METALOVÝ HATECLUB #14: KDYŽ MÁTE JÍT S NĚKÝM NA KONCERT A ON SE NA TO VYSERE

Den před velkým koncertem - ten magickej okamžik, kdy už pomalu zahazuješ veškeré povinnosti a s panickou nedočkavostí vyhlížíš smyslovej orgasmus, kterému budeš za pár hodin čelit. Ten magickej okamžik, kdy naivně začínáš propadat pocitu, že všechno to útrpné čekání fakt mělo smysl a zejtra tě zaručeně čeká nejlepší kalba v historii lidstva. Jenže ne, přátelé. Dost často totiž zčistajasna přijde jedna fatální rána do vazu.

"Ahoj, asi mě zabiješ, ale mně to zítra nejspíš fakt nevyjde," říká váš parťák a vy už víte, že je to všechno v hajzlu. I přesto pochopitelně pokračujete v naléhání, všemožně argumentujete - Zkoušky ve škole? To přece není důvod, abys nejel! - podvědomě už ale moc dobře víte, že tahle bitva směřuje k vyvěšení bílého praporu a potupnému vodjezdu do kouta, protože jakmile se jednou někdo zabejčí, nepomůže ani vyhrožování ostentativní nebavkou či urputné požadování náhrady vstupného.

Vysněnej koncertní sparing

Jasně, přicházej i okamžiky, kdy musíte druhou stranu pochopit a uznale akceptovat, že tohle prostě nevyjde. Otrava pančovaným chlastem nebo smrt oblíbeného křečka, to je docela prekérní situace, po jejímž absolvování se vám přes půl republiky fakt štrachat nechce. To jsou ale samozřejmě výjimečné životní události, a pokud nemáte křeččí farmu nebo nepijete moc vína z krabic, nejspíš vás potkaj jenom párkrát za život.

A proč nejdeš na koncert sám? Ty vole, šel jsi na koncert někdy sám? Já byl jednou sám v kině a znova bych si to fakt nelajsnul. Přemejšlet totiž polovinu času vo tom, proč seš jedinej loser na světě, kterej si neumí sehnat ani doprovod, páč je hnusnej a nikdo se s ním nechce bavit, to je vedle sledování TV Regina nejhorší volnočasová aktivita ever. Nebo jsem prostě jenom cíťa a chodit na koncíky bez doprovodu je úplně normální. Nevím, hlavy pomazané by to měly podrobit empirickému zkoumání a někam vystavit výsledek, abych se už více nebál. Na co jinak, kurva, platím daně? Dělejte výzkumy!

Není zkrátka jednoduché, aby všechno klaplo. Ono je to vlastně zatraceně složité. Máš-li tedy koncertního parťáka, s nímž můžeš po koncíku kalit do rána, či parťačku, s níž můžeš po koncíku divoce souložit debatovat o kulturních kvalitách představení, považuj to za malej zázrak. Úplně každej totiž podobné štěstí nemá.

Proč je nenávidím? 

- Nenávidím bezmoc a pocit, že vám právě někdo vysypal hračky do kanálu.

Dá se s tím něco dělat? 

- Pečlivě selektovat, s kým chodíte na koncerty.

Phil Anselmo z Pantery je maličko nácek

To si tak jednou vyrazíte zahrát s ostatními kumštýři, závěrem si trochu protáhnete pravačku, protože držet v ní hodinu mikráč, to taky není žádná sranda, a takhle zmožení se pak u dealera pod pódiem domáháte svého "white powder", páč je to jediná meducína, co vás dokáže spolehlivě zbavit starostí běžného světa.

A tohle má bejt jako celá kauza?!

Ale dobrá, pojďme být chvíli strašlivě vážní: Phil Anselmo se prostě před pár dny ukázal jako bigotní zvíře, které po vystoupení na akci Dimebash 2016 hajlovalo a křičelo do publika "white power", což jeden odvážlivec natočil a posléze vyslal do světa (i když se nejdřív bál, že mu dá Anselmo přes držku). Celej incident najdete tady:


Uff, co k tomu říct? Phil Anselmo je z hlediska hudebního odkazu legenda. Zároveň je to ale dnes už zasloužilej notorik, kterému zjevně šplouchá na maják - a šplouchalo i v minulosti, tohle totiž není zdaleka první případ, kdy se lidi snažil přesvědčit, že bejt antisemita je přece OKa a černoši nám akorát kálej po naší čistoskvoucí kultuře. Nejsmutnější ale není samotné Anselmovo chování (výmluva, že celej svůj výstup předvedl jako legrační odkaz na konzumaci bílého vína v zákulisí, je ostatně jeho tragikomickou vizitkou). Nejsmutnější jsou ty stovky apologetů, kteří se najednou rozhodli tohle chování bránit, omlouvat, zlehčovat a vůbec ze sebe dělat kardinální ignoranty, kterým přijde normální, když se člověk, k němuž reálně vzhlíží spousta děcek, rozhodne veřejně propagovat nadřazenost jedné rasy nad jinými.

Na celou věc pak docela hezky a věcně zareagoval Robb Flynn z Machine Head, kterej je jinak sice taky docela slušná tlučhuba, v tomhle případě má ale samozřejmě recht:


A poté začala protestovat i celá řada dalších umělců, ale to už berme drobátko s rezervou, protože svých 5 minut slávy teď bude chtit vařit každej, kdo ve vzduchu začuje možnost snadné publicity.

No, celá situace zatím pěkně zarezonovala u nás doma, kde už prej začíná své prvni tour plánovat krajně pravicová kapela AnSSelmík, jejíž vznik iniciovali David Matásek (krycí jméno Orlík na kraji města po 20 letech) a Pavel Kříž (krycí jméno Renčův Führer). Daniel Landa (krycí jméno král Jižních elfů) pozvánku nedostal, protože mu nedávno jeblo a srdnatě teď válčí s illumináty v Afghánistánu. Účast Anselma (krycí jméno Cowboy from Auschwitz) se naopak netrpělivě očekává.

Bude párty!

UPDATE: Vypadá to, že z turné kapely AnSSelmík nic nebude. :(

Filmový tip: Christian Bale je boží v nejmetalovějším filmu roku

Jo, dobře, fajn, tohle je tak trochu kec, protože každej, jehož filmovej přehled nezačíná a nekončí u porna, asi zaregistroval rodinnou selanku s názvem Mad Max, kterou v indexu metalovosti minimálně dalších 2 tisíce let nic nepřekoná. I když... tady cítím solidní šanci:


Ale dost Davida, Horviho a filmového pekla.

The Big Short (aka Sázka na nejistotu) je nové americké drámo, kde se partička elitních hollywoodských hvězd pokouší efektně přechcat americkej bankovní systém a přihrát si strašlivě nekřesťanskej balík peněz. Ale to je jedno. Všechno je jedno, protože vám bohatě stačí vědomí, že je tam klasicky boží Christian Bale, jehož postava je navíc, stejně jako samotnej Kristián, óbr-fanoušek metalu! A taky má skleněné oko a je tak trochu maniak.

Kristián je ve svejch filmech maličko démon

Film obsahuje zvukové stopy následujících pecek:

“Blood and Thunder” - Mastodon
“Master of Puppets” - Metallica
“District Divided” - Darkest Hour
“By Demons Be Driven” - Pantera
“Eye of the Beholder” - Metallica

Všechny songy svým emočním rozpětím a zasazením do kontextu samozřejmě drží krok s příběhovou linkou filmu. Čímž chci prostě říct, že tam nepůsoběj jako pěst na oko. A koho tahle moje upoutávka stihla namotat, může kouknout na kratinké inteview s Kristánem, kde vám poví, jak se během dvou týdnů musel naučit hrát metalové vály na dvojkopák (zhruba od 2:45).


Jo, tahle oscarovka má prostě koule!

KorejSky Music Awards 2015

Tak jo, tohle začíná vypadat na docela příjemnou tradici. KorejSky Music Awards oficiálně vstupují do svého druhého ročníku (2014 najdete tady) a opět budou reflektovat to dobré i zlé, co nás potkalo na metalovém písečku v uplynulé třistapětašedesátce. Byli jsme svědky obrovitých comebacků, slibných začátků a kariéry definujících momentů, ale i bizarních výstupů, tragických událostí a hořkých zklamání. Zkrátka pořádnej trip, co nás dosyta povozil na vlně emocí. Jste ready? Tak se na to pojďme společně podívat.

Deska roku: Ghost - Meliora

Ghost jsou rockovou supernovou posledních let. Kdo tohle tvrzení v návaznosti na první dvě desky pořád sveřepě rozporoval, musel s příchodem řadové trojky Meliora uznale rezignovat. Pochybnosti už nejsou na místě. Ne teď a ne při pohledu na preciznost, s jakou Ghost pečují o své mistrovsky rozehrané představení. Vítězný recept se nemění: Průrazné riffy, které útočí na první signální, silné klávesové melodie a jemný hlas, jenž přemlouvá k neřestem – to vše zabaleno v úžasné sedmdesátkové patině, která se dovolává prog-rockových titánů Pink Floyd, metalových Mercyful Fate, ale i naprosto antimetalové ABBY. Mrtvého papeže střídá o jeho tři měsíce mladší bratr Papa Emeritus III a atmosféru prastarých rituálů pohled na dystopický svět začátku 20. století, kde už Bůh jako možnost spásy zcela absentuje. Zatímco tematicky tedy kapela kráčí kupředu, cit pro podmanivě atmosférickou muziku zůstává pevně na svém místě. Ghost se zkrátka i nadále nechávají unášet svou vlastní progressive-pop-doom-hybrid estetikou, která zní na papíře možná naprosto šíleně, v reálu ale šlape jako bezchybně seřízená mašina. Jen tak dál!

2. místo BMTH - That's the Spirit (nikdy bych nevěřil, že se tohle stane)
3. místo Trivium - Silence In The Snow (dělají si, co chtějí - prokazují koule z oceli)
4. místo Children of Bodom - I Worship Chaos (první Alexiho album, které jsem fakt docenil)
5. místo Lamb of God - VII: Sturm und Drang (kdo jinej píše texty na Pankráci?)

Zklamání roku: Five Finger Death Punch - Got Your Six 

Když se řekne Five Finger Death Punch, jako první mě vždycky napadne: "To je ale debilní název". A pak začnu trochu filozofovat. Zamyslím se, jestli je trapnější americké vidláctvo, co si myslí, že Afghánistán je hlavní město Afriky a které jim pořád slepě baští tu čím dál trapnější vojenskou agitku, nebo četa metalových elitářů, která FFDP považuje za největší hudební odpad galaxie. Naštěstí je tu ale i skupina třetí, skupina mladých, krásných a talentovaných lidí, jako jsem například já nebo mí čtenáři, která FFDP považuje za čistočistou výplachovku - testosteronový nářez, který bezproblémově šlape, a pokud u něj vypnete mozek (respektive neuvažujete nad krajně nablblými texty), můžete se i dobře bavit. Co mě však rozhodně nebaví, je naprosto sterilní, unylá a bezpohlavní novinka s názvem Got Your Six - album tak předvídatelné a nudící, až je to svým způsobem šokující. Vydat tohle album pod názvem Wrong Side Of Heaven vol.3, bylo by to s přihlédnutím k takřka totožnému zvuku, podezřele podobnému obalu i zdechlé produkci Kevina Churka, který už nemá kapelu po pěti produkovaných deskách absolutně kam posunout, vstříc fanouškům určitě férovější. Druhá polovina Got Your Six je totiž peklo. A to nemyslím jako kompliment.

Palec nahoru: Reunion Guns N' Roses

Reunion Guns N Roses byl vždycky můj mokrej sen. A nebojím se to přiznat. Zároveň nechápu ty věčně nespokojené remcaly, kteří potřebují komentovat celulitidu téhle supermodelky v dočasném důchodu ještě předtím, než se vrátí zpátky na mola (no, snad nebude na mola Axl). Ty stejné remcaly, kteří se ještě pár měsíců zpátky mohli z představy dvojice Rose/Slash na jedné stage radostí pomočit. Aby jim to pak nestačilo a požadovali kompletní sestavu původních Guns, a to včetně bedňáků, cateringu a uklízeček. Really? Sledujete-li tenhle blog pravidelně, asi víte, že pro špatně mířenej hejt nebo jízlivou poznámku nejdu daleko, tady ale musí plesat srdce každého, kdo to kdy s rockovou muzikou myslel vážně. I přes všechny zjevné neduhy bude totiž reunion Guns N' Roses - pokud tedy proběhne dle plánů, což s neukázněným egomaniakem v čele nikdy nevíte - grandiózní událostí, která splní sen celé jedné generace fanoušků kdysi největší kapely na světě. A to může ignorovat jenom absolutní cynik. Nebo debil.

Palec dolů: smrt Lemmyho 

"Život by neměl být cestou do hrobu s cílem dorazit tam v atraktivním a dobře zachovalém těle, ale raději v oblaku kouře uhnout z hlavní, tělo opotřebovat, totálně vyčerpat a křičet: WOW! To byla jízda!", prohlásil kdysi zpupný žurnalista Hunter S. Thompson, a i když nejsem zrovna fanoušek přehnaného citování, tohle je zkrátka život a dílo Lemmyho Kilmistera v jednom souvětí. Žil si tak, jak chtěl. Dělal muziku, jak ji cítil. Světu rocku dal dosud nevídanou energii, jež podnítila vznik celého hnutí s názvem thrash metal. Během několika dekád na scéně ho nesemlely trendy, názory okolí, a už vůbec ne - přiznané i nepřiznané - zdravotní patálie, kterých měl díky bohémskému stylu života nespočet. Jel pořád dál, a to až do chvíle, kdy byl pro něj každý koncert pokořenou osmitisícovkou. Ano, všichni víme, že jej nakonec právě podlomené zdraví a extrémní forma rakoviny 28. prosince definitivně zmohly. Jenže to byl Lemmy už zasloužilý veterán, který dokázal naprosto všechno a prožil 70 ultimátních let sexu, drog a rock & rollu. Opustila nás možná poslední persóna svého druhu. RIP Lemmy.

Bizár roku: Facebook Aleše Brichty 

Já vím, já vím: Cos dokázal, že si bereš Aleše do huby? No, především tady nebudu rozebírat hudební tvorbu Aleše Brichty, jakkoliv vzdálená mi ve své prostotě je. Ať si každej poslouchá, co chce. Hodlám řešit Aleše Brichtu coby veřejně činnou osobu (záměrně neužívám slovo osobnost), která svůj Facebook využívá jako nástroj podněcování strachu. Manipulace v jeho případě není sofistikovaná, je naopak přízemní, místy až tragikomická, určitý vzorek populace však - k mému zděšení - zjevně oslovila. Aleš Brichta je pro mě příkladem bezskrupulózního kumštýře, kterej se rozhodl hrát na nejnižší pudy společnosti a šířením nenávisti vyhrabal svou kariéru ze statusu zapomnění až na pozici jednoho z předních komentátorů imigrantské krize u nás. Jeho Facebook je přehlídkou krajně obskurních plivanců, kde si hlavní role přehazují uprchlíci, cikáni, bolševik, sluníčkáři a sociálka. Za všechno totiž můžou oni. Můžou za globální oteplování, mizernou úroveň zpravodajství TV Nova i Alešovu neschopnost vydělat si peníze. Je to tak směšné, až se divím, že tomu vůbec věnuju celej odstavec. Jenže 11.000 jeho fanoušků to asi vidí jinak. A to mě sere.

A jak jste si rok 2015 na hudebním poli užili vy? Na vaše názory se těším v komentářích! :)

METALOVÝ HATECLUB #13: KURT COBAIN BYL JENOM OBYČEJNEJ FEŤÁK

Grunge, Nirvana, flanelové košile a holky s ochlupením delším než čarodějův vous - prostě zlatej Seattle začátkem devadesátek. Svět, kde lidi balancovali na hranici hipíkovského opojení a totální - byť občas malinko předstírané - vnitřní rozervanosti. A tomu odpovídala taky hudba. Někdy povznášející, většinu času ale zasraně depresivní.

A pak se jeden týpek zastřelil a všechno to šlo do hajzlu.

Jenže zas taková prča to nebyla. Grunge se během pár měsíců vyprofiloval do největšího hudebního proudu na světě. Kde dneska rotuje nové cédlo Adély, tam kdysi frčela Desítka od Pearl Jam. Kde si poblázněná teenka, co začíná objevovat, k čemu slouží její rodidla, vylepí plakát s Bíbrem, tam ji kdysi ze stěny pokojíčku nedobrovolně vočumovali Chris Cornell nebo Layne Staley (peďáci!). A nad tím vším čnělo jedno jméno: Nirvana. Kapela, která změnila status quo hudebního průmyslu a z jejíhož odkazu těží v podstatě celá alternativně rocková scéna (nejen) za oceánem dodnes.

Nirvana prostě vytvořila vlastní vesmír a do něj nasáčkovala polovinu tehdejší populace. Zatím všechno fajn? No jo, jenže když ve svém středu máte vykořeněnou individualitu, co si s sebou z minulosti táhne cejch tisíce a jedné duševní bolístky, může vám celá tahle věc docela zhořknout. Kurt Cobain nebyl obyčejný. Ve skutečnosti může v souvislosti s ním tohle označení používat jenom totální ignorant, troll nebo někdo, komu nevadí veřejně se ponižovat. Kurt Cobain byl hudební génius. Kdokoliv tvrdí opak, je blázen. A to říkám z pozice člověka, kterej měl ve světě grunge vždy jednoho mnohem srdcovějšího favorita - říkejme mu třeba Alice In Chains.

"Je lepší všude tahat hajzlpapír než se regulérně zesrat." Nebo tak nějak to bylo.

Nehodlám tady rozporovat, že se Kurt doslova prosmažil k tomu, aby vzal do ruky brokovnici a vykonal na sobě finální řešení. Udělal to. Jenže není smažka jako smažka a kdo tohle nehodlá pochopit, nejspíš považuje každého konzumenta krabicových vín za notorika v nejpokročilejším stádiu (ehm). Jednoduchej člověk, jednoduché řešení, říkávala moje bábi.

Špíny jsou ti apatičtí fracci, co drogama zabíjejí čas, vysávají konta svých zbohatlickejch rodičů a škodí ostatním. Odstřelit ale nálepkou "feťák" někoho, s kým bylo evidentně už od dětství něco strašlivě v nepořádku a následné turbulentní změny v jeho životě, z nichž by se 99 % z nás naprosto posralo, fungovaly už jenom jako sněhová (to je v tomhle kontextu celkem ironické slovo) koule, na níž se nabalovalo pořád větší a větší utrpení, to už vyžaduje celkem silnej žaludek. Jako byste museli na zádech nést tíhu světa, ale někdo vám předtím prostřelil kolena. Tak žil a zemřel Kurt Cobain.

Dělat z Cobaina filozofa a do zemdlení papouškovat těch pár citátů, co možná ani nepronesl, je jeden extrém. Přehlížet jeho obrovskej hudební talent, a pro ordinérního autora gaučových expertiz naprosto nepochopitelné životní muka, pak druhej. Já se budu spokojeně distancovat obého. :)

Proč je nenávidím? 

- Protože neuvažujou v souvislostech.

Dá se s tím něco dělat? 

- Posílat jim odkaz na tenhle hateclub. A doufat.

Nová deska Avenged Sevenfold bude agro

Já to prostě musím napsat. Uvažovali jste někdy nad tím, jak by si říkali členové Avenged Sevenfold, kdyby kapela pocházela z Česka? Bylo by to:

- Matouš Stíny (zpěv)
- Hrozivé Brány (kytara)
- Jeníček Kristus (baskytara)
- Zachariáš Pomsta (kytara)

Hahahahahahahah! Jen si představte první meeting v kancelářích vydavatelství, kde uhlazeným kravaťáčkům hoši představili svoje pseudonymy. Reakce musela vypadat nějak takhle:


Pojďme ale k věci. Zachariáš se teď malinko rozpovídal o nové desce, která by měla vyjít v první půlce příštího roku. Časáku Kerrang! řekl tohle:

"Vlastně je to komplet agro. Pokrývá to kompletní spektrum agresivity i melodie. Je tam hodně metalových elementů, na nichž jsme vyrůstali, a taky tuny melodií. Zatím těžko říct. Jediné slovo, kterým to umím popsat, je 'agro'."

Tak to vidíte, chudák Zachariáš chtěl mluvit o agresivitě, leč mu nedošlo, že v české kotlině (a obzvlášť v její metalové části) má předpona agro maličko jiné konotace. Až k nám A7X tedy příště přijedou a uvidí před pódiem kotlík zasloužilých pracovníků firmy Zetor, kterak zběsile krouží v circle pitu okolo hromady hnoje a namísto paroháčů zvedaj k nebi usviněné vidle, možná by jim měl někdo vysvětlit, že za to všechno může Zachariáš. Zachariáš Pomsta. Hahahah. Furt se musím smát!

Snad se k situaci vyjádří i známý zvlhčovač dámského textilu Synyster Gates ej kej ej Hrozivé Brány, co trhaj panenské blány.

Každopádně jsem vás varoval.

Identita Baracka Obamy odhalena - je to zpěvák Korn!

Když se Barák Saddám Husajn Obama před pár dny dušoval u sebe v obýváku, že jako fakt není Jonathan Davis, nejspíš mu nedošlo, že ve světě už nějakej ten pátek fičí taková fíčura s názvem internet, kde shodou náhod vysedává spousta dosud neosouložených a prakticky všehoschopných (kromě soulože) nerdů, která svůj volnej čas neváhá věnovat celému spektru ctnostných aktivit (kromě soulože) - třeba tomu, aby procházela nekonečným archivem proslovů tohoto světového mírotvůrce (hahahahah!) a postupně z něj zpěváka Korn prostě udělala. Ať se mu to líbí, nebo ne.

A tak se, dámy a pánové, zrodil Obamathan Davis, kterej je dost boží. Teda určitě božejší než jeho reforma zdravotnictví. A zahraniční politika. A takhle.