Nový singl Arch Enemy je vcelku sterilní srágora

Přátelé, já vám nevím. Jestli je v současnosti na scéně ňáká kapela, jejíž hype absolutně nechápu, jsou to nejspíš právě Arch Enemy (Sabaton teď pomineme, ti se aspoň neberou tak vážně a stejně jsou polovině lidí pro smích). Jasně, Andělka je moc spanilý děvčátko a v klipech i na fotkách vypadá zatraceně útulně, jinak jde pro mě ale o soubor kvalifikovanejch estrádníků, kterym z těch mačo gest a válečnejch póz nevěřim zhola nic.

V live podání je přitom ta křeč ještě urputnější - viz loňskej Brutal, kde jsem vydržel asi první 3 songy a pak mi začlo bejt krapánek blivno.


Jejich nejnovější singl The World Is Yours můj vachrlatej dojem z aktuálního směřování kapely příliš nevylepšil. Ba naopak. Zkusim jej teď v plusovejch a mínusovejch bodech drobátko zhodnotit.

Mínusy:

- Arch Enemy hrajou na posledních dvou deskách jakejsi hybrid power metalu s melodickym deathem. Ne, neznělo to dobře předtím a nezní to dobře ani teď.

- Andělka řvát - na poměry žen - umí. Vo tom žádná. Prkýnko na hajzlu bych si nechat nahoře nedovolil. Ale... v porovnání například s Táňičkou z Jinjer je to jako... postavit vedle sebe rotvajlera a mírně podrážděnou čivavu? Do trenek si naděláte jenom z jednoho.

- Michael Amott je poslední roky strašlivě, ale strašlivě vyčpělej a v podstatě jenom vykrádá svůj vlastní katalog.

- The World Is Yours je převlečenej War Eternal. Jo, tentokrát je výsledek míň otravnej, to ale nemění nic na faktu, že jde zase o variaci téhož.

- Ta kapela má personálně obrovskej potenciál, nechápejte mě špatně, z ňákýho důvodu se jí ho ale vůbec nedaří přetavit v odpovídající výsledek.

- Ta "šeptací" část s teploučkym piánkem od 3:40 je strašlivej omyl, vyloženě blbá parodie Nightwish a ostuda srovnatelná s někdejším působením Rytmuse v pěvecké soutěži SuperSral.

Plusy:

+ Andělka má pěkný tělíčko

+ Je to v HD a hejbe se to


No, abych to shrnul, největší progres, kterej Arch Enemy na novym singlu zaznamenali, je znatelně světlejší odstín vlasů Andělky. Což byl asi záměr, páč je to v současnosti bohužel jedinej trademark týhle kdysi prďácký kapelky. Tak.

P.S.: Andělka.

První dojmy: Stone Sour - Hydrograd

Byly to pro Stone Sour turbulentní roky. Dvojalbový opus House of Gold & Bones se pár let zpátky dočkal univerzálního přijetí z řad kritiky i fanoušků, Stone Sour vyjeli na jeden z nejúspěšnějších tour cyklů své kariéry (nezapomenutelná show v pražské Lucerně budiž důkazem) a definitivně se vymanili ze stínu Slipknot - stali se svébytnou, respektovanou a kreativně explozivní jedničkou alternativního rocku. 

A pak se to všechno posralo.

Odchod Jima Roota, kytaristy Slipknot a jednoho z hlavních uměleckých motorů Stone Sour, nemůže mnoho fanoušků obou kapel překousnout dodnes. A Stone Sour to svým způsobem katapultovalo na úplný začátek jejich poutě - opět musejí skeptikům dokazovat, že si místo na slunci obhájí a nejsou pouhým levobočkem Slipknot. Břímě je to veliké, novinka Hydrograd však dokazuje, že Taylorovi boys si budou věci dělat i nadále po svém a že zatuchlina rozpaků neměla ve studiu nárok. Jenže... stačí to?

Nejdůležitější úvodem: Ano, absence Roota je bohužel znát.

