První dojmy: Arch Enemy - Will To Power

Ať už novinka Will To Power dopadne tváří tvář kritikám jakkoliv, jedno je jisté - Michael Amott si může gratulovat už teď. Těžko říct, jakým druhem katarze si v roce 2014 prošel a co za světlo ho v tu chvíli osvítilo, rozhodnutí angažovat do své kapely modrovlasou veganku z Kanady bylo pro něj a jeho soubor doslova kariéru definujícím momentem. A tak bylo vlastně docela jedno, že první album s novou akvizicí v sestavě svou sterilitou a fádností posluchače naprosto ubíjelo - v době sociálních sítí je image důležitější než kdy předtím a z Alissy se stal doslova přes noc masturbační symbol celé metalové generace. Pozornost zaručena.

A že se v tomhle ohledu nic nezměnilo, potvrzuje i novinka Will To Power. Arch Enemy se i tentokrát dostává naprosto bezprecedentní pozornosti, o níž si ještě pár let zpátky, kdy mikrofon držela neméně kvalitní, ovšem ne tak fotogenická (inu... Němka) Angela Gossow, mohli nechat jenom zdát.

Předsudky a úvahy o důvodech současné popularity Arch Enemy stranou. Will To Power není špatné album. Je dokonce mnohem lepší než jeho předchůdce War Eternal - což samo o sobě není kdovíjaký sukces, ovšem zmínit se to sluší. Naprostá monotónnost a rezignace na progres je zde alespoň částečně nahrazena jistou dávkou originality a chutí posluchače vyvést z norem, byť stále v poněkud dietním balení.

Will To Power se pyšní vyloženě skvělými momenty. "The Eagle Flies Alone" je okázalý manifest kapely, která chce nabýt stadionového formátu - startujíc sugestivním ledovým intrem, zaopatřen mohutným riffem a chytře držen ve středním tempu, což jej vede stranou jinak typicky rychlopalného tempa. Řeč je o zdaleka nejlepší skladbě celé desky, jež demonstruje plný potenciál švédsko-kanadské kapely. Následná power balada "Reason To Believe" je pak definitivně prvním místem, kde se Arch Enemy rozhodli opustit svou komfortní zónu, a byť je kulminací mnoha rockových klišé, jako ozvláštnění desky funguje, už jenom díky čistému zpěvu Alissy, velmi dobře. Zmínku si pak zaslouží i frenetická "Dream Of Retribution", která stíhá měnit tempa i styly, a v závěru i rozložitý orchestrální kolos "A Fight I Must Win". Zářivé klenoty deska nabízí ve svém srdci a pak až na úplném konci.


Jenže to máme pouhou třetinu desky. Na tom zbytku Arch Enemy bohužel i nadále píší příběh o zbytnělém egu svého principála - ne nepodobný tomu, kterým je v posledních letech opředena tvorba jejich severských kolegů z Nightwish. Michael Amott složil opět celou desku v podstatě sám - a na výsledku je to strašlivě poznat. Vyprdnout vlastními silami tucty kolosálních nápadů možná dokážete na desce jedna, dvě nebo tři, nikoliv na albu s pořadovým číslem deset. Proto má jít o kapelu, a tedy kolektivní výkon. Proto fanoušci oslavovali příchod skvělého Jeffa Loomise, kterého pak Amott během kreativního procesu pustil... absolutně k ničemu.

Výsledný dojem nikterak neposilují ani texty. Když už poselství desky obalíte myšlenkovým konceptem Friedricha Nietzscheho, je ve vašem dobrém zájmu, aby se - byť drobným - filozofickým přesahem mohlo chlubit i vaše dílko. Místo toho dojde jen na totálně nablbé a tisíckrát slyšené obraty typu ‘There’s blood in the water, there’s fear in the air, an eye for an eye and a tooth for a tooth’, které vám dodají odvahu a sílu snad jen v případě, že je vám 12 a chcete ztrestat toho suveréna z deváté třídy, co vám každej den čůrá do přezůvek. Netřeba snad dodávat, že i pod většinou textařské práce je podepsán právě Amott. Aneb proč k tomu nepustit rodilou mluvčí, viďte...

