Chlast je docela svinstvo. Jasně, zažijete s ním spoustu půvabnejch dobrodružství a málokterá sexy historka začíná tím, že jste někde žrali salát, daň za nezřízenou dráhu opilce dokáže bejt ale zatraceně vysoká. Aktuálně s tímhle zjištěním zápolí třeba Five Finger Death Punch, které jsem tady před pár měsíci prozíravě vyhejtil za jejich podezřele sterilní výkony a měl jsem tehdy, světě, div se, samozřejmě pravdu.
Ivan Moody je prostě notorik. A i přes svoje zjevné charisma a hlasové schopnosti aktuálně táhne kapelu ke dnu.
Ale zpátky k samotné žalobě. Label Prospect Park udal svou vlastní kapelu za to, že nevydává desky dle předem smluvených podmínek, respektive je vydává příliš rychle - důvodem má být právě Moodyho závislost na návykových látkách (rozuměj pitíčko) a snaha kapely vyrejžovat ze své solidně rozjeté kariéry maximum, dokud jejich zpěváka démon alkoholu nepohltí úplně.
Váš dealer krabicových vín
Celé znění žaloby si můžete přečíst tady. Obsahuje i vyloženě komické momenty - třeba když vydavatelství přiznává, že už si na zvuk Five Finger Death Punch stěžují i samotná rádia, jež hodnotí nové singly kapely jako vyčpělé a požadují větší kreativitu jednotlivých členů.
Což je mimochodem přesně to, co jsem tady několikrát vyčítal poslední desce Got Your Six, která zní jako kompilát nevydanejch demáčů z desky The Wrong Side of Heaven Vol 2, která zní zase jako kompilát nevydanejch demáčů z The Wrong Side of Heaven Vol 1. Nehledě na fakt, že když už na vás začínaj donášet i korporátní nekňubové z rádií, víte, že jste docela v hajzlu.
Najednou to všechno dává dokonalej smysl, no ne?
Tenhle příběh každopádně moc veselej není. Moodyho nedávná nezdůvodněná (proč asi) hospitalizace FFDP stála lukrativní turné s Black Sabbath po Austrálii. Loni jej zase kapela musela uprostřed koncertu v Memphisu nechat samotného na pódiu, protože byl - tadá! - vylitej pod obraz. Pak kvůli domácímu násilí požádala o rozvod jeho žena, pak jeho sestra přiznala, že má její brácha soudní zákaz se k ní přibližovat, a pak... pak už snad nemám ani chuť pokračovat.
Prostě bída.
Snad to dá Ivánek nějak dohromady. Chlast je totiž dobrej sluha, ale móóóc špatnej pán. Víme?
Nejsem dement. Nebo si to o sobě aspoň občas myslím. Takže si tady nebudu hrát na zaslepeného apologetu aktuální situace v AC/DC a dělat, že se vlastně nic neděje. Každej s trochou soudnosti tak nějak cítí, že to muzikanti okolo Anguse Younga měli zabalit přesně ve chvíli, kdy jim Brian Johnson oznámil, že by v jeho podání klasická hláška "I can't hear you, make some noise!" nabyla během koncertů obludně reálného charakteru.
Jenže AC/DC jedou dál a nezměním to já, vy a už vůbec ne ta rozvášněná kohorta studentů vysoké školy života na Facebooku. Pojďme tedy společně zkusit v nastalé situaci najít pár důvodů, proč by angažování Axla Rose nemuselo být úplné fiasko.
Tenhle člověk je teď všude
Axl je ve formě
Psal jsem o tom něco málo už v komentáři k prvním comebackovým shows Guns N Roses a musím to zopakovat. Axl Rose zní aktuálně nejlíp - minimálně - za posledních 10 let. Pravda, možná to má co do činění s faktem, že teď celé koncerty prosedí a může se plně věnovat zpěvu, i tak je ale vokální posun oproti několika uplynulým sezónám enormní. Kdo říká, že je Axl vyčpělej, asi posledních pár týdnů nesleduje internety. Nebo vše jenom záměrně ignoruje.
Kdo jinej?
