Ale zpět do - pro mě - bezstarostné poloviny minulé dekády. Trivium v roce 2005 vydali svůj metalcore manifest "Ascendancy" a tvrdě rocková veřejnost jim z fleku ležela u nohou. Ještě rok zpátky o nich vědělo jen pár osvícenců z Floridy, najednou hráli na největších evropských fesťácích (zažili jste snad během posledních 10 let kapelu, co by jeden rok na Download Festivalu hrála ve 12 odpo a hned ten další coby přímej support Metallicy?), začínali kolem sebe šířit pozitivní šuškandu a zvláštní zalíbení v nich našla hlavně britská média, která se urputně předháněla v extaticky vystříkaných titulkách typu "Objevili jsme další Metallicu" nebo "Nástupci Iron Maiden z Floridy" - prostě klasická mediální masáž, která ale v případě Trivium nabrala mimořádně masivních rozměrů a koncem roku už bylo tak nějak očividné, že si na sebe kucí raným úspěchem upletli ohromnej bič.
Říct, že si z toho Trivium nadělali do textilu a tvrdě selhali, by bylo možná až moc příšné. Fakta jsou nicméně taková, že levelu zmiňovaných legend nikdy ani zdaleka nedosáhli. Ano, samozřejmě mají kariéru, o níž by si 99 % usoplenejch kids, co vezmou poprvé místo pinďoura do ruky kytaru, mohlo nechat jenom zdát, jenže i to je někdy málo. A jako to vím já, s jistotou vám tady povídám, že to moc dobře ví i Matt Heafy. Ten Matt Heafy, kterej i ve svých třiceti chodí na kytarové lekce, páč mu prostě nestačí, že už na střední hrál líp než o generaci starší hráči - on potřebuje znát i evoluci nástroje od roku 2500 př. n. l. a 246 rozličných technik navinutí strun, které mu budou v praxi sice úplně k hovnu, ale bez jejich znalosti by v noci zkrátka nespočinul. Maličko šílenec. Maličko šprt. Maličko workoholik, co fetuje touhu po preciznosti.
Kdepak, tenhle člověk cestu za absolutní spokojeností nevzdá nikdy, a proto ho musí moc bolet, když na současné turné jeho kapely, která mimochodem podporuje už sedmou studiovku, chodí v americkejch vidlákovech slabé tři stovky lidí. Rodná hrouda zůstává pro Trivium vůbec prokletým územím. Možná Amíci prostě ztratili vkus. A možná za to může jinak kvitovaná snaha kapely o neustálej hudební progres: Zatímco fanoušci vidí změny rádi, pro americká rocková rádia (v USA jde o zatraceně důležitou platformu) je hudba Trivium asi až příliš nečitelná, a tak jí ani nevěnují pozornost. Prostě pecháček.
Desky přibývají, kvalita kolísá a z Trivium už jsou třicátníci. Ten vysněnej Olymp, na nějž měli dle prognostiků vylézt už před drahnými roky, je ale pořád nějak v nedohlednu. Vlastně mám nepříjemnej pocit, že se postupem času spíš vzdaluje, a to nikdy není pěkná vizitka. Ne pro kapelu, která měla být další Metallicou nebo Iron Maiden. Ne pro kapelu Matta Heafyho, kterého status quo sere minimálně stejně jako mě.
Říct, že si z toho Trivium nadělali do textilu a tvrdě selhali, by bylo možná až moc příšné. Fakta jsou nicméně taková, že levelu zmiňovaných legend nikdy ani zdaleka nedosáhli. Ano, samozřejmě mají kariéru, o níž by si 99 % usoplenejch kids, co vezmou poprvé místo pinďoura do ruky kytaru, mohlo nechat jenom zdát, jenže i to je někdy málo. A jako to vím já, s jistotou vám tady povídám, že to moc dobře ví i Matt Heafy. Ten Matt Heafy, kterej i ve svých třiceti chodí na kytarové lekce, páč mu prostě nestačí, že už na střední hrál líp než o generaci starší hráči - on potřebuje znát i evoluci nástroje od roku 2500 př. n. l. a 246 rozličných technik navinutí strun, které mu budou v praxi sice úplně k hovnu, ale bez jejich znalosti by v noci zkrátka nespočinul. Maličko šílenec. Maličko šprt. Maličko workoholik, co fetuje touhu po preciznosti.
Kdepak, tenhle člověk cestu za absolutní spokojeností nevzdá nikdy, a proto ho musí moc bolet, když na současné turné jeho kapely, která mimochodem podporuje už sedmou studiovku, chodí v americkejch vidlákovech slabé tři stovky lidí. Rodná hrouda zůstává pro Trivium vůbec prokletým územím. Možná Amíci prostě ztratili vkus. A možná za to může jinak kvitovaná snaha kapely o neustálej hudební progres: Zatímco fanoušci vidí změny rádi, pro americká rocková rádia (v USA jde o zatraceně důležitou platformu) je hudba Trivium asi až příliš nečitelná, a tak jí ani nevěnují pozornost. Prostě pecháček.
Desky přibývají, kvalita kolísá a z Trivium už jsou třicátníci. Ten vysněnej Olymp, na nějž měli dle prognostiků vylézt už před drahnými roky, je ale pořád nějak v nedohlednu. Vlastně mám nepříjemnej pocit, že se postupem času spíš vzdaluje, a to nikdy není pěkná vizitka. Ne pro kapelu, která měla být další Metallicou nebo Iron Maiden. Ne pro kapelu Matta Heafyho, kterého status quo sere minimálně stejně jako mě.
Proč je nenávidím?
- Nenávidím metalové časáky, co nebohé muzikanty souží touhou po senzaci! Je to všechno jejich vina!
Dá se s tím něco dělat?
- Kupovat desky Trivium, i když třeba budou stát za hovno. Ehm.
