Recenze: Avenged Sevenfold - Hail To The King

Avenged Sevenfold si na sebe upletli bič dávno před vydáním své nejnovější desky "Hail To The King". Vlastně si jej na sebe pletou po celou dobu trvání své kariéry, protože jsou jedinou kapelou moderní metalové vlny, která se dokázala etablovat na úplném vrcholu potravinového řetězce, a dnes tak mohou s náležitou dávkou sebevědomí okupovat posty headlinerů těch nejprestižnějších rockových festivalů světa. Svého výsadního postavení navíc dosáhli za velmi sympatických podmínek, kdy de facto s každou deskou procházeli určitým tvůrčím vývojem, a místo toho, aby se urputně drželi trendů, jako tomu bylo v jejich začátcích, začali časem trendy sami vytvářet (nebo se o to aspoň pokoušet). Bullet For My Valentine? Asking Alexandria? Běžte se schovat do kouta, tady se kope opravdová první liga.

Principálové moderního metalu jsou tedy zpět, aby vzdali hold králům svého žánru, a na novince je to sakra znát. "Hail To The King" je v mnoha ohledech reminiscencí starých časů, kdy muzikantům stačilo jejich hudební nadání a v pozadí pár chorálových linek či tahů smyčcem. Žádný prefabrikát, v němž je za tunami elektroniky ukrytá vlastní muzikantská neumětelnost kapely. Nabízí se tak otázka: Jsou Avenged Sevenfold dostatečně kvalitním seskupením, aby za podobných podmínek uspokojivě naplnili celou stopáž desky?


Jsou, a nejsou. Není pochyb o tom, že Synyster Gates je vynikající kytarista, jehož sóla se poslouchají samy a hlavně jimi chce ve většině případů odvyprávět nějaký příběh či zachytit jistý okamžik. Slova chvály si bezesporu zaslouží také jako vždy bezchybný pěvecký výkon Matta Shadowse. Problémem je, že těch opravdu výjimečných hudebních momentů na "Hail To The King" není tolik, aby se dalo hovořit o skutečně prvotřídní desce. S nástupem úvodní "Shepherd of Fire" sice udeří monumentální troubení na poplach, které má značit příchod něčeho velkolepého, hned následující pilotní singlovka ale víc než cokoliv jiného napoví, že se tady pojede až na překvapivě rutinním převodu. Občas na vás dýchne Metallica, občas se posunete v minulosti ještě dál, pořád jsou to ale Avenged Sevenfold každým coulem, jejichž jediným problémem je to, že ve snaze uctít své předky trochu pozapomněli na to nejdůležitější - jít do studia s dostatkem nosného materiálu. Je smutné, když kapela jejich formátu naplní menší polovinu alba - na své poměry - naprosto průměrnými skladbami, jež by stejně dobře mohly sloužit jako B-side verze na některé z jejich starších nahrávek.

"Jistota bez překvapivých momentů"

Najdou se ale pochopitelně i komety. "Requiem" je sborovými zpěvy podbarvený, tvrdě rockový majstrštyk, jehož vehemenci vyrovnává snad jenom předposlední "Planets", která je esencí hudebních kvalit Avenged Sevenfold, a obzvlášť Shadows v ní prostřednictvím táhlých refrénů naprosto exceluje. 

Není asi náhodou, že tento menší zádrhel přišel zrovna v době, kdy se kapela ve studiu musela poprvé naplno obejít bez svého bubeníka a jednoho z hlavních skladatelů Jamese "The Reva" Sullivana. "Hail To The King" je deska velmi přístupná, a tedy i docela příjemná na poslech. Zároveň jí ale chybí sebemenší pokus o experiment, progres jiným směrem či prostý "wow" efekt, po němž byste s nevěřícným výrazem přemýtali nad tím, jestli jste někdy něco takového už slyšeli. Podobné nahrávky jsme tu už totiž v minulosti měli mnohokrát, akorát v o něco povedenějším balení. Nevěřte proto těm, kteří budou novinku Avenged Sevenfold bezmezně adorovat. "Hail To The King" je solidní metalovou deskou, k vrcholu má ale pořád hodně daleko.

