První dojmy: Asking Alexandria - Asking Alexandria

Jestli je Asking Alexandria něco vlastní, je to melodrama. Jako by si kapela, dobře znalá své fanouškovské základny, již z velké části tvoří náctiletá děvčata roztoužená po velkých... a emocionálně vypjatých příbězích ze života svého oblíbeného boybandu, ve všemožných kariérních veletočích vyloženě libovala. A tak Askáči píší další a další příběhy plné odcizení, bratrských soubojů a šťastných návratů, jež poctivě zvlhčují kalhotky a zaplňují Instagram feedy napříč scénou. To vám bylo nějak takhle: Zpěvák Danny Worsnop kapelu opustil v roce 2015, aby šel úspěšně selhat do zapomenutého projektu We Are Harlot, kde vypadal jako otylý kauboj z Burger Kingu, zatímco jeho náhradník Denis Shaforostov vydržel s kapelou pouze jednu desku - oficiálně proto, že se mu stýskalo po rodné Ukrajině. Neoficiálně proto, že byl bez studiové magie celkem v prdeli a držet si ve svém středu někoho, kdo dokáže odzpívat v průměru 34 % koncertu, je docela vojeb. Po prohře na obou frontách tak Worsnop se zbytkem Asking Alexandria koncem roku 2016 vcelku logicky zanechali rozborojů a společně se nyní vracejí s eponymně nazvanou sbírkou dvanácti skladeb.

Člověk se od toho prostě musí umět oprostit. Oprostit se od toho dráma, oprostit se od pozérsky pěstované image, vyvoněných selfíček a otravného halekání lidí, "kterým tahle kapela zachránila život". Pak vám v Asking Alexandria zůstane parta vcelku nadaných řemeslníků, kteří se rozhodli na šestém albu hudebně dospět a předkládají nám zřejmě nejvyzrálejší dílo své dosavadní kariéry - album, které je symbolem takřka úplného zpřetrhání metalcore vazeb z minulosti a definitvního útěku do velkého světa rocku. Asking Alexandria prostě mají potenciál skládat hity - ať už vám jejich současná reinkarnace voní, či nikoliv - a tenhle předpoklad nehodlají promarnit, stejně jako to dělají například jejich britští kolegové z Bring Me The Horizon, jejichž aktuální tvorbu novinka Asking Alexandria v lecčems připomíná. I zde se klade důraz na mohutné refrény, lehce zapamatovatelné elektronické aranže a poněkud dietní skladatelství, jež rezultuje v maximální údernost. Žádná košatá svědectví, žádné velké umění. Nikdo si na to nezkouší hrát a nic takového v konečném důsledku ani není potřeba.


Hrdinou alba je Danny Worsnop. Nechme stranou jeho sebestřednou a často nesympatickou povahu. Ten člověk přesně ví, jak psát podmanivé melodie a následně je i dokonale odzpívat. Songy jako "Alone In The Room", "Hopelessly Hopeful" nebo překvapivě nevtíravá balada "Vultures" na jeho naléhavých řádcích přímo stojí. "Into the Fire" je instantní klasika, sebevědomá a grandiózní, která má už nyní předplacené místo v každém setlistu pro nadcházející roky a spíš než kluby evokuje svou zvukovou rozmáchlostí prostředí hal a stadionů. Tvrdších písní na desce není mnoho, když ale přijdou, patří k vrcholům - "Rise Up" touží po revoltě, burcuje fanoušky k mobilizaci, a rozkvete v krásně klenutém refrénu, "Eve" je pak zřejmě jediným čistě metalcoreovým výstřelem na desce a zároveň možná i nejlepší skladbou přísedící ke zmíněnému žánru, jakou Asking napsali za poslední roky (Ben Bruce je tady krajně nekompromisní). Kapela zkrátka, dobře znalá vlastních tvůrčích limitů, nepotřebuje v roce 2017 podléhat příslušnosti k jedinému stylu. Místo toho si vyzobe to nejlepší z každé žánrové a kreativní intence, již ve studiu ucítí. Někdy to vyjde, jindy ne. Výsledek tím každopádně získává na barevnosti.

