METALOVÝ HATECLUB #14: KDYŽ MÁTE JÍT S NĚKÝM NA KONCERT A ON SE NA TO VYSERE

Den před velkým koncertem - ten magickej okamžik, kdy už pomalu zahazuješ veškeré povinnosti a s panickou nedočkavostí vyhlížíš smyslovej orgasmus, kterému budeš za pár hodin čelit. Ten magickej okamžik, kdy naivně začínáš propadat pocitu, že všechno to útrpné čekání fakt mělo smysl a zejtra tě zaručeně čeká nejlepší kalba v historii lidstva. Jenže ne, přátelé. Dost často totiž zčistajasna přijde jedna fatální rána do vazu.

"Ahoj, asi mě zabiješ, ale mně to zítra nejspíš fakt nevyjde," říká váš parťák a vy už víte, že je to všechno v hajzlu. I přesto pochopitelně pokračujete v naléhání, všemožně argumentujete - Zkoušky ve škole? To přece není důvod, abys nejel! - podvědomě už ale moc dobře víte, že tahle bitva směřuje k vyvěšení bílého praporu a potupnému vodjezdu do kouta, protože jakmile se jednou někdo zabejčí, nepomůže ani vyhrožování ostentativní nebavkou či urputné požadování náhrady vstupného.

Vysněnej koncertní sparing

Jasně, přicházej i okamžiky, kdy musíte druhou stranu pochopit a uznale akceptovat, že tohle prostě nevyjde. Otrava pančovaným chlastem nebo smrt oblíbeného křečka, to je docela prekérní situace, po jejímž absolvování se vám přes půl republiky fakt štrachat nechce. To jsou ale samozřejmě výjimečné životní události, a pokud nemáte křeččí farmu nebo nepijete moc vína z krabic, nejspíš vás potkaj jenom párkrát za život.

A proč nejdeš na koncert sám? Ty vole, šel jsi na koncert někdy sám? Já byl jednou sám v kině a znova bych si to fakt nelajsnul. Přemejšlet totiž polovinu času vo tom, proč seš jedinej loser na světě, kterej si neumí sehnat ani doprovod, páč je hnusnej a nikdo se s ním nechce bavit, to je vedle sledování TV Regina nejhorší volnočasová aktivita ever. Nebo jsem prostě jenom cíťa a chodit na koncíky bez doprovodu je úplně normální. Nevím, hlavy pomazané by to měly podrobit empirickému zkoumání a někam vystavit výsledek, abych se už více nebál. Na co jinak, kurva, platím daně? Dělejte výzkumy!

Není zkrátka jednoduché, aby všechno klaplo. Ono je to vlastně zatraceně složité. Máš-li tedy koncertního parťáka, s nímž můžeš po koncíku kalit do rána, či parťačku, s níž můžeš po koncíku divoce souložit debatovat o kulturních kvalitách představení, považuj to za malej zázrak. Úplně každej totiž podobné štěstí nemá.

Proč je nenávidím? 

- Nenávidím bezmoc a pocit, že vám právě někdo vysypal hračky do kanálu.

Dá se s tím něco dělat? 

- Pečlivě selektovat, s kým chodíte na koncerty.

Phil Anselmo z Pantery je maličko nácek

To si tak jednou vyrazíte zahrát s ostatními kumštýři, závěrem si trochu protáhnete pravačku, protože držet v ní hodinu mikráč, to taky není žádná sranda, a takhle zmožení se pak u dealera pod pódiem domáháte svého "white powder", páč je to jediná meducína, co vás dokáže spolehlivě zbavit starostí běžného světa.

A tohle má bejt jako celá kauza?!

