Korn před pár dny vydali novej singl, kterej jste už určitě všichni slyšeli. Zase tím strhli lavinu diskuzních přestřelek na téma starejch dobrejch časů a jestli se teda fakt vrátili k původnímu zvuku, nebo to pořád nejsou ti originální Korn, co sveřepě chrčeli, podlazeně buráceli a vokálně tonuli v depkách nejhrubšího zrna. Tahle debata se přitom periodicky opakuje zhruba co dva roky. Tedy pokaždé, když Korn dovalí novou desku.
Ne, ani novej singl neznamená návrat ke kořenům. A abych řekl pravdu, je to jenom dobře. Těch neustálejch žbleptů a obsesí zavilejch fans, dost nepochopitelně toužících po recyklaci starých nahrávek, totiž fakt nechápu. Jestli chcete kořeny, jděte si třeba lehnout támhle ke Zdeně a bojujte s ní o holej život...
... ale nedělejte z kapel otroky svejch lacinejch ideí o tom, jak má a nemá vypadat jejich progres. Jasně, každej miluje debut Korn, to ale neznamená, že mají usazení padesátníci zkoušet karikovat svoje výkony a postoje z dob, kdy balancovali někde na pomezí existencionalismu a pojídání vlastních zvratek z hajzlu.
I přes tuhle zjevnou, a zcela pochopitelnou, genezi jsou ale noví Korn pořád draví. A dost mě baví. Kapela tady svou historii neopisuje, naopak se jí chytře inspiruje a nabaluje tyhle prvky na to lepší, co nabídla poslední řadovka The Paradigm Shift. Kytary zní mohutněji než kdy dřív, Jonathan si po letech zaštěkal a hlavně se Korn vyvarovali vlažného rozjezdu minulého alba, jehož předvojem byla absolutně mdlá a vyčpělá elektropopina Never Never. Zatím prostě jasnej palec nahoru.
No, mimoto jsem taky moc rád, že se Korn s novou deskou vracejí k labelu Roadrunner Records, kterej po letech paběrkování v područí Warner Music snad konečně chytá druhej dech (před pár týdny podepsali třeba Motionless In White). Jo, je to docela blbost, ale tenhle label tak nějak formoval moje dětství a vůbec vztah k heavy muzice, takže za něj budu navždy srdnatě bojovat.
Minimálně stejně srdnatě, jako dneska spamuje kujón Aleš svůj Facebook.
Hádám, že report z Aerodromu už stihlo zveřejnit všech (asi) 5.000 lidí, co tam onoho středečního večera přišlo nostalgicky vzpomínat (převážně muži 25+) i vlhnout pod nánosem aktuálních trendů (převážně dívky 15+), a to včetně sekuriťáků, uklízeček (65+) a ohřívačů klobás. Nuže, někdo musí bejt vždycky poslední, a když jsem to já, platí zlaté pravidlo: to nejlepší nakonec.
Chtěl bych tedy začít tím, že první kapelu, jíž byli žánroví chameleoni Zebrahead, jsem neviděl, jelikož si můj doprovod dával na čas. To víte, ženy. Jsou to roztomilá a útulná stvoření, dokud na ně nemusíte čekat hodinu před halou jako poslední vágus, netrpělivě každejch pět sekund kontrolovat čas na mobilu a dušovat se, že jí to tentokrát jako fakt dáte sežrat. Nedal jsem.
Dále bych chtěl pokračovat tím, že druhou kapelu, jíž byli punkoví veteráni Bad Religion, jsem taktéž neviděl, jelikož si můj doprovod potřeboval pozdní příchod vynahradit konzumací známého nealko pitíčka pro lidi, co nepřestávaj lovit, a já, jakožto známej netrhač part a trhač něčeho jiného, jsem samozřejmě milerád asistoval. Jsem prostě srdcař.
Pojďme už ale k samotnému dění na pódiu. Na úvod bych se rád z plnejch plic vysmál do tváře všem demonstrativním vracečům lístků, kteří proměnili po přesunu Aerodromu do holešovické Tipsport Areny sociální sítě v slzavé údolí: Hahahahahah!