Will To Power je další story megalomanské snahy osamělého válečníka, jemuž to tentokrát vyšlo o něco líp než posledně. Zároveň ale potvrzuje fakt, že když už na tu frontu táhnete, jako solitér příliš povyku nevzbudíte. S trochou fištrónu a větší skladatelskou volností mohlo jít po mnoha letech o sebevědomý návrat do první žánrové ligy. Takhle klouzáme jenom v mírném nadprůměru.

Zpěvák Trivium teď na koncertech říhá a brečí do mikrofonu

Moje láska k Trivium vzkvétala ve dvou údobích. Tím prvním byl začátek. Skvělá deska Ascendancy, která je odpálila vstříc metalovým dálavám a zadělala jim na velkolepou kariéru. Tím druhým pak restart, a tedy album In Waves, jež v roce 2011, po jakbysmet velmi kvalitním Šógunovi, definitivně zacementovalo místo Trivium mezi absolutní žánrovou elitou. Jenže... jenže od tý doby Trivium vydali další dvě desky a na kvality svého majstrštyku ani zdaleka nenavázali.

Novej singl The Sin And The Sentence je v pohodě. Na zadek si z něj sednete jenom těžko, potenciál a chuť hravě kombinovat stěžejní atributy dosavadní tvorby mu ale upřít nemůžete. Silnej akcent na rytmiku, bubeník s psaníčkem koksu v kapse, vymazlená střední pasáž jako z nejkrásnější hevíkové pohádky i toliko očekávaný comeback Mattova screamu. Potenciál a příslib nadějných vyhlídek by tedy existoval.


Studiová magie je věc opojná a v jejím rauši dokážete zamaskovat prakticky cokoliv. Problém přichází ve chvíli, kdy vám tuhle kouzelnou hůlku někdo sebere a spláchne do hajzlu, což je zhruba záležitost, s níž v současnosti bojuje Matt Heafy, který je koncertně... zkrátka slabej. Moc a moc slabej.

Vlastně ani nevím, která poloha Mattova hlasového rejstříku mě v současnosti sere víc. Je to úpěnlivě střežené a až nelidsky na sílu tlačené vibrátko, během nějž máte pocit, že právě prožívá emocionální nával a každou sekundu se rozbulí jako malá holka? Nebo jeho nová technika screamu, která ze všeho nejvíc připomíná kombinaci krkání s veselohrou vašeho rekta po nadměrné konzumaci luštěnin?

Nevím. Vím jenom, že mě to začíná pěkně sejřit. Tady máte ukázky, posuďte sami:

Nový singl Arch Enemy je vcelku sterilní srágora

Přátelé, já vám nevím. Jestli je v současnosti na scéně ňáká kapela, jejíž hype absolutně nechápu, jsou to nejspíš právě Arch Enemy (Sabaton teď pomineme, ti se aspoň neberou tak vážně a stejně jsou polovině lidí pro smích). Jasně, Andělka je moc spanilý děvčátko a v klipech i na fotkách vypadá zatraceně útulně, jinak jde pro mě ale o soubor kvalifikovanejch estrádníků, kterym z těch mačo gest a válečnejch póz nevěřim zhola nic.

V live podání je přitom ta křeč ještě urputnější - viz loňskej Brutal, kde jsem vydržel asi první 3 songy a pak mi začlo bejt krapánek blivno.


Jejich nejnovější singl The World Is Yours můj vachrlatej dojem z aktuálního směřování kapely příliš nevylepšil. Ba naopak. Zkusim jej teď v plusovejch a mínusovejch bodech drobátko zhodnotit.

Mínusy:

- Arch Enemy hrajou na posledních dvou deskách jakejsi hybrid power metalu s melodickym deathem. Ne, neznělo to dobře předtím a nezní to dobře ani teď.

