METALOVÝ HATECLUB #21: VYPRODÁNO

Moc rád bych vám o sobě řek, že jsem přesně ten prototyp srdcaře, co každou poctivě nabytou zlatku vrazí do koncertního lupení, aby hrdě dotoval lokální kumštýře, a podpořil je tak v jejich cestě za nekonečným úspěchem, hromadou prostitutek a odvykačkou ze závislosti na heroinu. No, želbohu to nedělám a za živou písničkou chodím jenom v případech, kdy vůkol jede fakt kapela, k níž chovám notnou dávku sentimentu a dlouhodobě mi povoluje gumu na spoďárech. Moje koncertní docházka je zkrátka docela tristní. Na druhou stranu se můžu utěšovat aspoň tím, že si pak koncerty, na které skutečně jdu, o to víc užiju. A právě proto je strašlivej vojeb, když se v cestě na takové akce musí člověk smířit s nemilosrdným rozsudkem: Vyprodáno.

Teda takhle, samozřejmě se s tím smířit nemusíte a vlastně ani nesmíte, ve chvíli, kdy na vás vyrukujou s touhle podpásovou depeší, je ale nutné smířlivě akceptovat, že tohle bude zase jednou zkouška vaší trpělivosti, jež čítá hbitost práce s telefonem, orientaci v brouzdání aukčními portály a značně pokročilé vyjednávací schopnosti - přičemž se dost možná i tak stanete jenom malou součástí nemorálního kšeftu někoho, s kým byste jinak na kebab určitě nešli.

V takovejch případech pak narazíte na tři sorty lidí: 

Dobré duše, co lístek střílej levněji, protože... protože vlastně vůbec nevim proč a ve volnejch chvílích asi dělaj dobrovolnickou činnost pro Unicef, darujou krevní plazmu a sbíraj po ostatních psí hovna v parku. Střízlivě smýšlející většina, co lístek logicky prodává za cenu, za kterou jej pořídila, protože na koncert, ač původně moc chtěla, z nějakého důvodu nemůže jít. Třeba se místo toho dívá na Prostřeno, luští křížovky nebo tak něco. Prostě klasika. A na závěr sprostí obchodníčci věnujíc se šmelině a pokoušejíc se vás natáhnout o každou kačku. Ti se svůj kalkul snaží buďto schovat za nevinnější "Nabídněte cenu do zpráv" nebo na vás na férovku vybalej, že chtěj za ten kus papíru, co běžně stojí patnáct stovek, třeba o litr víc. Takovejm bych nejradši jako správnej hrdina nachcal na rohožku a zdrhl. Jenže mi často nezbejvá nic jinýho, než trpělivě smlouvat a snažit se ty skety aspoň drobátko přesrat.

Už slyším toho šprta z první řady, jak huláká, proč si ten lístek nekoupíš včas, abys nemusel snášet tuhle novodobou torturu. Jasně, ne vždycky ale máte v den potvrzení koncertu na účtu zůstatek jako Bill Gates, ne vždycky vás taková zpráva zastihne v stoprocentní kondici (hospodské seance jsou v ostrém kontrastu se schopností rychle psychicky akcelerovat a skupovat lístky) a ne vždycky vás napadne, že ňákej kujón pošle kapelu, co zrovna hrozně frčí, do klubu pro 500 lidí, tudíž jsou zhruba za 30 minut všechny naděje úplně v hajzlu a vás nejvíce točí skutečnost, že tam místo vás dost možná bude obyčejnej civil, co vo tu kapelu třeba ani nemá moc velkej zájem, ale prostě si to rychleji vyklikal.