Jak jsem predikoval v hejtklubu, všechno bylo samozřejmě naprosto v pohodě a s pořádáním jednodenního festivalu (on to v podstatě ani festival nebyl) v uzavřeném prostoru může mít problém fakt jenom notorickej prskal a plačka. Oficiálně.
Třetí kapelou večera, a první, kterou jsem měl možnost vidět, byli Billy Talent. Mám ty kluky z Kanady vcelku rád, že bych se ale pasoval do role pravověrného fanouška, to fakt ne-e, a tak mě během koncertu dost překvapilo, že znám v podstatě kompletní porfolio jejich největších hitovek, což je schopnost, na kterou bych si ještě před halou rozhodně nevsadil. Síla chlastu je holt podmanivá. Když jsme u toho porfolia hitovek, zároveň to byla vlastně kompletní náplň jejich setlistu, takže jsem to odzpíval tak nějak komplet. Pohoda.
Přestávka na hajzl. Pár lidí mě tam divně vočumuje. Nevim, jestli jde o fanoušky blogu, nebo random úchyláky, co nacházej potěchu ve stalkingu lidí, kteří právě močí. Asi novej trend.
Pojďme na Bring Me The Horizon - kapelu, kterou je teď strašně cool hejtovat, poněvadž začala nahrávat hitovou tvorbu a nevěnuje se rozvíjení splaškové produkce první desky. Ano, řek jsem to. Bring Me The Horizon hráli v podstatě pouze songy z posledních dvou desek, i to vám něco poví o uměleckém směřování a místech, kde se aktuálně kapela cítí jako doma. Staromilci a deathcoristé, co neznaj Setlist.fm a na koncík šli v domnění, že dostanou sveřepou divočinu z poloviny minulé dekády, hořce litovali. Já se teda dost bavil. Jasně, Oliver Sykes působí v live formátu - mírně řečeno - rozpačitě, rozhodně to ale není taková trága, jakou slibovala loňská videa, kde jel regulérně na playback. Pódium maj navíc kucí epesní a podmanivé a z těch barviček člověk málem vysral duhu.
Pokud Bring Me The Horizon dokazovali, jak daleko lze zahodit vlastní minulost, Korn svůj stroj času kalibrovali úplně jiným směrem. Hádáte správně, tady se hrálo na strunky nostalgie a kapela mohutně vyvolávala doby, kdy nu metal ohýbal celej hudební průmysl. Je to maličko škoda, vždyť Korn od té doby nahráli kvanta desek, z nichž žádná sice nedosahuje kvalit rané tvorby, každá ale ukrývá hned několik singlů, které rozhodně zaznít mohly. Z posledních pěti desek tak Korn nakonec zahráli jenom jeden (!) song. Dle mého až ostudná sázka na jistotu a - možná i - nedůvěra ve vlastní novinky. Zároveň Korn neodpustím absenci vousaté klasiky ADIDAS, kvůli níž jsem nasadil i přísedící tříproužkovou mikinu. Tenhle meta-humor a odkaz pro skutečně skalní fans bohužel nevyšel. Jonathane, jste vobyčejní fušeři!
Jinak jsou ale Korn zkušení harcovníci, kteří uměj i ty ohrané vály do lidí napumpovat s takovou vervou a přesvědčením, že pod pódiem prostě vždycky najdete nemilosrdnej kotel a nad nedostatky se zamýšlíte až po skončení samotné show. Přesně takovej průběh měl i Aerodrome. Žádné kecy, žádné experimenty - dáme jim, proč přišli, a hybaj domů. Povedlo se.
Aerodrome festival byl zkrátka v pohodě, vše běželo dle harmonogramu, kapely podávaly standardní až nadstandardní výkony a otravní vraceči lístků jsou dementi.
Můžu se vám svěřit s něčím intimním? Vždyť je to vlastně můj blog, že jo, tak co bych nemoh. Eh.
Snad tuhle zpověď nečtou učitelky ze základky, říct to ale prostě musim.
Přiznávám, že jsem na základní škole několikrát sabotoval docházku, páč jsem zůstal ve svém pokojíčku a tam zběsile masturboval sosal prďáckou rychlostí 7kb/s videa z festivalu Rock Am Ring. Za den jsem zmákl obvykle tak dvě, měl z toho ultimátně erektivní pocity a opakovaně si je pak přehrával až do chvíle, kdy jsem znal každičkou sekundu a nejmenší nuanci. Jo, mám pocit, že dnešní Youtube mládež asi totálně netuší, o čem že to grandpa korej povídá, ale co už.
Rock Am Ring je každopádně srdcovka. A ačkoliv mi jeho hudební dramaturgie nebyla nikdy tak blízká, jako třeba sestavy Downloadu nebo Hellfestu, díky precizním livestreamům a každoroční tuně obrazového materiálu mám tenhle fesťák fakt rád.
Proto mě zle píchlo u srdečního svalu, když dnes ráno zpravodajské servery začaly referovat o předčasném ukončení tohoto ročníku, který - stejně jako ten loňský - mohutně sužovala nepřízeň počasí. V pátek bylo na následky zasažení bleskem ošetřeno přes 80 lidí, několik s vážnými zraněními. Včera bouřilo opět a předpověď na dnešek nebyla o nic lepší. Autority proto zasáhly a necelou stovku tisíc rokerů nemilosrdně poslaly domů. Smolík!
Celá věc má ale ještě jednu rovinu: Rock Am Ring se po mnoha a mnoha letech loni přesunul ze závodního okruhu Nürburgring na starou vojenskou základnu v Mendigu, načež začala příroda ukazovat pořadatelům mohutnej prostředník. Já teda nemám přehled o kompletní historii Rock Am Ringu, k předčasnému ukončení ale došlo snad úplně poprvé - a loni k tomu taky nebylo daleko, zatímco předtím šlo roky všechno jako po másle. Náhoda? Nemyslím si.
Svou konspirační teorii jsem proto expresně odeslal redakci TV Hovna, jejíž reakce zněla...
Ok, takže hotovo. Teď se ještě můžete kouknout na to nejdůležitější, co první (a zároveň poslední) dva dny Rock Am Ringu letos přinesly:
Disturbed mám rád. Deklaruju to hnedka úvodem, páč jsem už několikrát hořce zakusil, kterak chutná pocit absolutního nepochopení, kdy 4 odstavce poctivě budujete pointu, snažíte se argumentovat, nestřílet do vzduchu planej hejt a v komentářích to pak stejně nakoupíte od lecjaké lopaty, co vás veřejně vyhlásí za prachsprostého závistivce či pozornostichtivého kokota.
Disturbed mám rád, jenže mě poslední dobou docela sejří.
Disturbed před coverem - foť to takhle nakřivo, ať nejde vidět, že je tu pár stovek lidí
Nejsem kumštýř a na place zkušebny se cítím svěží asi jako Roman Skamene s Aťkou Janouškovou v čele basketbalového týmu, tak nějak si ale dokážu představit, že do ní muzikanti většinou nelezou s ušlechtilou ideou tvořit klasická díla Beethovenova ražení, ani dekonstruovat podstatu hudby jako Radiohead. Mnohem častěji mají jednoduchou potřebu seberealizace, chtějí záminku pro svoje prokalené noci nebo prostě jenom toužej z hlavy dostat těch pár nápadů, co jim onehdá ve sprše přišly děsně cool.
A když pak z té lopoty ve studiu zacinká nějakej stříbrňák, holky vlhnou za ušima a překupníci nestíhaj dealovat vaše lístky? Paráda, vždyť jde o sen každého muzikanta!
Problém nastává tehdy, když zpoza sukcesu vehementně čouhá vychcanost a kalkul, kterej navíc stojí na tak chatrnejch základech, až nejste s to akceptovat, že mu jdou lidi tupě naproti, a máte chuť tenhle protest vykřičet do celého světa. Disturbed vydali zhruba před rokem desku, o níž říkám, že je vcelku fajn, a druhým dechem dodávám, že nebýt coveru The Sound of Silence, dneska si na ni nevzpomene ani moje máma, která mi jinak doslovně cituje moje protiargumenty ze dne 29. srpna 1998. Album se prodávalo zhruba s třetinovým propadem k předchůdci, vlastní klipovej arsenál (The Vengeful One, The Light) lavíroval v mantinelech jednotek milionů views a hlavně museli Disturbed vyklidit pozici halové kapely, protože se jejich první comebackové koncerty nedařilo lidem moc dobře prodat.