A koho byste jako vybrali vy? Když na to přijde a srovnáte se s faktem, že je Brian Johnson prostě minulostí, poměr kvalita/věhlas/profit hovoří jednoznačně pro Axla. Sladké řečičky o bezbřehé lásce k fanouškům stranou, karavanu AC/DC teď potáhne kupředu hlavně vidina další škváry, a proto si jejich management nemohl dovolit sázku na neznámou kartu. Jo, diskuzní bijci vás budou sice přesvědčovat, že by spíš než Axla radši na pódiu přivítali nějakého úplného zelenáče, já ale moc dobře vím, že by pak prskali úplně stejně. Svou frustraci z necitlivého chování kapely k Johnsonovi (která je na místě) by totiž namířili proti komukoliv (a to už na místě není).
Speciální událost
Ať už s volbou AC/DC vnitřně souzníte, nebo ne, o skutečnosti, že tohle spojení bude přepisovat rockové anály, snad nemusíme vůbec diskutovat. Setká se tady jedna z největších kapel světa a legendární zpěvák, kterej je i přes svou zjevnou problémovost pořád obrovským tahákem. Říct mi někdo ještě pár měsíců zpátky, že v roce 2016 budou Guns N' Roses zase vyprodávat staďáky se Slashem v sestavě a Axl si tu a tam odskočí zahrát s Angusem Youngem, preventivně bych mu nařídil tuplovanej klystýr. Jenže je to tak!
Axl je fanoušek
Nuže, nebudeme si tady povídat báchorky o tom, kterak dobrák Axl podstupuje celou tuhle štaci jenom pro svoje šlechetné srdíčko. Kdepak, taky Rose má určitě slušnou motivaci v podobě několika bonusovejch míčů na kontě. Nikdo ale na druhou stranu nemůže Axla obviňovat z toho, že by byl jenom po zlaťácích lačnící přivandrovalec, co v sobě najednou objevil lásku k AC/DC. Guns N' Roses hráli covery svých australských idolů v podstatě od úplného počátku kariéry, tedy v době, kdy polovina lidí, co teď vehementně spílá Axlovi, plavala tátovi v šourku.
Hejtři jsou dementi
Naprosto nejdůležitější argument ze všech. Aby bylo jasno: Mně je vcelku šumák, jak k celé téhle věci kdo přistupuje. Každej má právo na svůj názor, takže se jednotlivé úsudky logicky v lecčems liší. Jde spíš o formu, jakou se někteří lidi rozhodli svoji frustraci vyjádřit. Když pak vidím ty zástupy Lojzů z Prdelákova, co je už nebaví hrát kapesní kulečník, jak jdou tapetovat diskuze na prestižních stránkách typu Najde se 50.000 fanoušků metalu svými výroky ve stylu "AC/DC už si nikdy nepustím" nebo "Axl Rose je smažka", případně teatrálně - a samože se zapnutým capslockem - obejdou snad celej českej internet, aby všechny přesvědčili, že jako fakt prodávaj ty lístky, vlastně mám z celého komba AXL/DC o to větší radost. Ač je kritika AC/DC v kauze Johnson na místě, dětinské výroky některých totiž zase jednou zašly až příliš daleko na to, aby je člověk mohl nečinně přehlížet.
Já to říkal, já to říkal, já to říkal. A říkal jsem už, že jsem to říkal? Zatímco internetová armáda všeznalejch disskutérů odstřelila reunion Guns N Roses ještě dřív, než k němu vůbec došlo, my modří jsme moc dobře věděli, že tahle věc může vedle totálního fiaska dopadnout taky grandiózním úspěchem.
Nu a zatím to vypadá, že možnost bé je správně. Pravda, doteď kucí odehráli jenom 3 koncerty, obecný konsenzus ale ještě pár týdnů zpátky pracoval s předpokladem, že touhle dobou budou Guns už zase rozklížení a smát se jim bude celej rockovej svět. A ono je to přesně naopak - nejenže se Slash a Axl ještě nestihli poškorpit, ale jejich koncerty vypadají a hlavně znějí přesně tak, jak si jejich fanoušci (včetně mě) představovali ve svých nočních polucích. Prostě paráda.
Takže máme na pódiu Slashe, kterej je prostě božan a jehož stage presence byla vždy unikátní, dále tam máme Duffa, kterej je prostě Duff a bez něhož by to nebylo vončo, no a hlavně tam máme Axla, kterej zní nejlíp za poslední dekádu (dvacetisekundovej ryk odpalující Welcome To The Jungle dává dokonce vzpomenout na jeho vrcholnou formu), což čekal po vyloženě tragickejch posledních letech fakt málokdo. Když pak tuhle trojku navíc přijde na pódium podpořit starej kámoš Sebastian Bach, máte pocit, že jste zpátky v ranejch devadesátkách.