Korej hodnotí minulost a současnost Linkin Park. Je zmaten

Ach, Linkin Park. Složité téma. Kapela, jež utvářela metalovej rozlet mnoha z nás a jejíž první dvě - v mnoha směrech přelomové - desky zaznamenaly takovej tlak na tehdejší kulturu, až nás donutily o pár let později přemejšlet o tom, jestli zachovat věrnost tehdy ještě stále silnému nu metalu, nebo se s díky vydat vstříc dalším, tentokrát už o krapánek tvrdším, metalovejm podžánrům. Jo, většina z nás - včetně mě - tak učinila. To ale neznamená, že bych kdy zapomněl na věci, co pro mě tihle kucí udělali. Každej prostě ví, že na první lásku se nezapomíná, a proto budu její tvorbu periferně sledovat pořád, ať už začne dělat do death metalu, nebo se stáhne do producentské role dalších desek Katy Perry. Což se teď de facto děje. Ale o tom maličko později.

Další Linkin Park si prostě pustím, protože vím, kdo mě onehdá vytáh z obskurity výběrovek šmoulů a čehokoliv, co zrovna vedlo T-Music chart s Kristelovou (sick!). Ačkoliv to pak vlastně vedli i Linkin Park. Ale to je maličko jinej příběh. Okay?!

Abych posadil svůj názor na nejnovější singl Linkin Park maličko do kontextu, krom očividně pozitivního názoru na první dvě desky ještě docela snesu album poslední a jsem vyloženě hrdej apologeta jinak poměrně zatracovaného alba A Thousand Suns, které je podle mě koncepčně vyspělé, překvapivě odvážné a disponujíc několika vyloženě lahůdkovými momenty (kdo nemá rád až orientálně výpravnou When They Come For Me, nemá srdce), byť jako celek docela nevyrovnané, což je mimochodem věčnej problém Linkin Park. O zbylých dvou deskách v jejich diskografii pak v rámci politické korektnosti řeknu jenom to, že mi nevadí.

Etos Linkin Park každopádně vždycky spočíval v tom, že si budou dělat, co chtějí. Že žánrová klišé jsou jim u věnce jako málokteré jiné kapele a žádná pravidla v rámci zvukové návaznosti desek neexistují. To je naprosto jasné a vlastně i pochopitelné - já osobně jsem s tím nikdy zásadnější problém neměl. A proto mě ani nikdo nemůže vinit ze zpátečnictví či nepochopení evoluce jedné kdysi metalové kapely.

Ono víte, Linkin Park dělaj v roce 2017 oficiálně pop. Což po tendencích vyjevenejch na posledních deskách není nic až tak překvapivýho. Jde jenom o to, jestli dodají pop natolik kvalitní, abychom jej uznale posadili vedle toho, co většina z nás poslouchá obyčejně, anebo půjdou cestou co nejmenšího odporu v mainstreamu - ergo stravitelnosti až na samotnou dřeň (jo, ještě o jeden řád nad předchozí tvorbou). A mám prostě takovej pocit, že právě v tomhle ohledu působí jejich novej singl Heavy dost průserovitým dojmem. Samotná kompozice, stavba, aranže - vše moc obyčejné, normální, příbuzné dnešní ordinérně-popové produkci, a tedy jednoduše zaměnitelné.


Přišel zkrátka moment, kdy se Linkin Park vůbec poprvé rozhodli odhodit v dál jakoukoliv historickou spojitost s rockem. A to možná nebyla dobrá volba. Nejde totiž ani tak o skutečnost, že hrají pop, ale prostej fakt, že i ten může znít výjimečně a svojsky, což Linkin Park bohužel nedělají. Zároveň s tím je spojena otázka, jestli ještě vůbec patří k žánrovejm diskuzím na metalové či rockově orientované weby. A jestli by tyto stránky měly o Linkin Park referovat. Jak totiž říká Mike Shinoda: Heavy je odraz celé desky. Takže...

Jo, je to asi poprvý v historii, kdy si řekneš, jestli ještě vůbec čekáš na album kapely, co má prostě jenom přesah mimo tvrdej rock, ale je s ním pořád ňákým způsobem v kontaktu, nebo vůkol tebe profičí další random pop act, co si na feature přitáh random girl s medovým hláskem a rozhod se cílit na casual posluchače random muziky. Jak říkáme my na Moravě.