Hodnocení: 7/10

Hudba: Devin Townsend nechce o reunionu Strapping Young Lad ani slyšet

Devin Townsend je kanadský multi-instrumentalista, zpěvák, skladatel, producent a někdo, kdo vypadá, že se o volných chvílích věnuje cestování časem a kvantové fyzice. Nebo jako totální negramot, což asi souvisí s tím, jakou optikou nahlížíte na lidi. Ač je Devin nyní na sólovém okruhu, nenechaví fanoušci se jej neustále vyptávají na reunion slavných Strapping Young Lad, s kterými kdysi Townsend vydal patero dnes již legendárních desek.

"Nezajímám se o to. A nejenom to, čím častěji se na to lidi ptají, tím menší chuť do toho mám. Nikdy nedělám věci, k nimž se mě někdo snaží přinutit. Takže čím víc lidi tlachají o reunionu, tím víc se tomu všemu musím smát! Bože, opravdu? Opravdu jste na tom takhle? Lidi si můžou říkat, co chtějí, já si ale stejně vždycky udělám věci po svém."

Takže odteď ticho! Ventilujte svá přání do polštáře, křičte je na ulici po nic netušících důchodcích, ale rozhodně nic nepište na internet. Pokud by si totiž Devin něco přečetl, mohli byste ho pořádně nasrat. A snad nechcete najít v noci pod postelí tohoto návštěvníka:

Devin Townsend - muž mnoha (nejen) hudebních tváří

Hudba: Clawfinger se to rozhodli zabalit, celosvětové reakce online

Oblíbená rap-metalová formace Clawfinger se rozhodla ukončit svou kariéru. V překladu to znamená, že teď hoši nebudou chlastat všude po světě, ale pouze ve svém domovském Švédsku. Takto zní část oficiálního prohlášení kapely:

"Clawfinger to jednoduše řečeno balí, hází do ringu ručník, jdou na ryby, prostě končí a hodlají se věnovat jiným věcem (viz první odstavec pozn. korej). Po dvaceti letech, sedmi albech, tisícovce koncertů a desítce milionů zkonzumovaných piv jednoduše nastal čas to ukončit a soustředit se na ostatní záležitosti! Nic samozřejmě není vytesáno do kamene, určitě ale kvůli nám nezadržujte svůj dech; pokud je snad někdo tak blbý, že by ho to napadlo!"

Jak vidno, kapela si ze svého konce nijak těžkou hlavu nedělá. To fanoušci jsou na tom o poznání hůře, což potvrzují i následující reakce:

Přicházejí z USA:


Zpráva zastihla i Severní Koreu:


A dokonce i předaleké galaxie:

Hudba: Novinky KoRn, Skindred a Trivium zní fajnově

Jelikož i velcí (hahaha) blogeři a webmástři potřebují jednou za čas chvilku oddychu, vyrazil jsem na kratší dovolenou za Johnny Deppem do Karibiku, odkud se blog aktualizuje jenom těžko. To víte, všude samí piráti a jiná chamraď.

Každopádně jsem zjistil, že během mé absence vyšlo několik slušných kousků nové muziky, o níž bych vás nerad připravil, a proto jsem zde s bryskními postřehy k tomu, co jsem zatím stihl prohnat svým sluchovým ústrojím:

- Singl "Never Never" z dílny legendárních KoЯn nebyl zrovna trefou do černého. Můžete se ohánět tím, že zrovna vám připadá vlastně docela fajn (což je i můj případ), všeobecné stanovisko fanoušků je však poměrně jasné - od návratu Heada zkrátka většina očekávala něco jiného. To nejspíš zaregistrovala i samotná kapela, a proto přichází s velmi chutnou náhradou v podobě ukázky songu "Love & Meth". Jo, nějak takhle by mohlo znít celé album.

- V rytmech reggae válcující partu Skindred jsem pěkných pár let nesledoval. A nejspíš to byla docela velká chyba. Jejich nový singl "Ninja", který pochází z chystaného alba "Kill The Power", zní totiž překvapivě svěže. Překvapivě pro mě. Pokud máte Skindred v oku, možná je toto jejich klasický projev a v diskuzi mi to s klidem můžete omlátit o hlavu.