- Andělka řvát - na poměry žen - umí. Vo tom žádná. Prkýnko na hajzlu bych si nechat nahoře nedovolil. Ale... v porovnání například s Táňičkou z Jinjer je to jako... postavit vedle sebe rotvajlera a mírně podrážděnou čivavu? Do trenek si naděláte jenom z jednoho.

- Michael Amott je poslední roky strašlivě, ale strašlivě vyčpělej a v podstatě jenom vykrádá svůj vlastní katalog.

- The World Is Yours je převlečenej War Eternal. Jo, tentokrát je výsledek míň otravnej, to ale nemění nic na faktu, že jde zase o variaci téhož.

- Ta kapela má personálně obrovskej potenciál, nechápejte mě špatně, z ňákýho důvodu se jí ho ale vůbec nedaří přetavit v odpovídající výsledek.

- Ta "šeptací" část s teploučkym piánkem od 3:40 je strašlivej omyl, vyloženě blbá parodie Nightwish a ostuda srovnatelná s někdejším působením Rytmuse v pěvecké soutěži SuperSral.

Plusy:

+ Andělka má pěkný tělíčko

+ Je to v HD a hejbe se to


No, abych to shrnul, největší progres, kterej Arch Enemy na novym singlu zaznamenali, je znatelně světlejší odstín vlasů Andělky. Což byl asi záměr, páč je to v současnosti bohužel jedinej trademark týhle kdysi prďácký kapelky. Tak.

P.S.: Andělka.

První dojmy: Stone Sour - Hydrograd

Byly to pro Stone Sour turbulentní roky. Dvojalbový opus House of Gold & Bones se pár let zpátky dočkal univerzálního přijetí z řad kritiky i fanoušků, Stone Sour vyjeli na jeden z nejúspěšnějších tour cyklů své kariéry (nezapomenutelná show v pražské Lucerně budiž důkazem) a definitivně se vymanili ze stínu Slipknot - stali se svébytnou, respektovanou a kreativně explozivní jedničkou alternativního rocku. 

A pak se to všechno posralo.

Odchod Jima Roota, kytaristy Slipknot a jednoho z hlavních uměleckých motorů Stone Sour, nemůže mnoho fanoušků obou kapel překousnout dodnes. A Stone Sour to svým způsobem katapultovalo na úplný začátek jejich poutě - opět musejí skeptikům dokazovat, že si místo na slunci obhájí a nejsou pouhým levobočkem Slipknot. Břímě je to veliké, novinka Hydrograd však dokazuje, že Taylorovi boys si budou věci dělat i nadále po svém a že zatuchlina rozpaků neměla ve studiu nárok. Jenže... stačí to?

Nejdůležitější úvodem: Ano, absence Roota je bohužel znát.

Říká se, že v jednoduchosti je krása - a pod tímto krédem Hydrograd, soudě dle rozhovorů s osazenstvem kapely, vznikal. Výsledkem je hrubozrnná rocková nahrávka s akcentem na punkovější zvuk a živý náboj. Jak víme, nejsilnější zbraní v rocku je svižný riff. Taková Metallica je například hledáním dokonalého riffu posedlá celou svou kariéru. Stačí vám jich zkrátka pár a veškerá přearanžovanost může jít v tu chvíli spát. Faktem ale je, že takových riffů a skladatelských kliček není na Hydrogradu tolik, aby člověk mohl zapomenout na to, co Stone Sour nejvíce zdobilo ještě s Rootem v sestavě, tedy komplexnost a - v rámci žánru - sofistikovanost hudební složky, drobné zvukové nuance, jejichž přítomnost na první dobrou možná nepostřehnete, ale pak vás provázejí měsíce a měsíce jako krásný sen. Root je zkrátka jenom jeden a nahradit člověka, který byl schopen v podstatě svépomocí složit celou poslední řadovku Slipknot, je zatraceně nevděčný úkol. Josh Rand a novic Christian Martucci se o to příliš nesnažili a vydali se jednodušší cestou. Jestli to byla jejich prozřetelnost nebo zjištění, že kreativní složka kapely utrpěla odchodem oblíbeného kytaristy nezacelitelnou ránu, je už k diskuzi. Pravda bude nejspíš někde uprostřed.