Možná ale melu úplně z cesty a celá deska bude sice popařina, avšak natolik podmanivá, že si ji bude pouštět každý metalista potají před spaním ještě za dalších deset let. Prozatimní dojmy mi však příliš důvodů k radosti nezavdávají.

Nelíbí se vám noví Suicide Silence? Podle bubeníka jste buzeranti

Víte, fakt mě to štve. Fakt jo. Neštve mě skutečnost, že Suicide Silence vydali před pár dny novej singl "Doris", kterej zpívaným refrénem a prapodivnou strukturou přivodil nejednomu zasloužilému deathcoristovi srdeční slabost. Ne-e. Mnohem víc mě sejří, že se v roce 2017 ještě najdou kulturní barbaři, co pravidelně na Youtube neštelujou moje rozhovory, páč by jinak věděli, že zpívat se bude opravdu na většině desky. Takže na to čumte, ať příště nečumíte jak péro z gauče, když se váš oblíbenej band rozhodne pro karierní otočku o 180 stupňů.


Tak. To bychom měli. A teď k věci: Skladbu "Doris" potkalo univerzální nepřijetí fanoušků, s jakym se potkala naposledy možná tak Metallica a její óda na plechové nádoby pro sběr odpadu kontroverzní album St. Anger. Důkazem budiž tohle výjimečně negativní hodnocení pod přehrávačem "Doris":

Desku produkoval Ross Robinson, kterej sice patří k největším legendám tvrdé muziky, ale (co si budeme povídat) na hvězdnou formu z devadesátek nikdy nenavázal - a že je to už nějakej pátek. Právě Ross k negativním reakcím fans přidal své vlastní, klasicky astrální, vyjádření:

"Existujeme, abychom iritovali nebo inspirovali. Jak si tak čtu vaše reakce, hádám, že jsme splnili náš cíl. Být milován znamená být zaprodán - všichni jste se nechali zapálit naším benzínem a to je úžasné! Vaše nenávist je kurevsky úžasná, něco cítíte! Podívejte se, co jsme ve vás zažehli, a zkuste to přetavit v nějaký vlastní kreativní výkon!"

Ok, tomu člověku už žádné drogy.

To bubeník Alex Lopez bere nelibé komenty fanoušků zjevně mnohem osobněji a na svém Facebooku některé z nich počastoval vpravdě gentlemanskými výrazy jako "Tvoje děcko je gay", "Nebuď zabedněnej, ty zasranej čůráku" nebo "Stejně tě tu nechceme, buzerante".

Já osobně nemám s faktem, že chtěji Suicide Silence zkoušet něco nového, absolutně problém. V ideálním světě - tedy k mé spokojenosti - by to vlastně měla udělat každá deathcore kapela. Problém je v tom, že "Doris" není dostatečně kvalitní skladbou na to, abych tenhle pokus o evoluci plně docenil. Zní jako pracovní verze něčeho, co možná jednou bude mít smysl a hlavně pevně ukotvenou vizi, zatím ale jenom neškodně přešlapuje na místě a neví, kudy vlastně jít. Smůla.

P.S.: Navíc ten název! Ty vole... Doris. Co bude příště? Helga? Gertruda? Uff...

ŠOK: Metallica je pořád největší a zbytek scény jí líže podrážky

Metallica je největší metalová kapela všech dob. Jo, fanoušci Iron Maiden a Black Sabbath s tím maj a budou mít vždycky krapánek problém, páč Mejdni táhnou za delší konec provazu v Česku a parta kolem Ozzyho zase celej žánr postavila na nohy, jenže... jenže na ČR z globálního hlediska sere pes a minulost je sice věc pěkná, v dalších dekádách ale už mnohokrát překonaná. Nikdo v metalovém a tvrdě rockovém světě zkrátka nikdy neměl - a s největší pravděpodobností ani mít nebude - čísla jako Metallica. A právě na čísla se dneska podíváme.

Server MetalInsider.net totiž zveřejnil žebříček pětadvaceti nejprodávanějších metalových desek roku 2016 na území Spojených států, který nejenže potvrdil drtivý nástup novinky "Hardwired… To Self Destruct", ale i poněkud nemilou skutečnost, že Metallica válcuje aktuální desky svých konkurentů dokonce i tvorbou starší třiceti let. Je to varovný ukazováček pro zbytek scény. A vztyčený prostředníček všem, co by snad o výkonnosti Metly v 21. století měli ještě tendence pochybovat.

Co lze z následujících čísel vyčíst? Tak třeba...

• že tam má Metallica celkem 6 alb, což je naprostá šílenost
• že nebýt Metallicy, měl by MegaDave nejprodávanější metalové album roku (jak příznačné)
  
• že jsou Disturbed šikovní obchodníci, ale nasrali mě
• že od Five Finger Death Punch se v USA bude prodávat snad úplně všechno
• že Avenged Sevenfold experiment s tajným releasem nominálně nevyšel
• že je fajn vidět zpátky mezi elitou Korn, páč vydali svou nejlepší desku za mnoho roků 

1. Metallica, Hardwired… To Self Destruct (516.000 kusů prodáno)

2. Disturbed, Immortalized (298.000 kusů prodáno)

3. Metallica, Metallica (aka “The Black Album”) (267.500 kusů prodáno)

4. Bon Jovi, The House is Not For Sale (174.000 kusů prodáno)

5. Journey, Greatest Hits (169.000 kusů prodáno)

6. Metallica, Master of Puppets (163.000 kusů prodáno)

7. Metallica, …And Justice For All (155.000 kusů prodáno)

8. Metallica, Ride the Lightning (153.000 kusů prodáno)

9. Megadeth, Dystopia (148.000 kusů prodáno)

10. Five Finger Death Punch, Got Your Six (146.500 kusů prodáno)

11. Avenged Sevenfold, The Stage (144.000 kusů prodáno)

12. Guns N’ Roses, Greatest Hits (138.000 kusů prodáno)

13. Deftones, Gore (133.000 kusů prodáno)

14. Skillet, Unleashed (123.500 kusů prodáno)

15. Volbeat, Seal the Deal & Lets Boogie (123.000 kusů prodáno)

16. AC/DC, Back in Black (117.000 kusů prodáno)

17. Guns N’ Roses, Appetite For Destruction (115.000 kusů prodáno)

18. Nirvana, Nevermind (114.000 kusů prodáno)

19. Trans-Siberian Orchestra, The Ghosts (113.000 kusů prodáno)

20. Shinedown, Threat to Survival (110.000 kusů prodáno)

21. Pierce the Veil, Misadventures (105.000 kusů prodáno)

22. Metallica, Kill ’em All (104.000 kusů prodáno)

23. A Day to Remember, Bad Vibrations (102.000 kusů prodáno)

24. Korn, The Serenity of Suffering (100.000 kusů prodáno)

METALOVÝ HATECLUB #20: TUZEMSKÉ WEBY O METALU

Když mi bylo asi 14, 15 nebo 16, žil jsem v bláhové představě. Vysnil jsem si, že založím a povedu největší metalovej web u nás. Jo, mělo se to jmenovat Rockmetal.cz (cenu za originalitu získává...), fungovat na fakt vysokejch standardech a obsahovat fičury jako třeba krajně promyšlenej systém diskuzí, interaktivní hodnocení čtenářů, na základě toho pak žebříčky top desek roku, dekády, všech dob a podobně. Prostě ráj pro všechny máničky a rockové nadšence. Jenže... jenže to nějak technicky selhalo, jak už to tak bejvá, protože jedinej člověk, na nějž jsem se kdy moh fakt spolehnout, jsem já sám. A proto jsem pak taky na všechny nespolehlivé ajťáky, progiše a další fušéry hodil nemilosrdnej výtrus a rozhodl se vydat na sólo dráhu. Což dělám doteď. 

Vo tom ale vlastně ani mluvit nechci. Byl to jenom takovej oslí můstek k tomu, že i já měl kdysi tendence zakládat komplexní metalovou sajtu, kde sice na jednom místě najdete úplně všechno, zároveň ale bude tak rutinní a názorově prázdná, až běda. Přesně tak dnes vidím drtivou většinu tuzemskejch webů o metalu - a muzice obecně. Taková bezpečná a sterilní oáza ničeho, kde se bezbřeze papouškuje jeden a ten samej prefabrikát, kde mladí nadšenci do zemdlení překládají metalové newsy ze zahraničních webů, aby pak zjistili, že už je před nimi přeložilo dalších 18 jejich kolegů, kde vás Jarda z Prdelákova informuje o tom, kolik procent teda dá nové desce Metallicy, přičemž nakonec zakotví někde na čísle 78,6 %, což je jako kurva zajímavý, že za užití jakejch vzorců a aritmetickejch kulišáren asi k tak exaktnímu číslu přišel, a kde vás v neposlední řadě zasypou tunou tiskovejch zpráv o tom, že legendární kapela Traktor vydala nejsilnější desku své kariéry a klukům z Harleje se daří jako nikdy předtím, a proto teď pojedou prestižní turné pro kravínech a prasečincích napříč Rumunskem.

Tím si nechci hrát na haura a říkat, že to dělaj všichni špatně. Je tady spousta šikovnejch lidí a dravejch psavců, od nichž si tu a tam rád přečtu recku, článek nebo... chtěl jsem říct zamyšlení... jenže právě to se u nás moc nenosí. Tupá novinářská rutina tady dává zle na frak snaze prezentovat svůj názor - byť odvážný, byť možná mylný. Jo, asi jsem vejtaha a možná sebestřednej kokot, vždycky mi ale šlo o to, aby měl například tenhle seriál článků - krom humorného podtónu, ostřejšího výraziva a trochu uvolněnější stylizace - taky přesah. Jo, přesah. To bude asi to slovo, co celou dobu hledám. Že tahle povídání nikdy nekončí nicneříkajícím "oni jsou kokoti", ale přesah hledajícím "oni jsou kokoti, protože... a nemuseli by být, kdyby...". 

Jde zkrátka o to, že české metalové weby tvoří jeden uniformní vesmír, kde je zatraceně složité najít jednu hvězdičku, jíž byste se měli držet, protože kamkoliv přijdete, čeká vás de facto porce téhož. Recenze od lidí, u nichž zatím netušíte, proč by vás měli zajímat. Novinky o věcech, které jste na Facebooku z anglického originálu četli už před hodinou. A reporty z koncertů, co vás akorát naserou, protože jste tam zase nebyli. Vyvolá-li tenhle hateclub řetězovou reakci rozzuřenejch webmasterů a redaktorů hájících si svoje teritorium, budiž to první krůček za podnětnější metalové psaní u nás.

Fakt nevím, co si myslet o novém singlu Metallicy

Z nové Metallicy mám ambivalentní pocity.

Teď, když jsem se vám pochlubil novým slovíčkem, jehož správnej význam jsem studoval poslední tři hodiny a doteď vlastně netuším, co přesně znamená, můžeme kolektivně zavřít ty výkladové slovníky a pustit se do menší rozborky nového singlu Metallicy. Ten mě totiž žene do maličko prekérní situace.

Já pořád nevím, co si o něm sakra myslet. Čelo se mi rosí, v noci kvůli tomu oka nezamhouřím a žiju v bolestivé tenzi. A stejně pořád netuším. Moje dojmy z Hardwired už pěknejch pár dní lavírujou mezi dvěma mantinely:

a) Metallica je zase pěkně syrová a dělá poctivej, agresivní thrash. Lars Ulrik už nemlátí do popelnic. Má to jenom tři minuty, takže to nestihne nudit.


b) Zní to jako trošku špinavější slepenec demáčů z Death Magnetic. Je to dost sterilní a hrané na jistotu. Má to jenom tři minuty, aby to nestihlo nudit.

Tyhle dvě protichůdné tendence ve mě pořád rostou a jedna druhou urputně mlátí po hlavě s každým poslechem. Obyčejně je to přitom docela snadná věc - líbí/nelíbí - touhle easy metodikou dokážu během pár minut degustace roztřídit v podstatě jakoukoliv novinku. Jenže nová Metallica, to je panečku jinej případ.

No nic, tohle nerozhodnu. Je to na vás: Musíte hlasovat v anketě vpravo nahoře!

Kterak jsem na Brutalu konečně potkal Angelu z Arch Enemy

Kdo čte můj blogísek už nějakej pátek, dobře ví, že jsem si na modrovlasou bohyni z Německa dělal zálusk už od tý doby, kdy mi konečně sestoupla obě varlata a já se začal cítit jako opravdovej muž. Což bylo zhruba letos v lednu. Naplněn testosteronem a s plným šourkem jsem tedy o pár měsíců později vyrazil na Brutal Assault, kde se schylovalo k vpravdě historickému setkání: Korej měl potkat svou životní lásku a po vzoru Borata ji odchytit do zásnubního pytle. Takovej byl plán.

Co vám budu povídat. Úplně to letos neklaplo. Chyběl ale jenom zatracenej kousek!

Původně jsem chtěl z Brutalu sepisovat obsáhlej report, pak mi ale došlo, že si z celého fesťáku vlastně moc nepamatuju. Před očima jsem měl po celou dobu trvání Brutalu totiž modro a šel si za svym. Vrcholem byl pro mne samozřejmě den, kdy hráli Arch Enemy (už nevím, kterej v pořadí to byl), k nimž jsem se, v domnění, že mě ti kucí pak dotáhnou přímo k Angele, nutně potřeboval infiltrovat.

A to se povedlo!

Sice jsem za to zaplatil veškerými úsporami a musel aplikovat pokročilé vyjednávací metody...

Já: Můžu tam jít?
Sekurity: Ne
Já: Prosím
Sekurity: Ne
Já: Prosím
Sekurity: Ne
Já: Prosím
Sekurity: Když tě tam pustím, zavřeš už hubu?

... ale nakonec to klaplo a já byl uvnitř! V útrobách Brutalu pak vznikla tahle památná fotka:

Běžnej smrtelník by radostí ospamoval svoje sociální sítě, utřel slzičky štěstí a šel zpátky chlastat. Já ale mířil výš - mnohem výš - chtěl jsem až do modrého nebe. A to vám říkám, nakonec moc nechybělo a k tomu dotyku sliznic by fakt došlo. Mí nově nabytí kámoši z Arch Enemy mě totiž fakt nasměrovali až do samotné backstage, kde se tou dobou prej Angela pohybovala, protože se nám chuděra drobátko styděla a nechtěla vystavovat svoje útulné tělíčko hladovejm pohledům břídilů, co poslední půlrok beztak strávili masturbací nad jejími fotkami (takže úplnej opak mě, že jo). Dokonce ji nesměl ani nikdo fotit!

Abych to zkrátil, po vstupu do backstage jsem Angelu opravdu spatřil. A skrze přísedící ilustraci můžete posoudit, jak málo chybělo k tomu, aby se jednomu bezvýznamnému blogerovi splnil jeho sen:

A tady vidíte, drazí přátelé, jak tenká hranice mnohdy stojí mezi životem bohéma a nekonečnou torturou v údolí zmařenejch přání. Jo, osud dokáže být pěknej pes. Tak třeba za rok.