Půvabné přitom je, že i jinak krajně nehostinné prostředí trollů v diskuzích na Blabbermouthu - nebo jiných, podobně stylizovaných stránkách - rázem opatrně přiznává omyl, či rovnou pěje chválu.
Takže přehrávejte videa níže a modlete se za schopného promotéra, kterej tenhle kolos přitáhne k nám. Nikdy totiž nevíte, kdy Axlovi zase jebne.
A pokud jebne, taky dobře. Rock má být nebezpečnej a s Guns aspoň nikdy nebyla nuda.
Já vím, ten přehnaně stylizovanej cynik musí taky zhejtit snad úplně všechno, ale... nic se nebojte, nechci tady stařecky mentorovat o podivnosti těchhle křesťanskejch tradic, ani vášnivě volat po odpovědi na otázku, proč je tak vehemetně slaví lidi, kteří se považujou za kované ateisty a do kostela vlezou jenom v případě, že je tam maminka dotáhne za flígr. Realita je totiž taková, že další záminka k nezřízenému chlastání bodne vždycky a řezat holky po zadku pletenou náhražkou penisu taky nezní moc úchylně. No, vlastně to zní úchylněji než cokoliv, co jsem dneska slyšel (a to jsem slyšel důchodkyně z vedlejšího baráku řešit jelita, co teď maj na zadnici - sick!), ale to necháme na jindy.
Slav si, co chceš. Pámbů je mi svědkem, že to mám naprosto u díry. Jenom si, prosím, zkus svou image stavět v nějakém kontextu. Buďto seš kovanej černokněžník, kterej si myslí, že po přečtení Satanské bible je z něj fakt temnej zlosyn a všechny okolo pak automaticky prudí psaním patetickejch statusů o zániku světa pod nadvládou Antikrista, nebo máš prostě rád veselá vajíčka, zajíčky a těch pár dní na konci března sereš duhu. Tyhle věci zkrátka navzájem dost drhnou, a pokud to nechápeš, nejspíš seš jenom prachobyčejnej komediant, co rád inhaluje vlastní prdy a přetvářku.
Čumte, hoši! Pentagram!
A to mě maličko sere. Mám pocit, že všechny ty obrácené kříže, pentagramy a další ikonografie satanáše dnes zmutovaly v naprosto vyprázdněnej symbol vzdoru k jakési autoritě, která vlastně ani neexistuje. Jako když si malí floutci ještě pár roků zpátky malovali do sešitů anarchistická Áčka pokaždé, když si plivli na chodník a žádnej dospělák jim za to nemajznul pohlavek. Fakt drsní hoši. Nic ti prostě na čelo nenapíše slovo pozér větším písmem, než když si celej rok buduješ image vnitřními démony stíhaného nihilisty, co na fotkách zmučeně kouká do země a nosí výhradně hadry od Killstaru, abys pak všem rozjuchaně vinšoval veselé a klidné prožití největších křesťanských svátků v roce, případně se to na poslední chvíli ještě snažil kamuflovat zmatenými kecy o vítání jara, ale u toho do sebe bezskrupulózně futroval beránka.
Prostě tady máme generaci falešníků, kterým je jedno, co dělají, hlavně když to sype lajky a pár falešnejch chvil slávy v komunitě jejich vrstevníků. A že jejich chování dává asi stejnej smysl jako:
- Jako bych se celej rok snažil analyzovat myšlení Hegela s Kantem a pak si šel předplatit Blesk.
- Jako bych o sobě říkal, že jsem gurmet, ale pak si pustil Barrandov a vařil podle Babicy.
- Jako bych říkal, že rozumím politice, a potom sdílel Pitomiovy videoblogy.
- Jako bych toužil po maximální informovanosti, ale četl jenom Novinky.
- Jako bych fandil tomuhle blogu, ale nemiloval hateclub.
