První dojmy: Linkin Park - One More Light

Linkin Park vydali nejlepší desku své kariéry.

Samozřejmě si z vás dělám prdel. Linkin Park jsou zpátky se svou sedmou deskou, která je jejich definitivním únikem z rockového světa. Jestli se vám to líbí, je Linkin Park nejspíš úplně jedno, což je samo o sobě naprosto v pořádku - uměleckou integritu si podlejzáním svým fans uchováte jenom stěží. Pokud ale hodláte razantně říznout do své tvorby a hrát si na bořitele žánrových klišé, měli byste si být setsakramentsky jistí, že máte světu co říct. Nová deska Linkin Park v tomhle ohledu trestuhodně selhává.

Linkin Park řadu měsíců hlasitě předesílali, že tentokrát chtěji experimentovat. Výsledkem budiž nejméně experimentální deska jejich kariéry, která experimentuje výhradně s posluchačovou trpělivostí a ochotou snášet plejádu tu více či méně vyprázdněných popových klišé. Pilotní singl "Heavy" je etalonem sladkobolné kraviny, kterou nechci už nikdy v životě slyšet - předvídatelná, schematická, poplatná době, otravná, až trapně sentimentální. Bohužel je smutným odrazem celé nahrávky.


Deska překračuje o prsa etiopské maratonkyně stopáž pětatřiceti minut. Tvoří ji deset skladeb, z nichž přísnější měřítka snesou zhruba tři - "Talking To Myself", kde je z vyhnanství na moment povolán kytarista Brad Delson, dále rozjívená, uvolněná a letně prosluněná báchorka "Sharp Edges" a konečně i "Good Goodbye" - zřejmě vrcholný moment celé desky, který nabízí zdaleka nejsilnější Chesterovu vokální linku, údernou Shinodovu rýmovačku (připomínající jeho starší a agresivnější rap), vcelku solidní beat a hostujícího Stormzyho, jenž i na skromném prostoru několika málo bars ukazuje, proč je elitním bombarďákem britské grime scény.

A to je z pozitiv zhruba vše. Agresivitu prvních nahrávek nečekal nikdo, pryč je ale i lehkost, s jakou si Linkin Park žánrově vypůjčovali třeba na sedm let starém "A Thousand Suns" - a to už je o poznání bolestivější problém. Diskutabilní je i vklad několika externích (popových) producentů, s nimiž Linkin Park na nové desce pracovali. Výsledek jejich snažení totiž vyvolává dojem, že ty nejlepší nápady si tato, jinak dobře etablovaná, jména nechávala například pro aktuální singly Miley Cyrus nebo Katy Perry, které - naprosto upřímně - preferuju před čímkoliv, co Linkin Park předvádějí na "One More Light".

Odstřelit jejich novou desku není snadné. Linkin Park mám vlastně pořád rád, jsou to docela sympaťáci a nikdy nezapomenu, čím mě vybavili do budoucího posluchačského života. "One More Light" není ale nic víc, než sterilní a podprůměrné popové album. A před tím zavírat oči nemůžeme.

První dojmy: Motionless In White - Graveyard Shift

Motionless In White se po třech letech vracejí s novou deskou "Graveyard Shift", jejíž předvoj obstarala trojice singlů "LOUD (Fuck It)", "Eternally Yours" a "570", a ačkoliv, zejména v prvních dvou případech, mohly dříve uvolněné skladby naznačovat, že kapela s přechodem k labelu Roadrunner Records zvolí odklon k střídmosti a větší přístupnosti...

... není to pravda. "Graveyard Shift" je zatraceně tvrdá, přímočará a agresivní deska, plná žhavých riffů, chladného industriálu a hitovosti, až by jeden brečel. Radostí tedy. Úvodní "Rats" najdete níže, hned následující "Queen For Queen" pak prvním hrábnutím do strun dává tušit, že plynový pedál je pevně přišpedlenej na podlaze i tentokrát. Na skok dorazí i Jonathan Davis, jehož "Necessary Evil" začíná, symbolicky, obrovským valivým riffem, v tomhle případě navíc notně dopovaným strojovým pulzováním elektronického kladiva, výsledkem čehož je absolutní zvuková stěna, která vás smete na první dobrou. Tady se testosteron rozdává po zatraceně velkejch dávkách.


Typická balada na desce zcela absentuje.

"Graveyard Shift" je taky o progresu. Metalcore už je přítomen pouze v náznacích - když ale dorazí, ukazuje svou sílu - důkazem jsou frenetické šílenosti "Soft" a zejména "The Ladder", které budou jednoznačně patřit k stálým položkám v budoucích live setlistech. Čtvrté album je mnohem více impozantním hybridem zvuku Slipknot, Marilyna Mansona, Korn a v určitých případech (Loud) snad i Limp Bizkit, to vše nicméně v dostatečně svojském balení. Zatímco v minulosti snaha Motionless In White napodobovat své idoly kapele často podrážela nohy a pumpovala krev z jejího vlastního srdce, "Graveyard Shift" je po všech stránkách vyspělé album, kombinujíc to nejlepší z minulosti, ale přinášejíc dostatek nových podnětů do budoucna.

"Graveyard Shift" působí jako "Reincarnate" na steroidech. Větší, hitovější a skladatelsky vyspělejší.

Deska vychází zítra. Kupte si ji.

Jinjer jsou lepší než Arch Enemy. Paramore než Linkin Park

Nad pěveckými kvalitami Táňy z Jinjer jsem se krátce rozplýval už včera na Facebooku. Ta holka je prostě fenomén, kterému v současnosti na metalové scéně může v řadách žen sotva někdo konkurovat. Video k singlu "Pisces" je civilně intimní, plné emocí a nádherně vygradované - zkrátka jak to má být. Jinjer tady vlastně demonstrují všechny kvality, které jim - ať už live nebo studiově - dodávají na půvabu. Srovnání spanilými ženštinami vedených kapel dopadá špatně zejména pro soubor divadelníků z Arch Enemy, jejichž do puntíku secvičená estráda na loňském Brutalu patřila k nejbolestivějším koncertním zážitkům, jaké jsem měl kdy možnost absolvovat, a s autenticitou si tykala asi tolik, co běžnej plzeňskej fotbalista s hnutím straight edge. Komicky vyznívajícím a zjevně před zrcadlem pilovaným mačo-pózám Angely se musím smát ještě teď. Že mě pak ignorovala během našeho setkání, je už jenom takovej bonus. Brrr. Tánička vede!

Tohle je pop. A není špatnej. Teda v rámci možností. Paramore si konečně přestali hrát na rockovou kapelu, což jim, ehm, stejně moc nešlo, a naplno rozvíjejí svůj rádiově-hitovej potenciál, kterej demonstruje i včerejší singl "Hard Times". Nenáročná a krajně nablblá jednohubka, na niž si zítra dost možná nevzpomenu, ale dneska mě její hravá naivita a pozitivní vibrace baví. I v tomhle případě je nasnadě vcelku jednoduché srovnání: Na jedné straně ční Linkin Park, kteří pop prezentují jako sled sladkobolnejch pičovin a patosu v tom nejotranějším balení. A pak jsou tady Paramore, kteří, vědomi si svých limitů, skončí u feel good koniny s veselým a pestře vybarvičovaným klipem. Někdy stačí tak málo. Jo, stačí pár orosenejch na Rock For People, kam Paramore v létě přijedou, a skotačíš před pódiem jako divej!

METALOVÝ HATECLUB #21: VYPRODÁNO

Moc rád bych vám o sobě řek, že jsem přesně ten prototyp srdcaře, co každou poctivě nabytou zlatku vrazí do koncertního lupení, aby hrdě dotoval lokální kumštýře, a podpořil je tak v jejich cestě za nekonečným úspěchem, hromadou prostitutek a odvykačkou ze závislosti na heroinu. No, želbohu to nedělám a za živou písničkou chodím jenom v případech, kdy vůkol jede fakt kapela, k níž chovám notnou dávku sentimentu a dlouhodobě mi povoluje gumu na spoďárech. Moje koncertní docházka je zkrátka docela tristní. Na druhou stranu se můžu utěšovat aspoň tím, že si pak koncerty, na které skutečně jdu, o to víc užiju. A právě proto je strašlivej vojeb, když se v cestě na takové akce musí člověk smířit s nemilosrdným rozsudkem: Vyprodáno.

Teda takhle, samozřejmě se s tím smířit nemusíte a vlastně ani nesmíte, ve chvíli, kdy na vás vyrukujou s touhle podpásovou depeší, je ale nutné smířlivě akceptovat, že tohle bude zase jednou zkouška vaší trpělivosti, jež čítá hbitost práce s telefonem, orientaci v brouzdání aukčními portály a značně pokročilé vyjednávací schopnosti - přičemž se dost možná i tak stanete jenom malou součástí nemorálního kšeftu někoho, s kým byste jinak na kebab určitě nešli.

V takovejch případech pak narazíte na tři sorty lidí: 

Dobré duše, co lístek střílej levněji, protože... protože vlastně vůbec nevim proč a ve volnejch chvílích asi dělaj dobrovolnickou činnost pro Unicef, darujou krevní plazmu a sbíraj po ostatních psí hovna v parku. Střízlivě smýšlející většina, co lístek logicky prodává za cenu, za kterou jej pořídila, protože na koncert, ač původně moc chtěla, z nějakého důvodu nemůže jít. Třeba se místo toho dívá na Prostřeno, luští křížovky nebo tak něco. Prostě klasika. A na závěr sprostí obchodníčci věnujíc se šmelině a pokoušejíc se vás natáhnout o každou kačku. Ti se svůj kalkul snaží buďto schovat za nevinnější "Nabídněte cenu do zpráv" nebo na vás na férovku vybalej, že chtěj za ten kus papíru, co běžně stojí patnáct stovek, třeba o litr víc. Takovejm bych nejradši jako správnej hrdina nachcal na rohožku a zdrhl. Jenže mi často nezbejvá nic jinýho, než trpělivě smlouvat a snažit se ty skety aspoň drobátko přesrat.

Už slyším toho šprta z první řady, jak huláká, proč si ten lístek nekoupíš včas, abys nemusel snášet tuhle novodobou torturu. Jasně, ne vždycky ale máte v den potvrzení koncertu na účtu zůstatek jako Bill Gates, ne vždycky vás taková zpráva zastihne v stoprocentní kondici (hospodské seance jsou v ostrém kontrastu se schopností rychle psychicky akcelerovat a skupovat lístky) a ne vždycky vás napadne, že ňákej kujón pošle kapelu, co zrovna hrozně frčí, do klubu pro 500 lidí, tudíž jsou zhruba za 30 minut všechny naděje úplně v hajzlu a vás nejvíce točí skutečnost, že tam místo vás dost možná bude obyčejnej civil, co vo tu kapelu třeba ani nemá moc velkej zájem, ale prostě si to rychleji vyklikal.

Korej hodnotí minulost a současnost Linkin Park. Je zmaten

Ach, Linkin Park. Složité téma. Kapela, jež utvářela metalovej rozlet mnoha z nás a jejíž první dvě - v mnoha směrech přelomové - desky zaznamenaly takovej tlak na tehdejší kulturu, až nás donutily o pár let později přemejšlet o tom, jestli zachovat věrnost tehdy ještě stále silnému nu metalu, nebo se s díky vydat vstříc dalším, tentokrát už o krapánek tvrdším, metalovejm podžánrům. Jo, většina z nás - včetně mě - tak učinila. To ale neznamená, že bych kdy zapomněl na věci, co pro mě tihle kucí udělali. Každej prostě ví, že na první lásku se nezapomíná, a proto budu její tvorbu periferně sledovat pořád, ať už začne dělat do death metalu, nebo se stáhne do producentské role dalších desek Katy Perry. Což se teď de facto děje. Ale o tom maličko později.

Další Linkin Park si prostě pustím, protože vím, kdo mě onehdá vytáh z obskurity výběrovek šmoulů a čehokoliv, co zrovna vedlo T-Music chart s Kristelovou (sick!). Ačkoliv to pak vlastně vedli i Linkin Park. Ale to je maličko jinej příběh. Okay?!

Abych posadil svůj názor na nejnovější singl Linkin Park maličko do kontextu, krom očividně pozitivního názoru na první dvě desky ještě docela snesu album poslední a jsem vyloženě hrdej apologeta jinak poměrně zatracovaného alba A Thousand Suns, které je podle mě koncepčně vyspělé, překvapivě odvážné a disponujíc několika vyloženě lahůdkovými momenty (kdo nemá rád až orientálně výpravnou When They Come For Me, nemá srdce), byť jako celek docela nevyrovnané, což je mimochodem věčnej problém Linkin Park. O zbylých dvou deskách v jejich diskografii pak v rámci politické korektnosti řeknu jenom to, že mi nevadí.

Etos Linkin Park každopádně vždycky spočíval v tom, že si budou dělat, co chtějí. Že žánrová klišé jsou jim u věnce jako málokteré jiné kapele a žádná pravidla v rámci zvukové návaznosti desek neexistují. To je naprosto jasné a vlastně i pochopitelné - já osobně jsem s tím nikdy zásadnější problém neměl. A proto mě ani nikdo nemůže vinit ze zpátečnictví či nepochopení evoluce jedné kdysi metalové kapely.

Ono víte, Linkin Park dělaj v roce 2017 oficiálně pop. Což po tendencích vyjevenejch na posledních deskách není nic až tak překvapivýho. Jde jenom o to, jestli dodají pop natolik kvalitní, abychom jej uznale posadili vedle toho, co většina z nás poslouchá obyčejně, anebo půjdou cestou co nejmenšího odporu v mainstreamu - ergo stravitelnosti až na samotnou dřeň (jo, ještě o jeden řád nad předchozí tvorbou). A mám prostě takovej pocit, že právě v tomhle ohledu působí jejich novej singl Heavy dost průserovitým dojmem. Samotná kompozice, stavba, aranže - vše moc obyčejné, normální, příbuzné dnešní ordinérně-popové produkci, a tedy jednoduše zaměnitelné.


Přišel zkrátka moment, kdy se Linkin Park vůbec poprvé rozhodli odhodit v dál jakoukoliv historickou spojitost s rockem. A to možná nebyla dobrá volba. Nejde totiž ani tak o skutečnost, že hrají pop, ale prostej fakt, že i ten může znít výjimečně a svojsky, což Linkin Park bohužel nedělají. Zároveň s tím je spojena otázka, jestli ještě vůbec patří k žánrovejm diskuzím na metalové či rockově orientované weby. A jestli by tyto stránky měly o Linkin Park referovat. Jak totiž říká Mike Shinoda: Heavy je odraz celé desky. Takže...

Jo, je to asi poprvý v historii, kdy si řekneš, jestli ještě vůbec čekáš na album kapely, co má prostě jenom přesah mimo tvrdej rock, ale je s ním pořád ňákým způsobem v kontaktu, nebo vůkol tebe profičí další random pop act, co si na feature přitáh random girl s medovým hláskem a rozhod se cílit na casual posluchače random muziky. Jak říkáme my na Moravě.

Možná ale melu úplně z cesty a celá deska bude sice popařina, avšak natolik podmanivá, že si ji bude pouštět každý metalista potají před spaním ještě za dalších deset let. Prozatimní dojmy mi však příliš důvodů k radosti nezavdávají.

Nelíbí se vám noví Suicide Silence? Podle bubeníka jste buzeranti

Víte, fakt mě to štve. Fakt jo. Neštve mě skutečnost, že Suicide Silence vydali před pár dny novej singl "Doris", kterej zpívaným refrénem a prapodivnou strukturou přivodil nejednomu zasloužilému deathcoristovi srdeční slabost. Ne-e. Mnohem víc mě sejří, že se v roce 2017 ještě najdou kulturní barbaři, co pravidelně na Youtube neštelujou moje rozhovory, páč by jinak věděli, že zpívat se bude opravdu na většině desky. Takže na to čumte, ať příště nečumíte jak péro z gauče, když se váš oblíbenej band rozhodne pro karierní otočku o 180 stupňů.


Tak. To bychom měli. A teď k věci: Skladbu "Doris" potkalo univerzální nepřijetí fanoušků, s jakym se potkala naposledy možná tak Metallica a její óda na plechové nádoby pro sběr odpadu kontroverzní album St. Anger. Důkazem budiž tohle výjimečně negativní hodnocení pod přehrávačem "Doris":

Desku produkoval Ross Robinson, kterej sice patří k největším legendám tvrdé muziky, ale (co si budeme povídat) na hvězdnou formu z devadesátek nikdy nenavázal - a že je to už nějakej pátek. Právě Ross k negativním reakcím fans přidal své vlastní, klasicky astrální, vyjádření:

"Existujeme, abychom iritovali nebo inspirovali. Jak si tak čtu vaše reakce, hádám, že jsme splnili náš cíl. Být milován znamená být zaprodán - všichni jste se nechali zapálit naším benzínem a to je úžasné! Vaše nenávist je kurevsky úžasná, něco cítíte! Podívejte se, co jsme ve vás zažehli, a zkuste to přetavit v nějaký vlastní kreativní výkon!"

Ok, tomu člověku už žádné drogy.

To bubeník Alex Lopez bere nelibé komenty fanoušků zjevně mnohem osobněji a na svém Facebooku některé z nich počastoval vpravdě gentlemanskými výrazy jako "Tvoje děcko je gay", "Nebuď zabedněnej, ty zasranej čůráku" nebo "Stejně tě tu nechceme, buzerante".

Já osobně nemám s faktem, že chtěji Suicide Silence zkoušet něco nového, absolutně problém. V ideálním světě - tedy k mé spokojenosti - by to vlastně měla udělat každá deathcore kapela. Problém je v tom, že "Doris" není dostatečně kvalitní skladbou na to, abych tenhle pokus o evoluci plně docenil. Zní jako pracovní verze něčeho, co možná jednou bude mít smysl a hlavně pevně ukotvenou vizi, zatím ale jenom neškodně přešlapuje na místě a neví, kudy vlastně jít. Smůla.

P.S.: Navíc ten název! Ty vole... Doris. Co bude příště? Helga? Gertruda? Uff...

ŠOK: Metallica je pořád největší a zbytek scény jí líže podrážky

Metallica je největší metalová kapela všech dob. Jo, fanoušci Iron Maiden a Black Sabbath s tím maj a budou mít vždycky krapánek problém, páč Mejdni táhnou za delší konec provazu v Česku a parta kolem Ozzyho zase celej žánr postavila na nohy, jenže... jenže na ČR z globálního hlediska sere pes a minulost je sice věc pěkná, v dalších dekádách ale už mnohokrát překonaná. Nikdo v metalovém a tvrdě rockovém světě zkrátka nikdy neměl - a s největší pravděpodobností ani mít nebude - čísla jako Metallica. A právě na čísla se dneska podíváme.

Server MetalInsider.net totiž zveřejnil žebříček pětadvaceti nejprodávanějších metalových desek roku 2016 na území Spojených států, který nejenže potvrdil drtivý nástup novinky "Hardwired… To Self Destruct", ale i poněkud nemilou skutečnost, že Metallica válcuje aktuální desky svých konkurentů dokonce i tvorbou starší třiceti let. Je to varovný ukazováček pro zbytek scény. A vztyčený prostředníček všem, co by snad o výkonnosti Metly v 21. století měli ještě tendence pochybovat.

Co lze z následujících čísel vyčíst? Tak třeba...

• že tam má Metallica celkem 6 alb, což je naprostá šílenost
• že nebýt Metallicy, měl by MegaDave nejprodávanější metalové album roku (jak příznačné)
  
• že jsou Disturbed šikovní obchodníci, ale nasrali mě
• že od Five Finger Death Punch se v USA bude prodávat snad úplně všechno
• že Avenged Sevenfold experiment s tajným releasem nominálně nevyšel
• že je fajn vidět zpátky mezi elitou Korn, páč vydali svou nejlepší desku za mnoho roků 

1. Metallica, Hardwired… To Self Destruct (516.000 kusů prodáno)

2. Disturbed, Immortalized (298.000 kusů prodáno)

3. Metallica, Metallica (aka “The Black Album”) (267.500 kusů prodáno)

4. Bon Jovi, The House is Not For Sale (174.000 kusů prodáno)

5. Journey, Greatest Hits (169.000 kusů prodáno)

6. Metallica, Master of Puppets (163.000 kusů prodáno)

7. Metallica, …And Justice For All (155.000 kusů prodáno)

8. Metallica, Ride the Lightning (153.000 kusů prodáno)

9. Megadeth, Dystopia (148.000 kusů prodáno)

10. Five Finger Death Punch, Got Your Six (146.500 kusů prodáno)

11. Avenged Sevenfold, The Stage (144.000 kusů prodáno)

12. Guns N’ Roses, Greatest Hits (138.000 kusů prodáno)

13. Deftones, Gore (133.000 kusů prodáno)

14. Skillet, Unleashed (123.500 kusů prodáno)

15. Volbeat, Seal the Deal & Lets Boogie (123.000 kusů prodáno)

16. AC/DC, Back in Black (117.000 kusů prodáno)

17. Guns N’ Roses, Appetite For Destruction (115.000 kusů prodáno)

18. Nirvana, Nevermind (114.000 kusů prodáno)

19. Trans-Siberian Orchestra, The Ghosts (113.000 kusů prodáno)

20. Shinedown, Threat to Survival (110.000 kusů prodáno)

21. Pierce the Veil, Misadventures (105.000 kusů prodáno)

22. Metallica, Kill ’em All (104.000 kusů prodáno)

23. A Day to Remember, Bad Vibrations (102.000 kusů prodáno)

24. Korn, The Serenity of Suffering (100.000 kusů prodáno)