Ne všechno se samozřejmě povedlo. Zvukovou vozbu táhne kupředu hlavně Worsnop a chytře využívané elektronické prvky - kytarová práce toliko prostoru nedostává, a synťáky méně zatěškané písně tak vyznívají poněkud prázdně. No a pokud zklame i Worsnop - například v až otravně repetitivní "Where Did It Go?", která je v podstatě manifestem Dannyho monstrózního ega a pyšní se možná nejdebilnějším textem letošní albové sezóny (But now there's this one / The I'm the king one / The I don’t care, I’m gonna do my thing one / The breaking every fucking rule in the book one / The fuck you all!) - jsou Asking rázem poněkud bezzubí. Ústřední popěvek v "When The Lights Come On" si už před pár lety zpívali Fall Out Boy na desce "Save Rock and Roll", snad to neuvidí patentový úřad. Jako lichý a zbytečný vyznívá i pokus o rapovou kolaboraci v tracku "Empire" - stejná píseň připomíná, proč by se kytarista Ben Bruce měl držet svého kopyta a nepokoušet se na každou desku propašovat svůj vokál. Zpěvák je to totiž, decentně řečeno, velmi podprůměrný.


O současné úrovni muziky Asking Alexandria si můžete myslet cokoliv. Jedno jim ale zcela jistě upřít nelze: Každé jejich album má svou vlastní tvář, pevně vytyčený směr a nebojí se do katalogu kapely vnášet jistý druh progresu. V porovnání s takovými Black Veil Brides, kteří vydávají jednu a tu samou desku posledních 10 let, a právě proto jim v porovnání s Asking Alexandria začíná nemilosrdně ujíždět vlak, je to velmi příjemný a osvěžující přístup. Britové se zkrátka prezentují jako variabilní hudební těleso, jemuž nedělá problém na jedné desce absorbovat vlivy svých osmdesátkových hrdinů, aby o 4 roky později vydali album zjevně inspirované těžkou žánrovou modernou ve stylu Bring Me The Horizon.

A to je asi to nejdůležitější zjištění. Asking Alexandria jsou na své šesté řadovce ambiciozní a chtějí svůj projev sunout k novým, ehm, horizontům. Mnoho fanoušků své rané tvorby tím možná odradí, pokud ale někdy chtějí překročit svůj stín, rozervat okovy takzvané "scény" a získat pozornost legitimního rockového publika, rozhodně vykročili správným směrem. Ne, zatím to tam úplně není, dokážou-li ale na vytyčené cestě setrvat a vyvarovat se příště skladatelským lapsům, nemá smysl tento počin jakkoliv zpochybňovat. Tohle je kapela, která se nebojí činit odvážná rozhodnutí a svoje řemeslo aktuálně dělá - byť s poněkud jinými výrazovými prvky - lépe něž kdysi. Tvrdé jádro bude prskat. Já osobně jsem naopak zvědavý, kam až budou Asking Alexandria po rockovém faceliftu schopni dokráčet. Něco nám určitě napoví už chystaný koncert ve Foru Karlín, kde Britové hodlají odehrát svůj zatím největší koncert na území ČR.

METALOVÝ HATECLUB #24: DRAMATURGIE FESTIVALU MASTERS OF ROCK

Páč jsem si před pár dny na svý Wiki stránce přečet, že jsem oikofob, protože mám problémy s dramaturgickým řešením festivalu Masters of Rock (chatrnou logiku týhle konspirační teorie nechme stranou), budu vám dnes něco povídat o... dramaturgickým řešení festivalu Masters of Rock. To je taková ta věc, o které si polovina českejch metalistů myslí, že je ekvivalent druhýho příchodu Krista, prostě hotový metalový porno, z něhož žádná vidle nezůstane suchá, zatímco ta druhá si z tý první dělá nepokrytě prdel a nemůže vizovickému kolosu tak nějak přijít na jméno. Na který straně jste vy, je mi vcelku buřt, mám vás rád stejně. Loni a předloni jsem ostatně na Masters byl (pracovně) a s nikym jsem tam neměl nejmenší problém, takže... tohle není osobní, jde o princip.