Tyhle výsledky samozřejmě zalarmovaly připosrané autority z vydavatelství (nebo samotnou kapelu?) a ty se pak jaly konat činy, na něž neměly koule v období před vydáním desky - postavit její kompletní promo na jediné, navíc čórnuté skladbě.
Obecně fakt nejsem fanoušek kapel, co si pomník staví na práci někoho jiného. Na vrchol tě má sakra dokopat tvoje dřina, tvoje nápady a tvůj repertoár. Disturbed neukázali prostředník žánrovým klišé, ani si netroufli předělat trochu míň známej song nebo v prachu zapomnění utopenej bizár. Vzali naprosto funkční a za oceánem po generace tradovanou klasiku, maličko ji nablejskali, obalili tunou patosu a odeslali expresní zásilkou vstříc po ubulenejch tryznách toužícímu mainstreamu. A to je vše, milí přátelé. Vychtěně poetické, obsahově prázdné, leč formálně dokonalé (David Draiman zpívá nejvyšší ligu), a proto úspěšné. Jenže: Má tohle stačit?
Většině fans zjevně jo a kdo ví, třeba ani nemám pravdu. Vím jenom to, že kdykoliv tenhle temně maskovanej cukrkandl slyším, dělá se mi vyrážka v ohanbí, páč jej považuji za, ehm, sladkobolnou pičovinu. Sorry.
Disturbed po coveru - foť to všechno, máme tuny novejch fans!
Mezi metalisty a koncerty funguje zvláštní symbióza, která není jinejm žánrům úplně vlastní. Zatímco běžnej popík na koncíky háže výkal a z letargie ho probere až reklamní masáž, kdy se přešívaná důchodkyně Madonna na každém rohu lascivně hrabe v rozkroku a upozorňuje ho, že mu za 7 tisíc kaček v OuTůčku tuze ráda ukáže svoje koule bradavky, kovanej rocker tenhle popud vůbec nepotřebuje a o koncertu své oblíbené kapely ví většinou sotva pár minut po jeho zveřejnění - pokud teda není zrovna v hospodě, to jde pak všechno stranou.
Zkrátka jsem měl až donedávna pocit, že je tady posvátnej pakt mezi kapelou, která ti přijede oblažit tělo i duši, a divákem, co si svejch hrdinů váží a když už jednou doma ženě a dětem oznámí, že ho nemaj čekat s večeří, protože jde běhat s uhrovitou omladinou kolečka v circle pitu, tak to taky udělá, páč je prostě tvrdej chlapák a ne nějaká zhýčkaná plačka. Taky to možná bude tím, že i já sám jsem vždycky považoval účast na koncertech svejch srdcovek za otázku osobní cti a dodnes mám v živé paměti, kterak jsem učitelkám posílal depeše, ať se mnou na té pololetce jakože vůbec nepočítaj, poněvadž házení řepou má vždycky přednost.
Jenže... něco se očividně změnilo. Poprvé jsem na to narazil v souvislosti s tak trochu kontroverzním spojením Axl/DC, které odstartovalo lavinu podrážděnejch reakcí a zaplnilo aukční servery prodejci vstupenek. Oukej, říkal jsem si. AC/DC se k Brianovi zachovali dost macešsky a hromada skalních fans prostě tyhle veletoče nevydejchalo. Nechme stranou fakt, že spousta lidí zase jenom potřebovalo na Facebooku vyvětrat veřejně svoje frustrace a cítit se aspoň na chvíli důležitými. Fakt to nechme stranou. Dělejte, že jsem to vůbec nenapsal. Prosím. Ehm.
To ale nebylo všechno. O pár dní později oznámili lidi, co makaj na Aerodrome Festivalu, že se akce nebude konat pod širákem, ale půjdeme hezky do přítmí té boudy, kde kdysi plácala do puku Sparta a teď se tam děje kdovíco. Pro mě osobně naprosto vedlejší informace, nad níž dumám asi stejně, jako když si vybírám, co za omáčku si dám k hranclím nebo jakou barvu spoďárů ráno upřednostním (striktně vylučuju akorát hnědou). A hle: Demonstrativní vraceči lístků se na organizátory zle obořili a začali svoje lupení nabízet na všechny světové strany, protože přesun jednodenní akce do haly je hrozivě pobuřující a neakceptovatelnej. Už jenom čekám, až někdo z těch lumenů vytvoří novou stránku Zastřešené koncerty v ČR nechceme.