Říká se, že v jednoduchosti je krása - a pod tímto krédem Hydrograd, soudě dle rozhovorů s osazenstvem kapely, vznikal. Výsledkem je hrubozrnná rocková nahrávka s akcentem na punkovější zvuk a živý náboj. Jak víme, nejsilnější zbraní v rocku je svižný riff. Taková Metallica je například hledáním dokonalého riffu posedlá celou svou kariéru. Stačí vám jich zkrátka pár a veškerá přearanžovanost může jít v tu chvíli spát. Faktem ale je, že takových riffů a skladatelských kliček není na Hydrogradu tolik, aby člověk mohl zapomenout na to, co Stone Sour nejvíce zdobilo ještě s Rootem v sestavě, tedy komplexnost a - v rámci žánru - sofistikovanost hudební složky, drobné zvukové nuance, jejichž přítomnost na první dobrou možná nepostřehnete, ale pak vás provázejí měsíce a měsíce jako krásný sen. Root je zkrátka jenom jeden a nahradit člověka, který byl schopen v podstatě svépomocí složit celou poslední řadovku Slipknot, je zatraceně nevděčný úkol. Josh Rand a novic Christian Martucci se o to příliš nesnažili a vydali se jednodušší cestou. Jestli to byla jejich prozřetelnost nebo zjištění, že kreativní složka kapely utrpěla odchodem oblíbeného kytaristy nezacelitelnou ránu, je už k diskuzi. Pravda bude nejspíš někde uprostřed.

Aby bylo jasno, Hydrograd je pořád zatraceně kvalitní album, které drží po celou dobu stopáže vysoký standard - Joshe Randa ostatně považuju za velmi zručného hráče, co má řemeslo v malíku. Trvající pochybnosti o jeho vizionářství a schopnosti oslovit posluchače něčím skutečně nečekaným ale ani tentokrát nerozmetal. Zcela očekávaným kladem je pak samozřejmě i výkon Coreyho Taylora - pokud máte ve svém středu člověka s jedním z nejlepších hlasů na scéně, co vám navíc během obědové pauzy vyprdne 20 chytlavějších vokálních linek, než by průměrný koncesionář složil za celej život, špatnou desku napsat nemůžete.

 "Oh no. Don't go. I want you to destroy me one more time", zpívá v songu The Witness Trees a vy v jeho ztrápeném tónu cítíte krásu i zoufalství. Emoce zde tečou na maximum. Dojmy z jeho odhodlání jsou absolutní.

Hydrograd je antitezí koncepční desky, tedy přesným opakem toho, s čím Stone Sour operovali na pět let starém dvojalbu House of Gold & Bones. Jde o počin užívající si svou nesourodost - pevně svázaný příběh zde střídá naprostá skladatelská volnost, touha měnit nálady a střídat hudební žánry. Úvodní blok YSIF/Taipei Person/Allah Tea je nefalšovaná riffová bouře s až sabbathovsky temným nástupem, Fabuless prezentuje údernost a zmíněnou jednoduchost, a šlo tedy o vhodně zvoleného reprezentanta celé nahrávky. Skladba St. Marie je zřejmě prvním country songem v historii kapely, zatímco nelítostná Whiplash Pants aspiruje na to nejtvrdší, co Stone Sour kdy složili. Zmiňovaný koncepční dvojdisk pak nejvíce připomíná asi závěrečná When The Fever Broke - sedmiminutová zasněná epopej, kde Corey Taylor, v mlžném oparu a ztracen v ozvěnách, naléhavě hledá cestu domů. Nenachází. Nezávazné jamování a zábavu v tu chvíli střídá osudovost. Bohužel poprvé a naposled. 

Stone Sour nahráli přímočarou rock 'n' rollovou desku, která nemá potřebu opájet se svou vlastní komplikovaností a striktně dodržovat ucelenou vizi. V téhle skutečnosti paradoxně tkví její největší úspěch i porážka. Pokud čekáte živelné dílo s pozitivním live nábojem, které si s radostí přehrajete někde na letním fesťáku (bohužel jenom reprodukovaně, Stone Sour u nás nic neplánují), udělá vám Hydrograd radost. Kdo ale čekal další velkolepý majstrštyk kapely s potenciálem ohýbat rockový žánr, zůstane tentokrát nejspíš lehce zklamán.

METALOVÝ HATECLUB #22: ŠPATNÝ SONGY NA SKVĚLEJCH DESKÁCH

Jak praví staré cikánské přísloví: "Na koupaliště pěšky, zpátky na kole."

Ne, to není ono.

"Není všechno zlato, co se třpytí"?

To je ono!