Víte, s chlastem je to jako se ženskýma: Život s nimi je těžkej, život bez nich by ale stál úplně za hovno. A tak není divu, že má spousta Čechů a Čečenek s alkoholem zatraceně intimní pouto - vedle psaní oslavnejch komentářů na Facebook Jardy Jágra a skupování kuchařek retardovaného Ládíka Hrušků je to dokonce takovej náš národní sport. Lijeme to do sebe, když máme radost, lijeme to do sebe, když nás souží smutek, a lijeme to do sebe, i když aktuálně necítíme vůbec nic, páč je lepší s jedním oroseným vočumovat holky v hospodě, než si doma osaměle honit konzoli. Asi proto nikoho nepřekvapí, že je v té naší malebně zaprděné kotlině vrcholovej alkoholismus důležitou součástí kulturního vyžití - metalové koncerty nevyjímaje.
Jenže tady přichází kámen úrazu. Občas se vám totiž stane, že se v rámci předkoncertní zábavy vylijete jako totální hovado, přičemž tady nemluvím o přespolních tancovačkách, kde se podobnej scénář tak nějak očekává, ale o vašich vysněných koncertech, během nichž jste stav blížící se kómatu fakt zažít nechtěli. Jsou to přesně ty večery, které jste zevrubně plánovali dlouhé týdny dopředu, načrtli jste detailní plán jejich průběhu a vaše konzumace alkoholu měla skončit někde u třetího píva, zatímco v reálu si velkolepě jedete panáky vodky ještě než celá věc vůbec začne a těsně po jejím skončení - pokud jste už vůbec při smyslech - svého chování haura těžce litujete.
Tohle nechceš...
Já vím, pro většinu z vás to bude nejspíš šok, ale taky jsem podobnou trampotu už párkrát zažil. Nejbolestivější to bylo asi v případě sedm let starého koncertu Slipknot v Ostravě, kterej si sice jakž takž pamatuju, když ale půlku koncertního setlistu své nejmilovanější kapely strávíte uvažováním, jestli své žaludeční šťávy hodíte na zem nebo jimi voplesknete nebohé duše v okruhu několika metrů, je to vcelku prekérní situace. Nakonec jsem to zvládl se ctí a koncert byl vlastně docela fajn, moje svědomí mi pak ale ještě pěkných pár tejdnů dávalo dost vehementně najevo, že to mohlo být ještě mnohem lepší a že jsem to zkrátka totálně prosral.
Ač to tak nevypadá, chlastání před koncertem je zkrátka složitá alchymie. Je potřeba natrénovat, vyladit formu, určit si taktiku a samozřejmě doufat v špetku toho alkáčskýho štěstíčka. Nebo prostě jenom nebýt notorickej dobytek, co každého kolegu s lahví tvrdého bere jako svého po letech nalezeného bratra a střízlivě zvolenou taktiku "dám si jeden kousek na žížu" brzy promění v "dám si jich šest, protože kurva párty hard". Nadšení z dobře odvedeného kalení je totiž značně pomíjivé a absence vzpomínek dokáže s odstupem slušně nasrat. Za volant a před pódium zkrátka s rozumem, přátelé.
Proč je nenávidím?
- Protože mě nutí chlastat. Já bych to sám v životě nepožil! V životě!
Dá se s tím něco dělat?
- Chodit místo rockovejch koncertů na turnaje v sudoku.
Když mi bylo 15, poprvé jsem okusil víno z krabice a od té doby už nebylo nic jako předtím. Ne, počkat, to je drobátko jinej příběh. Zkusme to ještě jednou: Když mi bylo 15, dostal se mi pod čumák projekt Roadrunner United, kde jsem poprvé zaregistroval, tehdy sotva plnoletého, Matta Heafyho. Mohl jsem mu závidět, že zatímco já se v patnácti snažil mermomocí, a samozřejmě naprosto bez úspěchu, dostat k dívčím rodidlům, kolem něj v té době už kroužilo celé talentové oddělení labelu Roadrunner Records (a nejspíš se k rodidlům dostával denně). Na nevraživost ale nebyl čas, jeho Trivium mi dokonale učarovali a zrodila se veliká láska, trvající dodnes.
Ale zpět do - pro mě - bezstarostné poloviny minulé dekády. Trivium v roce 2005 vydali svůj metalcore manifest "Ascendancy" a tvrdě rocková veřejnost jim z fleku ležela u nohou. Ještě rok zpátky o nich vědělo jen pár osvícenců z Floridy, najednou hráli na největších evropských fesťácích (zažili jste snad během posledních 10 let kapelu, co by jeden rok na Download Festivalu hrála ve 12 odpo a hned ten další coby přímej support Metallicy?), začínali kolem sebe šířit pozitivní šuškandu a zvláštní zalíbení v nich našla hlavně britská média, která se urputně předháněla v extaticky vystříkaných titulkách typu "Objevili jsme další Metallicu" nebo "Nástupci Iron Maiden z Floridy" - prostě klasická mediální masáž, která ale v případě Trivium nabrala mimořádně masivních rozměrů a koncem roku už bylo tak nějak očividné, že si na sebe kucí raným úspěchem upletli ohromnej bič.