Jsem snílek a bláhovej kluk. Rád bych viděl svět, kde náckové nedostávaj Slavíky. Rád bych viděl svět, kde poloretardovaní kašpaři nemaj 20 pořadů na TV Barrandov, a nemůžou tak denně roboticky lámanou dikcí vymejvat hlavy třetině národa. Taky bych rád viděl svět, kde děcka nemrznou 20 hodin před Footshopem, aby na ně zbyl aspoň jeden pár obuvi Jézy Bůst od Káně Westa. No a taky pořád ještě žiju v naivní představě, že hudební festival by neměl být jenom ten komerční moloch, co každej svůj krok tvrdě váží na položkách příjmů a výdajů, a že by se měl alespoň okrajově snažit o jistou hudební osvětu, revitalizaci, postupnou obměnu generací na scéně, která je přímo závislá na práci s posluchačem, ale i s kapelami samotnými. A že to jde, vidíme ostatně i v České republice. Masters of Rock je oproti tomu smutnou přehlídkou zacyklenosti části metalového posluchačstva u nás - kterou si nejen svou dramaturgií, ale i jakoukoliv absencí snahy o žánrový přesah svých ostatních akcí (Metalfest, sólové koncerty přidružených interpretů atp.) v podstatě sám vychoval.

Ano, i na Brutalu se headlineři více méně opakují. V jejich podhoubí ale dostávaj šanci vyrůst doslova desítky rozmanitých jmen, z nichž valná část na festivalu nikdy nehrála - a něco takového se děje takřka každoročně. Rock For People zase do Česka vozí kapely, které u nás nikdy nehrály a pravděpodobně by sólově nepřijely vůbec nebo za notně dlouho (letos např. In This Moment).

Masters of Rock potvrdil svou sestavu pro příští ročník včera a, překvapivě, je to opět defilé téhož. Pokud ne Sabaton, je to Nightwish. Pokud ne Nightwish, je to libovolný z třiceti projektů Tobiase Sammeta. Lordi do každé domácnosti a Apocalypticu má v Česku přece každej rád. Korpiklaani a Powerwolf, vytočíme hodně piva. Doro, Kamelot, bude se hlasitě zpívat. Že tady byli Helloween před týdnem? Co jako? Dáme pod ně žlutej nápis a jedeme dál. Doga, Harlej, Traktor a Salamandra u nás na fesťáku hráli taky jenom 14x, tak proč to nezakulatit. Chybí už jenom Argema, ale pevně věřím, že do toho Míla ještě zabrousí a jejich koncert bude trhat stěny. Je vcelku paradoxní, jak silně se letos organizátoři tohohle festivalu vymezovali po vyřazení Joakima ze Sabaton proti Slavíkovi, ačkoliv v určitých aspektech jsou si právě Slavík a Masters of Rock nesmírně podobní. Obě události jsou už drahnou řádku let maximálně sterilní a nudné, leč z nějakého důvodu požívají velké obliby veřejnosti. Obě zároveň ztělesňují určitou zkostnatělost a odmítání progresu.

Tohle je ale jenom takové osobní povzdechnutí. Ač idealista a snílek, život mě už naučil, že některý věci jsou prostě daný. Lístků se zase prodá víc než loni, českej žánrovej tisk vydá 10 čísel s obálkami předních vlajkonošů, všichni si podaj ruce, jak to letos opět skouleli, a karavana pojede dál - je to v podstatě dokonale výkonné perpetuum mobile - zpětně čerpající sílu a peníze z toho, co v průběhu let samo zplodilo. Ozubená kola téhle mašiny zkrátka rotují až příliš rychle na to, aby měly autority v tuhle chvíli chuť cokoliv měnit, což je samozřejmě škoda. Svépomocí se česká metalová scéna obrody určitě nedočká. A že to zoufale potřebuje, o tom snad nemusíme diskutovat.