Známe to všichni. Zahoříš láskou, mnohdy to přijde kradmě a neočekávaně. Najednou zjistíš, že v tom seš až po uši a není cesty ven. Je to krásné a opojné. Většinu času, vlastně skoro pořád. Pak ale přijde jeden kazišuk, jedna nedobrá, sterilní a bolavě nudná skladba, která se ti dočista vykálí na hlavu. Jo, dnes bude řeč o levobočcích, co ňákou náhodou dostali vstupenku do jinak prvotřídní společnosti. Blbý songy na dobrejch deskách je totiž zatraceně těžký tolerovat.

Tahle věc navíc funguje exponenciálně - tedy vás exponenciálně vysírá k větší a větší nepříčetnosti. Takže co začíná jako menší nespokojenost s kompozicí číslo sedm na dvanáctistopým treklistu, pokračuje rostoucím psychickým vypětím a končí jako naprostá frustrace a neartikulované proklínání idiota, kterej ten neotesanej špalek poslal do finálního mixu. Nakonec vám samozřejmě nezbyde nic jinýho, než toho zmrda ostentativně přeskakovat nebo rovnou smazat, což je vám ale zvláštním způsobem líto, páč cítíte, že vám i tenhle flusanec do ksichtu stojí za ucelenej dojem z díla.


Abych to konkretizoval, na každym Vol.3 prostě najdete minimálně jeden Welcome, na jeden Sempiternal připadá v průměru jeden povzdech u Go to Hell, for Heaven's Sake a jestli ještě někdy uslyším Halo on Fire nebo Am I Savage? z poslední fošny Metallicy, která mě jinak pořád baví jakože fest, půjdu si to hodit oběšením se na vlastním údu. Přitom by stačilo dost málo. Stačilo by, kdyby ve studiu zodpovědné autority netrpěly syndromem nezřízeného megalomanství a svoje notýsky řádně proškrtaly. Kdo jako potřeboval, aby měla poslední 'Tallica přes hodinu a čtvrt? Já vám to povím: Nepotřeboval to nikdo. Dejte nám svižnou, odsejpající a hitovou hodinku svýho thrashe (nebo co teď zrovna hrajete) a my vás budeme bezmezně uctívat. Jako jsem teď třeba začal uctívat třináctku od Svijan - fakt skvělý pívo, doporučuju. Eeem, kde jsem to byl?

No zkrátka, je to pěknej vojeb. Přerušovanej kojtus nemá rád nikdo a přerušovanej kojtus s holkou, která je jinak útulná, šťavnatá a po všech stránkách dokonalá, tím tuplem. Když ji sbalíte v nádražce s trojkou v žíle a vypadá jako Halina Pawlovská po chlebíčkové dietě, těch pár dalších kotrmelců na cestě už nějak rozdejcháte, když máte ale co do činění s epesní lolitkou, co vám hodlá splnit každý přání a ukojit veškerou neřest, je to vcelku prekérka. Nu a pokud jste tuhle analogii náhodou nepobrali, chci tím zkrátka říct, že blbejm deskám - s přihlédnutím k faktu, že je velmi pravděpodobně už nikdy v životě znova neuslyšíte - odpustíte ledacos, zatímco vymazlenejm produktům hudební geniality dělá každá takováhle piha (proč jsem chtěl napsat pizda?) tuze nedobrou službu.

Na druhou stranu pak člověk o stupínek víc docení mistrovství alb, co se podobnejm kontrmelcům dokázaly elegantně vyvarovat a neohroženě šlapou po celou dobu stopáže. Takovejch desek ale není až tak moc a rozhodně si na ně nevzpomenu ve chvíli, kdy mi do sluchátek přistane Welcome.

Metallica předává sama sobě platinovou desku. Protože Metallica

Kdykoliv obdrží metalová kapela platinovou desku, zasluhuje to pozornost, respekt a punc výjimečnosti. Ne, Disturbed s jejich vykalkulovanou cover-tryznou do týhle exkluzivní společnosti fakt neřadim. Solidních metalovejch desek, co v posledních letech postavily svůj kumšt na vlastní tvorbě a zbořily pak prodejní hitparády, je zkrátka jako šafránu. Sakra, možná jedna za rok?

To je fuk. Metallice se to zkrátka podařilo. Nechme stranou skutečnost, že je to maličko vojeb na voliče, poněvadž si kucí protřele spočítali (koukám na tebe, Larsi), že když budou střílet jednu desku jako bezplatnej bonus ke každýmu zakoupenýmu lístku jejich stadionového tour, poletí prodeje nahoru ještě rychleji, než jak z kapely mazal v třiaosmdesátym Mustaine, když Hetfieldovi vychlastal zásoby Okeny.

David byl toho dne zase na plech.

Teda, von to bezplatnej bonus samozřejmě není - si pište, že za lístek pak zacálujete něco navíc, a jedinej bonus je tak skutečnost, že pokud už máte album doma, budete mít teď cédka dvě a jedno můžete používat třeba jako podtácek nebo si ho přilepit na kukátko od dveří, což kdysi dělalo celkem dost lidí a byl to neskutečnej trapas.

Tahle marketingová berlička každopádně nemění nic na faktu, že Hardwired je fenomenální komerční sukces. Vždyť debutovalo na vrcholu celé řady prodejních žebříčků napříč planetou, a to i v několika rozvojových zemích - třeba na Slovensku. Metallica je prostě pořád největší metalovou kapelou na světě a kdo to popírá, lže sám sobě.

Kapele taky nechybí humor, proto využila skutečnosti, že Hardwired vyšlo u její vlastní nahrávací společnosti Blackened Recordings, a mohla si tak platinu za prodeje přesahující hranici 1.000.000 kusů na území USA předat symbolicky z vlastních rukou... do vlastních rukou.

Gratuláž!

První dojmy: Linkin Park - One More Light

Linkin Park vydali nejlepší desku své kariéry.

Samozřejmě si z vás dělám prdel. Linkin Park jsou zpátky se svou sedmou deskou, která je jejich definitivním únikem z rockového světa. Jestli se vám to líbí, je Linkin Park nejspíš úplně jedno, což je samo o sobě naprosto v pořádku - uměleckou integritu si podlejzáním svým fans uchováte jenom stěží. Pokud ale hodláte razantně říznout do své tvorby a hrát si na bořitele žánrových klišé, měli byste si být setsakramentsky jistí, že máte světu co říct. Nová deska Linkin Park v tomhle ohledu trestuhodně selhává.

Linkin Park řadu měsíců hlasitě předesílali, že tentokrát chtěji experimentovat. Výsledkem budiž nejméně experimentální deska jejich kariéry, která experimentuje výhradně s posluchačovou trpělivostí a ochotou snášet plejádu tu více či méně vyprázdněných popových klišé. Pilotní singl "Heavy" je etalonem sladkobolné kraviny, kterou nechci už nikdy v životě slyšet - předvídatelná, schematická, poplatná době, otravná, až trapně sentimentální. Bohužel je smutným odrazem celé nahrávky.


Deska překračuje o prsa etiopské maratonkyně stopáž pětatřiceti minut. Tvoří ji deset skladeb, z nichž přísnější měřítka snesou zhruba tři - "Talking To Myself", kde je z vyhnanství na moment povolán kytarista Brad Delson, dále rozjívená, uvolněná a letně prosluněná báchorka "Sharp Edges" a konečně i "Good Goodbye" - zřejmě vrcholný moment celé desky, který nabízí zdaleka nejsilnější Chesterovu vokální linku, údernou Shinodovu rýmovačku (připomínající jeho starší a agresivnější rap), vcelku solidní beat a hostujícího Stormzyho, jenž i na skromném prostoru několika málo bars ukazuje, proč je elitním bombarďákem britské grime scény.

A to je z pozitiv zhruba vše. Agresivitu prvních nahrávek nečekal nikdo, pryč je ale i lehkost, s jakou si Linkin Park žánrově vypůjčovali třeba na sedm let starém "A Thousand Suns" - a to už je o poznání bolestivější problém. Diskutabilní je i vklad několika externích (popových) producentů, s nimiž Linkin Park na nové desce pracovali. Výsledek jejich snažení totiž vyvolává dojem, že ty nejlepší nápady si tato, jinak dobře etablovaná, jména nechávala například pro aktuální singly Miley Cyrus nebo Katy Perry, které - naprosto upřímně - preferuju před čímkoliv, co Linkin Park předvádějí na "One More Light".

Odstřelit jejich novou desku není snadné. Linkin Park mám vlastně pořád rád, jsou to docela sympaťáci a nikdy nezapomenu, čím mě vybavili do budoucího posluchačského života. "One More Light" není ale nic víc, než sterilní a podprůměrné popové album. A před tím zavírat oči nemůžeme.