- Na úplný konec jsem si nechal své milované Trivium, jejichž nová deska "Vengeance Falls" ve mě z ukázek vyvolává silně ambivalentní pocity. Což ale zprvu platilo i pro přechozí album "In Waves", z kterého se časem v mých očích stalo asi nejlepší album této floridské party. Zatím se tedy můžu konejšit tím, že singlovkám "Brave This Storm" a "Strife" stihnu přijít na chuť. Zatím.

Hudba: Nový klip DevilDriver je pěkné žrádlo

Po otevření YouTube přehrávače s novým videoklipem DevilDriver mě ihned zarazil nezvykle vysoký počet dislajků, který se ale pochopitelně netýká samotné muziky, protože dislajkovat muziku DevilDriver může jenom totální kretén v otázce tvrdší hudby příliš distingovaný posluchač.

Proto jsem chytře usoudil, že nevole bude velmi pravděpodobně spojená spíše s vizuální stránkou věci, což se mi následně potvrdilo, protože jsem pět a půl minuty sledoval, jak si přísnej metloš užívá života - tedy griluje s kámošema, sjíždí se do němoty a souloží se vším, co má k tomu uzpůsobený otvor. Prostě klasický páteční večer, akorát natáhnutý do nesnesitelné stopáže pěti minut (nikdo si po pořádném pátečním večeru tak dlouhý časový úsek nepamatuje).


Nakonec jsem si přečetl následující komentář, který mi potvrdil, že i v tomto videu jsou obsaženy vyšší morální principy, které by měly v člověku po jeho zhlédnutí rezonovat a donutit ho zvážit jeho životní priority. Well, asi je se mnou opravdu něco špatně.

Pokud to nepřečteš, rozklikni si to...

Film: Recenze: Pot a krev

Popkornový král Michael Bay, který - jak sám vtipně poznamenává - nepřišel léčit rakovinu, ale bavit lidi, se po mnoha letech opečovávání své autobotí značky Transformers rozhodl pro chvilku oddychu, kterou vyplnil natáčením "komornějšího" snímku Pot a krev, na nějž myslel už pěknou řádku let a studio se svými žádostmi bombardoval tak dlouho, až svolilo k uvolnění několika málo desítek milionů dolarů k jeho realizaci. A není divu, ono investovat peníze do snímku o skutečné události, kdy parta extrémně vypatlaných bodybuilderů, co si vyložila americký sen tak nějak po svém a začala v polovině 90. let unášet, brutálně mučit a následně konfiskovat boháče na Floridě, už chce trochu odvahy (minimálně kvůli tomu, že rodinám obětí tím rozhodně radost neuděláte).

Pot a krev je Bayův film každým coulem. Žádní naštvaní producenti, kteří mu dýchají na záda a blokují kvůli snaze o politickou korektnost jeho bizarní náhled na svět. Zde hrajeme čistě podle režisérových pravidel, což znamená, že nám je servírovaná totálně ujetá a minimálně za posledních několik let rozhodně neviděná gangsterka, kde je - v souladu s Bayovým humorem - všechno pokud možno dotaženo do maximální míry absurdity a vulgárnosti. Hlavní hrdinové jsou proto vyšinutí kulturisti s IQ záchodového prkna, jejich první obětí přivandrovalý židovský boháč vlastnící obchod s potravinami, každá holka na ulici topmodelka, a pokud není topmodelka, je naopak morbidně tlustá a brýlatá, homosexuálové jsou automaticky v růžovém puloveru navlíknutí pracovníci Pražské teplárenské a takto byste mohli pokračovat. Já s tímto přístupem nikdy problém neměl a souložící krysy v Mizerech 2 jsem si užil už tehdy (uf, to zní divně). No, a teď tento mustr zkuste natáhnou do prostoru dvou hodin.


Samostatnou zmínku si rozhodně zaslouží také ústřední dvojice napumpovaných zločinců, které s gustem zvárnili Mark Wahlberg a Dwayne Johnson. Obzvlášť přerostlého Rocka, který celý film lavíruje mezi vírou v Ježíše Krista a tunami vyšňupaného kokainu, je radost sledovat a svým výkonem potvrzuje, že v Hollywoodu rozhodně není jenom kvůli své neskutečné muskulatuře (takových už bylo a dnes jim je v 99% případů konec někde v rumunských videopůjčovnách).