První dojmy: Cavalera Conspiracy - Psychosis

Max Cavalera sice posledních deset let vypadá jako bezprizorní vandrák, co mu na hlavě z nějakého důvodu vyrašilo pětikilové hovno s vlastním ekosystémem (pozor, Maxe neurážím, ani při nejlepší vůli ale fakt nevím, jak jinak popsat tohle), jeho pracovní morálku by mu ale mohla závidět lecjaká parta agilních zelenáčů, toho času stále plná elánu a přesvědčení ve vlastní budoucnost. Maxův problém posledních let je ale právě ve skutečnosti, že žádným zelenáčem už dlouho není a únava materiálu je v jeho případě přímo úměrná počtu desek, které ročně mezi své posluchače vychrlí - výjimkou budiž výborný debut projektu Killer Be Killed z roku 2014. Aktuálně Max se svým bratrem Igorem vydává již čtvrtou řadovku jejich rodinné značky Cavalera Conspiracy a...

... překvapivě to není špatný. Vlastně jde dost možná o jednu z nejlepších věcí, jaká k nám z jeho tovární linky za posledních deset let doputovala. Pořádky nastolí hned úvodní "Insane" - absolutní riffová jízda, chutná kombinace thrashe, groovu a deathu s vyloženě vynikající druhou polovinou, freneticky valící se kupředu a evokující zlatá období staré Sepultury. Tam, kde skončí, začíná v naprosto stejném duchu i následující "Terror Tactics", aby posléze i ji potkal zhruba v polovině zajímavý přerod - je to mimochodem vítaná změna oproti novějším deskám Soulfly, kde písně s postupující stopáží naopak zoufale ztrácejí dech. Tady jste v úvodu omráčeni, pak dostanete menší chvíli odpočinku, aby vás mohl zdrcující finiš definitivně odrovnat.


Z thrashového standardu vybočuje song "Hellfire" - kakofonický shluk šumů a chaosu, který zní, jako by se někde v džungli právě otevřela brána do pekla. Marně vzpomínám, kdy naposledy něco od Maxe znělo tak živočišně, domorodě, tvrdě a rozervaně zároveň. A když už máte dost, nastoupí "Judas Pariah" a profackuje vás víc než cokoliv předtím. Velký podíl na hutné atmosféře má i celkový sound, který je, stejně jako samotné skladby, maximálně štiplavý a nekompromisní. Albu prospívá i úsporná stopáž čtyřiceti minut - těch devět písní je naprosto dostačujících, a album je tak v podstatě zbaveno hlušších míst. Přítomny jsou i lehce industriální reminiscence dob Nailbomb.

Igor Cavalera se tentokrát určitě neflákal. Jeho bicí jsou silné, průrazné a sebevědomě udávají tempo. Nejlépe odbouchaná deska od jeho reunionu s bratrem? Dost možná.

Co do textů, je "Psychosis" samozřejmě další verbální očistec. Tedy, uznání Max zaslouží minimálně za to, že jako jeden z mála muzikantů dokáže psát texty, které zcela postrádají větnou stavbu a jedná se pouze o jakýsi slepenec náhodných slov na motivy války, náboženství a politiky. Cavalerovi nicméně slovní ekvilibristika nikdy vlastní nebyla, navíc se bavíme o člověku, jehož znalost angličtiny je i po dekádách prožitých v USA stále na podprůměrné úrovni. Opět tak prožíváme stejná témata, stejné frázování, a dokonce bych si klidně vsadil i na to, že pár konkrétních rýmů si Cavalera jenom vypůjčil ze svého staršího katalogu. V téhle disciplíně zkrátka Max plusové body nemá a nikdy mít nebude.

"Psychosis" není žádný game changer. Pořád si myslím, že by Max měl zvážit delší přestávku, nepumpovat svou chátrající studnici nápadů do tolika projektů zároveň, poctivě selektovat riffy a časem se pokusit vydat třeba ještě jedno fantastické thrashové album. Pokud mu ale bude ten kolovrátek šlapat jako na "Psychosis", které je pořád o level až dva nad vyloženě špatnými posledními alby Soulfly, nemám s aktivitami starého pána problém. Max s Igorem nahráli jednoduchou, přímočarou, údernou a místy až brutální řezanici, jíž nechybí koule ani tah na kasu. Slabší čtyřhvězdí je v tomto případě zcela akurátní odpovědí.