Aby bylo jasno, Hydrograd je pořád zatraceně kvalitní album, které drží po celou dobu stopáže vysoký standard - Joshe Randa ostatně považuju za velmi zručného hráče, co má řemeslo v malíku. Trvající pochybnosti o jeho vizionářství a schopnosti oslovit posluchače něčím skutečně nečekaným ale ani tentokrát nerozmetal. Zcela očekávaným kladem je pak samozřejmě i výkon Coreyho Taylora - pokud máte ve svém středu člověka s jedním z nejlepších hlasů na scéně, co vám navíc během obědové pauzy vyprdne 20 chytlavějších vokálních linek, než by průměrný koncesionář složil za celej život, špatnou desku napsat nemůžete.

 "Oh no. Don't go. I want you to destroy me one more time", zpívá v songu The Witness Trees a vy v jeho ztrápeném tónu cítíte krásu i zoufalství. Emoce zde tečou na maximum. Dojmy z jeho odhodlání jsou absolutní.

Hydrograd je antitezí koncepční desky, tedy přesným opakem toho, s čím Stone Sour operovali na pět let starém dvojalbu House of Gold & Bones. Jde o počin užívající si svou nesourodost - pevně svázaný příběh zde střídá naprostá skladatelská volnost, touha měnit nálady a střídat hudební žánry. Úvodní blok YSIF/Taipei Person/Allah Tea je nefalšovaná riffová bouře s až sabbathovsky temným nástupem, Fabuless prezentuje údernost a zmíněnou jednoduchost, a šlo tedy o vhodně zvoleného reprezentanta celé nahrávky. Skladba St. Marie je zřejmě prvním country songem v historii kapely, zatímco nelítostná Whiplash Pants aspiruje na to nejtvrdší, co Stone Sour kdy složili. Zmiňovaný koncepční dvojdisk pak nejvíce připomíná asi závěrečná When The Fever Broke - sedmiminutová zasněná epopej, kde Corey Taylor, v mlžném oparu a ztracen v ozvěnách, naléhavě hledá cestu domů. Nenachází. Nezávazné jamování a zábavu v tu chvíli střídá osudovost. Bohužel poprvé a naposled. 

Stone Sour nahráli přímočarou rock 'n' rollovou desku, která nemá potřebu opájet se svou vlastní komplikovaností a striktně dodržovat ucelenou vizi. V téhle skutečnosti paradoxně tkví její největší úspěch i porážka. Pokud čekáte živelné dílo s pozitivním live nábojem, které si s radostí přehrajete někde na letním fesťáku (bohužel jenom reprodukovaně, Stone Sour u nás nic neplánují), udělá vám Hydrograd radost. Kdo ale čekal další velkolepý majstrštyk kapely s potenciálem ohýbat rockový žánr, zůstane tentokrát nejspíš lehce zklamán.

METALOVÝ HATECLUB #22: ŠPATNÝ SONGY NA SKVĚLEJCH DESKÁCH

Jak praví staré cikánské přísloví: "Na koupaliště pěšky, zpátky na kole."

Ne, to není ono.

"Není všechno zlato, co se třpytí"?

To je ono!

Známe to všichni. Zahoříš láskou, mnohdy to přijde kradmě a neočekávaně. Najednou zjistíš, že v tom seš až po uši a není cesty ven. Je to krásné a opojné. Většinu času, vlastně skoro pořád. Pak ale přijde jeden kazišuk, jedna nedobrá, sterilní a bolavě nudná skladba, která se ti dočista vykálí na hlavu. Jo, dnes bude řeč o levobočcích, co ňákou náhodou dostali vstupenku do jinak prvotřídní společnosti. Blbý songy na dobrejch deskách je totiž zatraceně těžký tolerovat.