Kurva, jdu snad na Korn, a když už mám rád Korn, tak mám rád Korn a je mi u řiti, jestli je uvidím na louce, půjdu do haly nebo přijedou zahrát na pražskej bánhof, kde je jako bonus za lahváče doprovodí na foukačku random houmlesák. Místo toho, abych ze sebe dělal na Facebooku teatrálního ubulence a dožadoval se náhrady vstupného, tam prostě půjdu, užiju si muziku a udělám v kotli řádnej bordel. Brzo by se totiž mohlo stát, že nám tady kohorta otravnejch křiklounů začne vyhrožovat vrácením lístků, jakmile koncert přesunou ze sedmé na osmou večerní. A toho já se teda dožít fakt nechci.
Chlast je docela svinstvo. Jasně, zažijete s ním spoustu půvabnejch dobrodružství a málokterá sexy historka začíná tím, že jste někde žrali salát, daň za nezřízenou dráhu opilce dokáže bejt ale zatraceně vysoká. Aktuálně s tímhle zjištěním zápolí třeba Five Finger Death Punch, které jsem tady před pár měsíci prozíravě vyhejtil za jejich podezřele sterilní výkony a měl jsem tehdy, světě, div se, samozřejmě pravdu.
Ivan Moody je prostě notorik. A i přes svoje zjevné charisma a hlasové schopnosti aktuálně táhne kapelu ke dnu.
Ale zpátky k samotné žalobě. Label Prospect Park udal svou vlastní kapelu za to, že nevydává desky dle předem smluvených podmínek, respektive je vydává příliš rychle - důvodem má být právě Moodyho závislost na návykových látkách (rozuměj pitíčko) a snaha kapely vyrejžovat ze své solidně rozjeté kariéry maximum, dokud jejich zpěváka démon alkoholu nepohltí úplně.
Váš dealer krabicových vín
Celé znění žaloby si můžete přečíst tady. Obsahuje i vyloženě komické momenty - třeba když vydavatelství přiznává, že už si na zvuk Five Finger Death Punch stěžují i samotná rádia, jež hodnotí nové singly kapely jako vyčpělé a požadují větší kreativitu jednotlivých členů.
Což je mimochodem přesně to, co jsem tady několikrát vyčítal poslední desce Got Your Six, která zní jako kompilát nevydanejch demáčů z desky The Wrong Side of Heaven Vol 2, která zní zase jako kompilát nevydanejch demáčů z The Wrong Side of Heaven Vol 1. Nehledě na fakt, že když už na vás začínaj donášet i korporátní nekňubové z rádií, víte, že jste docela v hajzlu.
Najednou to všechno dává dokonalej smysl, no ne?
Tenhle příběh každopádně moc veselej není. Moodyho nedávná nezdůvodněná (proč asi) hospitalizace FFDP stála lukrativní turné s Black Sabbath po Austrálii. Loni jej zase kapela musela uprostřed koncertu v Memphisu nechat samotného na pódiu, protože byl - tadá! - vylitej pod obraz. Pak kvůli domácímu násilí požádala o rozvod jeho žena, pak jeho sestra přiznala, že má její brácha soudní zákaz se k ní přibližovat, a pak... pak už snad nemám ani chuť pokračovat.
Prostě bída.
Snad to dá Ivánek nějak dohromady. Chlast je totiž dobrej sluha, ale móóóc špatnej pán. Víme?
Nejsem dement. Nebo si to o sobě aspoň občas myslím. Takže si tady nebudu hrát na zaslepeného apologetu aktuální situace v AC/DC a dělat, že se vlastně nic neděje. Každej s trochou soudnosti tak nějak cítí, že to muzikanti okolo Anguse Younga měli zabalit přesně ve chvíli, kdy jim Brian Johnson oznámil, že by v jeho podání klasická hláška "I can't hear you, make some noise!" nabyla během koncertů obludně reálného charakteru.
Jenže AC/DC jedou dál a nezměním to já, vy a už vůbec ne ta rozvášněná kohorta studentů vysoké školy života na Facebooku. Pojďme tedy společně zkusit v nastalé situaci najít pár důvodů, proč by angažování Axla Rose nemuselo být úplné fiasko.
Tenhle člověk je teď všude
Axl je ve formě
Psal jsem o tom něco málo už v komentáři k prvním comebackovým shows Guns N Roses a musím to zopakovat. Axl Rose zní aktuálně nejlíp - minimálně - za posledních 10 let. Pravda, možná to má co do činění s faktem, že teď celé koncerty prosedí a může se plně věnovat zpěvu, i tak je ale vokální posun oproti několika uplynulým sezónám enormní. Kdo říká, že je Axl vyčpělej, asi posledních pár týdnů nesleduje internety. Nebo vše jenom záměrně ignoruje.
Kdo jinej?
A koho byste jako vybrali vy? Když na to přijde a srovnáte se s faktem, že je Brian Johnson prostě minulostí, poměr kvalita/věhlas/profit hovoří jednoznačně pro Axla. Sladké řečičky o bezbřehé lásce k fanouškům stranou, karavanu AC/DC teď potáhne kupředu hlavně vidina další škváry, a proto si jejich management nemohl dovolit sázku na neznámou kartu. Jo, diskuzní bijci vás budou sice přesvědčovat, že by spíš než Axla radši na pódiu přivítali nějakého úplného zelenáče, já ale moc dobře vím, že by pak prskali úplně stejně. Svou frustraci z necitlivého chování kapely k Johnsonovi (která je na místě) by totiž namířili proti komukoliv (a to už na místě není).
Speciální událost
Ať už s volbou AC/DC vnitřně souzníte, nebo ne, o skutečnosti, že tohle spojení bude přepisovat rockové anály, snad nemusíme vůbec diskutovat. Setká se tady jedna z největších kapel světa a legendární zpěvák, kterej je i přes svou zjevnou problémovost pořád obrovským tahákem. Říct mi někdo ještě pár měsíců zpátky, že v roce 2016 budou Guns N' Roses zase vyprodávat staďáky se Slashem v sestavě a Axl si tu a tam odskočí zahrát s Angusem Youngem, preventivně bych mu nařídil tuplovanej klystýr. Jenže je to tak!
Axl je fanoušek
Nuže, nebudeme si tady povídat báchorky o tom, kterak dobrák Axl podstupuje celou tuhle štaci jenom pro svoje šlechetné srdíčko. Kdepak, taky Rose má určitě slušnou motivaci v podobě několika bonusovejch míčů na kontě. Nikdo ale na druhou stranu nemůže Axla obviňovat z toho, že by byl jenom po zlaťácích lačnící přivandrovalec, co v sobě najednou objevil lásku k AC/DC. Guns N' Roses hráli covery svých australských idolů v podstatě od úplného počátku kariéry, tedy v době, kdy polovina lidí, co teď vehementně spílá Axlovi, plavala tátovi v šourku.
Hejtři jsou dementi
Naprosto nejdůležitější argument ze všech. Aby bylo jasno: Mně je vcelku šumák, jak k celé téhle věci kdo přistupuje. Každej má právo na svůj názor, takže se jednotlivé úsudky logicky v lecčems liší. Jde spíš o formu, jakou se někteří lidi rozhodli svoji frustraci vyjádřit. Když pak vidím ty zástupy Lojzů z Prdelákova, co je už nebaví hrát kapesní kulečník, jak jdou tapetovat diskuze na prestižních stránkách typu Najde se 50.000 fanoušků metalu svými výroky ve stylu "AC/DC už si nikdy nepustím" nebo "Axl Rose je smažka", případně teatrálně - a samože se zapnutým capslockem - obejdou snad celej českej internet, aby všechny přesvědčili, že jako fakt prodávaj ty lístky, vlastně mám z celého komba AXL/DC o to větší radost. Ač je kritika AC/DC v kauze Johnson na místě, dětinské výroky některých totiž zase jednou zašly až příliš daleko na to, aby je člověk mohl nečinně přehlížet.