První dojmy: Motionless In White - Graveyard Shift

Motionless In White se po třech letech vracejí s novou deskou "Graveyard Shift", jejíž předvoj obstarala trojice singlů "LOUD (Fuck It)", "Eternally Yours" a "570", a ačkoliv, zejména v prvních dvou případech, mohly dříve uvolněné skladby naznačovat, že kapela s přechodem k labelu Roadrunner Records zvolí odklon k střídmosti a větší přístupnosti...

... není to pravda. "Graveyard Shift" je zatraceně tvrdá, přímočará a agresivní deska, plná žhavých riffů, chladného industriálu a hitovosti, až by jeden brečel. Radostí tedy. Úvodní "Rats" najdete níže, hned následující "Queen For Queen" pak prvním hrábnutím do strun dává tušit, že plynový pedál je pevně přišpedlenej na podlaze i tentokrát. Na skok dorazí i Jonathan Davis, jehož "Necessary Evil" začíná, symbolicky, obrovským valivým riffem, v tomhle případě navíc notně dopovaným strojovým pulzováním elektronického kladiva, výsledkem čehož je absolutní zvuková stěna, která vás smete na první dobrou. Tady se testosteron rozdává po zatraceně velkejch dávkách.


Typická balada na desce zcela absentuje.

"Graveyard Shift" je taky o progresu. Metalcore už je přítomen pouze v náznacích - když ale dorazí, ukazuje svou sílu - důkazem jsou frenetické šílenosti "Soft" a zejména "The Ladder", které budou jednoznačně patřit k stálým položkám v budoucích live setlistech. Čtvrté album je mnohem více impozantním hybridem zvuku Slipknot, Marilyna Mansona, Korn a v určitých případech (Loud) snad i Limp Bizkit, to vše nicméně v dostatečně svojském balení. Zatímco v minulosti snaha Motionless In White napodobovat své idoly kapele často podrážela nohy a pumpovala krev z jejího vlastního srdce, "Graveyard Shift" je po všech stránkách vyspělé album, kombinujíc to nejlepší z minulosti, ale přinášejíc dostatek nových podnětů do budoucna.

"Graveyard Shift" působí jako "Reincarnate" na steroidech. Větší, hitovější a skladatelsky vyspělejší.

Deska vychází zítra. Kupte si ji.

Jinjer jsou lepší než Arch Enemy. Paramore než Linkin Park

Nad pěveckými kvalitami Táňy z Jinjer jsem se krátce rozplýval už včera na Facebooku. Ta holka je prostě fenomén, kterému v současnosti na metalové scéně může v řadách žen sotva někdo konkurovat. Video k singlu "Pisces" je civilně intimní, plné emocí a nádherně vygradované - zkrátka jak to má být. Jinjer tady vlastně demonstrují všechny kvality, které jim - ať už live nebo studiově - dodávají na půvabu. Srovnání spanilými ženštinami vedených kapel dopadá špatně zejména pro soubor divadelníků z Arch Enemy, jejichž do puntíku secvičená estráda na loňském Brutalu patřila k nejbolestivějším koncertním zážitkům, jaké jsem měl kdy možnost absolvovat, a s autenticitou si tykala asi tolik, co běžnej plzeňskej fotbalista s hnutím straight edge. Komicky vyznívajícím a zjevně před zrcadlem pilovaným mačo-pózám Angely se musím smát ještě teď. Že mě pak ignorovala během našeho setkání, je už jenom takovej bonus. Brrr. Tánička vede!

Tohle je pop. A není špatnej. Teda v rámci možností. Paramore si konečně přestali hrát na rockovou kapelu, což jim, ehm, stejně moc nešlo, a naplno rozvíjejí svůj rádiově-hitovej potenciál, kterej demonstruje i včerejší singl "Hard Times". Nenáročná a krajně nablblá jednohubka, na niž si zítra dost možná nevzpomenu, ale dneska mě její hravá naivita a pozitivní vibrace baví. I v tomhle případě je nasnadě vcelku jednoduché srovnání: Na jedné straně ční Linkin Park, kteří pop prezentují jako sled sladkobolnejch pičovin a patosu v tom nejotranějším balení. A pak jsou tady Paramore, kteří, vědomi si svých limitů, skončí u feel good koniny s veselým a pestře vybarvičovaným klipem. Někdy stačí tak málo. Jo, stačí pár orosenejch na Rock For People, kam Paramore v létě přijedou, a skotačíš před pódiem jako divej!