Tahle věc navíc funguje exponenciálně - tedy vás exponenciálně vysírá k větší a větší nepříčetnosti. Takže co začíná jako menší nespokojenost s kompozicí číslo sedm na dvanáctistopým treklistu, pokračuje rostoucím psychickým vypětím a končí jako naprostá frustrace a neartikulované proklínání idiota, kterej ten neotesanej špalek poslal do finálního mixu. Nakonec vám samozřejmě nezbyde nic jinýho, než toho zmrda ostentativně přeskakovat nebo rovnou smazat, což je vám ale zvláštním způsobem líto, páč cítíte, že vám i tenhle flusanec do ksichtu stojí za ucelenej dojem z díla.


Abych to konkretizoval, na každym Vol.3 prostě najdete minimálně jeden Welcome, na jeden Sempiternal připadá v průměru jeden povzdech u Go to Hell, for Heaven's Sake a jestli ještě někdy uslyším Halo on Fire nebo Am I Savage? z poslední fošny Metallicy, která mě jinak pořád baví jakože fest, půjdu si to hodit oběšením se na vlastním údu. Přitom by stačilo dost málo. Stačilo by, kdyby ve studiu zodpovědné autority netrpěly syndromem nezřízeného megalomanství a svoje notýsky řádně proškrtaly. Kdo jako potřeboval, aby měla poslední 'Tallica přes hodinu a čtvrt? Já vám to povím: Nepotřeboval to nikdo. Dejte nám svižnou, odsejpající a hitovou hodinku svýho thrashe (nebo co teď zrovna hrajete) a my vás budeme bezmezně uctívat. Jako jsem teď třeba začal uctívat třináctku od Svijan - fakt skvělý pívo, doporučuju. Eeem, kde jsem to byl?

No zkrátka, je to pěknej vojeb. Přerušovanej kojtus nemá rád nikdo a přerušovanej kojtus s holkou, která je jinak útulná, šťavnatá a po všech stránkách dokonalá, tím tuplem. Když ji sbalíte v nádražce s trojkou v žíle a vypadá jako Halina Pawlovská po chlebíčkové dietě, těch pár dalších kotrmelců na cestě už nějak rozdejcháte, když máte ale co do činění s epesní lolitkou, co vám hodlá splnit každý přání a ukojit veškerou neřest, je to vcelku prekérka. Nu a pokud jste tuhle analogii náhodou nepobrali, chci tím zkrátka říct, že blbejm deskám - s přihlédnutím k faktu, že je velmi pravděpodobně už nikdy v životě znova neuslyšíte - odpustíte ledacos, zatímco vymazlenejm produktům hudební geniality dělá každá takováhle piha (proč jsem chtěl napsat pizda?) tuze nedobrou službu.

Na druhou stranu pak člověk o stupínek víc docení mistrovství alb, co se podobnejm kontrmelcům dokázaly elegantně vyvarovat a neohroženě šlapou po celou dobu stopáže. Takovejch desek ale není až tak moc a rozhodně si na ně nevzpomenu ve chvíli, kdy mi do sluchátek přistane Welcome.

Metallica předává sama sobě platinovou desku. Protože Metallica

Kdykoliv obdrží metalová kapela platinovou desku, zasluhuje to pozornost, respekt a punc výjimečnosti. Ne, Disturbed s jejich vykalkulovanou cover-tryznou do týhle exkluzivní společnosti fakt neřadim. Solidních metalovejch desek, co v posledních letech postavily svůj kumšt na vlastní tvorbě a zbořily pak prodejní hitparády, je zkrátka jako šafránu. Sakra, možná jedna za rok?

To je fuk. Metallice se to zkrátka podařilo. Nechme stranou skutečnost, že je to maličko vojeb na voliče, poněvadž si kucí protřele spočítali (koukám na tebe, Larsi), že když budou střílet jednu desku jako bezplatnej bonus ke každýmu zakoupenýmu lístku jejich stadionového tour, poletí prodeje nahoru ještě rychleji, než jak z kapely mazal v třiaosmdesátym Mustaine, když Hetfieldovi vychlastal zásoby Okeny.

David byl toho dne zase na plech.