Pot a krev je nesmírně složité popsat, což je vlastně důvod, proč jde o tak geniální film. Nejde o film akční, jelikož jsou v něm zhruba dvě větší akční scény. Nejde ani o komedii, protože vám fórky zhořknou, až zjistíte, jaké partě vyšinutých hovad, která se například neštítí své oběti rozčtvrtit a následně ruce grilovat venku na zahradě, aby znemožnila odebrat otisky prstů, jste během filmu kibicovali. Nejde ale ani o typickou gangsterku s dramatickým nádechem, protože Bay zkrátka filmy, co by se braly až příliš vážně, nejspíš točit neumí a podle všeho ani nechce. Jde o dvouhodinovou steroidovou jízdu, kterou Bay obdařil svým maximálně dynamickým přístupem, vizuální patinou, z níž nebudete moct spustit oči, a ochotou zachytit tragickou skutečnost tak, že se budete jednu polovinu času smát a tu druhou uvažovat nad tím, jestli jste se proto ve světle hrůzných zločinů trojice nabobulovaných freaků náhodou nějak neprovinili.

Jak by řekli sportovci - tohle šlo od srdíčka. A na finálním produktu je to sakra znát. Nikým nekrocený Bay předkládá nadnesenou pecku končícího léta, s níž bude spokojen každý, kdo vyznává fitness, černý humor, dravost za kamerou a největší hudební hity 90. let. Kupte Kreatin, popadněte železa a hlavně doufejte, že vás nikdy nenapadne jít za americkým snem způsobem, jakým to udělal Daniel Lugo. Smutný příběh vaší debility by totiž znovuzrozený režisér musel přetavit v další uvolněnou žánrovou krasojízdu.

Hodnocení: 9/10

Hudba: Bullet For My Valentine chtějí na nové desce přitvrdit

Aneb někdo si uvědomil, že jeho poslední deska byla kardinální flop, a snaží se napravovat škody co nejrychleji to jenom jde. Nebudeme si nic nalhávat, "Temper Temper" bylo už kvůli hrůzostrašným pilotním singlům odsouzeno k selhání (obšírněji jsem se nedávno rozepsal tady), a proto nyní potřebují Bullet For My Valentine fanouškům opět vykecat díru do hlavy. Spolkneme to? Pokud budou výsledky uspokojivé, proč vlastně ne, je ale minimálně trochu s podivem, že kapela má o zvuku své další nahrávky jasno sotva pár měsíců po vydání posledního alba. Někdo by řekl dlouhodobá vize, dle kvalitativního sešupu hudby BFMV ale spíš kalkul a veřejné přiznání, že nám taktika udělat vše co nejjednodušší a nechutně stravitelné (zdravím fanoušky oxymóronů) nevyšla, selhali jsme u fanoušků, kritiky i prodejců, a tak to nyní zkusíme opačným směrem.

"Příště chceme být mnohem tvrdší. Udělali jsme, co jsme chtěli, a nehodláme to opakovat. Zkusili jsme trochu hard rockovější nahrávku, takže teď chceme opět přitvrdit. Zkusíme něco jako "Master of Puppets". Místo toho, abychom vše osekali, to zkusíme udělat co nejkomplikovanější."

Tvrďte muziku, tvrďte. Ale tvrďte ji ve studiu, nikoliv v rozhovorech dva až tři roky před vydáním.

Hudba: Nová deska Guns N' Roses možná vyjde ještě v tomto století... možná

Ale předem děkují fanouškům za trpělivost, což je asi stejně ušlechtilé, jako když máte problémy s erekcí, ale předem dívčinu upozorníte, že pokud bude opravdu trpělivá, možná se po týdnu soustavných pokusů o soulož dočká jedné kapky. Nadšení v místnosti bude doslova nepopsatelné...

Jenom upozorním, že zatím poslední řadovku "Chinese Democracy", která se stihla mezitím stát etalonem neustálého odkládání a nesplněných očekávání, Guns N' Roses odkládali dlouhých 15 (!!) let, než ji v roce 2008 skutečně vydali. Ono by to až tak nebolelo, kdyby Axl Rose neměl potřebu každý půl rok vytrubovat do světa troufalá prohlášení o tom, jak je deska na světě, aby je pak bezradný management musel o pár let později dementovat. Málokoho tak asi dnes už překvapí, že nejnovější status na ofiko Twitteru GNR vypadá takto:

A to jsme de facto celý minulý rok četli prohlášení obou kytaristů kapely o velkolepých plánech na novou nahrávku. Axl je ale známý akurátník, a tak musíme čekat... a čekat.. a ještě jednou čekat.