Říct, že si z toho Trivium nadělali do textilu a tvrdě selhali, by bylo možná až moc příšné. Fakta jsou nicméně taková, že levelu zmiňovaných legend nikdy ani zdaleka nedosáhli. Ano, samozřejmě mají kariéru, o níž by si 99 % usoplenejch kids, co vezmou poprvé místo pinďoura do ruky kytaru, mohlo nechat jenom zdát, jenže i to je někdy málo. A jako to vím já, s jistotou vám tady povídám, že to moc dobře ví i Matt Heafy. Ten Matt Heafy, kterej i ve svých třiceti chodí na kytarové lekce, páč mu prostě nestačí, že už na střední hrál líp než o generaci starší hráči - on potřebuje znát i evoluci nástroje od roku 2500 př. n. l. a 246 rozličných technik navinutí strun, které mu budou v praxi sice úplně k hovnu, ale bez jejich znalosti by v noci zkrátka nespočinul. Maličko šílenec. Maličko šprt. Maličko workoholik, co fetuje touhu po preciznosti.
Kdepak, tenhle člověk cestu za absolutní spokojeností nevzdá nikdy, a proto ho musí moc bolet, když na současné turné jeho kapely, která mimochodem podporuje už sedmou studiovku, chodí v americkejch vidlákovech slabé tři stovky lidí. Rodná hrouda zůstává pro Trivium vůbec prokletým územím. Možná Amíci prostě ztratili vkus. A možná za to může jinak kvitovaná snaha kapely o neustálej hudební progres: Zatímco fanoušci vidí změny rádi, pro americká rocková rádia (v USA jde o zatraceně důležitou platformu) je hudba Trivium asi až příliš nečitelná, a tak jí ani nevěnují pozornost. Prostě pecháček.
Desky přibývají, kvalita kolísá a z Trivium už jsou třicátníci. Ten vysněnej Olymp, na nějž měli dle prognostiků vylézt už před drahnými roky, je ale pořád nějak v nedohlednu. Vlastně mám nepříjemnej pocit, že se postupem času spíš vzdaluje, a to nikdy není pěkná vizitka. Ne pro kapelu, která měla být další Metallicou nebo Iron Maiden. Ne pro kapelu Matta Heafyho, kterého status quo sere minimálně stejně jako mě.
Proč je nenávidím?
- Nenávidím metalové časáky, co nebohé muzikanty souží touhou po senzaci! Je to všechno jejich vina!
Dá se s tím něco dělat?
- Kupovat desky Trivium, i když třeba budou stát za hovno. Ehm.
AC/DC jsou bez zpěváka. Teda minimálně pro pár nadcházejících měsíců, které Brian Johnson věnuje rekonvalescenci zdemolovaného sluchového aparátu. Korejsky Blog proto do ulic vyslal svůj jednočlenný zpravodajský tým, aby zjistil, kdo připadá v úvahu jako potenciální náhrada. Zjištění jsou to vpravdě šokující.
Oliviér z Bring Me The Horizon
Proč by to mohlo vyjít: Protože každej rozumnej člověk vidí, že už toho má Oliviér v Bring Me The Horizon tak akorát. Že chce hrát jednoduchou muziku od srdíčka. Že už ho nebaví ždímat kalhotky nadrženejch hot osmnáctek, zatímco se staří pardálové z AC/DC věnují ryzímu umění, jako jsou třeba koncerty pro zájezdy seniorů nebo reklamy na Prostenal.
Proč to asi nevyjde: Protože nám Oliviér začal maličko hipsteřit a živé zpívání už není nic pro něj. Vlastně už nejspíš nesvede zpívat ani ve studiu. Skutečnost, že dokázal i v tomhle stavu nahrát s Bring Me The Horizon nové album, je vedle sestřelení dvojčat a otázky, kdo kurva posílá každý rok Lucce Vondráčkové tolik hlasů do Slavíka, největší záhadou moderní doby.
Oli vyhlíží novou příležitost. Snad u toho nebude muset zpívat.
Angela z Arch Enemy
Proč by to mohlo vyjít: Angela dělá vše pro emancipaci žen v metalu a hrdě bojuje proti sexistickým prasákům, co se denně kochají jemnou estetikou jejích ňadýrek, představují si nebeskou modř v místech, kam církevní hodnostáři pouštějí jenom jóóó nadané ministranty, a... ok, kde jsem to byl? No, pokud chce Angela skutečně držet zástavu něžného pohlaví v tvrdé muzice, výš než do AC/DC už se nedostane!
Proč to asi nevyjde: Jak už určitě víte vy i já, Angela má v létě tohoto roku důležité povinnosti - musí se dostavit na festival Brutal Assault, kde se jí pokusím odchytit do svého zásnubního pytle. Tuto techniku schvaluje deset nebezpečných psychopatů z deseti. A taky Borat.
Veeeery nice!
Phil Anselmo z... úřadu práce?
Proč by to mohlo vyjít: Ačkoliv jsem superkapele anSSelmík, která měla spojit tři nejvýraznější persóny krajně pravicové scény posledních let, predikoval velkolepou budoucnost, nakonec to jaksi neklaplo. Phil je tedy pořád bez práce a kšeft v AC/DC by rozhodně ocenil. Za něco ty hektolitry BÍLÉHO vína (hahaha, chápete? BÍLÉHO!? hahaha!) nakupovat musí, no ne?
Proč to asi nevyjde: AC/DC už jednoho Phila ve své sestavě měli. Jmenoval se Phillip Hugh Norman Witschke Rudzevecuis (to jsem si nevymyslel) a nedávno ho vyhodili, protože doma pod polštářem schovával asi 23 tisíc tun drog a pár lidem vyhrožoval zabitím. Zkrátka to vypadá, že co Phil, to milej a úplně vyrovnanej chlapík.
Pořád čekáme na první koncert téhle legendy.
Corey Taylor ze Slipknot
Nejčastější otázka posledních měsíců v metalovém světě zní: Co si o tom myslí Corey Taylor?
Corey Taylor se už nevyjadřuje pouze k sobě samému a své kapele, ale i k ostatním muzikantům, k celé metalové scéně, k jejím podžánrům, k rasismu v metalu, k rasismu mimo metal, k rasismu na Slovensku, k rasismu v USA, k rasistickému Trumpovi, k orientačním běhům metalistů v šatech po babičce a tak vůbec.
Je to prostě rozený rétor, kterej půl dne prokecá o útrapách světa a večer jde dělat muziku pro svých 1548 kapel. Takže to není tak, že by AC/DC Taylora nechtěli, ale Taylor nechce AC/DC, a pokud ho budete srát, povypráví vám story o tom, co si myslí o spekulacích, že ho korej na korejsky blogu označil za nového frontmana AC/DC, načež to já budu muset zase celé překládat pro svoje druhé stránky, a dostanu se tak do časoprostorové spirály v červí díře, kde bydlí asi i Taylor, jinak by nebyl schopnej kecat o tolika věcech najednou. Takže klid.
Coreyho výraz, když se ho 5 minut nezeptáte na jeho názor.
Jolanda z EZO.tv
Proč by to mohlo vyjít: Korpulentní dáma, co má srdíčko na dlani a v hlavě vypatlátor kříženej s Google překladačem, kterej jí brání sestavit jednu souvislou větu, aniž by u toho nezněla jako retardovanej jukebox. Jo, pokud by chtěli AC/DC ukázat, že jsou pořád kapelou lidu a záleží jim i na dobrém soužití s menšinami, tohle je jejich člověk! Jolanda by se navíc stala prvním slavným rockerem z Rumunska.
Proč to asi nevyjde: Ač je Jolanda ženou učenlivou a během posledního půlroku absolvovala například tvrdej rekvalifikační kurz věštby budoucnosti z pubického ochlupení napadeného filckama, Jolandina angličtina pořád nedosáhla úrovně, jakou by si AC/DC nejspíš představovali. Její ostentativní potřeba lidem neustále dokazovat, že "je cigánka, protože je bílá a její rodiče byli taky bílí" by na koncertech asi taky moc nefungovala.
A koho byste chtěli vidět na postu nového zpěváka AC/DC vy?
