Recenze: Korn - The Paradigm Shift

Tak k nám konečně doputoval onen ve všech pádech skloňovaný metalový comeback roku. Head prozřel ze svého snu o životě bez Korn a po několika letech (nechci říkat, že jsem to věděl, ale fakt jsem to věděl) se vrátil zpět ke kapele, která ho "udělala". Ač patřím mezi fanoušky Korn už dlouhé roky, celý hype okolo návratu kytarového Mesiáše šel od začátku tak trochu mimo mě. Rozhodně nikomu neberu jeho radost z Brianova návratu, občas je ale fajn k věcem přistupovat trochu střízlivěji a nenechat si do hlavy vyvrtat díru marketingovými slogany o znovunalezené lásce k muzice, duševní katarzi, levnějším chlebu apod.

Co nemá cenu nikterak zastírat, je fakt, že Headův návrat kapele skutečně prospěl, což však s přihlédnutím k (ne)kvalitám poslední dubstepové desky "The Path of Totality", která nabídla pár silnějších momentů, ale jako celek fungovala prachbídně, ještě nedává mnoho důvodů k přehnané radosti. Munky si ostatně sám stěžoval na to, že při absenci Heada měl docela starosti s tím, aby vůbec dokázal dlouhohrající disk naplnit potřebnou porcí kytarového materiálu, takže comeback ztraceného syna už z principu nu metalovým průkopníkům nemohl ublížit. Minimálně v tomto ohledu je tedy "The Paradigm Shift" vítaným návratem na správnou kolej, kdy se Korn přehnaně neohlíží okolo, ale skrze mohutnou hradbu podlazených kytar valí svou mašinu vstříc spokojenému posluchačstvu.


Abychom to nadšení ale srazili do přiměřených relací - "The Paradigm Shift" rozhodně NENÍ bezchybné album a extatické výkřiky o nejlepší desce kapely od dob "Issues" jsou minimálně diskutabilní. Ano, po necelých deseti letech máte při poslouchání pocit, že to jsou skuteční Korn, zároveň je ale na albu hned několik písní, které byste čekali spíš na jedné z předchozích tří desek. A teď nemluvím o elektronice, jež tentokrát naštěstí tvoří spíš jakési lehké aranžmá, nýbrž o nízké kvalitě samotného materiálu. Například propad mezi úvodní "Prey For Me", kde se v dokonalé harmonii snoubí všechny silné stránky Korn od mohutného refrénu až po Filedyho nepřeslechnutelnou basu, a některými písněmi z druhé poloviny "The Paradigm Shift" je takřka fatální.

Korn se neustále snaží stylizovat do role hybatele metalovými hranicemi. Když si ale člověk projede jejich diskografii cirka od roku 2002, jde pořád o tu samou písničku, která akorát onehdá dostane popovější rysy a jindy dubstepový základ. Nechci říkat, že Korn jsou za zenitem, pokud je ale "The Paradigm Shift" ukázkou toho, co kapela dokáže v roce 2013 předvést ve své nejsilnější sestavě, možná by (kdysi) inovátoři mohli zauvažovat nad tím, jestli by jim například mezi jednotlivými disky neprospěla další přestávka pro načerpání hlubší inspirace. Diskutovat o tom, jestli mají Korn stále co nabídnout, je zbytečné. Diskutovat o tom, jestli ze sebe v pravidelných intervalech dokáží dostávat maximum, už nikoliv.

7/10

Hudba: Na nový film Metallicy se v USA do kina nechodí

Metallica se moc a moc snažila, aby na její nový snímek Metallica: Through the Never přišlo do kina co možná největší množství fanoušků, kterým nepřijde divné, že vlastně ani neví, jestli jdou na záznam koncertu své oblíbené kapely, nebo na podfinancované post-apokalyptické akční žůžo s mladším (a naprosto neznámým) rádoby bráchou Lea DiCapria v hlavní roli.

Nyní už je jasné, že ani stovky rozhovorů, jejichž otravnost začíná v posledních dnech až nebezpečně atakovat kecy o tom, jak "máme 1000 riffů, proto nám trvá nahrát nové album deset let", nezabránily tomu, aby aktuální film slavné kapely v zámořských kinech naprosto selhal (pro úplnost je nicméně potřeba dodat, že těch málo statečných, kteří "zaplnili" multiplexy, si rozhodně nestěžuje). Vydělat při produkčních nákladech okolo 20 milionů dolarů pouhé 3 míče, to už si říká o vhození ručníku do ringu. Avšak nezoufejme - Lars Ulrich poskytne další tucty rozhovorů, v nichž si zanadává na Napster a vychválí "Lulu", Metla vyrazí na další celosvětové turné a karavana pojede dál. Jenom tu desku už bychom fakt rádi slyšeli. Dokonce tak moc, že se Metallice hodlám složit s ostatními fans na tuto publikaci:

Prokrastinace = Chorobné odkládání úkolů a povinností

Recenze: Trivium - Vengeance Falls

Jedno album dokáže změnit vše. Ač jsem Trivium vždy považoval za partu mimořádně schopných muzikantů, kteří se nebojí jít do rizika a posouvat svůj hudební projev dosud neslyšenými směry, až jejich pátá řadovka "In Waves" mě přesvědčila o tom, že pokud už do některé z moderních metalových kapel vložit svou důvěru a peníze, jsou to právě tito Floriďané. Dokonale vycizelovaný pomník všech hudebních podob, jež Trivium za necelou dekádu na scéně vystřídali, bavil od úvodního stejnojmenného otvíráku, který se po právu stal novou hymnou skupiny, až po závěrečný tón naléhavého finiše "Of All These Yesterdays". O moc výš už jít zkrátka nešlo. A novinka "Vengeance Falls" se tohoto břemene bohužel nedokázala zbavit.

Překvapí vás na "Vengeance Falls" obrovská muzikantská vyspělost kapely? S přihlédnutím k tomu, že před "In Waves" stihli Trivium vydat ještě instrumentálně sofistikované monstrum "Shogun", jenom těžko. Překvapí vás na "Vengeance Falls" hudební různorodost? S přihlédnutím k tomu, že čtete recenzi na desku kapely, která si na různorodosti alb postavila kariéru, jenom těžko. Co je pro "Vengeance Falls" tedy určující? Paradoxně ten, komu bylo fanoušky v úvodních týdnech po oficiálním zážehu studiových příprav spíláno nejvíce: Dámy a pánové, do hry Trivium vstupuje David Draiman.


Rozhodně zde neplánuju zpěváka Disturbed přehnaně vynášet do nebes; ostatně jde pořád jenom o chlapíka na producentské sesli, který maximálně rozdával dobře míněné rady. Jestli se ale bude s odstupem času hodnotit největší skladatelský pokrok, který Trivium (a obzvlášť frontman Matt Heafy) na své šesté řadovce absolvovali, půjde rozhodně o vklad začínajícího producenta, jenž svým vlivem nakonec Trivium infikoval s vehemencí sobě vlastní. Intonace, frázování, jednotlivé vrstvení melodických linek - kdo zná Draimanovu práci s hlasem, bude okamžitě vědět, z jakého směru tady vyvěrá inspirace. Dokonce si troufám trvdit, že album si více užijí lidé, kteří Disturbed nikdy neslyšeli (uh, někdo takový mezi metalisty ještě je?), občas je totiž Heafyho snaha napodobit svého slavnějšího mentora natolik silná, až se vám v podvědomí samovolně spustí Draimanův hlas a očekáváte nájezd ultimátního "OOOOOOOOOOOOH WAKAKAKA". Pravda, Trivium tak daleko naštěstí nikdy nezajdou, refrén "Vengeance Falls" či začátek "To Believe" nicméně evokují vokální party Disturbed skutečně velmi věrně.

Když už člověk věnuje celý odstavec zpěvu, možná by měl utrousit zmínku i o samotné muzice. Zde však nastupuje zásadní problém "Vengeance Falls". Hudebně je totiž šestá řadovka Trivium pouhým derivátem megaúspěšného "In Waves", jehož nejsilnějším momentům dochází v porovnání s majestátem předchozí desky nečekaně rychle dech, a nedokáže těžit z momenta, které kapela po cestě za současnou slávou získala. "Vengeance Falls" tak v konečném důsledku na posluchače působí jako sebevědomá nahrávka snad až příliš uchlácholeného spolku muzikantů, jemuž tentokrát naštěstí výrazně pomohly - pro tvorbu Trivium opravdu nezvyklé - postupy Davida Draimana. Rozhodně se nemotáme kolem průměru, na to jsou Trivium stále až příliš talentovaní a sehraní, svou mistrovskou formu z minula ale v roce 2013 bohužel nezopakovali.

Hodnocení: 7/10

Hudba: Podívejte se na skvělý cover "Sweet Child o' Mine" od Guns 'N Roses

Jelikož si Axl Rose hodlá novou desku Guns 'N Roses darovat ke svým osmdesátinám a zoufalí fanoušci už snad definitivně opustili fantasmagorické představy o comebacku Slashe a celé původní sestavy, zavládlo během posledních dvaceti několika let okolo slavné kapely podezřelé informační vakuum. Až nyní jej po delší době rozčísla jistá čínská dívka, která na internet vyvěsila svůj cover legendárního fláku "Sweet Child o' Mine", který se od stovek jiných předělávek liší hlavně tím, že jej dotyčná oddrnkala na guženg, tedy tradiční čínský strunný nástroj, jehož jméno vám možná nic neřekne, zvukově ve vás ale okamžitě probudí nostalgické vzpomínky na mnoho a mnoho hodin strávených nad tou nejlacinější čínskou filmovou produkcí (ne, nemluvím o pornu, prasáci), kde tento nástroj tvoří zhruba 80% audio podkresu.


Kudos slečně za to, že nepodcenila ani garderobu, a tak jsou s Axlem takřka k nerozeznání... wait..

 

Hudba: Streamujte kompletní novinku Trivium!

Pokud vás z pondělní letargie nedokázala dostat ani bestofka Waldemara Matušky, možná uvítáte možnost streamovat kompletní novinku zámořských metalistů Trivium, jejichž šestou řadovku "Vengeance Falls" můžete podrobit soudu zde!

Album, které oficiálně vychází 15. října u Roadrunner Records, produkoval David Draiman z Disturbed, což bylo sice v průběhu příprav zdrojem mírné kontroverze mezi fanoušky, vzhledem k tomu, že na finálním produktu nezazní ani jedinkrát Draimanův typický textařský obrat "OOOOOOOOOOOOH WAKAKAKA", ukázaly se veškeré obavy jako liché.

Hudba: Podle Robba Flynna jsou Avenged Sevenfold oficiálně plagiátoři

Když Robb Flynn na někoho dostane pifku, můžete si být jistí jedním - během týdne bude o jeho světonázoru vědět naprosto každý. Kdysi skrze svá oficiální prohlášení bombardoval například Limp Bizkit, v poslední době ale jeho hněvu čelí hlavně Avenged Sevenfold, jejichž novou desku nedávno označil za "cover album". Tehdy se svou frustraci snažil Robb ještě maskovat jistou příměsí humorného tónu, nyní už si ale definitivně přestal brát servítky a ve svém nejnovějším statusu na oficiálním Machine Head Facebooku se už vlastně fanoušků otevřeně ptá, jestli jdou A7X ve snaze čerpat z tvorby jiných kapel natolik daleko, aby kopírovali i jejich loga. Příspěvek zde:

Pokud to nepřečteš, rozklikni si to..

Níže najdete dlouholeté logo Machine Head, vedle nějž je přiložená fotka aktuálního loga Avenged Sevenfold, které bylo navrženo pro potřeby turné k desce "Hail To The King".

Pokud na to nevidíš, rozklikni si to..

Prohlédnuto? Posouzeno? Na kterou stranu barikády byste se postavili vy?

Hudba: Nightwish mohli mít pořádně sexy zpěvačku

Švédská kapela Amaranthe kolem mého sluchového ústrojí krouží asi stejně vzdálenými oblouky jako (skoro) celý zbytek švédské metalové scény. Jo, možná je to hanebné tvrzení, po němž bych měl urychleně začít větrat hudební databáze a pirátské servery, ale v konečném důsledku na to se*re bílej tesák. K tomu, aby člověk prohlásil, že zpěvačka Amaranthe Elize Ryd je kost, nepotřebuje žádné povědomí o tamní scéně - stačí špetka solidního vkusu (a nebýt Vladko).

Elize se nyní pochlubila tím, že v roce 2006 měla reálnou šanci získat post zpěvačky Nightwish! Dokonce zveřejnila i ukázku, v níž svým hlasem opatřila slavný Nightwish song "Nemo". A jako malý bonus i trochu zmateně působící prohlášení:

„Tohle jsem si šetřila na výjimečnou chvíli. Nyní, když se můj sen splnil a já se stala zpěvačkou… a mohla jsem cestovat po celém světě, potkávat zajímavé lidi a vidět Nightwish přímo v akci. A dostala možnost mít tak výborné fanoušky. Jsou to nádherné vzpomínky ze dne, kdy mi Nightwish poslali demoverzi skladby „Nemo“ a požádali mě o to, abych přispěla svým hlasem. Tady to je: ‘Nemo’ z konkurzu na post zpěvačky Nightwish!“

Skvěle vypadá a dobře zpívá. Tuomas Holopainen je možná tak rozptýlený nošením rozhalených blůzek, až přestává rozeznávat, co by jeho kapele skutečně pomohlo. Že by si nyní, kdy Nightwish procházejí podobným odbobím jako v roce 2006, vzpomněl na staré časy?

Minimálně za pohled by to stálo: