězce, a dnes tak mohou s náležitou dávkou sebevědomí okupovat posty headlinerů těch nejprestižnějších rockových festivalů světa. Svého výsadního postavení navíc dosáhli za velmi sympatických podmínek, kdy de facto s každou deskou procházeli určitým tvůrčím vývojem, a místo toho, aby se urputně drželi trendů, jako tomu bylo v jejich začátcích, začali časem trendy sami vytvářet (nebo se o to aspoň pokoušet). Bullet For My Valentine? Asking Alexandria? Běžte se schovat do kouta, tady se kope opravdová první liga.
Principálové moderního metalu jsou tedy zpět, aby vzdali hold králům svého žánru, a na novince je to sakra znát. "Hail To The King" je v mnoha ohledech reminiscencí starých časů, kdy muzikantům stačilo jejich hudební nadání a v pozadí pár chorálových linek či tahů smyčcem. Žádný prefabrikát, v němž je za tunami elektroniky ukrytá vlastní muzikantská neumětelnost kapely. Nabízí se tak otázka: Jsou Avenged Sevenfold dostatečně kvalitním seskupením, aby za podobných podmínek uspokojivě naplnili celou stopáž desky?
Jsou, a nejsou. Není pochyb o tom, že Synyster Gates je vynikající kytarista, jehož sóla se poslouchají samy a hlavně jimi chce ve většině případů odvyprávět nějaký příběh či zachytit jistý okamžik. Slova chvály si bezesporu zaslouží také jako vždy bezchybný pěvecký výkon Matta Shadowse. Problémem je, že těch opravdu výjimečných hudebních momentů na "Hail To The King" není tolik, aby se dalo hovořit o skutečně prvotřídní desce. S nástupem úvodní "Shepherd of Fire" sice udeří monumentální troubení na poplach, které má značit příchod něčeho velkolepého, hned následující pilotní singlovka ale víc než cokoliv jiného napoví, že se tady pojede až na překvapivě rutinním převodu. Občas na vás dýchne Metallica, občas se posunete v minulosti ještě dál, pořád jsou to ale Avenged Sevenfold každým coulem, jejichž jediným problémem je to, že ve snaze uctít své předky trochu pozapomněli na to nejdůležitější - jít do studia s dostatkem nosného materiálu. Je smutné, když kapela jejich formátu naplní menší polovinu alba - na své poměry - naprosto průměrnými skladbami, jež by stejně dobře mohly sloužit jako B-side verze na některé z jejich starších nahrávek.
"Jistota bez překvapivých momentů"
Najdou se ale pochopitelně i komety. "Requiem" je sborovými zpěvy podbarvený, tvrdě rockový majstrštyk, jehož vehemenci vyrovnává snad jenom předposlední "Planets", která je esencí hudebních kvalit Avenged Sevenfold, a obzvlášť Shadows v ní prostřednictvím táhlých refrénů naprosto exceluje.
Není asi náhodou, že tento menší zádrhel přišel zrovna v době, kdy se kapela ve studiu musela poprvé naplno obejít bez svého bubeníka a jednoho z hlavních skladatelů Jamese "The Reva" Sullivana. "Hail To The King" je deska velmi přístupná, a tedy i docela příjemná na poslech. Zároveň jí ale chybí sebemenší pokus o experiment, progres jiným směrem či prostý "wow" efekt, po němž byste s nevěřícným výrazem přemýtali nad tím, jestli jste někdy něco takového už slyšeli. Podobné nahrávky jsme tu už totiž v minulosti měli mnohokrát, akorát v o něco povedenějším balení. Nevěřte proto těm, kteří budou novinku Avenged Sevenfold bezmezně adorovat. "Hail To The King" je solidní metalovou deskou, k vrcholu má ale pořád hodně daleko.
Žádné komentáře:
Okomentovat