Chimaira měla kdysi fakt našlápnuto a po deskách "Chimaira" (2005) a "Resurrection" (2007) jí kdekdo prorokoval obrovskou budoucnost, jež se měla minimálně Hetfieldových podrážek dotýkat. Že to tak nedopadlo, to je jednak věcí hudebního know-how, protože Chimaira nikdy nebyla kapelou, která by opakovaně dokázala chrlit vysokokvalitní řezivo, druhak neustálými personálními kotrmelci, jimiž se kapela zejména v posledních letech stala doslova proslulá a málem jí to stálo i samotnou existenci. Zhruba od roku 2012 jsme tak svědky naprosto nové Chimairy (nazvěme ji třeba Chimaira 2.0), v jejímž středu zůstal pouze zpěvák Mark Hunter, který se obklopil svými kamarády, převážně z poměrně známé death metalové sypačky Daath. Takto utvořený ansámbl nyní vydává své první dlouhohrající album, odpalující zcela novou etapu kariéry oblíbené zámořské formace.
Úvodem se sluší předeslat, že Chimaira 2.0 zní pořád jako Chimaira. Vokál Marka Huntera je totiž poměrně snadno rozpoznatelný, a tak ani v případě nové desky "Crown of Phantoms" nepotřebujete víc jak 10 sekund, aby vám docvaklo, koho zrovna posloucháte. Když k tomu připočtete, že ani samotný hudební podklad nedoznal zrovna revolučních proměn, což by se od kapely, která vyměnila své kompletní osazenstvo, celkem logicky dalo očekávat, budete doma už s úvodními tóny otvíráku "The Machine". Pokud se tedy chytneme teze, že Chimaira vstupuje do druhé etapy své kariéry, činí tak velmi opatrně a možná až příliš ustrašeně. Pravděpodobně šlo o záměr, jehož hlavním cílem bylo nenaštvat zbytečnými experimenty jádro skalních fanoušků, jenomže Chimaira nový impulz potřebuje jako sůl a kdy jindy by měl člověk zkoušet něco nového a nečekaného, než po totálním přerodu kapely?
Deska je velmi tvrdá, syrová a má vyvolávat pocit, že Chimaira 2.0 je ještě nasranější než její zesnulý předchůdce. Je to ale prachobyčejné tlačení na pilu, kde se nedostatek invence nahrazuje neustálými změnami tempa, na Chimairu překombinovanými kytarovými pasážemi, v nichž zaniknou veškeré nosné prvky písně, a bolestivě repetitivními výkony Huntera. To vše platí pro první polovinu desky. Jenomže... s úderem impozantního sugestivního předělu "The Transmigration", který svým synťákově-akustickým soundem maže z paměti všechno, co jste dosud na albu slyšeli, se něco zlomí a Chimaira 2.0 začne mocně vystrkovat drápy, jež vám do hlavy ještě hlouběji zaryje skrze následující "Crown of Phantoms", rozhodně nejpovedenější skladbu celé nahrávky, která konečně naplňuje potenciál současné Chimairy a dokazuje, že se správným přístupem (Hunter konečně využívá i zpívanou polohu) můžeme od znovuzrozeného seskupení v budoucnu očekávat velké věci. A zhruba v podobném, leč o něco méně přesvědčivém, duchu už Chimaira "Crown of Phantoms" doklepe. Je pozoruhodné, jak jediná deska dokáže dvěma polovinami svého tracklistu ztělesňovat oba způsoby, jimiž lze přistoupit k reinkarnaci sebe samých.
"Crown of Phantoms" lze tak nakonec rozdělit na dva reprezentativní vzorky. Jeden ukazuje Chimairu jako někoho, kdo se chce držet toho, co umí nejlépe, a doufá, že posluchač uznale pokýve hlavou a řekne si, že všechny ty změny vlastně na kapele ani nejsou poznat, a to je fajn. Ten druhý je mnohem progresivnější, odvážnější a jako takový rozhodně efektivnější. Pokud kapela na "Crown of Phantoms" potřebovala úvodní pětici skladeb, aby si uvědomila, že její potenciál leží mnohem výš, než nám dosud stihla demonstrovat, beru její novou desku jako vcelku příjemný apetizér a ukázku možných věcí příštích.
Chimaira málem padla pod drn, dokázala se však oklepat, nabýt novou sílu a přes několik škobrtnutí vyrazit vstříc něčemu velkolepému. Jestli se zpátky na vrchol opravdu propracuje, na to nám ale bohužel odpoví až další deska. "Crown of Phantoms" bude mezitím sloužit jako výkladní skříň zmařených šancí i obrovských příslibů do budoucna.
Žádné komentáře:
Okomentovat