Zbývá už jenom otázka - vyjde dřív nové album Guns N' Roses nebo System Of A Down? Tak vzrušující čekání nezažijete ani na hlemýždích závodech. Yea!

Hudba: Behemoth odložili svého Satanistu na rok 2014

Polská extrémní cháska Behemoth vydá své bu-bu-bu názvem opatřené album "The Satanist" až v roce 2014. Deska byla přitom původně anoncována někdy na podzim tohoto roku. Ještě zajímavější je to, že v oficiálním prohlášení kapely není o důvodu této razantní změny ani slovo, nicméně člověk nemusí být zrovna členem Mensy České republiky, aby mu došlo, že kapela, která kvůli zdravotním problémům svého bubeníka v současnosti téměř nevystupuje (Brutal Assault je naprostou výjimkou, a pokud tam nejste, raději spáchejte rituální sebevraždu oběšením se na vlastním údu), se do vydávání nové desky příliš hnát nebude.

Ofiko booklet nové desky Behemoth

Hudba: Streamujte nový dubstepově-popový singl KoЯn

Aha, začíná to být jasné - Head se vrátil do KoЯn, aby Munky nezůstal schovaný za hromadou samplů, škvrčení a elektronického roje sám. Anebo je nový singl "Never Never" pouze odpovědí na poptávku rádií a celá deska "The Paradigm Shift" půjde jinou cestou, což však zavání mírným pocitem déjà vu, protože něco takového slýcháváme s každou další novou deskou KoЯn. Osobně mi nový singl nepřijde vyloženě špatný, jenom jsem poté, co kapela propagaci nahrávky postavila výhradně na návratu svého kytaristy, čekal něco kytarovějšího a v pozitivním slova smyslu více zpátečnického. A myslím si, že v tomto pocitu nezůstanu osamocen...

Opovaž se na mé desce hrát na kytaru! Dubstep ftw!

Hudba: Bill Ward nehraje s Black Sabbath, protože je tlustý

A Ozzy Osbourne už je moc starý na to, aby se jakkoliv měnil jeho naturel a přestal svými prohlášeními překvapovat. Aktuálně zpochybnil tvrzení bubeníka Billa Warda, který v jednom z nedávných rozhovorů prohlásil, že za jeho absencí na současném turné Black Sabbath nestojí špatný fyzický stav, ale zákulisní tahanice o výdělky, a neváhal jej označit tlusťochem. Ozzy doslova řekl:

"Abych byl upřímný, nemyslím si, že by na to teď měl. Má strašnou nadváhu a bubeník by měl být v kondici. Už měl dva infarkty a já nehodlám být zodpovědný za jeho život."

I přesto závěrem ale Ozzy dodal, že Bill má "pořád dveře otevřené" a že to bez něj "už není ono". Hmm, možná tam v dáli opravdu někde svítí malé světýlko na konci tunelu.

Každopádně by mě zajímalo, co si o Ozzyho slovech myslí třeba takový Nick Barker...

... nebo Gene Hoglan..

Recenze: Chimaira - Crown of Phantoms

Chimaira měla kdysi fakt našlápnuto a po deskách "Chimaira" (2005) a "Resurrection" (2007) jí kdekdo prorokoval obrovskou budoucnost, jež se měla minimálně Hetfieldových podrážek dotýkat. Že to tak nedopadlo, to je jednak věcí hudebního know-how, protože Chimaira nikdy nebyla kapelou, která by opakovaně dokázala chrlit vysokokvalitní řezivo, druhak neustálými personálními kotrmelci, jimiž se kapela zejména v posledních letech stala doslova proslulá a málem jí to stálo i samotnou existenci. Zhruba od roku 2012 jsme tak svědky naprosto nové Chimairy (nazvěme ji třeba Chimaira 2.0), v jejímž středu zůstal pouze zpěvák Mark Hunter, který se obklopil svými kamarády, převážně z poměrně známé death metalové sypačky Daath. Takto utvořený ansámbl nyní vydává své první dlouhohrající album, odpalující zcela novou etapu kariéry oblíbené zámořské formace.

Úvodem se sluší předeslat, že Chimaira 2.0 zní pořád jako Chimaira. Vokál Marka Huntera je totiž poměrně snadno rozpoznatelný, a tak ani v případě nové desky "Crown of Phantoms" nepotřebujete víc jak 10 sekund, aby vám docvaklo, koho zrovna posloucháte. Když k tomu připočtete, že ani samotný hudební podklad nedoznal zrovna revolučních proměn, což by se od kapely, která vyměnila své kompletní osazenstvo, celkem logicky dalo očekávat, budete doma už s úvodními tóny otvíráku "The Machine". Pokud se tedy chytneme teze, že Chimaira vstupuje do druhé etapy své kariéry, činí tak velmi opatrně a možná až příliš ustrašeně. Pravděpodobně šlo o záměr, jehož hlavním cílem bylo nenaštvat zbytečnými experimenty jádro skalních fanoušků, jenomže Chimaira nový impulz potřebuje jako sůl a kdy jindy by měl člověk zkoušet něco nového a nečekaného, než po totálním přerodu kapely?


Deska je velmi tvrdá, syrová a má vyvolávat pocit, že Chimaira 2.0 je ještě nasranější než její zesnulý předchůdce. Je to ale prachobyčejné tlačení na pilu, kde se nedostatek invence nahrazuje neustálými změnami tempa, na Chimairu překombinovanými kytarovými pasážemi, v nichž zaniknou veškeré nosné prvky písně, a bolestivě repetitivními výkony Huntera. To vše platí pro první polovinu desky. Jenomže...  s úderem impozantního sugestivního předělu "The Transmigration", který svým synťákově-akustickým soundem maže z paměti všechno, co jste dosud na albu slyšeli, se něco zlomí a Chimaira 2.0 začne mocně vystrkovat drápy, jež vám do hlavy ještě hlouběji zaryje skrze následující "Crown of Phantoms", rozhodně nejpovedenější skladbu celé nahrávky, která konečně naplňuje potenciál současné Chimairy a dokazuje, že se správným přístupem (Hunter konečně využívá i zpívanou polohu) můžeme od znovuzrozeného seskupení v budoucnu očekávat velké věci. A zhruba v podobném, leč o něco méně přesvědčivém, duchu už Chimaira "Crown of Phantoms" doklepe. Je pozoruhodné, jak jediná deska dokáže dvěma polovinami svého tracklistu ztělesňovat oba způsoby, jimiž lze přistoupit k reinkarnaci sebe samých.

"Crown of Phantoms" lze tak nakonec rozdělit na dva reprezentativní vzorky. Jeden ukazuje Chimairu jako někoho, kdo se chce držet toho, co umí nejlépe, a doufá, že posluchač uznale pokýve hlavou a řekne si, že všechny ty změny vlastně na kapele ani nejsou poznat, a to je fajn. Ten druhý je mnohem progresivnější, odvážnější a jako takový rozhodně efektivnější. Pokud kapela na "Crown of Phantoms" potřebovala úvodní pětici skladeb, aby si uvědomila, že její potenciál leží mnohem výš, než nám dosud stihla demonstrovat, beru její novou desku jako vcelku příjemný apetizér a ukázku možných věcí příštích.

Chimaira málem padla pod drn, dokázala se však oklepat, nabýt novou sílu a přes několik škobrtnutí vyrazit vstříc něčemu velkolepému. Jestli se zpátky na vrchol opravdu propracuje, na to nám ale bohužel odpoví až další deska. "Crown of Phantoms" bude mezitím sloužit jako výkladní skříň zmařených šancí i obrovských příslibů do budoucna.

Hodnocení: 6/10

Hudba: Serj Tankian opět sestřelil spekulace o nové desce SOAD

Je to sotva pár dní, co si všichni fanoušci System Of A Down nadělali do textilu, protože bubeník John Dolmayan těsně před koncem koncertu SOAD v Los Angeles prohlásil, že příště, až kapela ve městě andělů vystoupí, stane se tak na podporu nové řadovky. Nedošlo jim přitom, že na celou věc lze pohlížet ze dvou stran - SOAD buďto opravdu směřují do studia, nebo prostě dalších šestadvacet let nevystoupí v Los Angeles.


Zatím to vypadá, že blíže k realitě je možnost druhá.

Serj Tankian totiž veškerý entuziasmus dle svého dobrého zvyku rychle zchladil, když na adresu troufalého prohlášení parťáka z kapely řekl: "Ceníme si toho, že od nás fanoušci chtějí nové album, my ale desku nahrajeme, až to budeme cítit my, ne někdo jiný.

Není pravda, že bychom začali plánovat nahrávání nové desky. Pokud si projedete online články, rychle zjistíte, že zatím nemáme ohledně nahrávání žádné plány, protože to zabere hodně času. Rozhodně nejsem proti nahrávání další System desky, ale musí na to prostě být ta pravá chvíle."

Jo, dejte mu už všichni pokoj. Zbývá jenom 13 sólových alb a možná nastane ten správný okamžik!

Seru na vás, medituju...

Recenze: Five Finger Death Punch - The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell, Volume 1

"Pokud jste nás měli rádi, novou desku si zamilujete. Pokud jste nás nesnášeli, rozhodně se na tom nic nezmění," pro bližší hodnocení nové desky Five Finger Death Punch snad nelze najít vhodnějších slov, než která při popisu nahrávky "The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell, Volume 1" (první část koncepčního dvojalba) zvolili sami muzikanti. Ano, pokud považujete FFDP za rádoby macho výrobek nahrávacích společností, můžete okamžitě přestat číst. Pokud jste si tuto zábavnou výplachovku naopak oblíbili, budete se tentokrát poslechem bavít víc než kdy předtím! Kdo už nenechavě sjel dolů k hodnocení, asi poznal, ke kterému táboru posluchačů patřím já...

Ač je tato paralela možná trochu praštěná, Five Finger Death Punch mi tak trochu připomínají filmovou sérii Rychle a zběsile (lépe řečeno její poslední dva díly). Parta fitkem vycepovaných borců, testosteron kapající z každého záhybu, bezmyšlenkovitá jízda na nejvyšší rychlostní stupeň a hromada nespokojených lidí, kteří tuhle výplachovou zábavu absolutně nedokáží přežvýkat a zpracovat. Na druhou stranu ale také neméně početná skupina spokojených diváků, jež ženou tržby série do stále absurdnějších relací a během svého oblíbeného filmu s radostí odhazují mozek co nejdál, protože to v tomto případě snad ani jinak nejde.


A zhruba takoví jsou i noví Five Finger Death Punch. Vše je zde větší, bombastičtější a urvanější ze řetězu, což je důvodem, proč bude toto CD ještě silněji polarizovat vztah dvou nesmiřitelných táborů posluchačů k finálnímu produktu. Vezměte si zkrátka jakoukoliv z dosavadních řadovek a vytúrujte její atributy na maximum - výsledkem bude zhruba to, co uslyšíte na "The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell, Volume 1". Od kapely, která je v současnosti jednou z nejprodávanějších metalových komodit na severoamerickém hudebním trhu, jednoduše nemůžete čekat zásadní změny v kreativních postupech, a jelikož FFDP od začátku fungují na bázi extrémně nablblých textů, s nimiž se mohou identifikovat i puboši, líbivých melodických linek, silného vokálu Ivana Moodyho a dravých riffáží, recept je neměnný i tentokrát.

Záměrně se zde nepouštím do rozboru vybraných skladeb a přibližování jednotlivých nuancí nahrávky, jelikož to v tomto případě považuju za zcela zbytečné. Parta amerických kapitalistů se nikam neposunula a všem, kdo čekali změnu vítězné taktiky, ukázala vztyčený prostředníček (a možná i něco jiného). Upřímně si nedokážu představit situaci, kdy by někdo z jejich dosavadních fanoušků řekl, že se mu nová deska nelíbí (a vice versa). Jsou to totiž Five Finger Death Punch v jejich nejčistší podobě - ať už ve vás tato slova rezonují jakýmkoliv způsobem.

Hodnocení: 9/10