První dojmy: Trivium - The Sin And The Sentence

Jsou Trivium kapelou, jež zažehne jiskru nové metalové revoluce? Těžko. Kolosální predikce britských médií z poloviny minulé dekády, které Trivium v rámci vlastní senzacechtivosti pasovaly do role nové Metallicy, nevyšly. Nechme stranou otázku, zdali samotná kapela o tenhle přílepek kdy stála - obecně bych řekl, že nikoliv - a nakolik absurdní toto tvrzení i v tehdejší době bylo (ne, žádná další Metallica tady opravdu už nikdy nebude). Stigma dalšího vlajkonoše metalové zástavy Trivium každopádně v očích mnoha pozorovatelů zůstává i nadále, a to paradoxně i ve chvíli, kdy kapela vydává své v pořadí již osmé (!) studiové album.

Po fantastickém In Waves (2011), polovičatém Vengeance Falls (2013) a trestuhodně nevyrovnaném Silence in the Snow (2015) stáli Trivium před, ehm, triviální otázkou: Kam dál?


Prozaická řešení mají v případě Trivium zjevně geniální konsekvence. Kapela se totiž rozhodla, dle svých vlastních slov, nahrát desku nikoliv z pozice angažovaných umělců, nýbrž z perspektivy "prostých" metalových posluchačů, a na samotném výsledku je tento jednoduchý, avšak nesmírně účelný přístup ohromně slyšet. Ne vždy musíte hnát svůj sound za každou cenu zcela novým směrem a Trivium jsou toho jasným důkazem. Trivium zkrátka nespekulovali, zpřetrhali okovy vlastních kreativních ambicí s každou deskou stůj co stůj měnit svůj obraz a šli pudově za jediným cílem: Umění pro umění přenechme jiným. My se jdeme metalem bavit.

Hned úvodní "The Sin And The Sentence" je výmluvnou reflexí všeho, s čím Trivium na nové desce přicházejí: Dravé tempo, chytlavý refrén, opět z plna hrdla křičící Matt Heafy a melodie jako z nejkrásnější metalové pohádky. Vzteklý nástup navazující "Beyond Oblivion", která dokonale kombinuje snad všechny nosné prvky předchozí tvorby kapely, a navíc je sune o štok výš, pak jenom utvrzuje v domnění, že se tady bude opět po letech kopat nejvyšší liga. Trivium přišpendlili plynový pedál až k podlaze a nic na tom nemění ani další průběh desky - singlová "The Heart From Your Hate" odkrývá nezpochybnitelný hitový potenciál kapely, "The Wretchedness Inside" zní jako potomek Trivium, Slipknot a Machine Head a "Sever The Hand" se po vcelku klidném nástupu překlopí v absolutní koncertní inferno, které bude nemilosrdně trhat hlavy a vířit circle pity.


Trivium můžete upírat cokoliv. O technických dovednostech ústřední trojice muzikantů ale nemůže spekulovat naprosto nikdo. "The Sin And The Sentence" tyto kvality navíc premiérově povyšuje o vklad bubeníka Alexe Benta, jehož technika, rychlost a preciznost dávají konečně zapomenout na letité martýrium, jímž si soubor z Floridy v procesu hledání nové akvizice musel projít, a kdykoliv provětrá svou dvojšlapku, máte chuť zahodit veškerou důstojnost a začít lítat po pokoji jako šťastné děcko (ehm, to jsem samozřejmě nikdy nedělal, ehm). Triumfálně svůj návrat ke screamu zvládl i Matt Heafy - troufám si tvrdit, že tak intenzivně a sveřepě po nás nekřičel snad nikdy předtím. Možná to bude tím, že svou starou techniku screamu oprášil pouze pro potřeby nahrávání nové desky a v případě opětovného poškození hlasivek reálně riskoval, že Trivium vůbec nevyrazí koncertovat.