Teda, von to bezplatnej bonus samozřejmě není - si pište, že za lístek pak zacálujete něco navíc, a jedinej bonus je tak skutečnost, že pokud už máte album doma, budete mít teď cédka dvě a jedno můžete používat třeba jako podtácek nebo si ho přilepit na kukátko od dveří, což kdysi dělalo celkem dost lidí a byl to neskutečnej trapas.

Tahle marketingová berlička každopádně nemění nic na faktu, že Hardwired je fenomenální komerční sukces. Vždyť debutovalo na vrcholu celé řady prodejních žebříčků napříč planetou, a to i v několika rozvojových zemích - třeba na Slovensku. Metallica je prostě pořád největší metalovou kapelou na světě a kdo to popírá, lže sám sobě.

Kapele taky nechybí humor, proto využila skutečnosti, že Hardwired vyšlo u její vlastní nahrávací společnosti Blackened Recordings, a mohla si tak platinu za prodeje přesahující hranici 1.000.000 kusů na území USA předat symbolicky z vlastních rukou... do vlastních rukou.

Gratuláž!

První dojmy: Linkin Park - One More Light

Linkin Park vydali nejlepší desku své kariéry.

Samozřejmě si z vás dělám prdel. Linkin Park jsou zpátky se svou sedmou deskou, která je jejich definitivním únikem z rockového světa. Jestli se vám to líbí, je Linkin Park nejspíš úplně jedno, což je samo o sobě naprosto v pořádku - uměleckou integritu si podlejzáním svým fans uchováte jenom stěží. Pokud ale hodláte razantně říznout do své tvorby a hrát si na bořitele žánrových klišé, měli byste si být setsakramentsky jistí, že máte světu co říct. Nová deska Linkin Park v tomhle ohledu trestuhodně selhává.

Linkin Park řadu měsíců hlasitě předesílali, že tentokrát chtěji experimentovat. Výsledkem budiž nejméně experimentální deska jejich kariéry, která experimentuje výhradně s posluchačovou trpělivostí a ochotou snášet plejádu tu více či méně vyprázdněných popových klišé. Pilotní singl "Heavy" je etalonem sladkobolné kraviny, kterou nechci už nikdy v životě slyšet - předvídatelná, schematická, poplatná době, otravná, až trapně sentimentální. Bohužel je smutným odrazem celé nahrávky.


Deska překračuje o prsa etiopské maratonkyně stopáž pětatřiceti minut. Tvoří ji deset skladeb, z nichž přísnější měřítka snesou zhruba tři - "Talking To Myself", kde je z vyhnanství na moment povolán kytarista Brad Delson, dále rozjívená, uvolněná a letně prosluněná báchorka "Sharp Edges" a konečně i "Good Goodbye" - zřejmě vrcholný moment celé desky, který nabízí zdaleka nejsilnější Chesterovu vokální linku, údernou Shinodovu rýmovačku (připomínající jeho starší a agresivnější rap), vcelku solidní beat a hostujícího Stormzyho, jenž i na skromném prostoru několika málo bars ukazuje, proč je elitním bombarďákem britské grime scény.

A to je z pozitiv zhruba vše. Agresivitu prvních nahrávek nečekal nikdo, pryč je ale i lehkost, s jakou si Linkin Park žánrově vypůjčovali třeba na sedm let starém "A Thousand Suns" - a to už je o poznání bolestivější problém. Diskutabilní je i vklad několika externích (popových) producentů, s nimiž Linkin Park na nové desce pracovali. Výsledek jejich snažení totiž vyvolává dojem, že ty nejlepší nápady si tato, jinak dobře etablovaná, jména nechávala například pro aktuální singly Miley Cyrus nebo Katy Perry, které - naprosto upřímně - preferuju před čímkoliv, co Linkin Park předvádějí na "One More Light".

Odstřelit jejich novou desku není snadné. Linkin Park mám vlastně pořád rád, jsou to docela sympaťáci a nikdy nezapomenu, čím mě vybavili do budoucího posluchačského života. "One More Light" není ale nic víc, než sterilní a podprůměrné popové album. A před tím zavírat oči nemůžeme.