Ale dobrá, pojďme být chvíli strašlivě vážní: Phil Anselmo se prostě před pár dny ukázal jako bigotní zvíře, které po vystoupení na akci Dimebash 2016 hajlovalo a křičelo do publika "white power", což jeden odvážlivec natočil a posléze vyslal do světa (i když se nejdřív bál, že mu dá Anselmo přes držku). Celej incident najdete tady:


Uff, co k tomu říct? Phil Anselmo je z hlediska hudebního odkazu legenda. Zároveň je to ale dnes už zasloužilej notorik, kterému zjevně šplouchá na maják - a šplouchalo i v minulosti, tohle totiž není zdaleka první případ, kdy se lidi snažil přesvědčit, že bejt antisemita je přece OKa a černoši nám akorát kálej po naší čistoskvoucí kultuře. Nejsmutnější ale není samotné Anselmovo chování (výmluva, že celej svůj výstup předvedl jako legrační odkaz na konzumaci bílého vína v zákulisí, je ostatně jeho tragikomickou vizitkou). Nejsmutnější jsou ty stovky apologetů, kteří se najednou rozhodli tohle chování bránit, omlouvat, zlehčovat a vůbec ze sebe dělat kardinální ignoranty, kterým přijde normální, když se člověk, k němuž reálně vzhlíží spousta děcek, rozhodne veřejně propagovat nadřazenost jedné rasy nad jinými.

Na celou věc pak docela hezky a věcně zareagoval Robb Flynn z Machine Head, kterej je jinak sice taky docela slušná tlučhuba, v tomhle případě má ale samozřejmě recht:


A poté začala protestovat i celá řada dalších umělců, ale to už berme drobátko s rezervou, protože svých 5 minut slávy teď bude chtit vařit každej, kdo ve vzduchu začuje možnost snadné publicity.

No, celá situace zatím pěkně zarezonovala u nás doma, kde už prej začíná své prvni tour plánovat krajně pravicová kapela AnSSelmík, jejíž vznik iniciovali David Matásek (krycí jméno Orlík na kraji města po 20 letech) a Pavel Kříž (krycí jméno Renčův Führer). Daniel Landa (krycí jméno král Jižních elfů) pozvánku nedostal, protože mu nedávno jeblo a srdnatě teď válčí s illumináty v Afghánistánu. Účast Anselma (krycí jméno Cowboy from Auschwitz) se naopak netrpělivě očekává.

Bude párty!

UPDATE: Vypadá to, že z turné kapely AnSSelmík nic nebude. :(

Filmový tip: Christian Bale je boží v nejmetalovějším filmu roku

Jo, dobře, fajn, tohle je tak trochu kec, protože každej, jehož filmovej přehled nezačíná a nekončí u porna, asi zaregistroval rodinnou selanku s názvem Mad Max, kterou v indexu metalovosti minimálně dalších 2 tisíce let nic nepřekoná. I když... tady cítím solidní šanci:


Ale dost Davida, Horviho a filmového pekla.

The Big Short (aka Sázka na nejistotu) je nové americké drámo, kde se partička elitních hollywoodských hvězd pokouší efektně přechcat americkej bankovní systém a přihrát si strašlivě nekřesťanskej balík peněz. Ale to je jedno. Všechno je jedno, protože vám bohatě stačí vědomí, že je tam klasicky boží Christian Bale, jehož postava je navíc, stejně jako samotnej Kristián, óbr-fanoušek metalu! A taky má skleněné oko a je tak trochu maniak.

Kristián je ve svejch filmech maličko démon

Film obsahuje zvukové stopy následujících pecek:

“Blood and Thunder” - Mastodon
“Master of Puppets” - Metallica
“District Divided” - Darkest Hour
“By Demons Be Driven” - Pantera
“Eye of the Beholder” - Metallica

Všechny songy svým emočním rozpětím a zasazením do kontextu samozřejmě drží krok s příběhovou linkou filmu. Čímž chci prostě říct, že tam nepůsoběj jako pěst na oko. A koho tahle moje upoutávka stihla namotat, může kouknout na kratinké inteview s Kristánem, kde vám poví, jak se během dvou týdnů musel naučit hrát metalové vály na dvojkopák (zhruba od 2:45).


Jo, tahle oscarovka má prostě koule!