"The Sin And The Sentence" je velkolepým metalovým příběhem, jakých se za rok urodí jenom poskrovnu. Tohle není metalcore. Není to ani thrash. A zároveň... je to tak nějak všechno dohromady. Vlastně byste dnes těžko hledali někoho, kdo je věrnějším synonymem pojmu "moderní metalová kapela", než jsou právě Trivium. Jejich diskografie má nyní čtyři definitivní milníky. Po metalcore senzaci "Ascendancy", sofistikovaném kolosu s názvem "Shogun" a jejich maximálně hitové kombinaci "In Waves", ukazují na své nové, ruměné desce, že jsou stále schopni mimořádných činů. Takže ještě jednou: Jsou Trivium kapelou, jež zažehne jiskru nové metalové revoluce? Těžko. Dokáží v případě dobré formy srazit na kolena drtivou většinou své žánrové konkurence? Absolutně. "The Sin And The Sentence" je toho důkazem.

METALOVÝ HATECLUB #23: VIDEOKLIPY AMARANTHE

Natočit pořádnej videoklip, to je vpravdě solidní kumšt. A hlavně důležitej. Historie zná mnoho případů, kdy vyloženě blbej klip zabil momentum jinak vcelku slibnýho fláku, a naopak, kdy se z jinak poměrně nevýraznýho tracku pod tíhou práce filmařů vyloupla instantní klasika. Podceňovat tohle řemeslo je zkrátka dost ošemetný. Hromada českejch kapel, toho času natáčejících v libovolný tělocvičně nebo na veřejnejch hajzlech ve vašem okolí, by mohla vyprávět. Jak říká Zdeněk Pohlreich: "Když to vzniká v bordelu, výsledek bude stát vždycky za hovno."

Amaranthe, na rozdíl od mnoha tuzemskejch srdcařů, nouzí netrpí. Velkej lejbl za zády, co není skoupej na nějakou tu zlatku, aby mašina nedrhla a produkční zázemí odpovídalo kapele, jež na Youtube generuje miliony views. Před sebou desítky tisíc fanoušků, co se rádi postaraj o to, aby jejich idolové netřeli bídu s nouzí. A přesto jsou právě Amaranthe etalonem maximálních klipovejch kýčařů, kterejm na scéně snad není rovno. Tak kde je problém?

Jak říká Zdeněk Pohlreich: "Největším problémem českých kuchařů je jejich fantazie." Nu a úplně stejný je to v případě Amaranthe. Osobně mám ve svym hudebním životě pořád pár nesplněnejch snů. Chtěl bych si třeba jeden na jednoho pokecat s Taylorem. Nebo vzít do kina Táničku z Jinjer. A pak ji požádat o živočišně nespoutanou soulož. Ale hlavně. Hlavně bych se chtěl jednoho dne zapojit do typický porady vedoucí k novýmu klipu Amaranthe. Musí to být krajně vzrušující diskuze, plná psychotropních látek, krajně nablblejch nápadů a laciné rumunské kinematografie, nonšalantně rezultující v bizár toho nejhrubšího zrna.

Výsledky těchhle studiovejch brainstormingů? Amaranthe maj ve svejch klipech létající talíře, hrajou si na Mission Impossible, sviští vzduchem jako superhrdinové, se stoickým klidem odolávají explozím, trénujou kick-box i hokej (lol) nebo čelí invazi tupejch zakuklenců. A ano, v reálu to vypadá ještě debilněji než na papíře a v drtivý většině případů to ani absolutně nedává smysl. Každej jejich klip opisuje jakousi podivnou story, která nemá pointu a slouží pouze jako samoúčelná expozice vnadů Elišky Rýdlové. Jako byste si vysnili ten největší hollywoodskej blockbuster s vizuálem od Michaela Baye, ale dostali na to od fotra dvě stovky, herce z pomocný školy a scénář si napsali po víkendový seanci u domácího porna.


Práce s hlavním poznávacím znakem kapely je vůbec impozantní. Eliška je samozřejmě spanilý stvořeníčko, který by se mělo světu vokazovat co možná nejvíc snad i ze zákona. I s podobně kvalitním materiálem je ale důležitý umně pracovat - zkrátka jej prezentovat jako opravdovou femme fatale, ne jako držák na upnutý oblečky s konstantně vypláznutým jazykem, co dělá roznožky na počkání a nechává se dobrovolně instalovat do krkolomnejch pozic a poloh, který jsou sice dost erektivní, s osudovostí nebo šarmem maj ale společnýho asi tolik co vyprasenej Zdeněk Škromach ve svym bazénku. Jo, všichni víme, že Amaranthe by bez svý tvářičky za mikrofonem velmi pravděpodobně nezajímali vůbec nikoho. To ale neznamená, že musí být fakt každý video dnem otevřených dveří jejího libida.

Na videoklipáži Amaranthe je prostě něco strašně divnýho, nechtěně vtipnýho a zbytečně lacinýho. Přitom by stačilo ubrat. Nevymejšlet komplikovaný příběhy, který se svym rozpočtem nemůžeš přetavit v uspokojivej výsledek. Netvářit se v každym klipu jako velkej mačo, když děláš disko s kytarama. Nu a nedávat tak ostentativně najevo skutečnost, že i ty sám víš, že tvoje kapela zajímá hlavně nevybouřený honiče, co maj ve spodkách nadílku ještě předtím, než Eliška poprvý zapěje, a proto tomu hodláš podřídit naprosto cokoliv.

První dojmy: Arch Enemy - Will To Power

Ať už novinka Will To Power dopadne tváří tvář kritikám jakkoliv, jedno je jisté - Michael Amott si může gratulovat už teď. Těžko říct, jakým druhem katarze si v roce 2014 prošel a co za světlo ho v tu chvíli osvítilo, rozhodnutí angažovat do své kapely modrovlasou veganku z Kanady bylo pro něj a jeho soubor doslova kariéru definujícím momentem. A tak bylo vlastně docela jedno, že první album s novou akvizicí v sestavě svou sterilitou a fádností posluchače naprosto ubíjelo - v době sociálních sítí je image důležitější než kdy předtím a z Alissy se stal doslova přes noc masturbační symbol celé metalové generace. Pozornost zaručena.

A že se v tomhle ohledu nic nezměnilo, potvrzuje i novinka Will To Power. Arch Enemy se i tentokrát dostává naprosto bezprecedentní pozornosti, o níž si ještě pár let zpátky, kdy mikrofon držela neméně kvalitní, ovšem ne tak fotogenická (inu... Němka) Angela Gossow, mohli nechat jenom zdát.

Předsudky a úvahy o důvodech současné popularity Arch Enemy stranou. Will To Power není špatné album. Je dokonce mnohem lepší než jeho předchůdce War Eternal - což samo o sobě není kdovíjaký sukces, ovšem zmínit se to sluší. Naprostá monotónnost a rezignace na progres je zde alespoň částečně nahrazena jistou dávkou originality a chutí posluchače vyvést z norem, byť stále v poněkud dietním balení.

Will To Power se pyšní vyloženě skvělými momenty. "The Eagle Flies Alone" je okázalý manifest kapely, která chce nabýt stadionového formátu - startujíc sugestivním ledovým intrem, zaopatřen mohutným riffem a chytře držen ve středním tempu, což jej vede stranou jinak typicky rychlopalného tempa. Řeč je o zdaleka nejlepší skladbě celé desky, jež demonstruje plný potenciál švédsko-kanadské kapely. Následná power balada "Reason To Believe" je pak definitivně prvním místem, kde se Arch Enemy rozhodli opustit svou komfortní zónu, a byť je kulminací mnoha rockových klišé, jako ozvláštnění desky funguje, už jenom díky čistému zpěvu Alissy, velmi dobře. Zmínku si pak zaslouží i frenetická "Dream Of Retribution", která stíhá měnit tempa i styly, a v závěru i rozložitý orchestrální kolos "A Fight I Must Win". Zářivé klenoty deska nabízí ve svém srdci a pak až na úplném konci.


Jenže to máme pouhou třetinu desky. Na tom zbytku Arch Enemy bohužel i nadále píší příběh o zbytnělém egu svého principála - ne nepodobný tomu, kterým je v posledních letech opředena tvorba jejich severských kolegů z Nightwish. Michael Amott složil opět celou desku v podstatě sám - a na výsledku je to strašlivě poznat. Vyprdnout vlastními silami tucty kolosálních nápadů možná dokážete na desce jedna, dvě nebo tři, nikoliv na albu s pořadovým číslem deset. Proto má jít o kapelu, a tedy kolektivní výkon. Proto fanoušci oslavovali příchod skvělého Jeffa Loomise, kterého pak Amott během kreativního procesu pustil... absolutně k ničemu.

Výsledný dojem nikterak neposilují ani texty. Když už poselství desky obalíte myšlenkovým konceptem Friedricha Nietzscheho, je ve vašem dobrém zájmu, aby se - byť drobným - filozofickým přesahem mohlo chlubit i vaše dílko. Místo toho dojde jen na totálně nablbé a tisíckrát slyšené obraty typu ‘There’s blood in the water, there’s fear in the air, an eye for an eye and a tooth for a tooth’, které vám dodají odvahu a sílu snad jen v případě, že je vám 12 a chcete ztrestat toho suveréna z deváté třídy, co vám každej den čůrá do přezůvek. Netřeba snad dodávat, že i pod většinou textařské práce je podepsán právě Amott. Aneb proč k tomu nepustit rodilou mluvčí, viďte...

Will To Power je další story megalomanské snahy osamělého válečníka, jemuž to tentokrát vyšlo o něco líp než posledně. Zároveň ale potvrzuje fakt, že když už na tu frontu táhnete, jako solitér příliš povyku nevzbudíte. S trochou fištrónu a větší skladatelskou volností mohlo jít po mnoha letech o sebevědomý návrat do první žánrové ligy. Takhle klouzáme jenom v mírném nadprůměru.

Zpěvák Trivium teď na koncertech říhá a brečí do mikrofonu

Moje láska k Trivium vzkvétala ve dvou údobích. Tím prvním byl začátek. Skvělá deska Ascendancy, která je odpálila vstříc metalovým dálavám a zadělala jim na velkolepou kariéru. Tím druhým pak restart, a tedy album In Waves, jež v roce 2011, po jakbysmet velmi kvalitním Šógunovi, definitivně zacementovalo místo Trivium mezi absolutní žánrovou elitou. Jenže... jenže od tý doby Trivium vydali další dvě desky a na kvality svého majstrštyku ani zdaleka nenavázali.

Novej singl The Sin And The Sentence je v pohodě. Na zadek si z něj sednete jenom těžko, potenciál a chuť hravě kombinovat stěžejní atributy dosavadní tvorby mu ale upřít nemůžete. Silnej akcent na rytmiku, bubeník s psaníčkem koksu v kapse, vymazlená střední pasáž jako z nejkrásnější hevíkové pohádky i toliko očekávaný comeback Mattova screamu. Potenciál a příslib nadějných vyhlídek by tedy existoval.


Studiová magie je věc opojná a v jejím rauši dokážete zamaskovat prakticky cokoliv. Problém přichází ve chvíli, kdy vám tuhle kouzelnou hůlku někdo sebere a spláchne do hajzlu, což je zhruba záležitost, s níž v současnosti bojuje Matt Heafy, který je koncertně... zkrátka slabej. Moc a moc slabej.

Vlastně ani nevím, která poloha Mattova hlasového rejstříku mě v současnosti sere víc. Je to úpěnlivě střežené a až nelidsky na sílu tlačené vibrátko, během nějž máte pocit, že právě prožívá emocionální nával a každou sekundu se rozbulí jako malá holka? Nebo jeho nová technika screamu, která ze všeho nejvíc připomíná kombinaci krkání s veselohrou vašeho rekta po nadměrné konzumaci luštěnin?

Nevím. Vím jenom, že mě to začíná pěkně sejřit. Tady máte ukázky, posuďte sami: